Maj Sjövalová-Per Wahlöö

Maj Sjövalová-Per Wahlöö

KNIHA DESÁTÁ

Teroristé

První kapitola

Policejní prezident se usmíval.

Obvykle si svůj chlapecký a šarmantní úsměv schovával jen pro tisk a televizi a jen zřídkakdy jím obdaroval takové členy úzkého kruhu nejbližších spolupracovníků, jako byl náměstek Stig Malm, šéf bezpečnostní policie Eric Möl er a vedoucí státní komise pro vyšetřování vražd, kriminální

komisař Martin Beck.

Jen jediný z mužů úsměv opětoval.

Stig Malm měl krásné bílé zuby a rád je ukazoval. Aniž si to uvědomoval, pořídil si průběhem doby celý rejstřík různých úsměvů. Tento se dal označit za vemlouvavý a licoměrný. Šéf bezpečnostní policie potlačil zívnutí a Martin Beck se vysmrkal. Bylo teprve půl osmé ráno. Oblíbená doba prezidentových náhle svolaných sezení. To ale v žádném případě neznamenalo, že se v tu dobu objeví na policejním velitelství on. Často dorazil teprve v pozdních dopoledních hodinách a ani tehdy se neobtěžoval přijmout dokonce své nejbližší

spolupracovníky: Na dveře si klidně mohl jako heslo napsat má kancelář můj hrad, protože skutečně fungovala jako nedobytná tvrz střežená vycepovanou sekretářkou, které také nikdo neřekl jinak než Dračice.

Toho rána se ukázal ze své dobré a laskavé stránky. Nechal dokonce přinést kávu v termosce a opravdové porcelánové šálky místo obvyklých plastikových kelímků. Stig Malm vstal a nalil kávu.

Ještě než se posadil, bylo Martinu Beckovi jasné, že si popotáhne kalhoty za puky a potom si dlaní

opatrně přejede své pečlivě upravené vlnité vlasy.

Stig Malm byl jeho přímý nadřízený a Martin Beck k němu necítil ani špetku úcty. Samolibá

koketérie a licoměrné pitvoření před vyššími potentáty ho už ale přestaly rozčilovat. Teď mu připadaly jen směšné. Co ho oproti tomu přivádělo k zuřivosti a často mu přímo zabraňovalo v práci, byla náměstkova rigidita a nedostatek sebekritičnosti, které byly stejně absolutní a ničivé

jako jeho neznalost všeho, co se týká policejní práce. Tak vysokého postavení dosáhl jen díky své

ctižádosti, politickému. oportunismu a jisté administrativní zručnosti. Šéf bezpečnostní policie si hodil do kávy čtyři kostky, zamíchal ji lžičkou a začal srkat. Malm pil kávu bez cukru. Měl strach o svou pěstěnou figuru.

Martinu Beckovi nebylo dobře, a tak brzy po ránu kávu nechtěl.

Prezident si vzal cukr i smetanu a šálek nesl k ústům s nataženým malíčkem. Jedním lokem ho vyzunkl, odstrčil ho a současně si přitáhl tenké zelené desky, které ležely v rohu naleštěného konferenčního stolu.

– Tak to má být, liboval si a znovu se usmál., Nejdřív káva a teprve potom se člověk může pustit do denních povinností.

Martin Beck se mrzutě podíval na svůj netknutý šálek a zatoužil po sklenici studeného mléka.

– Copak je, Martine? obrátil se na něj prezident s předstíranou účastí v hlase., Vypadáš špatně. Doufám, že nám zase nechceš marodit. Víš, že si nemůžeme dovolit tě postrádat. Martin

Beck neměl v úmyslu onemocnět. Už nemocný byl. Do půl čtvrté do rána popíjel víno se svou dvaadvacetiletou dcerou a jejím přítelem a věděl, že následkem toho vypadá pod psa. Ale neměl chuť o svévolně zaviněné indispozici diskutovat se svým nadřízeným a kromě toho mu připadalo vyjádření zase nechceš marodit značně nespravedlivé. Začátkem března ležel doma tři dny s vysokými horečkami s chřipkou a dnes je sedmého května.

– Ale vůbec ne, řekl., Je mi dobře. Jsem jen trochu nachlazený.

– Ty ale skutečně vypadáš špatně, omočil si Stig Malm. Ani se nesnažil o účastný tón, spíš to znělo vyčítavě., Dokonce hodně špatně.

Pátravě se na Martina Becka zadíval a Martin Beck ucítil, jak to v něm pomalu začíná vřít:

– Děkuju za vaši péči, ale je mi dobře. Předpokládám, že jsme se tu nesešli, abychom diskutovali o mém vzhledu nebo zdravotním stavu.

– To máš pravdu, podpořil ho prezident., Tak k věci.

Rozevřel zelené desky. Soudě podle obsahu, šlo na nejvýš o tři čtyři listy formátu A4, a byla tedy naděje, že se porada příliš neprotáhne:

Navrchu ležel strojem psaný dopis s velkým zeleným razítkem pod rozevlátým podpisem. Hlavičku dopisu Martin Beck ze svého místa nemohl rozluštit.

– Jak víte, diskutovali jsme o svých, v mnoha ohledech nedostatečných zkušenostech v hlídkování a bezpečnostních opatřeních při státních návštěvách a podobných choulostivých situacích, při kterých se lze nadít demonstrací zvlášť agresivní povahy a více či méně dobře naplánovaných pokusů o atentát, prohlásil prezident a mimoděk sklouzl do onoho pompézního stylu, kterým se vyznačovaly jeho veřejné projevy.

Stig Malm souhlasně pobrukoval. Martin Beck neřekl nic. Eric Möl er však namítl:

– No, tak úplně nezkušení snad zase nejsme. Chruščovovu návštěvu jsme zvládli bezvadně a Kosyginovu taky, jak organizačně, tak z hlediska bezpečnosti. A kdybychom sáhli pro příklad někam jinam, tak konference o životním prostředí taky proběhla hladce.

– Jistě, jistě, ale tentokrát jsme postaveni před tvrdší oříšek.

Mám na mysli návštěvu toho senátora ze Spojených států na konci listopadu. A to může být horká

brambora, jestli to tak mohu vyjádřit. Dosud jsme se nestřetli s problémy týkajícími se vysoko postavených hostů ze Spojených států, ale teď se s tím musíme vypořádat. Už je to odklepnuto a já

jsem dostal jisté, instrukce.

Musíme s přípravami začít včas a provést je co nejdůkladněji.

Musíme být připraveni na všechno. A pochopitelně zvlášť na agrese ze strany levicových extremistů a jiných fanatiků a psychopatů, kterým ještě pořád straší v hlavě válka ve Vietnamu. A navíc si musíme dát pozor na zahraniční teroristické bandy.

Policejní prezident už se neusmíval.

– Musíme se připravit na horší akce než na házení pukavců, prohlásil., To by sis měl uvědomit, Ericu.

– Můžeme podniknout preventivní opatření, navrhl Möl er.

Policejní prezident pokrčil rameny.

– Ano, do jisté míry. Ale nemůžeme vyloučit, zavřít a internovat všechny, o kterých se dá

předpokládat, že se začnou bouřit, to víš stejně dobře jako já. Já mám své příkazy, které musím plnit, a ty dostaneš své.

A já dostanu své, doplnil si Martin Beck zachmuřeně. Stále ještě se pokoušel přečíst tištěný text v hlavičce dopisu v zelených deskách. Připadalo mu, že rozeznává slova POLICE

nebo případně

POLICÍA. Oči ho pálily a jazyk měl suchý a drsný jako smirkový papír. S odporem si lokl kávy.

– Ale tohle budeme řešit až později, řekl prezident., Dnes s vámi chci prodiskutovat tenhle dopis. Ukazováčkem poklepal do papíru v deskách.

– Do značné míry souvisí s našimi současnými problémy.

Podal dopis Malmovi, nechal ho kolovat a teprve potom pokračoval:

– Jak vidíte, je to pozvání, které přišlo jako odpověď na naši žádost vyslat do této země jednoho muže jako pozorovatele v průběhu blízké státní návštěvy. Vzhledem k tomu, že návštěva tohoto prezidenta není v dané zemi zvlášť populární, vynaloží tam všechny síly pro zajištění jeho bezpečnosti. Stejně jako v mnoha jiných latinskoamerických zemích, i zde došlo k řadě pokusů o atentát na domácí i zahraniční politiky. Mají proto obsáhlé zkušenosti a podle mého přesvědčení je nutno považovat jak policejní sbor, tak bezpečnostní jednotky této země za nejkvalifikovanější na světě v této oblasti. Věřím, že se můžeme studiem jejich metod a zdrojů mnohému přiučit. Martin Beck přelétl dopis psaný anglicky a vedený velice formálním a uctivým tónem. K

prezidentské návštěvě dojde pátého června, tedy za necelý měsíc, a zástupce švédské policie je vítán dva týdny předem, aby se mohl zúčastnit podrobností nejdůležitějších fází přípravy. Podpis vypadal elegantně a byl naprosto nečitelný, ale pod tím byl ještě jednou napsán na stroji. Jméno bylo španělského původu, dlouhé a působilo šlechtickým a vznešeným dojmem. Když se dopis vrátil do zelených desek, prezident prohlásil:

– Problém je, koho tam vyslat.

Stig Malm se zamyšleně podíval do stropu, ale neřekl nic.

Martin Beck se obával, že na přetřes přijde jeho jméno. Ještě před pěti léty, než se osvobodil ze svého nešťastného manželství, by byl takový úkol rád přijal, aby se na čas dostal z domova. Ted’ se mu cestovat vůbec nechtělo, a proto honem řekl:

– To je nejspíš úkol pro bezpečnostní oddělení.

– Já jet nemůžu, prohlásil Möl er., Za prvé se nemůžu z oddělení vzdálit, protože máme reorganizační problémy v sekci A, a to se musí řešit a nějakou dobu to potrvá. Za druhé naše oddělení o takovýchhle věcech ví skoro všechno, a tak by bylo lepší vyslat někoho, kdo není s otázkami bezpečnosti tolik obeznámen. Třeba někdo od kriminálky, například, nebo od pořádkové

policie. Ten, kdo pojede, nám stejně musí své zkušenosti předat, až se vrátí domů, a tak by to bylo užitečné pro všechny.

Policejní prezident přikývl.

– Ano, na tom něco je, Ericu, přisvědčil., A kromě toho, jak jsi sám podotkl, nemůžeme se právě

teď bez tebe obejít. Bez tebe taky ne, Martine.

Martin Beck si v duchu zhluboka oddechl.

– A kromě toho ani neumím španělsky, prohlásil šéf bezpečnostní policie.

– Proboha, kdo taky mluví španělsky? Ozval se Malm a kolegiálně se usmál. Byl si vědom toho, že ani policejní prezident neovládá jazyk kastilský.

– O jednom bych věděl, řekl Martin Beck. Malm zvedl obočí.

– Neříkej? Od kriminálky?

– Jo, Gunvald Larsson.

Malm zvedl obočí ještě o milimetr. Potom se nedůvěřivě usmál a řekl:

– Jenže toho poslat nemůžeme.

—A proč ne? namítl Martin Beck., Myslím, že by se pro tuhle práci výborně hodil.

Uvědomil si jak nadšeně mluví.

Za normálních okolností neměl ve zvyku orodovat zrovna za Gunvalda Larssona, ale Malmův tón ho rozčiloval a kromě toho věděl, že jeho a Malmovy názory se rozcházejí skoro vždycky. Proto mu oponoval v podstatě automaticky.

– Je to hulvát a vůbec nedokáže sbor důstojně reprezentovat.

– On skutečně mluví španělsky? zapochyboval prezident policie.

– Kde se to naučil?

– Byl v několika španělsky mluvících zemích, když ještě sloužil na moři, vysvětlil Martin Beck., A tohle město má velký přístav, takže tam dost pravděpodobně už taky byl. A navíc mluví plynně

anglicky, francouzsky a německy a trochu i rusky. Podívej se mu do papírů a uvidíš.

– Ale stejně je to hulvát, nechtěl Malm ustoupit ze svých pozic.

Prezident se zamyslel.

– Podívám se na jeho kvalifikaci, řekl., Já jsem vlastně o něm sám uvažoval. Je pravda, že má sklon k poněkud hřmotnému a nezdvořilému vystupování a že je nesmírně tvrdohlavý. Ale na druhou stranu nelze popřít, že je jedním z našich nejlepších kriminálních inspektorů, ačkoliv mu přijde zatěžko podřídit se rozkazům a držet se předpisů.

Obrátil se na šéfa bezpečnostní policie:

– Co tomu říkáš, Ericu? zeptal se., Myslíš, že by se na to hodil?

– No, já ho sice v lásce moc nemám, ale v podstatě proti němu ani nemůžu nic namítat. Tady je zapotřebí dobrého pozorovatele a zkušeného chlapa a Gunvald Larsson zkušený je a kromě toho se mu jeho průbojnost a samostatnost může v tomhle případě hodit. A když ještě navíc ovládá jazyk a tu zemi zná, je to ohromná výhoda.

Malm se tvářil rozmrzele:

– Mně připadá, že by to bylo krajně nevhodné, kdybychom poslali právě jeho. Těmi svými klackovskými manýry udělá ostudu celé švédské polici . Vystupuje jako křovák a mluví jazykem, který by se spíš hodil pro přístavního dělníka než pro bývalého námořního důstojníka.

– Třeba ve španělštině ne, namítl Martin Beck., I když se občas vyjadřuje trochu hrubě, ví kdy si to může dovolit.

To nebylo tak úplně pravda. Martin Beck nedávno slyšel, jak Gunvald Larsson tituluje Malma palicí

vylízanou v přítomnosti uráženého, ale Malm naštěstí nepochopil, že ten přídomek patří jemu. Zdálo se, že policejní prezident nebere Malmovy námitky na velkou váhu.

– Asi to nebude tak špatný návrh, řekl zamyšleně., A ten jeho sklon k manifestaci nevycválaného chování nebude v tomto případě podle mého soudu dělat potíže. Když chce, dokáže se chovat slušně. Má lepší původ než většina mužů ve sboru. Pochází ze zámožné a kultivované rodiny a to také znamená, že se mu dostalo vzdělání v nejlepších školách a výchovy, která ho naučila vybraným způsobům ve všemožných situacích. A taková věc se nezapře, i když se snaží udělat všechno pro to, aby to zakryl.

– To se teda skutečně snaží, zamumlal Malm.

Martin Beck tušil, že by se toho úkolu býval Malm rád ujal sám a že ho namíchlo, že si na něj nikdo ani nevzpomněl. Potom ho ale napadlo, že bude alespoň klid a pokoj, když se na nějakou dobu zbaví Gunvalda Larssona, který měl neobyčejnou schopnost vytvářet kolem sebe nespokojenost a vyvolávat hádky.

Policejní prezident vypadal, že ho tak docela nepřesvědčily ani jeho vlastní argumenty, a Martin Beck dodal povzbudivě:

– Myslím, že bychom skutečně měli vyslat Gunvalda. Má veškerou myslitelnou

kvalifikaci, které je pro tento úkol zapotřebí.

– Všiml jsem si, že hodně dbá na svůj zevnějšek, poznamenal prezident., jeho způsob oblékání

svědčí o dobrém vkusu a smyslu pro kvalitu. A to dělá beze sporu dobrý dojem.

– Přesně tak, podpořil ho Martin Beck., To je důležitý prvek.

Věděl, že jeho vlastní oblečení by se sotva dalo nazvat vkusným.

Kalhoty měl nevyžehlené, pytlovité, rolák u krku vytahaný a po nesčetném praní beztvarý, tvídové

sako obnošené a navíc na něm chyběl knoflík.

– Oddělení násilí nemá nedostatek sil a mělo by se bez Larssona pár týdnů bez potíží obejít, řekl prezident., Nebo máte někdo jiný návrh?

Všichni zavrtěli hlavou.

Dokonce i Malm si uvědomil, jak je výhodné mít Gunvalda Larssona na nějakou dobu dál od těla, a Eric Möl er znovu zazíval a vypadal spokojený s tím, že se porada chýlí ke konci. Policejní prezident vstal, zaklapl desky a řekl:

– Tak dobře. Jsme tedy zajedno. Larssonovi oznámím naše rozhodnutí osobně.

*

Gunvald Larsson oznámení přijal bez valného nadšení. Úkol mu nijak nezalichotil. Měl ohromné a neotřesitelné sebevědomí, ale nebyl natolik zaslepený, aby si neuvědomil, že někteří z jeho kolegů si oddechnou, až odjede, a jenom zalitují, že to není navždycky. Bylo mu jasné, že jeho přátelé ve sboru se dají snadno spočítat na prstech. Pokud věděl, měl jen jednoho. A také mu bylo jasné, že ho považují za vzdorovitého obtížného a že jeho postavení často visí na vlásku.

Tato hrozba ho nechávala naprosto klidným.

Každý jiný policista v jeho služebním postavení a při jeho platovém zařazení by alespoň pociťoval jisté obavy před stále visící hrozbou degradace nebo úplného vyhazovu, ale kvůli tomu Gunvald Larsson ještě bezesnou noc neprožil.

Byl starý mládenec, bezdětný a neměl nikoho, kdo by na něm byl závislý. Se svou rodinou, jejímž

snobským zbohatlickým životem pohrdal, už dávno přerušil styky.

O budoucnost se nestrachoval.

Během let u policie často uvažoval o možnosti vrátit se k svému původnímu povolání. Teď mu bylo pomalu padesát a uvědomoval si, že se na moře už sotva vrátí.

Jak se blížil den odjezdu, Gunvald Larsson zjišťoval, že se vlastně na tento úkol, který byl. sice považován za významný, ale sotva bude zvlášť náročný, docela těší. Přinejmenším to znamená alespoň dvoutýdenní vytržení z všední práce. Začal se na cestu dívat jako na dovolenou.

Večer před odletem stál Gunvald Larsson ve své ložnici v Bol moře jenom ve slipech a pozoroval se ve velkém zrcadle na vnitřní straně skříňových dveří.

Ohromně se mu líbil vzor na spodním prádle, žlutí losi na modrém poli. Měl takové ještě patery. A další půltucet stejného druhu, ale zelené s červenými losy, už ležely složené ve velkém vepřovicovém kufru, který stál na posteli s odklopeným víkem.

Gunvald Larsson měřil sto devadesát šest centimetrů, byl to silný a svalnatý chlap s velkýma nohama a rukama. Právě se osprchoval a navykle si stoupl na váhu, která ukázala sto dvanáct. Během posledních čtyř nebo možná pěti let přibral deset kilogramů a teď se mrzutě díval na pneumatiku nad gumou slipů.

Zatáhl břicho a pomyslel si, že by měl častěji zajít do policejní tělocvičny. Nebo začít plavat, až

bude hotov bazén na novém policejním velitelství.

Ale jinak byl se svým vzhledem docela spokojený. Bylo mu čtyřicet devět let, ale měl pevné husté

vlasy, kouty se mu nedělaly a čelo se nezvyšovalo. Bylo nízké a měl na něm dvě výrazné vrásky. Vlasy měl krátce ostříhané a tak světlé, že v nich nebylo šediny vůbec vidět. Teď, když je měl mokré a čerstvě učesané, leskly se a hladce přiléhaly na široké temeno, ale po uschnutí vstanou a budou vypadat rozježeně a neposlušně. Obočí stejné světlé barvy jako vlasy vypadalo jako křoviska a nos měl velký, pěkně tvarovaný a se širokým chřípím. Porcelánově modré oči se zdály v mohutném obličeji malé a ležely trochu moc blízko sebe, a to mu někdy, když měl prázdný a do sebe obrácený pohled, propůjčovalo zrádný rys prostoduchosti. Jakmile ho popadl vztek, a to se stávalo často, udělala se mu nad kořenem nosu zlostná vráska a porcelánově modrý pohled dokázal vyděsit jak pachatele, tak podřízené. Jeho výbuchy vzteku byly v současné době

proslavené a obávané v šesti stockholmských policejních obvodech jako dřív na sedmi mořích nebo alespoň mezi posádkami a poddůstojníky na lodích, kterým velel.

Krátce řečeno, Gunvald Larsson byl se svým vzhledem vcelku spokojený. jediný člověk, na kterého si Gunvald Larsson nikdy nevylil vztek, byl Einar Rönn, první kriminální asistent na oddělení

násilných trestných činů ve Stockholmu a jeho jediný přítel. Rönn byl klidný, málomluvný

Norrlanďan s věčnou rýmou a červeným nosem, který jeho obličeji dominoval natolik, že si člověk na jeho osobě jiných podrobností ani nevšiml. Nosil v sobě nikdy nehasnoucí touhu vrátit se zpátky do svého rodiště Arjeplogu v Laponsku.

Na rozdíl od Gunvalda Larssona byl ženatý a měl syna. Jeho žena se jmenovala Unda a syn Mats a sám měl ještě jedno křestní jméno, jež nerad vyslovoval nahlas.

Jeho matka v mládí obdivovala velký filmový idol té doby, a pokřtila svého prvorozeného syna Valentino. Vzhledem k tomu, že Gunvald Larsson a Rönn sloužili na stejném oddělení, vídali se v podstatě dennodenně, a přesto se ještě pilně stýkali ve volném čase. Pokud si mohli vybrat dovolenou současně, jeli do Arjeplogu a tam se věnovali hlavně rybaření. Nikdo z jejich kolegů nechápal, jak mohlo vzniknout přátelství mezi dvěma tak odlišnými osobnostmi, a mnozí se divili, jak Rönn dokáže se stoickým klidem a několika slovy proměnit zuřivého Gunvalda Larssona v beránka.

Gunvald Larsson si prohlížel řadu obleků ve svém dobře vybaveném šatníku. Znal klima v zemi, kterou měl navštívit, a vzpomínal si na několik týdnů dusivého parna počátkem léta, strávených v tamním přístavu před mnoha roky. Má-li vedro tam dole snést, musí být lehce oblečen a v šatníku měl jen dva dostatečně chladivé obleky.

Pro jistotu si je zkusil a dopálil se, když zjistil, že do jednoho se nevejde vůbec a kalhoty od druhého dopne jen se značnými potížemi a pokud se zhluboka nadechne. A navíc mu pnuly přes stehna. Sako se sice dalo zapnout bez problémů, zato ho škrtilo v ramenou a buďto ho bude omezovat v pohybu, nebo povolí ve švech.

Pověsil nepoužitelný oblek zpátky do skříně a druhý přehodil přes víko kufru. Musí s ním vystačit, Nechal si ho ušít před čtyřmi lety z tenké egyptské bavlny nugátové barvy s úzkými bílými proužky. Do kufru si kromě slipů přibali boty, pantofle, toaletní potřeby, ponožky, kapesníky, košile, pyžama a hedvábný župan stejně modrý jako jeho oči.

Gunvald Larsson sám nepil, ale koupil si s sebou láhev akvavitu značky Lysholms Linierullad pro případ, že se setká s někým, kdo má akvavit rád a zaslouží si menší dárek. Zabalil láhev do zeleného tílka s červenými losy a zastrčil ji pod košile. Doplnil výbavu trojí khaki kalhotami, šantungovým sakem a oním příliš těsným oblekem. Do kapsy na vnitřní straně víka kufru položil jednu ze svých oblíbených detektivek, Modrou stopu od Jul. Regise. Potom víko

zaklapl, zapnul mosaznou přezku na širokých řemenech, zamkl zámek a položil kufr do předsíně.

Einar Rönn ho měl vyzvednout autem zítra ráno a odvézt na stockholmské letiště Arlanda, které je jako většina švédských letišť smutné a špatně umístěné zařízení, jemuž se navíc náramně dobře daří poskytnout návštěvníkům plným očekávání ještě horší dojem ze Švédska, než si země ve skutečnosti zaslouží.

O své EMW se příliš bál, aby ho nechal stát na dlouhodobém parkovišti. Gunvald Larsson hodil modrožluté losí slipy do koše se špinavým prádlem v koupelně, oblékl si pyžamo a šel spát.

Cestovní horečkou netrpěl a usnul skoro okamžitě.

Druhá kapitola

Expert v otázkách bezpečnosti dosahoval Gunvaldu Larssonovi kousek nad lokty, ale byl dobře rostlý a v bledě modrém obleku s módně rozšířenými a neuvěřitelně dobře vyžehlenými kalhotami vypadal elegantně. Jinak měl na sobě růžovou košili, černé naleštěné polobotky se špicemi jako torpéda a sytě lila kravatu.

Jediné, co rušilo dokonalost, bylo pouzdro na pistoli, které se boulilo pod levým podpažím. Expert se jmenoval Francisco Bajamonde Cassavetes y Larrinaga. Měl skoro černé vlasy, pleť světle kávově hnědou a oči olivové. Pocházel z velice vznešené rodiny a měl značně vysoké postavení. Gunvald Larsson rovněž pocházel z několika horních tisíc, ačkoliv se k tomu nechtěl znát. Při svých sto dvanácti kilech byl rozhodně spíš kolohnát a hromotluk než zjemnělý estét. Francisco Bajamonde Cassavetes y Larrinaga vysvětloval na balustrádě plány

bezpečnostních opatření. Ale Gunvald Larsson si místo toho prohlížel svůj oblek. Policejnímu krejčímu trvalo ušití

sedm dní a výsledek byl bezvadný, neboť tohle byla země, kde se krejčovství pořád ještě drží na vysoké úrovni. Jediná rozepře, již spolu měli, se týkala místa pro podpažní pouzdro, které krejčí

považoval za samozřejmost. Ale Gunvald Larsson ho nikdy nepoužíval, pistoli vždycky nosil na karabince u opasku.

V cizině pochopitelně ozbrojený nebyl, ale oblek chtěl nosit i ve Stockholmu. Měli spolu kratší spor a Gunvald Larsson pochopitelně dosáhl svého. Jak také jinak. S hlubokým uspokojením šilhal dolů

na své dobře oblečené tělo, blaženě si povzdychl a potom se jal obhlížet okolí. Stáli v osmém patře hotelu. Místo bylo vybráno velmi uvážlivě.

Kolona má projet pod balkónem a zastavit se před provinčním palácem o blok dál. Gunvald Larsson bez velkého nadšení vrhl zdvořilý pohled po náměstí, protože teď už ho znal nazpaměť. Věděl, že přístav je uzavřený pro veškerou dopravu od pěti hodin od rána a civilní letiště zastaví

všechen provoz, jakmile sedne prezidentské letadlo.

Přímo před sebou viděl přístav a azurově modrou vodu. Ve vnější rejdě kotvily velké dopravní lodě

a nákladní plavidla. Za hrází ve vnitřním bazénu byla jen jedna válečná loď, fregata a pár policejních člunů.

Dole pod nimi se jejich pohledu skrývalo korzo, rámované palmami a akáty. Naproti leželo stanoviště taxíků a za ním stálo několik pestrobarevných koňských spřežení. Všechno bylo pečlivě

zkontrolováno a prověřeno.

Všechny osoby pohybující se v této oblasti, kromě vojáků a policistů tvořících stěnu s rozestupy na paži po obou stranách korza, musely projít detektory stejného typu, jakými jsou vybavena všechna větší letiště.

Policie měla zelené uniformy, vojáci šedomodré. Policisté měli holínky, vojáci kanady. Gunvald Larsson potlačil zívání. Ráno při nácviku projel celou trasu. Všechno bylo přesně na svém místě, kromě prezidenta.

Kolona vypadala takto: Nejdřív pojede skupina patnácti speciálně vycvičených policistů na skútrech. Za nimi stejný počet policistů pořádkového sboru na motocyklech a dále dva plné

automobily policistů státní bezpečnosti. Za nimi bude následovat prezidentovo auto, černý cadil ac s pancéřovaným modrým sklem.

Gunvald Larsson seděl na zadním sedadle, na místě, kde bude sedět prezident. Nesporně mu tím prokazovali ohromnou poctu:

Potom jelo otevřené auto se stráží na lavicích po americkém způsobu. A nakonec další policisté na motocyklech a za nimi přenosový vůz rozhlasu a automobily s pověřenými žurnalisty.

Kromě toho byli policisté roztroušeni po celé trase od letiště až do města. Tou dobou už se každému uhnízdila v povědomí jedna věc.

Všechny sloupy pouličního osvětlení zdobil prezidentův portrét.

Cesta byla dost nebo spíš hodně dlouhá a Gunvalda Larssona už začal nudit pohled na hlavu s býčí

šíjí, odulým obličejem a brýlemi v, černě nalakovaných kovových obroučkách. Toto bylo pozemní zabezpečení.

Ve vzduchu dominovaly vojenské vrtulníky ve třech pásmech a po třech strojích v každé skupině. A kromě toho se letka starfighterů honila sem a tam, aby chránila vyšší sféry. Ze všeho dýchal perfekcionismus, který by měl v podstatě vyloučit jakákoliv nepříjemná

překvapení. Horko teď odpoledne bylo mírně řečeno únavné. Gunvald Larsson se potil, ale dalo se to vydržet.

Nedovedl si představit, že by se něco mohlo nepovést. Přípravy byly evidentně důkladné a pečlivé

a plánování probíhalo několik měsíců.

Zvláštní skupina se zabývala hledáním chyb v plánech. Udělalo se také dost oprav. K tomu dlužno připočíst, že žádný z pokusů o atentát v této zemi se nepovedl, a nebylo jich málo. Policejní

prezident měl pravdu, když prohlásil, že tady mají nejlepší experty v této oblasti. Ve tři čtvrtí na tři vrhl Francisco Bajamonde Cassavetes y Larrinaga pohled na hodinky a řekl:

– Zbývá nám dvacet jedna minuta.

Španělsky mluvícího delegáta nebylo zapotřebí. Expert na otázky bezpečnosti se vyjadřoval oxfordskou angličtinou, která by mu prošla i v nejexkluzivnějších klubech starého Londýna. Gunvald Larsson se podíval na svůj chronometr a přikývl.

V tom okamžiku byly přesně dvě hodiny, čtyřicet šest minut a dvacet pět vteřin, středa pátého června devatenáct set sedmdesát čtyři.

Před ústím přístaviště se připravovala fregata k pozdravné salvě, a to byl vlastně také její jediný

úkol. Vysoko nad korzem malovalo osm stíhaček klikaté šmouhy na jasně modrém nebi. Gunvald Larsson se rozhlédl kolem sebe. V prodloužení korza ležela ohromná kulatá býčí aréna z cihel a s oblými arkádami natřenými na červeno a bílo. Na protější straně v té chvíli začaly ve vysoké fontáně prýštit různobarevné vodní kaskády. Po celý rok trpěla země tíživým suchem a tyto četné umělecké divy chrlily vodu jen při výjimečně slavnostních příležitostech. Přes všechny rozdíly předstírala tato země obdobně jako Švédsko demokratické uspořádání, vládlo jí kapitalistické hospodářství a cyničtí politikové z povolání, jímž velmi záleželo na tom, aby budili

zdání jistého druhu socialismu, který však zůstával skutečně jen jistým druhem. Kromě časového posunu bylo dalším markantním rozdílem náboženství a skutečnost, že tady už

zavedli republikánské zřízení.

Ted’ se sem donesl bzukot vrtulníků a houkačky motocyklů.

Gunvald Larsson znovu mrkl na hodinky. Zdálo se, že konvoj značně předběhl časový rozvrh. Potom svýma porcelánově modrýma očima přelétl přístav a všiml si, že se všechny policejní čluny najednou daly do pohybu. Samotné přístaviště vypadalo skoro stejně jako v době jeho námořní

kariéry. Jen plavidla v rejdě byla jiná. Supertankery, kontejnerové lodě, samovykládací a krabicové

stvůry postavené na principu nájezdu až na palubu a velké trajekty, kde automobily hrály větší roli než cestující.

Nic z toho v době svého námořničení nezažil.

Gunvald Larsson pochopitelně nebyl jediný, kdo si všiml, že události předbíhají stanovenou dobu. Cassavetes y Larrinaga mluvil rychle, ale klidn ě a přesně do své vysílačky a současně bylo vidět, jak se na fregatě před vjezdem do přístavu zvyšuje aktivita.

To Gunvalda přivedlo na dvě zcela nesouvisející věci. jednak přemýšlel o tom, že jeho španělština už je značně omšelá, a jednak si uvědomil, že kromě ohromné policejní síly jsou na světě jen tři země, které zaplatí ve vojenských výdajích na obyvatele víc než Švédsko, a to Izrael a obě

supervelmoci, Spojené státy a Sovětský svaz.

Cassavetes y Larrinaga domluvil do vysílačky, usmál se na svého světlovlasého hosta a pohlédl směrem k hrající fontáně, kde se mezi zelenými uniformami policie objevily první skupiny speciálně

vycvičených tajných agentů.

Gunvald Larsson přemístil pohled jinam. Přímo pod nimi špacíroval středem ulice tajný s doutníkem v ruce a zřejmě se snažil odhalit střelce umístěné na okolních střechách. Za stěnou policistů stála řada černých taxíků s modrým pruhem po straně a před nimi otevřená žlutočerná

drožka tažená koňmi. Muž na kozlíku byl také oblečen do černožlutého a kůň měl na ohlávce připevněné žlutočerné chocholy.

Za tím vším stály palmy, akáty a několik řad zvědavců. Sem tam někdo třímal jediný úřady uznaný

transparent. Totiž portrét hlavy s býčí šíjí, odulým obličejem a brýlemi s černě nalakovanými kovovými obroučkami. Prezident nebyl výrazně populární osobnost.

Věděli to všichni a zřejmě i on sám. Kolona jela velmi rychle.

První z automobilů bezpečnostních sil se právě ocitl před balkónem. Expert na otázky bezpečnosti se na Gunvalda Larssona usmál, povzbudivě pokývl hlavou a začal si skládat papíry.

V té chvíli se země otevřela, v podstatě přímo pod pancéřovaným cadil acem. Tlaková vlna odhodila oba muže dozadu, ale Gunvald Larsson byl přinejmenším kus chlapa. Oběma rukama se zachytil balustrády a podíval se vzhůru.

Vozovka se otevřela jako vulkán, a vyšlehl z ní řvoucí sloup ohně do výšky padesáti metrů. Na jeho vršku balancovaly různé předměty. Nejnápadnější byl zadek neprůstřelného cadil acu, vzhůru nohama obrácené černé taxi s modrými pruhy na bocích a půlka koně s černožlutými chocholy na čele, noha v černé holínce a zelené látce od uniformy a ruka s dlouhým doutníkem mezi prsty.

Gunvald Larsson odvrátil tvář, když kolem něj začaly sršet více či méně hořlavé předměty. Měl na sobě nový oblek. V tom ho něco uhodilo do prsou jako palice a hodilo

pozpátku na mramorové

dláždění balkónu.

Neuhodil se, alespoň ne moc.

Burácení exploze odeznělo až po několika minutách a teprve potom se k nim prodralo sténání, zoufalé volání o pomoc dokonce i pláč, někdo vykřikoval hysterické nadávky a potom se tyto lidské

projevy utopily v ječení sirén sanitek a troubení požárního vozu. Gunvald Larsson vstal, aby se podíval, co ho srazilo k zemi.

Předmět mu ležel u nohou.

Měl býčí šíji a odulý obličej a černé brýle s kovovými obroučkami zůstaly kupodivu sedět na nose. Bezpečnostní expert se vysoukal na nohy, zřejmě nezraněný, ale elegance vzala za své. Nedůvěřivě

zíral na hlavu a pokřižoval se.

Gunvald Larsson zíral na svůj oblek. Ani se tomu nedalo říkat oblek.

– Sakra, ucedil.

Potom pohlédl na hlavu u svých nohou.

– Možná, že bych to měl vzít s sebou domů, zamumlal si pro sebe.

– Jako suvenýr.

Francisco Bajamonde Cassavetes y Larrinaga se tázavě podíval na svého hosta. Slovu suvenýr porozuměl. Třeba jsou Švédi lovci lebek.

– Katastrofa, řekl.

– Jo, tak by se to dalo říct, souhlasil Gunvald Larsson.

Francisco Bajamonde Cassavetes y Larrinaga vypadal tak nešťastně, že se Gunvald Larsson cítil povinen dodat:

– Vás z toho nikdo vinit nemůže. A kromě toho ten chlap měl mimořádně ošklivou hlavu. Konec druhé kapitoly

První část třetí kapitoly

Téhož dne, kdy měl Gunvald Larsson onen podivný zážitek na balkóně s krásným výhledem, stála dívka jménem Rebecka Lindová před Stockholmským městským soudem, obžalovaná z ozbrojené

bankovní loupeže.

Bylo jí osmnáct let a neměla ani nejmenší ponětí o existenci takových věcí, jakými se právě zabýval Gunvald Larsson. Kdyby před ní někdo vyslovil jméno města, kde byl, určitě by jí nic neřeklo, nikdy neslyšela mluvit ani o zemi, ve které leželo, a věděla stejně málo o vysoce postavených osobnostech, které ztratily hlavu, jako třeba to, že prezident Spojených států se doposud jmenuje Nixon.

Věděla sice spoustu jiných věcí, ale ty jaksi s tímto nesouvisely. žalobcem v tomto případu byl Buldozer Olsson, již řadu let expert na ozbrojené bankovní přepady, které se v zemi šíří jako mor.

Byl to neuvěřitelně uštvaný muž, který měl tak málo času zaskočit domů, že mu trvalo tři neděle, než zjistil, že ho žena nadobro opustila a nechala po sobě krátkou zprávu na polštáři. S tím si ovšem dlouho hlavu nelámal a se svou schopností hbitě jednat, si novou opatřil během tří dnů. Jeho další životní družkou se stala jedna z jeho sekretářek, která ho bezmezně a oddaně

obdivovala, a od toho dne vypadaly jeho obleky skutečně o něco míň zválené. Přestože měl neustále naspěch, chodil ke svým případům vždycky podle svých představ včas a také

tentokrát přiběhl s jazykem na vestě dvě minuty před zahájením slyšení. Byl to korpulentní, ale lehkonohý mužíček s dobromyslným vzhledem a živými pohyby. Kromě toho

vždycky nosil košile růžové jak prasátko a kravaty, které se vyznačovaly tak velkolepým nevkusem, že v Gunvaldu Larssonovi skoro probouzely šílenství, když ještě pracoval v Buldozerově zvláštní skupině: Před řadou let v ní působili mimo jiné i Einar Rönn a Lennart Kol berg. Kol berg už ani nebyl u policie. Buldozer věřil na rychlé střídání a čerstvou krev u svých spolupracovníků. Rozhlédl se holým a špatně vytopeným předsálím soudní síně a objevil skupinku asi pěti lidí, mezi nimi své vlastní svědky a jednu osobu, jejíž přítomnost ho značně udivila. Totiž šéfa státní komise pro vyšetřování vražd.

– Co tady, proboha, děláš? zeptal se Martina Becka., Zavolali mě jako svědka.

– Kdo?

– Obhajoba.

– Obhajoba? To znamená kdo?

– Advokát Braxén, odpověděl Martin Beck., Případ zřejmě vyfasoval on.

– Krkal, vyděsil se Buldozer:, Tak já už jsem dneska měl tři porady a dvě prodloužení vazby a teď

budu zbytek odpoledne poslouchat Krkala.

– Ty ani nevíš, koho máš za obhájce? zeptal se Martin Beck., A co jsi dělal v době řízení o vazbě.

– To je v takovýchhle případech jen rutina, odbyl ho Buldozer, Tohle trvalo tři minuty a obhajobu nezastupoval nikdo. Nebylo ani třeba.

Odplul ke svým svědkům a začal se přehrabovat mezi papíry v diplomatce, ale nenašel, co hledal. Martin Beck si pomyslel, že Buldozer má s Krkalem v mnoha bodech hodně společného. Když s nimi člověk mluvil, měli oba dva ve zvyku náhle mizet, a zatímco Buldozer to dělal čistě fyzicky, prostě se znenadání vypařil dveřmi, vytrácel se Krkal psychicky.

Často vypadal, že je ve zcela jiném světě.

žalobce opustil svého svědka uprostřed věty a vrátil se k Martinu Beckovi.

– Víš něco o týhle věci? zeptal se ho.

– Moc ne, ale Braxén o tom mluvil tak, že mi připadalo vhodný, abych přišel. A kromě toho nemám teď na práci nic, co by mě nějak zvlášť zaneprazdňovalo.

– Vy v tý komisi pro vraždy ani nevíte, co je pořádná práce, posteskl si Buldozer Olsson., Já sám mám na krku třicet devět aktuálních případů a stejný počet u ledu. Měl by ses ke mně přijít podívat, abys to viděl na vlastní oči.

– Ne, děkuju, odmítl Martin Beck., Ne že bych se bál pořádné práce, ale nechci, díky.

– To je škoda, zalitoval Buldozer., Občas mi připadá, že mám nejlepší flek v celý soudní mašinéri . Pohádkově zajímavý a napínavý. Každý den nová překvapení a …

Zarazil se a dodal:

– Jako třeba tohle s Krkalem.

Buldozer Olsson své případy zatím s několika málo výjimkami vyhrával. Nejlaskavější komentář, který lze o takových poměrech vyslovit, je, že to není pro soudnictví nic lichotivého. A na to nejméně laskavé se člověku ani nechtělo myslet.

– Aspoň se odpoledne pobavíš, sliboval Olsson., S Krkalem to bude určitě napínavý.

– Nepřišel jsem pro zábavu, poznamenal Martin Beck.

Rozhovor byl přerušen, protože se právě ohlašoval jejich případ a všichni zúčastnění až na důležitou výjimku vpochodovali do soudní síně, která tvoří dost chmurnou kapitolu v hlavní

budově radnice. Okna byla velká a majestátní, což žádným způsobem neomlouvalo, možná však vysvětlovalo, proč už nebyla hrozně dlouho mytá.

Předseda senátu, přísedící a sedm porotců zíralo z pódia zpoza dlouhého stolu slavnostně do sálu. Řídký světle modrý závoj v prašném slunečním poli pronikajícím zvenčí prozrazoval, že

někdo ze soudu právě uhasil cigaretu.

Obžalovaná byla přivedena malými postranními dveřmi. V její přítomnosti kráčela zasmušilá

padesátnice v šatech připomínajících uniformu. Obžalovaná byla dívka se světlými vlasy až na ramena, vzdorovitými ústy a hnědýma očima zahleděnýma do dálky. Měla na sobě světle zelené

vyšívané šaty z lehké a tenké látky až na zem a na nohou černé dřeváky. Soud seděl, konečně už od samého počátku. Ostatní zůstali prozatím stát. Předseda senátu zahájil monotónním hlasem soudní přelíčení. Potom se obrátil k dívce, která

seděla po levici soudu, a řekl:

– Obžalovaná se jmenuje Rebecka Lindová. Jste Rebecka Lindová?

– Ano.

– Obžalovaná, mluvte hlasitěji.

– Ano.

Předseda se podíval do svých papírů. Nakonec řekl:

– Nemáte jiná křestní jména?

– Ne.

– A narodila jste se třetího ledna devatenáct set padesát šest?

– Ano.

– Musím vás, obžalovaná, znovu vyzvat, abyste mluvila hlasitěji.

Pronášel to takovým tónem, jako kdyby to musel povinně opakovat při všech slyšeních. Tak tomu skutečně bylo. Akustika v soudním sále byla mimořádně špatná a kromě toho se obžalovaní

většinou neuměli vyjadřovat na veřejnosti a navíc ještě byli zakřiknutí z pochmurného a tísnivého prostředí, které je tu obklopovalo.

Soudce pokračoval:

– Obžalobu zastupuje státní návladní Sten Robert Olsson.

Buldozer nereagoval, klidně si dál listoval v papírech a přelíčení nevnímal.

– Je státní návladní Sten Robert Olsson přítomen? zeptal se soudce bezbarvě, ačkoliv dotyčného už

viděl stokrát.

Buldozer sebou škubl. Nebyl zvyklý na své pravé jméno.

– Jistě, jistě, přikyvoval horlivě., Jsem tady.

– Je tu zástupce žalující strany?

– žádné nároky nebyly vzneseny, řekl Buldozer., Obhajobu vede advokát Hedobald Braxén. Ticho. Všichni se začali rozhlížet kolem sebe. Soudní zřízenec nahlédl do předsálí. Braxén se dosud neukázal.

– Advokát Braxén se zřejmě opozdil, prohlásil po chvíli jeden z přísedících. Potom se pustil do brumlavé konverzace s předsedou senátu, načež předseda řekl:

– Prozatím můžeme probrat svědky. Státní návladní přizval dva svědky, bankovní pokladní Kerstin Franzénovou a policejního asistenta Kennetha Kvastmoa.

Oba se přihlásili.

– Obhajoba povolala následující svědky: Kriminálního komisaře Martina Becka, policejního asistenta Karla Kristianssona, bankovního ředitele Rumforda Bondessona a učitelku vařeni HedyMari Wirénovou. Všichni se dostavili.

Po chvíli předseda senátu dodal:

– Advokát obhajoby rovněž povolal ke svědectví ředitele Waltera Petruse, ale ten se

omluvil, že je zaneprázdněn a kromě toho prý nemá s touto záležitostí nic společného. Jeden ze soudců se zahihňal.

– Svědci nechť opustí sál.

Stalo se. Oba policisté, kteří byli jako vždy při podobných příležitostech oblečeni do kalhot od uniformy a černých bot plus víceméně nejapného saka, Martin Beck, bankovní ředitel, učitelka vaření a bankovní pokladní se vzdálili do předsálí.

Tím pádem v sále zůstali, kromě soudu, obžalovaná, strážkyně z vazby a jeden zástupce veřejnosti. Buldozer Olsson pečlivě studoval své listiny, ale netrvalo to ani dvě minuty a zadíval se zvědavě na posluchače.

Byla to žena a podle Buldozerových odhadů tak asi pětatřicátnice. Seděla na jedné z lavic a měla před sebou rozevřený těsnopisný blok. Byla menší postavy, sotva metr šedesát, a měla spíš kratší světlé vlasy rovné jako hřebíky. Na sobě měla seprané džíny a košili neurčité barvy. Široké opálené nohy s rovnými prsty byly obuté do páskových sandálů. Měla plochá prsa s velkými bradavkami, které zřetelně prosvítaly pod košilí. Nejnápadnější byl její poněkud hranatý obličej se silným nosem a pronikavým modrým pohledem, který po řadě upírala na všechny přítomné, obzvlášť dlouho na obžalovanou a Buldozera Olssona. V tomto případě ho očima provrtávala tolik, že státní návladní vstal, vzal si sklenici vody a postavil se jí za záda. Okamžitě se otočila a záhy zachytila jeho pohled.

Sexuálně vůbec nebyla jeho typ, pokud nějaký měl, ale sžírala ho zvědavost, kdo to může být. Takto zezadu viděl, že je bytelně stavěná, ale ani trochu při těle. Potom už její pohled nesnesl, řekl, že si musí vyřídit důležitý telefonát, a požádal o dovolení opustit sál. Odklopýtal pryč a zvědavostí se jen tetelil.

Kdyby se zeptal rovnou Martina Becka, který postával v jednom rohu předsálí, je dost možné, že by se byl něco dozvěděl.

Třeba že jí není třicet pět, ale třicet devět, že vystudovala sociologi a momentálně pracuje v sociální péči. Martin Beck o ní věděl poměrně dost, ale sotva by některé informace chtěl pouštět do oběhu, protože většinou byly dost osobního charakteru.

Možná že by prozradil její jméno, kdyby se někdo ptal. Rhea Nielsenová. Buldozer své hovory vyřídil za necelých pět minut. Podle gestikulace zřejmě udílel různé příkazy. Když se vrátil k soudu, začal přecházet sem a tam a vzdychal.

Potom se posadil. Prolistoval si papíry. žena s pronikavým pohledem teď sledovala jen obžalovanou.

Buldozer to zvědavostí nemohl vydržet. V průběhu dalších deseti minut se zvedl ještě šestkrát a cupitavými krůčky krátce přešel sál. Jednou vytáhl ohromný umolousaný kapesník a utřel si jím čelo: Ostatní seděli na svých místech.

Dvaadvacet minut po stanovené době se otevřely dveře a vešel Krkal. V jedné ruce držel zapálený

doutník, v druhé papíry.

Vstoupil pohroužený do svých listin a předsedu to stálo tři významná zakašlání, než advokát roztržitě podal doutník zřízenci, aby ho odnesl ze sálu.

– Advokát Braxén právě dorazil, poznamenal předseda jedovatě. Existují nějaké další překážky postupu řízeni?

– Ne, odpověděl Buldozer., Z mé strany ne.

Krkal nereagoval. Také on studoval dokumenty k tomuto případu.

Po chvíli si posunul brýle do čela a řekl:

– Cestou sem na radnici mě napadlo, že jsme s panem státním návladním staří známí. Před dobrými pětadvaceti léty mi seděl na kolenou. Ostatně bylo to v Boräsu. Jeho otec tam dělal

advokáta a já jsem pracoval u městského soudu. Tehdy jsem od svého povolání hodně očekával. Ale nemůžu tvrdit, že by se moje očekávání splnilo. Když se podíváme na vývoj soudnictví v jiných zemích, nemáme se čím chlubiti. V mých vzpomínkách zůstal Boräs jako strašné město ale pan návladní byl živý a milý chlapec.

Nejvíc mi však v paměti uvízl Městský hotel, nebo jak se to jmenovalo. Kavárenské stolky a zaprášené palmy. Ošizené pokrmy, fronty na jídlo, a to člověk dostal jen výjimečně. A když měl štěstí a vyšlo na něj, tak by z toho slezly chlupy i hyeně. Ani důchodce v dnešní společnosti by to nepovažoval za lidské jídlo.

Na jídelníčku tehdy byly rybí krokety a totéž jídlo se roznášelo a vynášelo od rána do večera. Jednou jsem ve své porci našel špačka od doutníku. Ale to se vlastně stalo v Enköpingu, jak si teď

uvědomuju. Víte vůbec, že Enköping má nejlepší pitnou vodu v celém Švédsku? To moc lidí neví. Každá osoba která vyrostla tady v hlavním městě a z které se nestal ani alkoholik, ani narkoman, musí mít neobyčejně pevný charakter.

– Existují nějaké překážky postupu řízení? opakoval předseda senátu trpělivě. Krkal vstal a sešel dolů doprostřed sálu.

– Já a moje rodina pochopitelně k té kategori patříme, dodal skromně. Byl podstatně starší než většina lidí v sále, vyzývavý muž s impozantním pupkem. Kromě toho byl nápadně špatně a staromódně oblečen a kočka s fajnovějším žaludkem by se na jeho vestě asi nenasnídala. Po několika minutové přestávce, během níž pohledem drtil Buldozera, řekl:

– Kromě toho, že se tahle dívenka samozřejmě nikdy neměla vláčet k soudu, nejsou žádné právní

překážky. Z čistě technického hlediska.

– Protest, vykřikl Buldozer.

– Advokát Braxén si může své komentáře ušetřit na pozdější příležitosti, řekl předseda., Pane návladní můžete zahájit řeč?

Buldozer vyskočil ze židle a se sklopenou hlavou začal obcházet stůl, kde měl položené papíry.

– Prohlašuji, že se Rebecka Lindová dopustila ve středu dvacátého druhého května letošního roku ozbrojené loupeže v místnostech banky PK ve Svatojánském Věnci a provinila se násilím na úřední

osobě tím, že se násilím bránila dvěma policistům, kteří přijeli na místo činu, aby ji zadrželi.

– A co tvrdí obhajoba?

– Obžalovaná je nevinná, prohlásil Krkal., A mou povinností je odmítnout celý tenhle … humbuk. Znovu se obrátil na Buldozera a žalostně řekl:

– Jak se cítíš, když pronásleduješ nevinné? Když si na tebe vzpomenu jako na toho malýho prcka, nemůžu pochopit, jak bych to řekl, tuhle činnost, kterou dneska provozuješ. Buldozer se rozjařil. Odklopýtal ke Krkalovi a řekl:

– Já si na tu dobu v Boräsu taky pamatuju a taky si vzpomínám, že z tehdejšího soudního úředníka Braxéna byl vždycky cítit doutníkový kouř a špatný koňak.

– Ale pánové, napomenul je předseda., Tohle není ani vhodná doba, ani místo na osobní

vzpomínky: Tak tedy advokát Braxén odmítá tvrzení strany žalující.

– Pokud pach koňaku není výplodem fantazie pana návladního, tak vycházel z úst jeho otce, nedal se Krkal zastavit., A kromě toho je obžalovaná nevinná. A to je také naposled, kdy jsem použil tohoto termínu. Tato dívenka …

Vrátil se ke stolu a začal se vrtat ve svých papírech:

– Jmenuje se Rebecka Lindová, pomohl mu ochotně Buldozer.

– Děkuji, chlapče, řekl Braxén., Rebecka Lundová… .

– Lindová, opravil ho Buldozer.

– Rebecka, řekl Krkal,, je stejně nevinná jako mrkev na záhoně.

Vypadalo to, že se všichni zahloubali nad tímto nekonvenčním obratem. Nakonec předseda řekl:

– To snad má rozhodnout soud, neni-liž pravda?

– Bohužel, přisvědčil Krkal.

– Co myslíte tou poznámkou, pane advokáte? zeptal se předseda senátu ostře. Krkal řekl:

– Bohužel není v mé moci objasnit pozadí případu. Přelíčení by se táhlo celé roky. Tento aspekt přítomné vyděsil. Krkal pokračoval:

– Zajímavý je ovšem předsedův návrh, abych napsal memoáry.

– Já jsem něco takového navrhl? řekl předseda překvapeně, konečně naprosto vyvedený z míry.

– Za celý dlouhý život v různých sálech, kde, jak se tvrdí, se zjednává spravedlnost, načerpá člověk mnoho zkušeností, podotkl Krkal., Kromě toho jsem byl v mládí v Jižní Americe, kde jsem dělal v mléce. Moje matka, ještě babka žije, si myslí, že ta práce v mlékárně bylo moje jediné poctivé

zaměstnání. Mimochodem, onehdá jsem slyšel, že i žalobcův otec, přes svůj pokročilý věk a značnou spotřebu alkoholu, si denně udělá rychlou procházku kolem řeky v Örebro, kam se rodina zřejmě přestěhovala někdy ve čtyřicátých letech. Z Buenos Aires to není moderními rychlými dopravními prostředky daleko do nových afrických států. Mou pozornost upoutala nesmírně

zajímavá kniha o Kongu-Kinshase.

– Memoáry. advokáta Braxéna, byť dosud nenapsané, začal Buldozer lichotivě,, jsou jistě nesmírně

zajímavé. Ale my jsme sem nepřišli si je poslechnout.

– Pan státní návladní má pravdu, ozval se předseda., Pane Olssone, buďte tak laskav a předneste svůj návrh.

Buldozer se podíval na posluchačku, která jeho pohled opětovala tak přímo a vyzývavě, že se raději po krátkém spočinutí na Krkalovi postupně díval na předsedu, senát a zapisovatele, načež oči upřel na obžalovanou. Oči Rebecky Lindové zíraly někam do prostoru, daleko za potrhlé byrokraty a jiné

případné radosti a strasti.

Buldozer sepjal ruce za zády a začal přecházet sem a tam.

– Rebecko, oslovil ji laskavě., To, co se ti stalo, je bohužel věc, která se přihází mnoha mladým lidem v dnešní společnosti.

Pokusíme se ti společně pomoct, smím ti ostatně tykat, viď?

Zdálo se, že dívka otázku nevnímá, pokud to vůbec bylo míněno jako otázka.

– Čistě technicky je to jednoduchá a nad slunce jasnější událost, o které není třeba dlouze diskutovat. Jak již vyplynulo při zatčení …

Krkal sice vypadal, že je pohroužený do myšlenek o Kongu-Kinshase nebo něčem podobném, náhle však vytáhl z vnitřní kapsy saka velký doutník, namířil ho Buldozerovi na prsa a vykřikl:

– Protestuji, ani já, ani jiný právní zástupce nebyl zatčení přítomen. Byla vůbec tahle dívka Camil a Lundová uvědoměna o svém právu vzít si obhájce?

– Rebecka Lindová, opravil ho přísedící.

– Dobře, dobře, přitakal Krkal netrpělivě., Tím bylo zatčení nezákonné.

– Vůbec ne, namítl Buldozer., Ptali jsme se Rebecky a ona prohlásila, že to je jedno. A to taky bylo. Jak zakrátko vysvětlím, byl případ jasný jak facka.

– Už zatčení bylo nezákonné, uzavřel diskusi Krkal., Trvám na tom, aby můj protest byl zanesen do protokolu.

– Jistě, to se zařídí, uklidnil ho přísedící.

Přísedící fungoval i jako zapisovatel, protože v některých ze starších soudních síní nebyly magnetofony. Buldozer vytočil před senátem menší piruetku a při tom se každému důsledně

zahleděl do očí.

– Tak bych se snad mohl vrátit ke svému návrhu, řekl s úsměvem.

Krkal nepřítomně zíral na doutník.

– Tak tedy, Rebecko, začal Buldozer s vítězným úsměvem, který patřil k jeho parádním číslům., Pokusme se teď jasně a pravdivě ozřejmit samotný průběh toho, co se ti stalo dvaadvacátého května, a proč se to stalo. Přepadla jsi banku, jistě to bylo ze zoufalství a nerozumu, a dopustila ses násilí na policistovi.

– Protestuji proti žalobcovu výběru slov, řekl Krkal. Mimochodem, co se týče slov, vzpomínám si na svého učitele němčiny. Ten …

Myšlenkami byl zřejmě někde v dálavách.

– Kdyby se pan zástupce obhajoby věnoval svým vzpomínkám v klidu a v duchu, tak bychom třeba ušetřili čas, poznamenal Buldozer.

Někteří členové senátu se rozesmáli, ale Krkal vznešeně podotkl:

– Protestuji proti žalobcově přístupu jak k dívce, tak ke mně.

Koneckonců nemá právo na mé myšlenky, ani na to, aby se vrtal v mém soukromém životě. žalobce by v tomto případě měl ukrotit své velikášství. Není to Winston Churchil , aby si mohl dovolit prohlásit o svém politickém odpůrci:

Mr. Attlee je skromný muž, ale čím jiným by se koneckonců také mohl pyšnit. Předseda se po tomto výstupu zatvářil značně zmateně, ale po chvíli kývl na Buldozera, aby pokračoval.

Ten předpokládal, že se přednesení případu odbude za deset minut, maximálně čtvrthodinku, ale Krkal ho navzdory předsedovu napomínání přerušil dvaačtyřicetkrát, často s naprosto nepochopitelnými komentáři. jako například:

– Vidím, že se žalobce žádostivě kouká na můj doutník. To mi připomíná jednu historku. Děvčata na Kubě prý kvůli nesnesitelným vedrům sedí v tabáčkách nahá a stáčejí si doutníky na stehnech. To jsou potom ty nejvybranější značky. Ale možná, že to je celé vymyšlené.

– Patří to k případu? zeptal se předseda unaveně.

– To se dá dost těžko posoudit, odpověděl Krkal věštecky.

– jak to?

– Nezdá se mi, že by se pan státní návladní vždycky soustřeďoval na podstatné momenty průběhu události, abych to vyjádřil mírně.

Buldozer byl nekuřák a poprvé ho to mírně sebralo. Ale za chvíli se vzpamatoval a působil dojmem, že je ve stejně dobré formě jako kdykoliv předtím. Šermoval rukama a vemlouvavě dokončoval výklad případu.

Stručně řečeno šlo zhruba o toto: Těsně před druhou hodinou dvacátého druhého května vešla Rebecka Lindová do filiálky banky PK ve Svatojánském Věnci a stoupla si před jednu z pokladen. Měla s sebou velkou kabelu přes rameno a tu položila na pult. Potom řekla, že chce peníze. Pokladní viděla, že je ozbrojená velikou dýkou, a proto nohou sešlápla poplašné zařízení na polici a zároveň začala plnit kabelu svazky bankovek do hodnoty pěti tisíc švédských korun. Než stačila Rebecka Lindová se svou kořistí banku opustit, dorazil první hlídkový vůz, který byl

na místo odvelen poplachovou ústřednou. Posádka hlídkového vozu, která sestávala ze dvou policistů, vběhla s napřaženými zbraněmi do banky a odzbrojila lupičku a přitom nastala menší vřava. Bankovky se vysypaly na podlahu. Policisté chytili lupičku a převezli ji na kriminální oddělení na Kungsholmenu. Zadržená se násilně bránila a způsobila jednomu z policistů škody na uniformě. Také ve voze došlo k jisté mele. Lupička, z které se vyklubala osmnáctiletá Rebecka Lindová, byla nejdřív předána kriminálce a potom odvedena na speciální oddělení, které se zabývá bankovními loupežemi. Okamžitě byla zadržena jako důvodně podezřelá z ozbrojené bankovní loupeže a násilí

na úřední osobě a druhého dne po krátkém řízení před stockholmským městským soudem vzata do vazby.

Buldozer Olsson přiznal, že v souvislosti s průběhem vznesené obžaloby nebyly dodrženy jisté

právní formality, ale poukázal na to, že z technického hlediska to nehrálo žádnou roli. Rebecka Lindová neměla o svou obhajobu zájem a kromě toho okamžitě přiznala, že si šla do banky opatřit peníze.

Krkal si bez uzardění říhl a prohlásil, že Rebecka Lindová neměla žádné prostředky. Všichni už začali pošilhávat po hodinkách, ale Buldozer Olsson neměl přestávky rád a promptně

nechal zavolat prvního svědka, bankovní pokladní Kerstin Franzénovou. Svědectví bylo krátké a ve všech podstatných bodech potvrzovalo, co už bylo řečeno. Buldozer se zeptal:

– Kdy jste pochopila, že jde o bankovní loupež?

– Okamžitě jakmile hodila kabelu na pult a chtěla peníze. A potom jsem zahlédla ten nůž. Vypadal hrozně nebezpečně. Byla to dýka.

– Proč jste ji odpočítala peníze?

– Dostali jsme instrukce, že se v takových případech nemáme pokoušet o odpor a máme udělat, co lupič žádá.

A to byla pravda. Banky nechtěly zbytečně riskovat, že budou vyplácet životní pojistky nebo drahá

úrazová pojištění zaměstnancům, kteří byli ve službě zraněni.

Ctihodnou síní otřáslo hromobití. Ve skutečnosti si pouze říhl Hedobald Braxén. Stávalo se to nezřídka a bylo to důvodem jeho přezdívky.

– Má obhajoba nějaké dotazy?

Krkal zavrtěl hlavou. Momentálně se bavil tím, že cosi pečlivě psal na kus papíru. Buldozer Olsson zavolal dalšího svědka.

Vpochodoval Kenneth Kvastmo a s obtížemi opakoval svědeckou přísahu. Ve Švédsku nestačí jen zvednout ruku a říct: Přísahám.

Jeho svědectví bylo kratší než celá dlouhá litanie o tom, že je policejní asistent, narozen v Arvice devatenáct set čtyřicet dva a v hlídkovém voze sloužil nejdřív v Solně a potom ve Stockholmu. Buldozer ho nejapně vyzval:

– Vyprávějte nám to vlastními slovy.

– A co?

– Co se stalo, co jiného?

Krkal vypustil takovou řachu, jakou z přítomných ještě nikdo neslyšel. A zároveň sebou škubl tak, až mu papír upadl na zem.

Stálo na něm velkými písmeny:

REBECKA LINDOVÁ.

Zřejmě se rozhodl, že napříště bude používat jméno své klientky správně.

– Hm, začal Kvastmo., No stála tam, ta vražedkyně. Teda ona nikoho nestačila zavraždit,

to je jasný, Kal e neudělal nic jako obvykle, tak jsem se na ni vrhnul jako panter. To byl silně nepovedený příměr. Kvastmo byl neforemný hromotluk s velkým zadkem, býčí šíjí a masitým obličejem.

– Chytnul jsem ji.za pravou ruku, zrovna když chtěla tasit nůž, potom jsem ji prohlásil za zadrženou a prostě a jednoduše ji sebral. Teda musel jsem ji do auta odtáhnout a tam v tom autě na zadním sedadle se pustila do násilnýho odporu vůči úřední osobě a pak se taky ukázalo, že se dopustila násilí na úřední osobě, protože jeden z mých nárameníků se skoro utrh, takže se moje manželka rozčílila, když mi to musela přišívat, protože bylo něco v televizi, na co se chtěla koukat, a kromě

toho se mi taky na uniformě utrhl jeden knoflík a ona neměla modrou nit, teda jako Anna-Greta, moje manželka. A když jsme teda jako zakročili při ty bankovní loupeži a potom ji zadrželi, tak jel Kal e na kriminálku a tam měl zrovna službu jeden kluk, kterýho znám, jmenuje se Aldor Gustavsson, a ten se příšerně nasák, protože chtěl zrovinka jít domů na makaróny, a řekl nám, že jsme volové.

A to si takovej dovolí, když mu utekla pod rukama vražda na Bergovy ulici, jenže detektivové

vždycky nosej frňák vysoko a na nás pořádkový kašlou. A potom už se nic nestalo, jen to, že mě ta holka řekla, že jsem nějakej prudkej, ale to vlastně není urážka úřední osoby. To nevyvolává

pohrdání nebo neúctu ke sboru, ani k jednotlivýmu příslušníkovi, což jsem v tom případě byl já, ani uniformovaný polici vůbec. Pak jsem chtěl zakročit proti nějakejm gangsterům, který jsme krátce předtím viděli, jak se povalujou v parku na lavičkách, ale Kal e měl s sebou marcipán a řekl, že půjdem na kafe, tak jsme šli. Tamhleta to byla, co mi to řekla.

Kvastmo ukázal na Rebecku Lindovou.

Zatímco policista rozvíjel svůj vypravěčský talent, pozoroval Buldozer onu posluchačku, která si pilně dělala poznámky a teď seděla s lokty opřenými o stehna a pozorně sledovala střídavě Krkala a střídavě Rebecku Lindovou: Měla v obličeji starostlivý výraz nebo spíš hluboký lidský soucit. Sehnula se a podrbala se na nártu a zároveň si na druhé ruce okusovala nehet. Teď znovu pohlédla na Krkala a její pronikavé modré oči vyjadřovaly směsici rezignace a váhavé naděje. Hedobald Braxén vypadal, že je u soudu přítomen skutečně jen fyzicky, nic

nenasvědčovalo tomu, že svědectví vnímal.

– Nemám otázky, řekl.

Buldozer Olsson se tvářil spokojeně. Případ se zdál jasný a uzavřený, přesně jak zpočátku sliboval. Chyba byla pouze v tom, že to trvalo tak dlouho.

Když předseda navrhl hodinovou přestávku, nadšeně přikývl a malými poskoky se rozběhl ke dveřím.

Martin Beck a Rhea Nielsenová využili přestávku k obědu v Amarantu. Po chlebíčku s pivem si poručili ještě kávu a koňak.

Martin Beck se několik hodin nudil. Znal Krkala natolik, aby věděl, že se to protáhne, a neměl chuť

postávat v pochmurném předsálí s Kristianssonem a Kvastmoem, povýšeným bankovním ředitelem a dvěma ženami, které byly doslova ochromené tou poctou, že jsou povolány svědčit u tak napínavého zločinu, vlastně skoro vraždy, o které se psalo jak v Odpoledníku tak v Expresu. Zaběhl na chvíli na oddělení násilí a poklábosil s Rönnem a Strömgrenem, ale nic se nedozvěděl. Strömgrena nikdy moc v lásce neměl a jeho vztah k Rönnovi se utvářel značně komplikovaně. Holá

pravda byla, že mu na policejním velitelství v Kungsholmské ulici nezůstali žádní přátelé.

Jak tady, tak na hlavní správě existovali lidé, kteří ho obdivovali, jiní ho nesnášeli a třetí, a těch bylo nejvíc, mu záviděli.

Ani ve Vöstberze už nikoho neměl od té doby, co odtud odešel Lennart Kol berg. O to místo se potom ucházel Benny Skacke a na přímluvu Martina Becka ho dostal. Neměli mezi sebou špatný

vztah, ale ke skutečnému přátelství měli hodně daleko. Často sedával, nepřítomně před sebe zíral a přál si, aby se Kol berg vrátil.

Kdyby chtěl být skutečně upřímný, a to mu v poslední době nedělalo potíže, stýskalo se mu po Kol bergovi, jako se člověku stýská po dítěti nebo ztracené lásce. Chvíli poseděl v Rönnově kanceláři a konverzoval, ale s Rönnem moc velká zábava nikdy nebyla. Kromě toho měl spoustu práce.

Sloužit na oddělení násilných trestných činů ve Stockholmu není žádný duševní odpočinek a Rönn si navíc ještě stěžoval na zkažený výhled. Z okna Rönnovy kanceláře bylo teď vidět jen gigantickou budovu nového policejního velitelství, které se tyčilo do úctyhodných výšin. Asi tak za rok bude hotové a potom se tam všichni přestěhují. Tohle pomyšlení v nikom neprobouzelo nadšení.

– Rád bych věděl, jak se asi má Gunvald, zavzpomínal Rönn. Klidně bych si to s ním vyměnil. Býčí zápasy a palmy a reprezentační večeře, jemináčku. Rönn dokázal v Martinu Beckovi vždycky vyvolat špatné svědomí.

Na to byl specialista. Proč vlastně tuhle odpočinkovou cestu nemohl dostat právě Rönn, který by potřeboval rozptýlení víc než kdokoliv jiný? Pravda se vůbec nedala nahlas vyslovit: Rönn byl ve skutečnosti diskriminován. Docela jednoduše tu cestu nedostal proto, že každému připadalo nemyslitelné vyslat do ciziny Norrlanďana s červeným usmrkaným nosem a značně

nereprezentativním zevnějškem, o kterém se jen s notnou dávkou dobré vůle dalo říct, že mluví

srozumitelně anglicky.

Ale Rönn byl dobrý detektiv.

Zpočátku nebyl žádné velké eso, ale teď bezesporu patřil k pilířům svého oddělení. Martin Beck se pokoušel přijít na něco povzbudivého, ale nepovedlo se mu to. jako obvykle. Takže se rozloučil a šel.

Teď seděl společně s Rheou a to bylo něco docela jiného.

Chyba byla jen v tom, že vypadala smutně.

– To je tím soudem, řekla na vysvětlenou., Krucinál, mně je z toho nanic. Podívej se na ty trouby, co o tom rozhodujou. žalobce je šašek. A jak na mě vejral, jako kdyby v životě neviděl ženskou.

– Buldozer, řekl Martin Beck., Viděl spoustu ženských a navíc nejsi jeho typ. Ale je zvědavej jak humr.

– Humrové jsou zvědaví?

– Ani nevím. Od někoho jsem ten výraz pochytil. Mám dojem, že to je finskošvédsky.

– A obhájce ani neví, jak se klientka jmenuje. Nedělá nic jinýho, než krká a pořád vyrušuje s nějakýma nepochopitelnýma řečma.

Vždyť ta holka nemá vůbec šanci.

– Ještě to neskončilo. Buldozer všechny svoje případy vyhrává, ale když výjimečně prohraje, je to proti Braxénovi. Pamatuješ se na tu historku se Svördem?

– Jak by ne, řekla Rhea.

Chraptivě se zasmála.

– To jsi přišel poprvé ke mně domů do Tulské. Zamčený pokoj a tak. Skoro dva roky to

budou: Myslíš, že jsem to zapomněla?

Rozveselila se.

A jemu nemohla být žádná vzpomínka milejší. Od té doby spolu prožili kus příjemného života naplněného hovory, žárlivostí, přátelskými hádkami a neméně příjemné chvíle sexu, důvěry a kamarádství. Ačkoliv mu bylo přes padesát a připadal si, že už má . skoro všechno za sebou, vedle ní se začal vyvíjet.

Doufal, že to je oboustranný poměr.

Ale v tomto ohledu si nebyl příliš jistý. Byla psychicky silnějším partnerem a svobodomyslnější, pravděpodobně také inteligentnější a určitě jí to rychleji myslelo. Měla spoustu špatných stránek, mimo jiné byla vznětlivá a snadno se nechala rozčílit, ale on ji miloVal. To je asi hloupý výraz nebo přinejmenším romantický, ale na jiný nedokázal přijít.

Díval se na ni a uvědomil si, že přestal žárlit. Pod látkou se jí výrazně rýsovaly velké bradavky, košili měla nedbale zapnutou, zula si sandály a pod stolem si třela o sebe bosé nohy. Občas se shýbla a poškrábala se na nártu. Ale patřila jen Sama sobě, ani jemu ne, a to na ní bylo zřejmě ze všeho nejlepší…

Teď se však tvářila starostlivě. Z jejích nepravidelných rysů vysvítaly obavy a znechucení.

– Soudnictví moc nerozumím, řekla ne zvlášť pravdivě., Ale tenhle případ se mi zdá ztracený. Může na tom tvoje svědectví něco změnit?

– Sotva. Já totiž vlastně ani nevím, co ode mě chce.

– A ti ostatní svědci obhajoby vypadají dost bezcenně. Bankovní ředitel, učitelka vaření a policajt. Byl tam vůbec někdo z nich?

– Byl, Kristiansson. Řídil hlídkový vůz.

– Je to stejnej zabedněnec jako ten druhej polda?

– Je.

– A že by se dal případ vyhrát závěrečnou řečí obhajoby, to se mi nezdá. Martin Beck se usmál. Pochopitelně se dalo očekávat, že se do toho přelíčení vrhne až po uši.

– Ne, to skutečně nevypadá pravděpodobně. Ale jseš si tak jistá, že by to měla vyhrát obhajoba a že je Rebecka nevinná?

– Vyšetřování je snůška volovin. Mělo by se to vrátit zpátky na polici . Nic se pořádně neprověřilo. Přesně kvůli tomu poldy nenávidím, kromě násilí a jiných věcí, samozřejmě. Předaj soudu napůl vyšetřený případ. žalobce potom. kolem sebe klove jako kohout na smetišti a senát je horda prázdnejch makovic, který tam jsou uklizený, protože jsou politicky nepoužitelný a k ničemu jinýmu se nehoděj.

V podstatě měla pravdu. Senát se rekrutoval z odpadních košů politických stran. Porotci se obvykle nepřípustně spolčovali se státním návladním a nechali se ovlivňovat silným předsedou, který jimi v podstatě pohrdal. Většinou se neodvažovali oponovat soudním autoritám a příliš často pouze reprezentovali tichou většinu národa, tu, která horuje pro pořádek na základě exemplárních zákonů a nic víc.

Občas se vyskytl pokrokový soudce, ale to byly řídké výjimky.

Většina obhájců už dávno hodila flintu do žita a litovala, že se radši nevěnovali daleko výnosnější

práci v obchodním světě. Tam se točily velké peníze a kromě toho se mohla občas jejich fotografie objevit v týdenících.

– Bude se ti to sice zdát dost divné, začal Martin Beck,, ale mám dojem, že Braxéna podceňuješ. Na krátké zpáteční cestě na radnici ho Rhea náhle vzala za ruku.

Nestávalo se to často a vždycky to byl příznak obav nebo silného citového napětí. Její

ruka byla stejně jako všechno ostatní na její osobě pevná a důvěryhodná.

Buldozer Olsson vplul do předsálí současně s nimi, minutu před stanovenou dobou.

– Bankovní loupež na Vasově ulici je vyřešená, vydechl., Ale máme místo toho na krku dvě nové. A jedna z nich vypadá na Wernera Rose.

Jeho pohled zabloudil na Kvastmoa a okamžitě se k němu vydal, ani větu nedokončil.

– Můžeš jít domů, řekl mu., Nebo se vrátit do služby. Udělal bys mi tím velkou radost. To byl Buldozerův způsob, jak lidem vynadat.

– Cože? řekl Kvastmo.

– Můžeš se vrátit do služby, zopakoval mu Buldozer., Každého člověka je zapotřebí na jeho místě.

– Dyť moje svědectví tu gangsterku zničilo, ne? řekl Kvastmo. Ale měl jsem všechny detaily v malíčku. Teda vlastně v hlavě.

– Jistě, přikývl Buldozer., Bylo to skvělé.

Kvastmo se vzdálil, aby se pustil do potírání gangsterské společnosti v jiných sférách. Přestávka skončila a řízení pokračovalo.

Krkal zavolal prvního svědka, bankovního ředitele Rumforda Bondessona. Po nutných formalitách pronesl advokát Braxén řeč:

– Ne všem je shůry dáno pochopit zásady nebo spíš bezzásadovost, která tvoří základy kapitalistické společnosti. O bečce sleďů jste jistě všichni slyšeli mluvit, stejně jako o takovém jevu, jako jsou všeobecné volby, kde sociální demokrati a jiné pravicové a kapitalistické strany, takzvané

strany bych měl asi dodat, okrádají lidi o peníze, které se v ohromném množství používají k tomu, aby národ formálně dobrovolně hlasoval pro politiku podporující smetánku dnešní společnosti, to znamená kapitalistické hospodářství, partajní byrokraty a odborářské mocipány, které spojuje jeden zájem, a to peníze. A taky aby lidi dali plnou moc stále stejné politice bez ohledu na to, které

sociálně buržoazní straně dají svůj volební lístek.

Buldozer Olsson seděl pohroužen do nějakých papírů. Náhle se probral a s rozhozenýma rukama namítl:

– Protestuji, tohle je soudní přelíčení, a ne volební kampaň.

– Ve škole nám říkali o Jonášovi v břiše velryby, pokračoval Krkal jako by se

nechumelilo., Nakonec se ukázalo, že velryba vůbec neni žádná ryba. Prostě a jednoduše velryba, savec. Já sám jsem nikdy živou velrybu neviděl, jen na obrázku. A jednou taky u klienta ve vězení. Teda v televizi. Já totiž

televizi nemám, protože mám za to, že televize brání člověku v přemýšlení. Ale na druhé straně

mám dceru a ta …

Nahlédl do svého papíru.

– … je ve věku Rebecky Lindové, ačkoliv já už jsem dost v letech. Mimochodem jedna z jejích přítelkyň je příbuzná s jedním zedníkem a ten se jmenuje Lexer Ohberg, ale není příbuzný s hercem Ohbergem, co natočil film o Elvíře Madiganové, teda on nehrál Elvíru Madiganovou, ale poručíka Sparra a ještě ten film režíroval. Stejně jako umělec od lupenkové pily Ernst Jönsson z Trel eborgu není příbuzný s hercem Edvardem Perssonem.

– A proč by s ním měl být příbuzný? zeptal se soudce mírně vyvedený z rovnováhy.

– Těžko říct, odpověděl Krkal.

– Vést hovory s advokátem Braxénem je stejné jako konverzovat s mraveništěm, vysvětloval Buldozer.

Potom se pustil do studia svých desek, občas si udělal poznámku nebo sebou

překvapením trhl. Nereagoval, ani když se předseda senátu náhle zeptal:

– A co to má společného s případem?

– V tomto případě bych si dovolil podtrhnout, že to je také obtížně zodpověditelná otázka, řekl Braxén. Potom z ničeho nic ukázal nezapáleným doutníkem na svědka a jako inkvizitor se zeptal:

– Setkal jste se někdy s Rebeckou Lindovou?

– Ano.

– Kdy?

– Asi před měsícem. Ta mladá dáma přišla do hlavní budovy banky.

Byla vlastně oblečená stejně jako dneska, ale měla tenkrát nemluvně v jakémsi nosítku na prsou.

– A vy jste ji přijal?

– Ano, měl jsem tenkrát pár minut volno a kromě toho se zajímám o dnešní mládež.

– Zvláště o jeho ženskou část, že?

– Jistě, proč bych to měl zastírat.

– Kolik je vám let, pane BondesSone?

– Padesát devět.

– Co chtěla Rebecka Lindová?

– Půjčit si peníze. Zcela evidentně neměla ani ponětí o nejprostších ekonomických otázkách. Někdo jí řekl, že banka půjčuje peníze, a tak šla do nejbližší velké banky a chtěla mluvit s ředitelem.

– A co vy jste odpověděl?

– že banky jsou obchodní společnosti, které nepůjčují peníze bez úroků a záruk. Řekla mi, že má

kozu a tři kočky.

– Proč si chtěla půjčit peníze?

– Aby mohla jet do Ameriky. Sice nevěděla přesně, kam do Ameriky to má být, ani co tam bude dělat, až se tam dostane. Ale měla poznamenanou nějakou adresu.

– Na co se vás ještě ptala?

– Jestli neexistuje nějaká banka, která by byla míň obchodně zaměřená než ostatní. Kterou vlastní

všichni a kam by si mohli dojít obyčejní lidé, když potřebují peníze. Z legrace jsem jí řekl, že Kreditní banka, neboli banka PK, jak se jí dneska říká, je alespoň formálně majetkem státu a tím i lidu. Ta odpověď ji zřejmě uspokojila.

Druhá část třetí kapitoly

Krkal teď přistoupil až ke svědkovi, zapíchl mu doutník do prsou a řekl:

– Další hovor už mezi vámi neproběhl?

Bankovní ředitel Bondesson neodpovídal, až nakonec soudce podotkl:

– Svědčíte pod přísahou, pane Bondessone., A nemusíte odpovídat na otázky, které odhalují

trestní jednání z vaší strany.

– Ano, připustil Bondesson nápadně neochotně, Mladé dívky se zajímají o mě a já o ně. Nabídl jsem se, že její krátkodobý problém vyřeším.

Rozhlédl se kolem sebe a vyfasoval drtivý pohled Rhey Nielsenové a odlesk svítící plešky Buldozera Olssona, který se zahloubal do svých papírů.

– A co odpověděla Rebecka Lindová?

– To už si nepamatuju. Ale nic z toho nebylo.

Krkal se vrátil ke svému stolu. Chvíli se přehraboval v papírech a potom řekl:

– Při policejním výslechu Rebecka Lindová uvedla, že tenkrát padla následující věta: Kašlu na staré

oplzlé dědky. A potom:

Hnusíte se mi.

Krkal opakoval nahlas:

– Staré oplzlé dědky.

Pohybem doutníku naznačil, že ze své strany pokládá výslech za skončený.

– Já vůbec nechápu, co má tohle společného s případem, podotkl Buldozer, aniž zvedl oči od papírů. Krkal přešel síní, naklonil se nad Buldozerův stůl a řekl:

– Nestydatě a všem na očích se pan státní návladní už od polední přestávky věnuje četbě protokolu o někom, kdo se jmenuje Werner Roos. Rád bych se předsedy senátu zeptal, co tohle má

společného s případem.

– To je zajímavé, že jste se zmínil o Werneru Roosovi, vyskočil Buldozer. Přikoval Krkala pohledem a zaječel:

– Co víte o Werneru Roosovi?

– Prosím obě strany, aby se věnovaly aktuálnímu případu, vyzval je soudce. Svědek se vzdálil s uraženým vzezřením.

Potom přišla řada na Martina Becka. Nejdřív běžné formality, ale Buldozer teď dával pozor a sledoval průběh otázek obhajoby se zřejmým zájmem. Krkal začal:

– Když jsem dneska viděl na radničních schodech holuby …

Ale předseda už toho měl dost a přerušil ho:

– Zoologické výklady advokáta Braxéna se určitě lépe ujmou v jiných souvislostech a před jinými posluchači. Kromě toho jsem přesvědčen, že pan kriminální komisař nemá času nazbyt.

– Za těchto okolností, řekl Krkal,, se budu vyjadřovat stručně.

Včera mi bylo doporučeno, ne sice poštovním holubem, ale daleko prozaičtějším a ne tak lehkokřídlým prostředkem, totiž poštou, sdělení, že jistému Filipu Trofastovi Mauritzonovi byla zamítnuta žádost o přezkoumán rozsudku před Nejvyšším soudem. Jak si, pane komisaři, jistě

pamatujete, byl Mauritzon před více než půldruhým rokem odsouzen za vraždu ve spojitosti s ozbrojenou bankovní loupeží. Státním návladním při tom přelíčení byl můj nepříliš vzdělaný přítel Sten Robert Olsson, který tenkrát nosil titul žalobce správního soudu. Já sám jsem měl tenkrát onen nevděčný a v mém povolání často morálně zatěžující úkol obhajovat onoho Mauritzona, který bezesporu je tím, co se v běžné řeči označuje jako zločinec. Teď bych chtěl postavit jedinou otázku. Myslíte si, pane komisaři, že Mauritzon byl vinen bankovní loupeží a s ni související

vraždou a že materiály vyšetřování předložené dnešním státním návladním Olssonem byly z policejního hlediska uspokojivé?

– Nemyslím, odpověděl Martin Beck.

Ačkoliv Buldozerovy tváře dostaly náhle růžovější odstín, který výborně ladil s barvou košile a ještě

zdůrazňoval jeho monstrózní kravatu se zlatými mořskými pannami a tanečnicemi hula-huly, vesele se zasmál a zeptal se:

– Já bych taky měl jednu otázku. Měl jste, pane komisaři, vůbec něco společného s vyšetřováním té

bankovní loupeže?

– Neměl.

Buldozer Olsson tleskl dlaněmi o sebe před obličejem a spokojeně si pokyvoval. Martin Beck se šel posadit vedle Rhey, prohrábl jí světlé vlasy a vysloužil si naštvaný pohled.

– Čekala jsem něco víc, řekla.

– Já ne, odpověděl Martin Beck.

Oči Buldozera Olssona šílely zvědavostí.

Zdálo se, že si Krkal není vědom situace kolem sebe. Svou kulhavou ch ůzí se přemístil k oknu za Buldozerova záda a do prachu na skle načmáral slovo: BLBEC. Potom řekl:

– Jako dalšího svědka jsem nucen povolat strážníka.

– Policejního asistenta, opravil ho přísedící.

– Strážníka Karla Kristianssona, opakoval nerušeně Krkal.

Kristiansson byluveden dovnitř: Byl to nejistý muž, který si na stará kolena utvořil názor, že policejní sbor je třídní společnost sama o sobě, kde se nadřízení chovají tak, jak to dělají ne proto, aby někoho vykořisťovali, ale prostě a jednoduše proto, aby se mohli vozit po svých podřízených. Po dlouhém čekání se Krkal otočil a začal přecházet síní sem a tam. Buldozer dělal totéž, ale v jiném taktu. Oba připomínali podivnou hradní stráž. Nakonec Krkal uvedl výslech srdceryvným povzdechem. Pak se zeptal:

– Podle údajů jste policistou už patnáct let, je to tak?

– Ano:

– Vaši nadřízení vás považují za líného a nenadaného člověka, ale na druhé straně čestného a hlavně stejně schopného nebo neschopného, jako jsou vaši ostatní kolegové u stockholmské

policie.

– Protestuji, vykřikl Buldozer., Obhájce uráží svědka.

– Skutečně? zeptal se Krkal., Když řeknu, že pan státní návladní, stejně jako zeppelin nebo balón Švéd, je jedním z nejzajímavějších a nejvýmluvnějších vzduchoprázden v této zemi, ba i na celém světě, je v tom sotva něco urážlivého. A teď něco takového o panu státním návladním vůbec netvrdím a co se týče svědka, poukazuji pouze na to, že to je zkušený policista, stejně schopný a inteligentní jako zbytek policejního sboru, který zdobí naše hlavní město.

– Kdybyste si, pane obhájce, při nějaké příležitosti vyhradil pár hodin k poslechu magnetofonového záznamu své řeči s doprovodnými zvukovými efekty, byl byste zřejmě stejně vyděšen a šokován jako my ostatní v soudní síni, poznamenal Buldozer Olsson.

– Kdybyste, pane státní návladní, někdy vstoupil v některé ze svých kravat na území státu, kde se trestá nevkus, tak byste byl zřejmě popraven, vrátil mu to Krkal., Ostatně odkud je pašujete?

– Obhájce mě nařkl před zasedajícím soudem z trestného činu, podotkl Buldozer poměrně klidně. Nerozčilil se jen kvůli tomu, že skutečně propašoval značné množství kravat přesně řečeno z Íránu, kde byl na studijní návštěvě, aby zmapoval cesty pašování drog. Ta, kterou měl na sobě právě v této chvíli, přišla z prokuratury v Andoře, která přesně podle Buldozerova návodu připsala na balík označení vzorek bez ceny.

– Co kdybychom se raději pokusili ochránit tuto dívenku, začal Buldozer košatě. Ale Krkal ho okamžitě přerušil ještě košatějším gestem a pronesl:

– Vzleťte slova vzhůru, však myšlenko dole stůj.

Než se Buldozer stačil sebrat k protiútoku, soudce ho přerušil.

Odkašlal si a řekl:

– Mám dojem, že se pánové zapletli do osobního sporu, který by měli dokončit někde v

soukromí

nebo alespoň před jinými posluchači.

– Snažím se jenom zdůraznit svědkovy mimořádné kvality a výbornou schopnost úsudku, prohlásil Krkal nevinně.

Rhea Nielsenová se hlasitě rozesmála. Martin Beck položil pravou ruku přes její levici. Rozesmála se ještě víc. Předseda poznamenal, že posluchači mají být zticha, a potom se rozzlobeně zadíval na obě strany. Buldozer zíral na Rheu tak intenzívně, že přišel o začátek svědectví. Krkal oproti tomu neprojevil žádné lidské reakce. Ptal se:

– Vešel jste do banky jako první?

– Ne.

– Odvedl jste tuto dívku, Rebecku Olssonovou?

– Ne.

– Rebecku Lindovou jsem chtěl říct, opravil se po všeobecném šuškání.

– Ne.

– A co jste tedy dělal?

– Sebral jsem tu druhou.

– Copak byly při loupeži dvě dívky?

– Ano.

– A vy jste tedy sebral tu druhou?

– Ano.

– A proč?

Kristiansson delší dobu hloubal.

– Aby neupadla.

– Jak stará byla ta druhá dívka?

– Asi čtyři měsíce.

– Takže to tedy vypadalo tak, že Kvastmo odváděl Rebecku Lindovou?

– Ano.

– Dalo by se říct, že to dělal hrubě nebo zbytečně násilně?

– Nechápu, co tím má obhajoba na mysli nebo čeho tím chce docílit, vložil se do řeči posměšně

Buldozer.

– Mám tím na mysli to, že Kvastmo, kterého jsme tu dneska dopoledne všichni viděli …

Krkal se delší dobu prohraboval ve svých papírech., Tady to máme, řekl nakonec., Kvastmo váží

sto dva kilogramy. Kromě jiného je specialista na karate a volný styl. Jeho nadřízení ho považují za horlivého a nadšeného člena policejního sboru.

Policejní inspektor Norman Hansson, který posudek napsal, se vyjádřil, že Kvastmo je však ve službě až příliš horlivý a že mnozí zadržení si stěžují, že byli z jeho strany vystaveni násilí. Posudek také praví, že Kenneth Kvastmo už dostal několik důtek a že jeho schopnost vyjadřování nepatří k nejlepším.

Krkal odložil lejstro a řekl:

– Mohl byste, pane svědku, odpovědět na otázku, jestli Kvastmo použil násilí?

– Ano, řekl Kristiansson,, to by se dalo říct. Zkušenosti ho naučily, že ve spojitosti se službou se lhát nevyplácí, alespoň rozhodně ne často a hodně. A kromě toho neměl Kvastmoa rád.

– A vy jste se postaral o dítě?

– Nic jiného mi nezbývalo. Měla dítě v takovém nosítku, a když ji Kvastmo odebíral nůž,

málem dítě

upustila.

– Bránila se Rebecka Lindová nějakým způsobem?

– Ne.

– Vůbec ne?

– Vůbec ne. Když jsem bral do náručí dítě, řekla mi jen: Dejte pozor, ať ji neupustíte.

– Tahle epizoda se tedy objasnila, prohlásil Krkal., Později se vrátím k dalším eventuálním násilnostem. Ale teď bych s vámi chtěl hovořit o jiné věci.

– Ano, řekl Kristiansson.

– Vzhledem k tomu, že personál speciálního oddělení, které se zabývá ochranou bankovních peněz, se na místo vůbec nedostavil, začal Krkal a zmlkl s imperátorským pohledem upřeným na žalobce.

– Pracujeme od rána do noci, řekl Buldozer. A tenhle případ jsme považovali za nevýznamný, prostě jeden z mnoha.

– Ale navzdory tomu si pan Olsson jen zřídkakdy protrpí bezesnou noc, kdy myslí na nevinné, které

poslal do vězení a jiných ústavů na základě mylné a neopodstatněné žaloby. Krkal tady zřejmě ztratil nit, odříhl si a řekl:, Nojo, nojo.

Jeho roztěkaný pohled se nakonec zastavil na Karlu Kristianssonovi, který stál uprostřed síně a vypadal mimořádně jelimansky ve své bílé klubové bundě Mil wal u s modrými náplety, stylizovaným lvem na levé straně prsou a slovy THE LIONS našitými z modré látky na zádech. Jinak byl tak uniformovaný, jak to jen šlo.

– Z toho vyplývá, že předběžného výslechu se museli ujmout policisté, kteří na místo dorazili, řekl Krkal po chvíli., Kdo mluvil s pokladní?

– Já.

– A co řekla?

– že ta holka přišla k pokladně s dítětem v nosítku a položila na mramorový pult kabelu. Pokladní si hned všimla nože, a tak začala do tašky dávat bankovky.

– Vytáhla Rebecka nůž?

– Ne, měla ho na opasku. Skoro na zádech.

– Jak ho tedy mohla pokladní zahlédnout?

– To nevím. Jo, vlastně jo, uviděla ho, když se Rebecka otočila, a pak vykřikla: Nůž, ta holka má nůž.

– Byl to lovecký nůž nebo dýka?

– Ale ne, spíš to vypadalo jako malý kuchyňský nožík. Prostě něco takovýho, co má každý doma.

– Co řekla Rebecka pokladní?

– Nic, každopádně hned jí neřekla nic. Potom prý se rozesmála a řekla: To jsem si teda nemyslela, že se peníze dají vypůjčit takhle snadno. A potom prý ještě řekla: Mám vám tu nechat nějakou stvrzenku?

– Peníze se rozsypaly po zemi, řekl Krkal., Jak se to stalo?

– To nevím. Kvastmo držel pevně tu holku a čekal na posilu. A pokladní začala peníze přepočítávat, aby viděla, jestli nic nechybí. A vtom na mě Kenneth zavolal: Stop, tohle je nezákonný.

– A potom?

– A potom zavolal: Kal e, postarej se, ať se nikdo ani nedotkne kořisti. Jenomže já jsem přece musel držet to děcko, a tak jsem tašku chytnul jen za jedno ucho a žuch, najednou se to

všechno vyvalilo ven. Byly to většinou malý bankovky a rozletěly se na všechny strany. No a v tý chvíli přijelo další

hlídkový auto.

Dali jsme dítě jim a sami jsme zadrženou odvezli na Kungsholmen.

Já jsem řídil a Kenneth seděl na zadním sedadle s tou holkou.

– Došlo na zadním sedadle k nějaké mele?

– No, trochu. Nejdřív brečela a ptala se, co jsme provedli s jejím dítětem. Potom se rozbrečela ještě

víc, a tak jí chtěl Kvastmo nasadit náramky.

– Řekl jste k tomu něco?

– Jo, řekl jsem mu, že to rozhodně není třeba. Jednak je Kvastmo dvakrát tak těžký jak ona a jednak se vůbec nebránila.

– Řekl jste v autě ještě něco?

Kristiansson seděl mlčky několik minut: Krkal propadl němému vyčkávání. Dokonce ani nekrkal, ani neopakoval otázku, ani nezačal nic drmolit o křivopřísežnictví nebo důležitosti mluvit pravdu, jak to mívají advokáti ve zvyku.

Kristiansson pozoroval své uniformované nohy, pak se provinile rozhlédl kolem sebe a hlesl:

– Řekl jsem mu, nebij ji, Kennethe.

Zbytek už byl jednoduchý. Krkal vstal a přikročil ke Kristianssonovi.

– Má Kenneth Kvastmo ve zvyku zadržené bít?

– Stává se to.

– Viděl jste jeho utržený nárameník a ten skoro urvaný knoflík?

– Jo, zmínil se o tom. Řekl, že jeho žena se mu o věci dost nestará.

– Kdy se to stalo?

– Den předtím.

– Obžaloba má slovo, pronesl Krkal klidně.

Buldozer zachytil Kristianssonův pohled a nepustil ho. Kolik případů už zkazili zabednění policisté?

A kolik jich zachránili?

Když se to vezme kolem a kolem, aktivní kvóta převažuje. Ale tihleti strážníci, nebo policejní

asistenti, jak se jim teď musí říkat, to je nutné zlo jak pro zločince, tak pro ty, kdo zločiny potírají.

– Nemám otázky, pronesl lehce Buldozer.

A potom jakoby mimochodem prohodil:

– žaloba stahuje obžalobu z násilí na úřední osobě. Další krok byl ten, že si Krkal vyžádal přestávku. Nejdřív si zapálil doutník a pak se pustil dlouhou chodbou k toaletě. Po chvíli se vrátil a pustil se do řeči s Rheou Nielsenovou.

– S jakými dámami se to dáváš dohromady?, zeptal se Buldozer Olsson Martina Becka., Nejdřív se mi vysměje před zasedajícím soudem a teď se pustí do konverzace s Krkalem. Všichni vědí, že z Krkala to táhne, že by to na padesát metrů porazilo orangutana.

– S dobrými dámami, odpověděl Martin Beck., Nebo přesněji řečeno s dobrou dámou.

– Aha, tak ty ses znovu oženil? Já taky. Jó, změna je život.

Přistoupila k nim Rhea.

– Rheo, obrátil se k ní Martin Beck., Tohle je státní návladní Olsson.

– To už jsem pochopila.

– Všichni mu říkají Buldozer, řekl Martin Beck., Mám dojem, že se ti ten případ nevyvede.

– No, polovina je v čudu, přiznal Buldozer., Ale zbytek udržím.

Vsadíme se o láhev whisky?

Rhea se podrbala v týle a šibalsky se podívala na Martina Becka.

Ten zavrtěl hlavou.

– Láhev whisky, lákal ho Buldozer.

– Ne, odmítl Martin Beck.

Rhea sklonila hlavu na stranu a vypadala, že chce něco říct. Ale právě v té chvíli bylo přelíčení

znovu zahájeno a Buldozer Olsson vběhl do sálu. Obhajoba povolala svého posledního svědka, HedyMari Wirénovou, opálenou padesátnici, což bylo s podivem, neboť jak se někdo může opálit v této zemi, kde se snad i počasí spolčilo proti ubohým obyvatelům. A proto také Krkalova první

otázka zněla:

– Jak to, že jste tak opálená?

– Kanárské ostrovy, odpověděla svědkyně lakonicky.

– Ze šetření o povaze a životních poměrech obžalované, s kterým zakrátko budete všichni seznámeni, vyplývá, že Rebecka Lundová, ano, ano, já vím, že se jmenuje Lindová, ale trpím něčím, co pan žalobce nikdy neměl, ani tím nikdy nebude obtěžován. Totiž fantazií a schopností vcítit se do citů a uvažování druhých lidí.

– Tomu říkáte fantazie, jmenovat slečnu Lindovou jako Lundovou? zeptal se Buldozer a zamával kravatou., Nebo to je vcítění do vnitřního života?

– Radši nám, pane státní návladní, řekněte jinou věc, opáčil Krkal., Víte, pane Olssone, kde se právě teď nachází čtyřměsíční dcera Rebecky Lindové?

– Jak bych to, proboha, mohl vědět? naštětil se Buldozer., Na to přece máme výbor na ochranu dětí.

– Nebo taky výbor na potírání dětí, jak tomu většinou říkají mladí rodiče. Krkal si v roztržitosti zapálil doutník. Předseda musel jedenáctkrát zakašlat, pokaždé o něco vztekleji, než se mu podařilo ho upozornit na nepatřičnost jeho počínání. Byl přivolán soudní sluha. A zjednána náprava.

– Je tu někdo v soudní místnosti, komu je známo, kde se právě teď nachází Camil a LindováCosgravová? V sále zavládlo hrobové ticho.

– Jeden člověk to ví, pronesl Krkal., A to jsem já.

– Kde je Camil a? rozvzlykala se Rebecka.

– Všechno má svůj čas, řekl Krkal.

– Mohl bych vás upozornit, že tu teď probíhá nebo by alespoň měl probíhat výslech svědka, poznamenal předseda.

Krkal se zatvářil značně nechápavě a soudce dodal:

– Pan advokát Braxén si nechal tuto ženu předvolat jako svědkyni.

– Ach tak, uvědomil si situaci Krkal., Na to jsem úplně zapomněl. Nevědomost pana žalobce mě

zavedla na jiné koleje.

Roztřídil si papíry, nakonec našel správný a řekl:

– Rebecka Lindová se ve škole učila špatně. Skončila devátou třídou s vysvědčením, které ji ani zdaleka nedoporučovalo ke studiu na gymnáziu. Byla stejně podprůměrná ve všech předmětech?

– V mých předmětech byla výborná, prohlásila svědkyně., Jedna z nejlepších žákyň, jaké jsem vůbec kdy měla. Rebecka měla spoustu vlastních nápadů, zvlášť co se týče zeleniny a přírodních produktů. Byla si vědoma toho, že naše současná výživa je špatná, že většina potravin, které se prodávají v samoobsluhách, je nějakým způsobem otrávená.

– Má svědkyně stejný názor?

– Ano, rozhodně.

– To tedy znamená, že bifteky s oblohou a whisky, kterými se jak já, tak pan žalobce udržujeme při svém bídném životě, jsou špatné?

– Ano, přisvědčila svědkyně., Zavrženíhodné. To je přesně ten typ výživy, který nejenom škodí tělu, ale zároveň otupuje smysly a schopnost jasného uvažování. Stejně jako kouření tabáku způsobuje mozkové poruchy. Zkrátka a dobře, kouřením se hloupne.

A Rebecka velmi brzy poznala důležitost správné výživy. Opatřila si malou zeleninovou zahrádku a vždycky byla připravená zpracovat to, co příroda poskytuje. Proto taky s sebou stále nosila v opasku zahradnický nůž. Hodně jsme si s Rebeckou povídaly.

– O biodynamických zelných hlávkách?

Krkal zívl.

– Mezi jiným i o tom. Ale chtěla bych zdůraznit, že Rebecka je zdravá dívka. Její knižní vzdělání

možná není moc velké, ale to je z její strany vědomý postoj. Nechce si zatěžovat hlavu spoustou zbytečností. Jediné, co jí zajímá, je, jak se dá příroda zachránit před úplným zničením. o politiku se nestará, snad jen do té míry, že společnost jako takovou pokládá za nepochopitelnou a její vůdce buďto Za zločince, nebo za choromyslné.

– Nemám další otázky, řekl Krkal.

V téhle chvíli vypadal už jenom znuděně, jako kdyby mu nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby už

mohl jít domů.

– Chtěl bych vidět ten nůž, vyskočil náhle ze svého místa Buldozer. Přikročil ke stolu před soudce a vzal do ruky nůž.

– To je obyčejný zahradnický nůž, vysvětlovala Hedy-Marie Wirénová., Stejný nůž, který s sebou pořád nosí. Jak se všichni můžete přesvědčit, je střenka odřená a čepel hodně používaná.

– Nicméně ho lze považovat za životu nebezpečnou zbraň, trval na svém Buldozer.

– S tím bych nemohla souhlasit. Tímhle nožem bych se nepokusila zabít ani vrabce. Kromě toho má

Rebecka silně odmítavý postoj k násilí. Nechápe, jak se může násilí rodit, a sama by nedala nikomu ani pohlavek.

– Nicméně trvám na tom, že to je životu nebezpečná zbraň, řekl Buldozer a šermoval zahradnickým náčiním. Ale nevypadal moc přesvědčeně, a ačkoliv se na svědkyni mile usmíval, musel sebrat veškerou dobromyslnost, aby její následující repliku přijal se svou pověstnou srdečností.

– To zřejmě závisí na tom, že máte zlou vůli nebo že jste prostě hloupý, řekla svědkyně., Kouříte?

Pijete alkohol?

– Nemám další otázky, pípl Buldozer.

– Výslechy svědků jsou ukončeny, prohlásil předseda., Má někdo další otázky, než přistoupíme k šetření o povaze a poměrech obžalované a závěrečným řečem?

Advokát Braxén pomlaskl, vstal a kulhavě přešel k pódiu. Tam řekl:

– Šetření o povaze a poměrech obžalovaného bývají jen zřídka něco víc než rutinní

zprávy, které

psycholog sesmolí, aby si vydělal těch padesát korun, nebo kolik se za to dneska dává. Proto bych chtěl sám, jakož doufám i ostatní, kteří aspoň trochu cítí zodpovědnost, položit Rebecce Lindové

pár otázek.

Poprvé se obrátil k obžalované:

– Jak se jmenuje švédský král?

Dokonce i Buldozer se zatvářil vyjeveně.

– Nevím, odpověděla Rebecka Lindová., To je nutný vědět?

– Ne, uklidnil ji Krkal., Není. Víte, jak se jmenuje předseda vlády?

– Ne. Kdo to je?

– To je šéf vlády a nejvyšší hlava politiky v zemi.

– V tom případě je to lump, prohlásila Rebecka Lindová. Vím, že Švédsko dovolilo, aby se v Barsebácku ve Skane postavila atomová elektrárna, a to je jenom dvacet pět kilometrů od středu Kodaně.

A říká se, že vinu za ničení přírody nese vláda.

– Rebecko, promluvil k ní Buldozer Olsson vlídně., Jak můžete znát takovéhle věci, jako jsou atomové elektrárny, a přitom vůbec nevědět, jak se jmenuje předseda vlády?

– O takových věcech mluví moji přátelé, a ti se o politiku nezajímají. Krkal všem poskytl čas, aby to strávili, a potom řekl:

– Než jste vyhledala toho bankovního ředitele, jehož jméno jsem bohužel zapomněl a zřejmě už

navždycky, navštívila jste někdy předtím nějakou banku?

– Ne. Nikdy.

– A proč ne?

– Co bych tam dělala? Banky jsou pro bohaté. Já ani moji přátelé na taková místa nechodíme.

– Ale nakonec jste tam přece jen šla, řekl Krkal., Proč jste to udělala?

– Protože jsem potřebovala peníze. Jeden můj kamarád tvrdil, že si můžu půjčit v bance. Když

potom i ten odporný chlap řekl, že existují banky, které jsou majetkem lidu, tak jsem si myslela, že tam mi třeba půjčí.

– Když jste tedy šla do banky PK, tak jste si skutečně myslela, že si tam budete moct vypůjčit peníze?

– No jistě, ale hrozně mě překvapilo, že to šlo tak snadno. Vždyť já ani nestačila říct, kolik potřebuju.

Buldozer v tomto okamžiku pochopil, jakým směrem se obhajoba vyvíjí, a rychle zakročil.

– Milá Rebecko, oslovil ji a usmíval se celým obličejem. Některé věci prostě nechápu. Jak je možné, že při dnešních sdělovacích prostředcích mohou člověku uniknout ta nejzákladnější fakta o společnosti?

– Vaše společnost není moje společnost, odpověděla Rebecka.

– Chyba, Rebecko, opravil ji Buldozer., V téhle zemi žijeme společně a neseme společnou odpovědnost za to, co je v ní dobré nebo špatné. Ale chtěl bych se vás zeptat, jak je možné

neslyšet, co se mluví v rozhlase a televizi, a nevnímat, co se píše v novinách.

– Nemám ani rádio ani televizi a jediné, co v novinách čtu, je horoskop.

– Ale chodila jste devět let do školy, že?

– Tam se do mě pokusili nacpat jen spoustu nesmyslů.

Neposlouchala jsem to.

– Ale peníze, namítl Buldozer,, to je něco jiného, ty přece zajímají každého.

– Mě ne.

– Odkud jste brala peníze na živobytí?

– Ze sociálního úřadu. Vystačila jsem s málem. Až do teďka.

Předseda senátu potom přednesl zprávu o povaze a životních poměrech obžalované, která byla přesně tak nezajímavá, jak advokát Braxén předeslal.

Rebecka Lindová se narodila třetího ledna devatenáct set padesát šest a vyrostla v nižší střední

vrstvě. Otec byl vedoucím oddělení u menší stavební firmy. Poměry doma byly dobré, ale Rebecka se začala brzo rodičům vzpírat a rozpory vyvrcholily, když jí bylo šestnáct let. Škola ji dost nápadně

nezajímala a docházku ukončila devátým ročníkem. Učitelé označili její znalosti za žalostně nízké. Ačkoliv jí nechyběla inteligence, vyvíjela se podivně a odcizeně světu. Nemohla sehnat práci a ani se o to příliš nezajímala. Když jí bylo šestnáct let, vyvstaly doma značné spory a Rebecka se, odstěhovala. Na psychologovu otázku otec odpověděl, že to tak bylo lepší pro obě strany, protože rodiče ještě měli jiné děti, které víc odpovídaly jejich představám. Nejdřív bydlela v chatě v zahrádkářské kolonii, kterou získala od své přítelkyně jako víceméně stálou půjčku, a tu si nechala, i když dostala malý zastaralý byt na Jihu ve Stockholmu. Na počátku roku devatenáct set sedmdesát tři se seznámila s americkým dezertérem z jednotek NATO a žila s ním. Jmenuje se Jim Cosgrave.

Rebecka Lindová brzy otěhotněla, a to si také přála, a v lednu devatenáct set sedmdesát čtyři porodila dceru Camil u. Malá rodina začala od té chvíle trpět nouzí. Cosgrave pracovat chtěl, ale nemohl dostat místo, protože byl dlouhovlasý a ještě ke všemu cizinec. Jediná práce, kterou za celý

rok ve Švédsku dostal, bylo odnášení špinavého nádobí ze stolů na jednom z opileckých trajektů do Finska. A kromě toho se toužil vrátit zpátky do USA.

Byl vyučený a měl dobrou kvalifikaci a myslel si, že nebude obtížné zařídit pro sebe i svou rodinu slušný život, jakmile jen se vrátí domů. Na počátku února se proto spojil s americkým velvyslanectvím a prohlásil, že je připraven se dobrovolně vrátit do vlasti, pokud dostane jisté

záruky. Ukázalo se, že mají zájem ho dostat zpátky domů, a slíbili mu, že dostane jen formální

trest. Kromě toho se poukázalo na to, že je chráněn dohodou se švédským státem. Dvacátého února odletěl do Spojených států.

Rebecka počítala, že za nim odjede už v březnu vzhledem k tomu, že rodiče jejího snoubence slíbili vypomoct s penězi. Ale měsíce utíkaly, a Cosgrave se nehlásil. Šla na sociální úřad a dozvěděla se, že se nedá nic dělat, protože Cosgrave je cizinec. Tehdy se Rebecka rozhodla odletět do Spojených států na vlastní pěst, aby zjistila, co se stalo. Pro peníze se obrátila na banku se známým výsledkem. Osobní hodnocení bylo v podstatě pozitivní.

Poukazovalo na to, že se Rebecka o své dítě velmi pečlivě stará, že nikdy nepropadla žádným neřestem ani neprojevila zločinné sklony. Projevuje se jako neúplatně pravdomluvná, ale má velmi odcizený postoj ke světu a často jedná přehnaně důvěřivě. Také Cosgrave tu byl krátce zhodnocen: podle výpovědí svých známých to je cílevědomý mladý muž, který se nepokoušel vyvléknout z povinností a který stoprocentně věřil v budoucnost své rodiny ve Spojených státech.

Zatímco se soudce prokousával osobním hodnocením, studoval Buldozer Olsson se zájmem jednu ze svých složek a s pravidelnými přestávkami vrhal významné pohledy na hodinky. Potom povstal k závěrečné řeči.

Rhea ho sledovala s přimhouřenýma očima.

Bez ohledu na své nemožné oblečení to byl muž vyzařující ohromnou sebejistotu a intenzívní

zájem o svou práci.

Buldozer prohlédl směr Krkalovy obhajoby, ale nenechal se jí ve svém projevu ani trochu ovlivnit. Namísto toho se rozhodl, že se bude vyjadřovat jednoduše, stručně a přesně v souladu s tím, co si předem vytýčil. Vypjal prsa, ve skutečnosti to byl spíš pupek, podíval se na své nevyčištěné hnědé

polobotky a sametovým hlasem pronesl:

– Omezím svůj projev na shrnutí dokázaných skutečností. Rebecka Lindová vešla do místností

banky PK, vyzbrojena nožem a vybavena prostornou kabelou přes rameno, v které chtěla odnést kořist.

Dlouhé zkušenosti z bankovních přepadů jednoduššího charakteru, ve skutečnosti jich byly za poslední rok spáchány stovky, mě přesvědčují, že Rebecka jednala podle plánu. Její nezkušenost v tomto oboru způsobila, že byla okamžitě chycena. Osobně cítím k obžalované především lítost, že se nechala v tak útlém mládí svést k tak těžkému trestnému činu, ale přesto musím vzhledem k obecné úctě před zákony požadovat nepodmíněný trest. Důkazy jsou, jak vyplynulo z tohoto přelíčení, naprosto nenapadnutelné. Nelze je vyvrátit žádnou argumentací. Buldozer si ždímal kravatu mezi prsty. Potom řekl:

– Tímto podstupuji případ úvaze soudu.

– Je advokát Braxén připraven k závěrečné obhajovací řeči? zeptal se soudce. Krkal nevypadal vůbec připraveně: Nesoustředěně se probíral papíry, chvíli si prohlížel doutník a potom ho zastrčil do kapsy.

Rozhlédl se síní, jako kdyby tam předtím nikdy nebyl. Prohlížel si po řadě všechny přítomné, jako kdyby je viděl poprvé.

Nakonec vstal a kulhavě přešel sem a tam před stolem, za kterým soud zasedal. Většina lidí, která Krkala znala, prožívala napětí, protože věděli, že klidně může řeč natahovat několik hodin, jako s ní být hotov za pět minut.

Buldozer Olsson se energicky podíval na hodinky. Krkal vyzývavě zíral předsedovi senátu a porotcům do tváří a procházel se kolem nich. Kulhání, které zpočátku ani nebylo patrné, se postupně zvýrazňovalo. Nakonec řekl:

– Jak jsem již zpočátku poukázal, je tato mladá dáma, která byla posazena na lavici nebo vlastně

spíš na židli obžalovaných, nevinná, a žádnou obhajobu tedy ani nepotřebuje. Přesto bych chtěl říct pár slov.

Všichni nervózně zauvažovali, co může Krkal myslet výrazem pár slov. Obavy však nebyly opodstatněné. Krkal si rozepnul sako, ulehčeně říhl, vystrčil břicho a opřel se o pódium. Potom řekl:

– Jak již žalobce naznačil, páchá se v této zemi velké množství bankovních loupeží. Velká publicita, která se těmto případům propůjčuje, stejně jako mnohdy okázalé zásahy policie, jež se jim snaží

zabránit, udělaly z pana žalobce osobně známého a často citovaného muže, jehož kravaty si dokonce našly cestu do sloupců našich týdeníků. Zároveň však tato publicita vyvolala hysteri ,

která způsobuje, že když docela obyčejný člověk vstoupí do banky, okamžitě se má za to, že tam dotyčný přišel loupit nebo se dopouštět jiného stejně nevhodného a ohavného činu. Krkal se odmlčel a chvíli stál s očima upřenýma do země. Zřejmě se pokoušel soustředit.

– Rebecka Lindová se od této společnosti nedočkala velké radosti ani pomoci. Ani škola, ani její

vlastní rodiče, ani starší generace všeobecně jí neposkytli oporu a nijak ji nepovzbudili. Nemůžeme jí přičítat za vinu, že se nepokusila začlenit do panujícího společenského systému. Když

se na rozdíl od spousty jiných chlapců a dívek ucházela o práci, dostala odpověď, že žádná není. Bylo by skutečně lákavé se tady pustit do úvah nad tím, proč pro dospívající pokolení není práce, ale zdržím se toho. Když se nakonec dostane do svízelné situace, obrátí se na banku. Nemá ani nejmenší potuchy o tom, jak bankovnictví funguje, a dostane mylnou informaci, že banka PK je méně kapitalistická než ostatní nebo snad úplně lidová. Když pokladní Rebecku uvidí, okamžitě ji napadne, že Rebecka přišla do banky loupit, jednak proto, že nechápe, co takový člověk vůbec v bance pohledává, jednak je rozrušená z té spousty příkazů, kterými byli zaměstnanci bank v posledních letech zaplaveni. Okamžitě spustí poplach a začne strkat peníze do kabely, kterou dívka položila na pult. Co se stalo potom? Místo některého ze slovutných detektivů pana státního návladního, kteří nemají čas se zabývat takovými n
icotnostmi, se na místo dostaví dva strážníci v hlídkovém voze. Zatímco jeden se podle vlastních slov vrhne na dívku jako panter, druhému se podaří peníze rozmetat po celé podlaze. Kromě tohoto zásahu ještě vyslechne pokladní. Z výslechu vyplývá, že Rebecka vůbec bankovnímu personálu

nevyhrožovala a že ani na nich peníze nechtěla. Všechno tedy lze označit za nedorozumění. Tato dívka jednala naivně, ale to, jak známo, není

trestné.

Krkal odkulhal ke svému stolu, prostudoval papíry a zády k soudci a porotě řekl:

– žádám, aby byla Rebecka Lindová osvobozena a žaloba zamítnuta.

O žádnou další alternativu rozsudku se ani nebudu namáhat žádat, protože každá rozumná osoba musí pochopit, že tato dívka je naprosto nevinná, a že tedy nemůže být ani řeči o nějakém vyměřování trestu.

Soukromé rozvažování soudu bylo dost krátké. Výnos byl oznámen za necelou půlhodinu. Rebecka Lindová byla osvobozena a měla být okamžitě propuštěna.

Oproti tomu žaloba zamítnuta nebyla, Pět porotců hlasovalo pro osvobození, dva proti. Předseda doporučoval odsouzení.

Když odcházeli ze soudní síně, přitočil se Buldozer Olsson k Martinu Beckovi a řekl:

– Tak to vidíš. Kdybys byl mazanější, vyhrál bys. flašku whisky.

– Máš v úmyslu se odvolat?

– Ne. Copak si myslíš, že mám čas prosedět celý den u apelačního soudu a hádat se s Krkalem?

Kvůli takovému případu? .

A odplul.

Přišel k nim dokonce i Krkal. Kulhal snad ještě víc.

– Díky, žes přišel. Moc lidí by to neudělalo.

– Měl jsem dojem, že rozumím, kam chceš dojít, řekl mu Martin Beck.

– To je právě ta chyba, podotkl Braxén., Hodně lidí chápe myšlenkové pochody druhých, ale nikdo pro ně ani prstem nehne.

Krkal pozoroval zamyšleně Rheu a odřezával špičku doutníku.

– Moc zajímavě a poučně jsem si o přestávce popovídal tady se slečnou, pani … dámou.

– Jmenuje se Nielsenová, pomohl mu Martin Beck., Rhea Nielsenová.

– Děkuji, řekl Krkal srdečně., Občas uvažuju o tom, jestli neprohraju spoustu případů kvůli téhle patáli se jmény. Ať už je to jakkoliv, paní Nielsenová se měla věnovat právu. Rozebrala případ během deseti minut a shrnula ho tak, že by to žalobci trvalo několik měsíců, kdyby vůbec měl dost filipa, aby to zvládl.

– Noo, zapochyboval Martin Beck., Kdyby se chtěl Buldozer odvolat, těžko by to u apelačního soudu prohrál.

– Nojo, odbyl ho Krkal., Člověk taky musí počítat s protivníkovou mentalitou. Když prohraje v první

instanci, už se neodvolává.

– A proč ne? zeptala se Rhea.

– Ztratil by glanc člověka, který je tak strašně zaměstnaný, že vlastně nemá na nic čas. Kdyby byli všichni žalobci takoví, jako je Buldozer, seděla by zanedlouho ve vězení polovina země. Rhea se zašklebila.

– Každopádně moc děkuju, řekl Krkal a odkulhal.

U východu z radnice se zastavil a zapálil si doutník. Vzhledem k tomu, že zároveň vypustil mohutné

krknutí, opouštěl hrad spravedlnosti zahalen do hutného kouřového oblaku. Martin Beck se za ním zamyšleně díval. Potom řekl:

– Kam bys chtěla jít?

– Domů.

– K tobě nebo ke mně?

– K tobě.

– Už je to dlouho, co jsme spolu nebyli. Dlouho byly přesně čtyři dny. Čtvrtá kapitola

Martin Beck bydlel v Kupecké ulici na Starém Městě, a to je natolik ve středu města, že víc už to vlastně ani nejde. Dům byl dobře udržovaný. Měl dokonce i výtah a každý, s výjimkou nepolepšitelných snobů s vilou, parkem a vlastním bazénem v letoviskách jako Saltsjěbaden nebo Djursholm by to nazval pohádkovým bydlením. Měl štěstí, a možná i trochu víc, když ten byt získal. Nejlepší na tom bylo, že ho nezískal podvody, úplatky a čachrováním, to znamená přesně tím způsobem, jakým si většinou policisté získávají výhody. A to mu následně pomohlo k tomu, že dokázal přetrhnout osmnáctileté a skoro ve všem nezdařené manželství. Potom měl zase smůlu, jeden šílenec na střeše ho střelil do prsou a za další rok, když ho konečně

propustili z nemocnice, dá se říct, že se vrátil z onoho světa. Práce ho k smrti nudila a děsilo ho pomyšlení, že stráví zbytek služebních let v otočném křesle náměstkovské kanceláře s vysokým kobercem na podlaze a ručně malovanými uměleckými díly etablovaných malířů na stěnách. Ale toto riziko se teď zmenšilo na minimum. Vrchnost na hlavní policejní správě nabyla přesvědčení, že pokud se úplně nezbláznil, nedá se s ním přinejmenším spolupracovat. Takže se Martin Beck stal šéfem komise pro vyšetřování vražd a zůstane jím do té doby, dokud se tato letitá, nicméně nesmírně výkonná instituce nezruší.

Dokonce se šuškalo o tom, že komise má příliš vysoké procento vyřešených případů. To by znamenalo, že má dobré osazenstvo a poměrně málo případů, což dále znamená, že personál je schopný a má dost času na každé vyšetřování.

Kromě toho existovaly, jak již bylo řečeno, osoby ve vysokém postavení, které neměly v lásce Martina Becka osobně. Některé z nich dokonce pustily do oběhu pomluvy, že Martin Beck různými nekalými prostředky přiměl Lennarta Kol berga, jednoho z nejlepších policistů v celé zemi, aby od policie odešel a začal na poloviční úvazek třídit revolvery ve vojenském muzeu a hodil starosti o obživu rodiny na krk své ubohé manželce.

Martin Beck se jen zřídkakdy jaksepatří rozčílil, ale když zaslechl tyto narážky, neměl daleko k tomu, aby nevyskočil a dotyčnému nerozbil ústa.

Ve skutečnosti to bylo tak, že na Kol bergově odchodu všichni vydělali. Jednak on sám, protože unikl nenáviděnému povolání a mohl se častěji stýkat s rodinou, jednak jeho žena i děti, které ho rády viděly doma. Dále Benny Skacke, který dostal Kol bergovo místo a následkem toho mohl sbírat zásluhy, aby dospěl k svému velkému životnímu cíli, totiž stát se policejním prezidentem. A v neposlední řadě jistí členové hlavního vedení, kteří, ačkoliv museli přiznat, že Kol berg je dobrý

policista, nikdy nemohli zapomenout na to, že je obtížný a +dělá nepříjemnosti. Když tedy přišlo na věc, postrádal Kol berga ve Västberze, kde komise pro vyšetřování vražd trávila své většinou nečinné dny, jen jediný člověk, a tím byl právě Martin Beck. Když se před dvěma roky dostal z nemocnice, měl kromě toho i problémy spíše osobního charakteru.

Cítil se osamělejší a izolovanější než kdykoliv předtím. Případ, který dostal jako pracovní terapii, byl jako vybraný z detektivkářského katechismu. Šlo o zamčený pokoj. Vyšetřování bylo záhadné a řešení neuspokojivé. Občas zažíval pocit, že v tom zamčeném pokoji byl on sám a ne nějaká

víceméně nezajímavá mrtvola.

A potom ho zase z ničeho nic potkalo štěstí, ačkoliv ne ve vyšetřování, kde sice vraha našel, ale při následujícím soudním přelíčení uznal Buldozer Olsson za vhodnější odsoudit obžalovaného za vraždu v souvislosti s bankovní loupeží, které se dotyčný vůbec neúčastnil. To byl ostatně onen případ, na který se toho dne odvolával Krkal. Od té chvíle Martin Beck Buldozera dost těžko snášel, protože celou věc tak úmyslně zvrzal. Ale nebylo to na kordy. Martin Beck v sobě křivdu nikdy dlouho nenosil a rád si s Buldozerem pohovořil, třebaže mu dělalo nesmírné potěšení házet státnímu návladnímu klacky pod nohy jako třeba dneska.

Ale štěstí ho potkalo v osobě Rhey Nielsenové. Potkal ženu, s níž si ‘po deseti minutách známosti uvědomil, jak nesmírně ho zajímá, a která se nijak nesnažila zakrýt, že on přitahuje ji. Zpočátku mělo pro něj zřejmě největší význam, že potkal člověka, který okamžitě pochopil, co má

na mysli, a jehož úmysly a nevyřčené otázky dospěly na patřičnou adresu bez nejmenších nedorozumění a komplikací.

Tak to začalo. Scházeli se často, ale jen doma u ní. Měla činžovní dům na Tulské ulici a spravovala ho, v poslední době stále mrzutěji, jako kolektivní domácnost.

Uběhlo mnoho týdnů, než se poprvé objevila u něj na Kupecké.

Tenkrát uvařila, rychlá, zdravá a úsporná kuchyně patřila k jejím koníčkům. Večer ukázal, že má i jiné koníčky a že jejich koníčci jsou v tomto ohledu docela sehraní. Byl to zdařilý večer. Pro Martina Becka zřejmě jeho nejhezčí.

Ráno spolu posnídali. Martin Beck prostíral a pozoroval ji při oblékání. Viděl ji nahou už několikrát předtím, ale připadalo mu, že bude trvat pěkných pár let, než se vynadívá do sytosti.

Rhea Nielsenová byla pevná a dobře rostlá. Skoro by se dalo říct, že je podsaditá, ale stejně tak dobře by se její postava dala označit za neobyčejně funkční a harmonickou. Podobně se dalo tvrdit, že tvář má nepravidelnou, ale zároveň s pevnými rysy a osobitým výrazem. Nejvíc se mu na ní líbilo pět značně různorodých věcí, její modrý nekompromisní pohled, plochá

kulatá prsa, velké světle hnědé bradavky, světlé houšti na ohanbí a nohy. Rhea Nielsenová se chraptivě zasmála.

– jen se koukej, řekla mu., Někdy to člověku dělá náramně dobře. Oblékla si kalhotky.

Potom posnídali čaj a topinky s marmeládou. Vypadala zamyšleně.

Martin Beck věděl proč. Měl stejné starosti. Po několika minutách se rozloučila.

– Dík za príma noc.

– já taky.

– Zavolám, řekla Rhea., Kdyby se ti zdálo, že se neozývám moc dlouho, tak zavolej sám.

. Znovu se jí na tváři objevily obavy a starost, potom vklouzla do červených dřeváků a rychle řekla:

– Tak ahoj a ještě jednou díky.

Martin Beck měl ten den volno. Když Rhea odešla, šel se do koupelny osprchovat. Do sucha se otřel froté ručníkem. Oblékl se do županu a lehl si na postel.

Znovu ho přepadly obavy, vstal a šel se na sebe podívat do zrcadla. Je sice pravda, že na svých jedenapadesát let nevypadal, ale na druhé straně dlužno přiznat, že mu jedenapadesát bylo. Pokud to byl schopen posoudit, rysy se mu za posledních několik let nijak výrazně nezměnily. Byl pružný, vysoký, s trochu nažloutlou pletí a širokými čelistmi. Vlasy mu ještě nezačaly šedivět. Ani kouty na spáncích se mu nedělaly.

Nebo si to jen namlouvá? Protože by chtěl, aby tomu tak bylo?

Martin Beck se vrátil do postele, lehl si na záda a sepjal ruce v zátylku. Prožil teď několik nejlepších hodin svého života.

A zároveň si přivodil problém, který mu připadal nevyřešitelný.

Spát s Rheou byla jedna věc. Ale jaká vlastně je? Moc se mu do formulování . její osobnosti nechtělo. Ale konečně proč ne. , Co to o ní kdosi řekl v jejím domě na Tulské ulici? Napůl ženská a napůl vzor samostatnosti.

Bylo to sice hloupě řečeno, ale něco na tom bylo. A jak to vypadalo tu noc?

Nejlepší zážitek jeho života. Sexuálně. Jenže v tomhle směru toho zase Martin Beck tolik neprožil. Jaká tedy je? Musí si umět odpovědět. Než se dostane k jádru problému. Připadalo jí to príma. Dost se smála. A občas měl dojem, že pláče. Prostě až sem to bylo v pořádku, ale potom začal uvažovat jinak.

Nepůjde to.

Mluví proti tomu moc věcí.

Jsem o třináct let starší. Oba jsme rozvedení.

Máme děti, moje jsou sice už dospělé, Rolfovi je devatenáct a Ingrid bude brzy dvaadvacet, ale její

děti jsou ještě malé.

Za devět let mi bude šedesát a můžu jít do penze a ji bude jenom čtyřicet sedm. Ne, tohle by nevydrželo. Martin Beck nezavolal.

Dny utíkaly a od oné nezapomenutelné noci už uběhl celý týden, když mu v bytě zařinčel telefon. V

půl osmé ráno.

– Ahoj, pozdravila Rhea.

– Ahoj, dík za posledně.

– Já taky děkuju. Máš moc práce?

– Vůbec ne.

– To je děsný, jak je ta policie přepracovaná, řekla Rhea., Kdy vy vlastně něco děláte?

– U nás na oddělení je už nějakou dobu klid. Ale jdi se podívat do města a uvidíš sama.

– Není třeba, já vím, jak to vypadá na ulicích. Odmlčela se a chraptivě zakašlala. Potom řekla:, Nebyl by už čas na kus řeči?

– Mám dojem, že jo.

– Dobře, tak řekni kdy a já se dostavím. Nejlepší to bude doma u tebe.

– Mohli bychom potom třeba jít někam na večeři, navrhl Martin Beck.

– Nó, protáhla., To bychom mohli. Dá se teďka chodit do hospody v dřevákách?

– Samozřejmě.

– Tak já přijdu v sedm. Zřejmě to nebude žádné z tvých vleklých zasedání. Byl to důležitý rozhovor pro oba, ale přesně jak Rhea Nielsenová předpověděla, nebyla to dlouhá

diskuse. Martin Beck byl také naladěn na kratší hovor. Jejich myšlenky se obvykle pohybovaly po stejných cestách a nebyl důvod předpokládat, proč by to zrovna teď mělo vypadat jinak. Naopak bylo pravděpodobné, že v téhle otázce, která byla bezesporu dost důležitá, došli ke stejným závěrům.

Rhea se objevila přesně v sedm hodin. Skopla z nohou červené dřeváky a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit.

Potom řekla:

– Proč jsi mi nezavolal?

Martin Beck neodpověděl.

– Protože jsi došel k závěru a nebyl jsi s ním spokojený? zeptala se ho.

– Zhruba tak.

– Zhruba?

– Přesně tak, ustoupil.

– Takže se nemůžeme k sobě nastěhovat ani se vzít, ani spolu mít další děti nebo nějaké podobné

nesmysly. Protože pak by se to zase zamotalo a zkomplikovalo a docela pěkný vztah by měl značné

vyhlídky na to, aby se rozbil. Zničil a unavil.

– Hm, určitě máš pravdu, i když bych ti hrozně rád odporoval.

Zachytila jeho pohled svýma zvláštníma přimhouřenýma jasně modrýma očima a zeptala se:

– Hrozně rád bys odporoval?

– Ano, ale neudělám to.

Vypadalo to, že na chvíli ztratila hlavu. Přistoupila k oknu, odhrnula záclony a zamumlala něco tak zastřeným hlasem, že vůbec nerozeznával slova.

Po několika vteřinách promluvila, stále otočená zády do místnosti:

– Řekla jsem ti, že tě mám ráda. Miluju tě a určitě mě to hned tak nepustí. Martin Beck se zarazil. Potom k ní šel a objal ji. Za chvíli zvedla hlavu z jeho hrudi a řekla mu:

– Prostě chci říct, že mám chuť se ti věnovat a budu to dělat tak dlouho, dokud nás to oba bude bavit. Je to dost jasný?

– Je, odpověděl Martin Beck., Můžem se teď jít najíst?

Zašli do tak drahé restaurace, že vrchní zíral na červené dřeváky s odporem. Jinak spolu nechodívali do restaurací moc často, protože Rhea ráda vařila a uměla to daleko líp než většina ostatních.

Potom se vrátili domů a lehli si do stejné postele, ale s tím vlastně nikdo z nich předem nepočítal. Od té doby už uběhly skoro dva roky. Rhea Nielsenová byla v domě v Kupecké ulici nesčetněkrát a pochopitelně mu vtiskla svůj osobitý ráz. Nejvíc to bylo vidět na kuchyni, která se změnila k nepoznání.

Kromě toho pověsila nad postel plakát s portrétem Mao Ce-tunga.

Martin Beck se k politickým otázkám nikdy nevyjadřoval a ani tentokrát to

nekomentoval.

– Kdyby tu chtěl někdo dělat reportáž >Doma u Becků<, tak to radši sundej. Pokud bys neměl odvahu to tam nechat.

Martin Beck neodpověděl, ale pomyšlení na ten úžasný skandál, který by portrét vyvolal v jistých kruzích, ho okamžitě přimělo, že tam plakát nechal viset.

Když dorazili pátého června devatenáct set sedmdesát čtyři do bytu Martina Becka, začala si Rhea ihned rozepínat sandály.

– Ty mizerný řemínky řežou jak blbec, řekla., Ale po týdnu je pokoj. Odhodila boty.

– To je blaho, vydechla.

Celou cestu z radnice mluvila skoro bez přestávky. Soudní přelíčení vůbec, nahodilý rozsudek a nedostatečné policejní vyšetřování na ní těžce dolehlo.

– Smím taky něco říct? zeptal se Martin Beck.

– To víš, že jo. Je ti přece jasný, že jsem ukecaná. Ale sám jsi připustil, že to neni charakterová vada.

– Máš naprostou pravdu. Koneckonců už tě poslouchám tak dlouho, že začínám věřit, že výmluvnost je naopak charakterový skvost, alespoň pokud má dotyčný kecal co říct.

– Výmluvnost je krásná, řekla.

Rozesmála se.

Martin Beck řekl:

– Všiml jsem si, že ses o přestávce dost bavila s Braxénem.

Užíral jsem se zvědavostí, o čem jste si povídali.

– Zvědavost je taky ctnost, řekla Rhea., No, prostě jsem ho upozornila na p ár aspektů případu, které pominul, jak jsem si v té chvíli myslela. Jenže pak se ukázalo, že je nepominul. A pak taky …

– A pak…

– Pak jsem si s ním povídala o stejných věcech jako s tebou cestou sem. Prostě o tom, že máme nejdražší polici na světě a že navzdory tomu odvádí policie vyšetřování, která jsou tak děravá, že by nikdy neměla být předána soudu. A která by v právním státě měla být rovnou vrácena zpátky na polici .

– A co na to Krkal?

– že o právním státě se nesmí mluvit moc nahlas a že drahá policejní výzbroj je jenom kvůli tomu, aby chránila režim a jisté privilegované třídy a skupiny.

– K tomu mohl ještě dodat, že kriminalita v naší zemi je výjimečně vysoká.

– A druhá půlka otázky, řekla Rhea., Proč tahle ohromná policejní moc nestačí na to, aby odevzdala pořádně vypracované vyšetřování? Vyšetřování, který bych dokonce i já zvládla líp. Vždyť se koneckonců jedná o budoucnost člověka a někdy dokonce i o jeho život. Odpověz mi, jestli to umíš.

– Během posledních několika let se policejní zdroje značně zvýšily, to je pravda. Ale hodně velké

procento se drží v rezervě pro zvláštní úkoly. A co to je za úkoly, o tom nemám ponětí ani já.

– No, a přesně stejnou odpověď jsem slyšela od Braxéna.

Martin Beck neřekl nic.

– Ale dneska jsi udělal záslužnou věc, pochválila ho Rhea. Kolik policajtů by se obtěžovalo přijít odpovědět na takové otázky?

Martin Beck stále nic neříkal.

– Ani jeden, odpověděla za něj Rhea., A to, co jsi řekl, obrátilo celý průběh přelíčení. Okamžitě

jsem to poznala. Kdybych měla čas, chodila bych na radnici častějš. Je to zapotřebí. Alespoň to tříbí citlivost. Člověk potom hned vycítí, kdy lidi zareagují a jak se jejich názory

proměňují.

Jenže co Rhea Nielsenová rozhodně nepotřebovala, byla větší citlivost, než jakou už byla obdařena, ale Martin Beck se tentokrát zdržel komentáře.

Podívala se na své nohy a řekla:

– Pěkný sandály, ale to je děsný, jak řežou. Bezvadný, že se jich člověk může na chvíli zbavit.

– Zbav se i zbytku, jestli máš chuť, řekl Martin Beck.

Znal tuto ženu natolik dlouho, aby pochopil, jak se situace může vyvíjet. Buďto ze sebe shodila šaty hned, nebo se rozpovídala. o všem možném. Rhea Nielsenová po něm vrhla pohled. Někdy jí oči úplně fosforeskovaly. Potom otevřela ústa, jako by se chystala něco říct, ale zase je zavřela.

Místo toho ze sebe shodila košili a džiny, a než si Martin Beck stačil rozepnout sako, ležely její šaty na podlaze a ona nahá na posteli.

– To je hrůza, jak ty se s tím svlékáním loudáš, hihňala se.

Najednou dostala dobrou náladu. To také bylo znát podle toho, že celou dobu ležela na zádech s nohama od sebe a zdviženýma, protože tak jí to připadalo nejhezčí, i když se rozhodně nedá říct, že by to vždycky považovala za nejlepší:

Přišlo to na oba najednou a pro dnešek to skončilo. Rhea Nielsenová se přehrabovala ve skříni a vytáhla dlouhý světle fialový svetr. To byl zřejmě její nejzamilovanější kus oděvu, protože ten jí

bylo líto nechat na Tulské ulici stejně jako kus svého vlastního já. Ještě si ho ani nestačila obléknout a už začala mluvit o jídle.

– Teplý sendvič, nebo spíš tak tři pět, to by sis dal, ne.

Koupila jsem samý dobroty, šunku, paštiku a nejlepší jarlsberger, jaký jsi v životě jedl.

– Věřím, řekl Martin Beck.

Stála u okna a naslouchala vlčímu vytí policejných houkaček, které sem docela zřetelně doléhalo, ačkoliv bydlel skutečně stranou provozu.

– Za pět minut je to hotovo, slibovala Rhea.

– I v tom ti věřím, přikývl Martin Beck.

Takhle to vypadalo vždycky, když se spolu vyspali. Pokaždé dostala ukrutný hlad. Někdy to bylo tak naléhavé, že se ještě nahá hnala do kuchyně a vrhla se do příprav. A život jim navíc komplikovalo to, že chtěla jíst teplá jídla.

Martin Beck takové problémy neznal. Spíš to bylo naopak. Ačkoliv je pravda, že se špatného žaludku zbavil společně s manželkou.

Nebylo snadné rozhodnout, zda příčina spočívala v jejím mizerném kulinářském umění nebo zda byla psychosomatického původu. Ale dodnes mu stačilo, zvlášť ve službě nebo když neměl na dosah Rheu, ukojit svou kalorickou spotřebu několika okoralými chlebíčky a skleničkami egalizovaného mléka.

Ale Rheiným zapékaným sendvičům se nedalo odolat.

Stejně jako Buldozer Olsson skoro vždycky vyhrál své případy, jí se skoro vždycky zapékané

sendviče podařily.

Martin Beck snědl tři a vypil dvě láhve dánského piva značky Hof. Rhea do sebe naládovala sedm chlebíčků a vypila půlku láhve červeného vína, ale stejně hlad neukojila, protože za čtvrt hodiny už se přehrabovala v ledničce a hledala něco k snědku.

– Zůstaneš přes noc? zeptal se Martin Beck.

– Zůstanu, dík. Vypadá to přesně na takový den.

– Jak to, na jaký den?

– Na den, kdy nám to spolu vyhovuje, co sis myslel?

– Aha, tak takový den.

– Můžeme třeba oslavit Den švédské vlajky. Nebo králův svátek.

Až se ráno probudíme, musíme si vymyslet něco originálního.

– Jo, nějak to uděláme.

Rhea se uvelebila v křesle. Většině lidí by v té zvláštní poloze a prapodivném vytahaném svetru připadala komicky.

Ne však Martinu Beckovi. Po chvíli to vypadalo, že usnula, ale právě tehdy řekla:

– Teď mě napadlo, co jsem chtěla říct, zrovna když jsi mě začal znásilňovat.

– Aha. A co to mělo být?

– Ta Rebecka Lindová, co se s ní stane teď?

– Nic. Vždyť ji osvobodili.

– Občas jsi vážně natvrdlej. Já snad nevím, že ji osvobodili?

Důležitý je, jak se s tím srovná psychicky. Myslíš, že se o sebe umí postarat?

– Připadalo mi to tak. Nebyla líná a pasívní jako většina mladých v jejím věku. A co se týče toho soudu…

– No přesně o to mi jde. Jak to asi vzala? Prostě tak, že policajti můžou člověka sebrat, dát ho do vazby a dokonce i odsoudit do vězení, i když vlastně vůbec nic neprovedl. Rhea se zamračila.

– Mám o tu holku strach. Je to hrozně těžký postarat se o sebe ve společnosti, který vůbec nerozumíš. Kde nechápeš ani systém.

– Soudě podle toho, co se povídalo, je ten její Američan docela dobrý kluk a chce se o ni postarat.

– Třeba nemůže, řekla Rhea a zavrtěla hlavou.

Martin Beck se na ni chvíli tiše díval. Potomřekl:

– Rád bych ti odporoval, ale fakt je, že jsem taky pocítil obavy, když jsem tu holku viděl. Jenže na druhé straně pro ni stejně nic nemůžeme udělat. Pochopitelně bychom jí mohli pomoct čistě

soukromě penězi, ale jednak si myslím, že by takovou pomoc nepřijala, a jednak nemám peněz nazbyt.

Chvíli se drbala v týle.

– Máš pravdu, řekla., Taky mám dojem, že je z lidí, co nepřijmou žádnou pomoc, která vypadá

dobročinně. Na sociální péči asi taky dobrovolně nepůjde. Zřejmě se pokusí sehnat práci, ale nedostane ji.

Martin Beck se otřásl a pronesl svůj první politický projev za mnoho let:

– Zřejmě potřebujeme pomoc. A kdo nám ji poskytne? Tamhleten na zdi?

– Už nemám sílu myslet, odmítla ho Rhea., Ale jedna věc je jistá, Rebecka Lindová se nikdy nestane význačným občanem našeho lidově blahobytného státu.

Neměla pravdu a za chvíli usnula.

Martin Beck odešel do kuchyně, umyl nádobí, sklidil ho a zanedlouho slyšel, že se Rhea vzbudila a zřejmě si pustila televizi. Vzhledem k tomu, že jí připadalo, že by doma neměla televizi mít, snad kvůli dětem, dívala se občas u něj. Slyšel ji něco volat, odložil, co měl právě v rukou, a šel do pokoje.

– Právě běží zvláštní dodatek k televizním novinám, řekla mu.

Přišel o začátek, ale program přesto nikoho nenechával na pochybách, oč jde. Hlasatel

mluvil slavnostně a vážně.

– … k atentátu došlo těsně před příjezdem do paláce. Nálož výbušniny neobyčejné síly detonovala pod povrchem silnice právě v okamžiku, kdy po ní projížděla doprovodná kolona. Prezident, stejně

jako ostatní osoby v pancéřovaném voze, byl na místě mrtev a těla byla silně znetvořena. Samotné

auto bylo vymrštěno na budovu stojící poblíž. Při výbuchu zahynulo mnoho dalších lidí, mezi nimi příslušníci bezpečnostního sboru a civilisté, kteří se zdržovali v oblasti exploze. Policejní ředitel města oznámil, že zatím je hlášeno šestnáct mrtvých, ale počet může značně stoupnout. Také

zdůraznil, že bezpečnostní opatření spojená se státní návštěvou byla nejrozsáhlejší v histori země. Ve francouzské rozhlasové relaci okamžitě po atentátu bylo oznámeno, že veškerou odpovědnost za čin na sebe bere mezinárodní teroristická skupina ULAG.

Hlasatel zvedl sluchátko a zaposlouchal se. Pak řekl:

– Právě jsme přes družici dostali záznam provedený americkou televizní společností ve spojitosti se státní návštěvou, která tak tragicky skončila.

Záznam měl špatný obraz, ale přesto byl tak odporný, že se vůbec neměl ukazovat. Nejdřív diváci uviděli pár obrázků příletu prezidentského letadla a samotné důležité osobnosti, která poněkud nedbale kynula uvítací komisi. Potom prezident bez zájmu přešel kolem čestné

stráže a nuceným úsměvem pozdravil své hostitele. Dále následovalo pár záběrů na kolonu. Bezpečnostní opatření vypadala bezvadně. A potom přišlo vyvrcholení záznamu. Televizní

společnost měla svého kameramana velice takticky nebo spíš šťastně umístěného. Kdyby stál o padesát metrů blíž, už by zřejmě nebyl mezi živými. Kdyby naopak byl o padesát metrů dál, neměl by co ukazovat. Všechno se odehrálo velmi rychle. Nejdřív bylo vidět ohromný ohnivý sloup a auta, zvířata a lidi vyvržené vysoko do vzduchu. Roztrhaná těla, která pozřel kouř, jenž se téměř podobal hřibu atomové bomby. Potom fotograf přehlédl panoráma nápadně krásného okolí. Hrající

fontána, široká ulice roubená palmami. A potom přišel závěrečný nechutný obraz, kůň bez zadní

části těla, který se dosud škubal ve smrtelných křečích vedle hromady plechu, jež mohla být autem, a čehosi, co určitě ještě chvíli předtím byl živý člověk.

Reportér mluvil nepřetržitě oním nadšeným a vzrušeným hlasem, jaký zřejmě ovládají pouze američtí zpravodajové. Přesně jako kdyby s ohromným potěšením sledoval zánik světa.

– To je děsný, vydechla Rhea a zabořila si obličej do polštářku na křesle., V jakým hnusným světě

to žijeme.

A Martin Beck se musel vypořádat s další Jobovou zvěstí.

Hlasatel se znovu objevil na obrazovce a oznámil:

– Právě jsme dostali zprávu, že švédská policie vyslala do dějiště atentátu svého zvláštního pozorovatele, kriminálního inspektora Gunvalda Larssona ze stockholmského oddělení pro vyšetřování násilných trestných činů.

Obrazovku zaplnila fotografie Gunvalda Larsona. Vypadal slabomyslně a jméno bylo jako obvykle chybně napsáno.

Hlasatel se objevil znovu a řekl:

– Zatím jsme bohužel nedostali žádné zprávy o tom, co se stalo s kriminálním inspektorem Larssonem. Příští zpravodajství uslyšíte v rozhlase v běžnou dobu.

– To je v háji, ulevil si Martin Beck., Krucinálhergot.

– Co je ti? zeptala se ho Rhea.

– Tohle s Gunvaldem. Vždycky se nachomýtne tam, kde to bouchne.

– Měla jsem dojem, že ho nemáš moc v lásce.

– To víš, že mám, i když o tom nemluvím.

– Tak máš říkat, co si myslíš, napomenula ho Rhea.

– Pojď, jdem si lehnout.

Za dvacet minut už pokojně oddychoval s tváří na jejím rameni.

Rameno zdřevěnělo hned a do ruky se mravenci dostali za chvilku.

Ale nepohnula se. Ležela ve tmě a měla ho ráda.

Pátá kapitola

Poslední pendl ze stockholmského hlavního nádraží zastavil v Rotebro a vypustil jediného cestujícího.

Muž měl na sobě tmavě modrý džínový oblek a černé tenisky a hbitě přešel po nástupišti a seběhl ze schodů, ale jakmile za sebou nechal prudké světlo nádražních lamp, zpomalil. Beze spěchu pokračoval starší částí vilové čtvrti, kolem plotů, nízkých zídek a pečlivě zastřižených keřů, které lemovaly zahrady. Ve vzduchu bylo chladno, ale klid a spousta vůní. Teď vládla nejtemnější hodina dne, ale do letního slunovratu chybělo jen pár týdnů a červnová

obloha se klenula nad osamělým chodcem mlhavě bledě modrá. Vily po obou stranách silnice se krčily temně a tiše a nebylo slyšet nic než pleskání jeho gumových podrážek o chodník. Během jízdy vlakem strašně znervózněl. Teď se však cítil klidný a uvolněný a nechal myšlenky bloudit, jak se jim zachtělo.

Napadla ho jedna básnička od Elmera Diktonia a mumlal si pár veršů do taktu se svými kroky. Vpřed ostražitě kráčej však zpět se neotáčej strach zahubí tě.

Občas se pokoušel veršovat sám, ale výsledky měl bídné. Četl však lyriku rád a spoustu básní od svých oblíbených autorů se naučil zpaměti.

Celou dobu křečovitě svíral v ruce skoro půl metru dlouhou železnou tyč, kterou měl zastrčenou v pravém rukávu saka.

Když muž přešel přes Holmbodskou ulici a dostal se do kolonie řadových domků, začal se pohybovat opatrněji a našlapoval ostražitě. Dosud nikoho nepotkal a doufal, že při něm štěstí bude stát i na posledním krátkém úseku, který mu zbývá, než dosáhne cíle své cesty. Tady si nepřipadal tak bezpečný. Zahrady byly položené za domy a vegetace na malých pruzích před průčelím řady nízkých domků sestávala z květinových záhonků, keřů a živých plotů, které byly příliš nízké na to, aby ho schovaly.

Domky po jedné straně silnice byly natřené na žluto, na opačné straně na hnědočerveno. To byl zřejmě jediný rozdíl, protože jinak vypadal exteriér stejně. jedno generační dvoupodlažní vilky s lomenou střechou, postavené ze dřeva. Mezi postranními zdmi domů byly garáže nebo boudy na nářadí, jako kdyby tam byly vtěsnané, aby domky na jedné straně spojovaly a zároveň oddělovaly. Muž mířil k vnější řadě domků, za níž končilo osídlení a začínalo pole a luka. Tiše se proplížil ke garáži u jednoho z domů nejblíž záhybu silnice a přelétl očima vilky a cestu. Nikde nebylo nikoho vidět.

V garáži bez dveří nebylo auto, u vchodu stálo jenom dámské kolo opřené o zeď a naproti němu popelnice. Vzadu u příčné stěny stáli na stojato dvě velké čtyřhranné bedny. Měl strach, aby je někdo neodstěhoval. Skrýš si vybral předem a těžko by teď hledal lepší. Prostor mezi stěnou a bednami byl sice těsný, ale on se tam vešel. Protáhl se za bedny, které byly solidně sbity z nehoblované borovice a velikostí i formátem připomínaly rakve.

Když se ujistil, že je dobře ukryt, vytáhl z rukávu saka železnou tyč. Byla dostatečně silná

pro úchop a jak délkou, tak váhou mu připadala k svému účelu vhodná.

Teď už nezbývalo než čekat, až se letní noc venku pomalu rozsvětlí do nového dne. Cementová podlaha byla tvrdá, studená a vlhká. Dala se do něj zima, jak ležel na břiše s obličejem zavrtaným do levého předloktí. V pravé ruce držel tyč, dosud ohřátou tělesným teplem. Vzbudil ho ptačí zpěv. Vysoukal se na kolena a podíval se na hodinky. Bude půl třetí. Vycházelo slunce a jemu zbývaly čtyři hodiny čekání.

Těsně před šestou se začaly z domu ozývat zvuky. Slabé a nezřetelné a muž za dřevěnými truhlami dostal chuť přitisknout ucho ke stěně, ale neodvažoval se, protože by se musel postavit a byl by vidět ze silnice.

Úzkou škvírou mezi truhlami pozoroval kus silnice a protější dům. Projelo auto a za chvíli slyšel někde velmi blízko nastartovat motor a viděl projet další auto. V půl sedmé zaslechl za zdí uvnitř domu blížící se kroky. Jako kdyby někdo šel v dřevácích. Klapání

se několikrát vzdálilo a přiblížilo a nakonec zřetelně zaslechl ženský hlas:

– Tak ahoj. Musím jet. Zavoláš večer?

Odpověď nerozeznal, ale slyšel, jak se otevírají a zavírají domovní dveře. Znehybněl s okem na škvíře.

žena v dřevácích vešla do garáže. Neviděl ji, ale slyšel klapnutí, když odemykala zámek kola, a potom křupání jejích kroků na pískové cestě k silnici.

Jediné, co z ní postřehl, byly bílé kalhoty a dlouhé tmavé vlasy. Teď .se soustředil na dům na protější straně silnice. Okno v jeho zorném poli mělo stažené žaluzie. Levou paží si pevně přitiskl železnou tyč pod sakem k tělu a odplížil se na tři kroky od beden, které

ho skrývaly, přiložil ucho k postranní stěně a současně poslouchal a sledoval silnici. Nejdřív nebylo slyšet nic, ale po chvíli zaslechl zvuk kroků, které se ztrácely nahoru po schodech. Silnice byla prázdná.

Někde v dálce štěkal pes a bručel dieselový motor, ale nejbližší sousedství bylo tiché a nehybné. Navlékl si rukavice, které měl stočené v kapsách saka, rychle se přesunul podél zdi garáže, jedním krokem se přehoupl za roh a stiskl kliku domovních dveří.

Přesně podle očekávání byly odemčené.

Pootevřel dveře, zaslechl kroky z prvního patra, jedním pohledem se ubezpečil, že silnice je dosud prázdná, a vklouzl do dveří.

Předsíň vyložená dlaždicemi byla o schod nižší než parketová podlaha haly. Zastavil se v ní a podíval se doprava halou do velkého otevřeného obývacího pokoje.

Rozvržení bytu znal.

Vpravo troje dveře, prostřední otevřené. Za nimi byla kuchyň.

Koupelna ležela za dveřmi vlevo v hale. A za nimi vedlo schodiště do prvního patra. Za schodištěm se rozprostírala ta část obývacího pokoje, kterou měl zastíněnu a která vedla do zahrady za domem.

Vlevo od něj visela řada venkovských oděvů a na dlaždicové podlaze pod nimi stály holínky, sandály a polobotky. Přímo před ním naproti hlavním dveřím byly další dveře. Otevřel je, vešel a neslyšně za sebou zavřel.

Byl to kombinovaný sklad nářadí a prádelna. Mimoto tu byl i naftový hořák na vytápění vily. Za kotlem stály podél stěny pračka, sušák a ždímačka. U druhé stěny bylo vidět pár velkých skříní a úplně vzadu pracovní stůl.

Muž pootevřel dveře skříně. V jedné visela lyžařská kombinéza, beránčí kožich a jiné oděvy, které

se používají jen zřídka a nebo sem byly uskladněny přes léto. Ve druhé bylo několik rolí lepenky a pětilitrová plechovka bílé malířské barvy.

Zvuky v horním patře utichly.

Muž svíral v ruce železnou tyč, pootevřel dveře a naslouchal.

Náhle se kroky ozvaly na schodišti a on rychle dveře zavřel, ale zůstal stát s uchem přitisknutým na dveře. Kroky sem dolů nedoléhaly tak zřetelně. Zřejmě ten člověk chodil bos nebo v ponožkách. V kuchyni něco zarachotilo, jako kdyby na zem spadl kastrůlek.

Ticho. Potom se kroky přiblížily, a muž sevřel ruku kolem železné tyče pevněji. Slyšel, jak se otevírají dveře do koupelny, a po chvíli bylo slyšet splachování toalety. Znovu pootevřel dveře a vyhlédl ven.

Šuměním vody sem doléhal onen zvláštní zvuk, který vzniká, když se člověk pokouší zároveň zpívat a čistit si zuby. Potom následovalo kloktání, vykašlávání, plivání a vzápětí opět zpěv, daleko zřetelnější a pronikavější.

Poznal nápěv, ačkoliv přednes byl žalostně falešný a píseň za posledních pětadvacet let neslyšel. Měl dojem, že se jmenuje Dívka z Marseil e.

– … a potom v noci v měsíční záři, ležím tu mrtvá na přístavní hrázi …, ozývalo se z koupelny a zároveň začala tryskat sprcha.

Vyšel ven do předsíně a po špičkách se plížil k pootevřeným dveřím koupelny. Šumění sprchy nepřehlušilo píseň, která se teď mísila se supěním a odfrkáváním. Muž stál se železnou tyčí v ruce a díval se do koupelny.

Zíral na rudnoucí lesklá záda se dvěma převisy špeků, které se houpaly mezi ducatými polštářky nad lopatkami a místem, kde by normálně měl být pas.

Díval se na povislé hýždě, které se třásly jako sulc nad bledými dolíčkatými stehny, a na křečové

žíly v podkolení a na uzlovitých lýtkách.

Díval se na tučný týl a temeno, které růžově probleskovalo mezi řídkými pramínky černých vlasů. A zatím co se díval a přistupoval k muži stojícímu ve vaně, naplnil ho pocit hnusu a odporu, zvedl zbraň a silou své nenávisti mu jedinou ranou rozdrtil lebku.

Tlouštíkovi podjely nohy po hladkém smaltu a muž spadl obličejem dolů. Hlava dutě žuchla o okraj vany a tělo plesklo do vany k odpočinku pod pramínky sprchy.

Vrah se předklonil, zavřel kohoutky a díval se, jak se krev a mozková hmota mísí s vodou a víří pryč

do výlevky.

Zhnuseně strhl froté ručník a otřel vražednou zbraň, přehodil ručník mrtvole přes hlavu a zastrčil si železnou tyč do mokrého rukávu.

Zavřel za sebou dveře koupelny, vešel do obývacího pokoje a otevřel prosklené dveře na zahradu. Travnatá plocha zahrady hraničila s rozlehlým polem před vilovou čtvrtí. Musel projít dlouhým úsekem otevřené louky, než se dostal k mlází na protější straně. Šikmo polem vedla vyšlapaná cestička a po té se dal. Kousek dál byla půda obdělaná a zelenala se rašícím osením.

Neobracel se, ale levým koutkem oka vnímal dlouhou řadu domů se zkosenými střechami a lesklými okny v zašpičatělých průčelích.

Každé okno bylo okem, které se za ním chladně dívalo.

Jakmile se přiblížil k prvnímu podrostu na malém pahorku obklopeném hustými křovisky, sešel z cesty. Než se začal prodírat ostnatými trnkami, aby se dostal dovnitř mezi stromy, pustil železnou tyč z rukávu a nechal ji zmizet v houští.

*

Martin Beck seděl sám doma a listoval si v časopisu Longitude a poslouchal přitom jednu z Rheiných desek. Co se týče hudby, neměli právě stejný vkus, ale Nannii Porresovou měli rádi oba a hráli si ji často.

Bylo tři čtvrti na osm večer a on se právě chystal jít si brzy lehnout. Rhea odešla na schůzi rodičovského sdružení ve škole svých dětí a Den švédské vlajky oslavili už ráno uspokojivým způsobem.

Telefon zazvonil uprostřed písničky I thought about you a vzhledem k tomu, že věděl, že to sotva bude Rhea, se zvedáním sluchátka nijak nepospíchal.

Byl to kriminální komisař Pärsson z policejního obvodu Märsta, kterému někteří říkali Märsta Pärsta. Martinu Beckovi připadala ta přezdívka poněkud dětinská a vždycky na něj myslel jako na Pärssona z Märsty, což zase na druhou stranu navozovalo představu poslance staré selské strany. Pärsson řekl:

– Volal jsem nejdřív službě a tam mi řekli, že ti prý klidně můžu brnknout domů. Máme tady případ v Rotebro, je to evidentně vražda nebo zabití. Dotyčnýmu chlapovi někdo rozbil pořádnou ránou temeno.

– Kde a kdy jste ho našli?

– V jednom z řadových domků v Tenisové ulici. žena, která v domku bydlí a která je zřejmě jeho milenka, se vrátila domů kolem páté a našla ho ve vaně. Když prý ráno v půl sedmé odcházela, byl naživu.

– Jak dlouho tam jste?

– Volala nám v sedmnáct třicet pět, řekl Pärsson., Přijeli jsme sem přesně před dvěma hodinami. Krátce se odmlčel a pokračoval.

– Zřejmě si ten případ budeme schopni vyřešit sami, ale připadalo mi, že bude lepší tě o tom informovat co nejdřív. V téhle fázi je těžké rozhodnout, do jaké míry se vyšetřování zkomplikuje. Zbraň se nenašla, a ačkoliv ta žena vypadá nadprůměrně silná, sotva by dokázala dát takovou ránu.

– Proč? Existují přece i příklady sebevraždy ránou sekyrou do temene. Síla takové rány nemůže být za normálních okolností větší, než je s to vyvinout žena.

– Asi jsem se nevyjádřil dost jasně, řekl Pärsson., Nejde o sekeru, ale o ránu poměrně tupým předmětem.

– Takže chceš, abychom se do toho pustili?

– Kdybych nevěděl, že právě teď nepracujete na žádném spěšném případu, tak bych ti v tuhle hodinu nevolal. Především jsem se chtěl s tebou poradit. Máš, pokud vím, zájem se dostat k případu, pokud je alespoň trochu čerstvý, nebo ne?

Pärsson mluvil trochu nejistě. Obdivoval všechny veličiny a Martin Beck se mezi takové dal počítat, ale hlavně cítil velký respekt před jeho profesionální dovedností.

– Samozřejmě, ubezpečil ho Martin Beck., Dobřes udělal. jsem ti jedině vděčný, žes zavolal tak brzy.

A byla to pravda. Často se stávalo, že kriminální oddělení na venkově zbytečně dlouho váhala s povoláním státní komise pro vyšetřování vražd, protože buďto přecenili své schopnosti a zdroje nebo podcenili rozsah vyšetřování nebo také chtěli expertům ve Stockholmu vypálit rybník a sami sklidit slávu za to, že vyřešili vraždu. Když nakonec museli uznat, že na to nestačí, a Martin Beck se se svými muži dostavil na místo, ocitli se v situaci, kdy jsou všechny stopy zničené, zprávy nečitelné, svědci všechno zapomněli a pachatel se už dávno trvale usadil někde v Tramtári nebo zemřel na sešlost věkem.

– Ostatně máš pravdu, že teď je tu docela klid, pokračoval Martin Beck., Nebo , byl, dokud jsi nezavolal.

– Kdy můžeš přijít? zeptal se s patrným ulehčením Pärsson.

– Hned. Jenom brnknu Kol … Skackovi a zeptám se, jestli může jet se mnou. V takovýchto situacích Martin Beck ze zvyku vždycky myslel nejdřív na Kol berga. Zřejmě si jeho

podvědomí nechtělo připustit, že už spolu nepracují. První dobu po Kol bergově výpovědi se několikrát skutečně stalo, že mu zavolal, když měl pohotovost.

Skacke byl doma a jako obvykle hlaholil svěže a nadšeně. Bydlel na Jihu se svou ženou Monicou a jejich roční dcerkou.

Slíbil, že se objeví na Kupecké za sedm minut a Martin Beck sešel na ulici a čekal. Přesně za sedm minut předjel Skacke ve svém černém saabu.

Cestou do Rotebro řekl:

– Slyšel jsi to o Gunvaldovi? Jak dostal prezidentovou hlavou pecku do břicha?

– Jo, slyšel, přikývl Martin Beck., Měl štěstí, že se z toho dostal. Benny Skacke chvíli jel mlčky a potom prohodil:

– To je náhodou docela sranda dostat hlavičku od prezidenta bez těla. Tento méně povedený vtip slyšel v policejní kantýně a tehdy mu připadal žertovný. Teď už si tím tolik jist nebyl.

Martin Beck nedal najevo, co si o vtipu myslí.

– Vzpomněl jsem si na Gunvalda a jeho obleky, pokračoval Skacke ve snaze uhladit předchozí omyl.

– Vždycky mu tak strašně záleží na šatech a vždycky mu je něco zničí. Teď musel být celý

zakrvácený.

– To určitě, přisvědčil Martin Beck., Ale dostal se z toho se zdravou kůží a to je hlavní.

– Hlavní, hlavní, pochechtával se Skacke.

Bennymu Skackovi bylo pětatřicet let a v posledních šesti letech častokrát patřil do pracovní

skupiny Martina Becka. Sám pochopil, že základní znalosti o práci kriminálky získal pozorováním spolupráce Lennarta Kol berga a Martina Becka. Také si všiml zvláštního vztahu těch dvou a překvapovalo ho, jak snadno se navzájem vžívali do myšlenkových pochodů. Uvědomoval si, že mezi ním a Martinem Beckem se takový vztah nikdy nevytvoří, a byl si vědom toho, že v očích Martina Becka je jen chabou náhradou za Lennarta Kol berga. A následkem toho se choval v přítomnosti Martina Becka nejistě.

Martin Beck na druhé straně těmto Skackovým pocitům moc dobře rozuměl a ze všech sil se snažil ho povzbudit a ukázat mu, že si jeho práce váží. Během jejich známosti viděl Skacka dozrávat a věděl, že tvrdě pracuje nejenom kvůli kariéře, ale i kvůli tomu, aby se stal schopným policistou s mnohostrannými znalostmi. Ve volném čase se snažil vypěstovat si dobrou kondici a zdokonalit se ve střelbě a zároveň ustavičně studoval práva, sociologi a psychologi a sledoval, co se děje ve sboru, jak odborně, tak organizačně.

Skackova manželka Monica byla o devět let mladší a chodili spolu sedm let. Monica pracovala jako rehabilitační sestra v Jižní nemocnici a Benny Skacke se Martinu Beckovi nedávno svěřil, že si žádné další dítě nepořídí, dokud si nebudou moct dovolit odstěhovat se ze svého bytu na Tideliově

ulici do vlastního domku na předměstí. Nejlepší by byla vilka v Lidingó. Skacke byl také vynikající řidič a znal Stockholm a všechny nové předměstské čtvrti líp než kdekterý

taxikář. Najít adresu v Rotebro mu nedělalo ani nejmenší potíže.

Zastavil až na konci řady parkujících aut v Tenisové ulici.

Uprostřed vozovky stál muž, žena a pes a civěli za Martinem Beckem a Skackem, když kráčeli směrem k domu. Běžný houf zvědavců, který se slétne jak hejno much nad kostkou cukru, jakmile před domem zaparkuje policejní auto, tu chyběl, zato v několika nejbližších oknech bylo vidět za okenními tabulkami tváře a v zahradě šikmo naproti stál houf malých dětí. Dívaly se, ukazovaly a horlivě si skákaly do řeči vysokými hlásky.

Kromě toho už dorazilo i pár zástupců tisku, ale zatím je ještě drželo v šachu několik tajných, kteří

postávali u jejich aut a zabavovali je. Fotoreportéři okamžitě poznali Martina Becka, rozběhli se k němu a aparáty začaly cvakat.

Vjezd k domu a ke garáži byl zahrazen a hlídal ho policista, který Martina Becka bez váhání vpustil a zdvořile pozdravil zdvižením ruky k čepici.

V domě už se všechno točilo na plné obrátky. Technický personál už dorazil, jeden muž seděl na bobku a štětečkem vyvolával otisky prstů na stolní lampě, která stála vedle telefonu na nízké

truhle, a blesk, jenž teď někde zazářil, prozrazoval, že i fotograf je v plné práci. Kriminální komisař Pärsson přistoupil k Martinu Beckovi a Skackovi.

– To jste si pospíšili, řekl jim na uvítanou., Pojďte se nejdřív podívat do koupelny. Na muže ve vaně nebyl pěkný pohled a ani Martin Beck, ani Skacke tam nezůstali déle, než bylo nutné.

– Právě tu byl doktor, informoval je Pärsson.

– Říká, že je po smrti nejmíň osm a nejvíc patnáct hodin. Rána způsobila okamžitou smrt a podle něj vrah použil jako zbraň železný sochor nebo páčidlo nebo něco na ten způsob.

– Kdo to je? zeptal se Martin Beck a kývl směrem ke koupelně.

Pärsson si povzdechl:

– Bohužel je to osoba, po které večerníky skočí. Filmový producent Walter Petrus.

– Kristepane, ulevil si Martin Beck.

– Neboli ředitel Valter Petrus Pettersson, jak stojí v jeho papírech. V ložnici jsme našli jeho šaty, náprsní tašku a aktovku.

– Viděl jsem ho v jednom týdeníku, řekl Skacke., A kolem něj spoustu pěknejch buchet.

– V životě jsem o žádném jeho filmu neslyšel, poznamenal Pärsson.

– Ale známý byl.

Muži, kteří měli odvézt tělo, tu netrpělivě postávali a čekali, až budou moct odejít. Martin Beck, Pärsson a Benny Skacke se přemístili do obýváku, aby nepřekáželi.

– Kde je ta žena, co tu bydlí? zeptal se Martin Beck., A co je to vůbec zač? Jen mi, prosím tě, nevykládej, že to je nějaká filmová hvězda.

– Ne, díky bohu, není, uklidnil ho Pärsson., Je nahoře v patře.

Poslal jsem k ní jednoho muže, ať si s ní promluví. Jmenuje se Maud Lundinová, je jí dvaačtyřicet a pracuje v salónu krásy na Sveině třídě.

– Jak vypadá? zeptal se Martin Beck., Je v šoku?

– No, hodnotil to Pärsson., Spíš bych řekl rozrušená. Teď se uklidnila. Dneska v noci tu spát nemůže, ale prý má ve městě přítelkyni, u které může přespat, dokud tady nebudeme hotovi.

– Už jste vyslechli sousedy?

– Jen ty odnaproti a odvedle. Nikdo z nich prý nic zvláštního neviděl ani neslyšel. Zítra obejdeme domy v celé ulici. Třeba budeme muset vyslechnout celé Rotebro. Tohle je typ osídlení, kde se lidi navzájem znají, děti chodí do stejné školy, všichni nakupují ve stejném obchodě a ti, kdo nemají

auto, jezdí stejným autobusem nebo pendlem.

– A tenhle Walter Petrus, ten tu taky bydlí? zeptal se Benny Skacke.

– Ale kdež, odpověděl Pärsson., Přijede párkrát za týden a přespí tady u paní Lundinové. Jinak bydlí s manželkou a třemi dětmi ve vile na Djursholmu.

– Už jste uvědomili rodinu? zeptal se Martin Beck.

– Ano, odpověděl Pärsson., Měli jsme štěstí, protože v aktovce ležel lékařský předpis od

soukromého doktora, a tomu jsme zavolali. Náhodou to byl jejich domácí lékař a znal rodinu dobře.

Nabídl se, že jim to oznámí a postará se o ně.

– Výborně, pochvaloval si Martin Beck., Ty si necháme na zítřek. Už je dost pozdě, takže se jedině můžeme pokusit to uzavřít tady ve vilce. Pärsson se podíval na hodinky.

– Půl desáté, řekl., Tak pozdě zase není. Ale máš pravdu. Kromě toho by asi bylo rozumnější

nechat rodinu nějakou dobu na pokoji.

Pärsson byl dlouhý hubený muž s křídově bílými vlasy a pihovatou pletí, díky které neustále vypadal opálený. Svým štíhlým ohnutým nosem, úzkými rty a elegantními, odměřenými pohyby působil aristokraticky.

– Rád bych se chvilku pobavil s Maud Lundinovou, řekl Martin Beck., Povídal jsi, že máš nahoře někoho ze svých lidí. Nebude ti vadit, když tam zajdu?

– Vůbec ne, ubezpečil ho Pärsson., Naopak, Ostatně ty jsi tady šéf, tak si dělej, co je ti libo. Zvenčí sem zazněly hlasy a vřava. Pärsson přistoupil ke kuchyňskému oknu a podíval se ven.

– To jsou ti zatracení škrabáci, odfrkl si., jak mrchožrouti.

Bude nejlepší, když si s nimi promluvím.

S důstojným držením těla a vážným výrazem ve tváři vykročil k venkovním dveřím.

– Můžeš se tu trochu porozhlédnout, vybídl Martin Beck Skacka.

Skacke přikývl a šel ke knihovně studovat tituly. Martin Beck vystoupil po schodech, které vedly do velké čtvercové místnosti s bílým kobercem přes celou podlahu. Zařízení tvořilo osm bachratých křesel potažených světlou kůží a rozestavených do kruhu kolem ohromného kulatého stolu se skleněnou deskou. U stěny stála složitá a jistě nesmírně drahá stereokombinace a na nástěnných policích v každém rohu bylo po jednom bíle nalakovaném reproduktoru. Strop byl zkosený a výhled velkým oknem na zadní straně domu působil svou proměnlivou zelení za rozlehlými poli venkovsky a poklidně.

V místnosti byly jen jediné dveře, a ty byly zavřené. Martin Beck slyšel za dveřmi tiché nezřetelné

hlasy, zaklepal a otevřel.

Na velké manželské posteli s bílým přehozem z látky připomínající kožešinu seděly dvě ženy. Když

stanul v otevřených dveřích, zmlkly a zahleděly se na něj.

Jedna z žen byla mohutnější postavy a daleko vyšší než druhá.

Měla pevné rysy, temné oči a rovné lesklé černé vlasy s pěšinkou uprostřed jí splývaly až na záda. Druhá žena byla štíhlá a poněkud kostnatá, měla bystré hnědé oči a velmi krátce sestřižené černé

vlasy.

– Ahoj, Martine, pozdravila ho., Nevěděla jsem, že jsi tady.

Martin Beck se zarazil a chvíli otálel s odpovědí.

– Ahoj, Äso, pozdravil ji., Ani já tě tu nečekal. Pärsson tvrdil, že má nahoře muže.

– Nojo, copak Pärsson, odbyla ho Äsa Torel ová,, o každém říká, že to je jeho muž, i když náhodou jde o ženu.

Obrátila se k druhé ženě.

– Maud, oslovila ji., Tohle je komisař Beck. Je to šéf komise pro vyšetřování vražd. žena Martinu Beckovi pokývla na pozdrav a on ho stejným způsobem opětoval. Ještě se pořádně

nevzpamatoval z nečekaného setkáni s Äsou. Před pěti lety se do ní málem zamiloval.

Setkal se s ní před více než osmi lety, když byl zastřelen její snoubenec, jeho nejmladší

spolupracovník Äke Stenström spolu s dalšími osmi lidmi v jednom autobuse. Äsa se dlouho nemohla s Äkovou smrtí vyrovnat a nakonec se rozhodla, že bude pracovat u policie. Teď už byla kriminální asistentkou u Pärssona z Märsty.

Jednu letní noc před pěti roky se Martin Beck a Äsa spolu vyspali. Byla to pěkná noc, ale už se neopakovala. Teď za to byl vděčný. Äsa byla velmi hezká a milá a měli k sobě dobrý kamarádský

vztah, když se občas ve službě setkali. Ale po Rhei už nedokázal vzplanout k žádné jiné ženě. Äsa byla stále ještě svobodná. Vypadalo to, že zcela splynula se svým povoláním, a stal se z ní vynikající

policista.

Martin Beck se vnitřně otřásl při pomyšlení, že jeho city k Äse ho tenkrát málem přivedly k oltáři. Nedokázal si představit nic horšího než se oženit s kolegyní a nikdy nemít příležitost zapomenout na to, že je policista.

– Předpokládám, že sis přišel popovídat s Maud, řekla Äsa. Chvíli jsme spolu mluvily. Jestli chceš, můžu odejít.

– Skoč dolů za Pärssonem, navrhl jí Martin Beck., Určitě tě tam bude potřebovat. Äsa vesele přikývla a šla.

Vzhledem k tomu, že Martin Beck věděl, jak je Äsa výkonná a jak mimořádně dobře umí navazovat kontakt s osobou, kterou vyslýchá, chtěl rozhovor s Maud Lundinovou zkrátit na minimum.

– Předpokládám, že jste unavená a rozrušená po tom, co se stalo, začal., Nebudu vás obtěžovat dlouho, ale rád bych slyšel něco o vašem poměru k řediteli Petrusovi. Jak dlouho jste se znali?

Maud Lundinová si odhrnula vlasy za uši a podívala se na něj pevným pohledem.

– Tři roky, řekla., Sešli jsme se jednou ve společnosti a on mě potom několikrát pozval na večeři. To bylo na jaře. V létě měl začít nové natáčení a zaměstnal mě jako maskérku. Potom jsme se stýkali dál.

– Ale to už jste pro něj nepracovala, že? zeptal se Martin Beck.

– Jak dlouho jste u něj byla zaměstnána?

– Pracovala jsem jen pro ten jeden film. Pak to trvalo dost dlouho, než dal dohromady další

produkci, a já jsem dostala slušné místo v jednom salónu.

– V jakém natáčení jste pracovala vy?

– To byl film jenom pro export, ve Švédsku se vůbec nepromítal.

– Jak se jmenoval?

– Love in the Midnight Sun.

– Jak často jste se s ředitelem Petrusem stýkali?.

– Tak jednou týdně. Někdy dvakrát. Nejčastěji přijížděi sem, ale občas jsme si zašli někam na večeři a potom tancovat.

– Věděla jeho žena o vašem poměru?

– Ano. Ale nevadilo jí to do té doby, dokud se s ní nechtěl rozvádět.

– A to on plánoval?

– Někdy. Zvlášť dřív. Ale myslím, že mu to nakonec vyhovovalo nejlíp takhle.

– A co vy? Taky vám to takhle připadalo nejlepší?

– Neřekla bych ne, kdyby mě požádal o ruku, ale v podstatě mi taky vyhovovalo, jak jsme si to zařídili. Byl hodný a štědrý.

– Nemáte ponětí, kdo ho mohl zabít?

Maud Lundinová zavrtěla hlavou.

– Ani v nejmenším, odpověděla., Vždyť to je šílenství. Já pořád ještě nechápu, že se to stalo. Chvíli seděla mlčky a on ji pozoroval: Vypadala podivuhodně nedotčeně.

– Je pořád ještě tam dole? zeptala se.

– Ne, už ne.

– Tak tady můžu dneska v noci zůstat?

– Ne, to nejde, ještě nejsme hotovi s prohlídkou.

Podívala se na něj temnýma očima a pokrčila rameny.

– To nevadí, řekla., Můžu přespat ve městě.

– Jak na vás působil, když jste se ráno rozešli, zeptal se jí Martin Beck.

– Jako obvykle. Nic zvláštního. Chodívám dřív než on, on se nerad po ránu honí. Občas jsme jezdívali do města společně, když přespával tady. Vzal si vždycky taxíka, ale já jezdím na nádraží na kole a potom vlakem.

– Proč jezdil taxíkem. Měl přece auto, ne?

– Nerad řídil. Měl bentleye, občas s ním jezdil, ale jinak mu vždycky někdo dělal šoféra.

– Kdo?

– Manželka nebo někdo z kanceláře. A občas taky chlápek, který se jim stará o zahradu.

– Kolik má v kanceláři zaměstnanců?

– Jen tři. Sekretářku, jednoho muže, který má na starosti ekonomické otázky, a potom ještě někoho na kontrakty a prodej a tak. A když natáčí, zaměstnává lidi podle potřeby.

– Jaké filmy točil?

Chvíli váhala s odpovědí. Potom vzhlédla a nerozhodně řekla:

– No, já vlastně nevím, jak by se daly charakterizovat. Ale kdybych měla být upřímná, tak to byly pornografie. Ale umělecké.

Jednou udělal solidní film s dobrými herci a se vším všudy. Byl postavený na jednom známém románě a dostal za to na nějakém festivalu cenu. Ale na tom moc nevydělal.

– Teď vydělával na filmech hodně?

– Strašně moc. Tenhle dům mi koupil on. A to byste měli vidět jeho barák na Djursholmu. Luxusní

vila s parkem a bazénem a tak.

Martin Beck začínal chápat, co byl Walter Petrus za člověka, ale zatím mu nebyla úplně jasná žena, která seděla vedle něj.

– Milovala jste ho? zeptal se.

Maud Lundinová se na něj pobaveně zadívala a řekla:

– Upřímně řečeno nemilovala. Ale byl ke mně hodný. Rozmazloval mě a nepletl se mi do soukromí, když jsme právě nebyli spolu.

Chvíli seděla mlčky. Potom řekla:

– Nebyl pohledný, to se říct nedá. Ani nebyl dobrý milenec. Měl trochu problémy s potencí, jestli mi rozumíte. Byla jsem osm let provdaná, a to byl chlap jaksepatří. Před pěti lety se zabil při autonehodě.

– Takže jste měla kromě Petruse i jiné muže?

– Ano. Občas. Když jsem potkala někoho, kdo ml vyhovoval.

– A on na vás nikdy nežárlil?

– Ne, ale chtěl, abych mu vyprávěla, jaké to s těmi druhými bylo. Podrobně. To se mu líbilo. Většinou jsem si vymýšlela, abych ho uspokojila. Martin Beck Maud Lundinovou upřeně pozoroval. Seděla vzpřímeně a klidně jeho pohled opětovala.

– Dalo by se tedy říct, že jste s ním byla vlastně jenom kvůli penězům, zeptal se.

– Ano, přikývla., Přesně tak by se to dalo vyjádřit. Ale nepovažuju se kvůli tomu za kurvu, i když

třeba vy si to myslíte.

Mám ohromnou potřebu peněz. Miluju věci, které si za peníze můžu pořídit. A pro čtyřicetiletou ženu s nevalným vzděláním není snadné k nim přijít jinak než prostřednictvím chlapa. jestli já jsem kurva, tak to je na tom většina vdaných žen stejně.

Martin Beck vstal a řekl:

– Děkuji za rozhovor a za upřímnost.

– Za to skutečně nemusíte děkovat. Já jsem vždycky upřímná. Můžu už odjet ke své přítelkyni?

Jsem hrozně unavená.

– Pochopitelně. Jen řekněte komisaři Pärssonovi, kde vás můžeme najít. Maud Lundinová vstala a natáhla se pro malou kabelku z bílé kůže, která ležela v nohách postele. Martin Beck se za ní díval, když odcházela z pokoje. Držela se zpříma a vypadala klidně a vyrovnaně. Její dlouhé pevné tělo bylo dobře stavěné a silné a musela být o hlavu vyšší než malý

tlustý filmový producent.

Myslel na to, co řekla o penězích a o tom, co se za ně dá koupit. Za své peníze si Walter Petrus nekoupil špatnou ženu.

Šestá kapitola

Závěrečná lékařská zpráva určila okamžik smrti Waltera Petruse na dobu mezi šestou a devátou ráno. Nebylo důvodu pochybovat o výpovědi Maud Lundiové, že ještě žil, když z domova kolem půl sedmé odcházela. Ani Äsa Torel ová, ani Martin Beck ji nepodezírali, že má s vraždou něco společného.

Domovní dveře nebyly zamčené a vrah tedy do domu vnikl bez potíží a překvapil Petruse pod sprchou. Větší záhadou však bylo, že si ho nikdo nevšiml. Ať už přijel autem což se zdálo nejpravděpodobnější, nebo vlakem, bylo zvláštní že ho nikdo ze sousedství nezpozoroval. Ve vilové čtvrti, kde se všichni znají, nebo znají alespoň nejbližší sousedy a jejich auta, by se dalo předpokládat, že vetřelce někdo zahlédne právě mezi půl sedmou a devátou ráno. V té době je všechno v pohybu, muži na cestě do práce, děti do školy a ženy v domácnosti se pouštějí do úklidu nebo do zahradnických prací.

Výslechy dům od domu probíhaly několik dní. Když byli v příslušné části Rotebro vyslechnuti prakticky všichni obyvatelé, musela policie konstatovat, že si nikdo nevšiml nikoho a ničeho, co by se dalo vztahovat k vraždě. Pärsson a jeho muži, to znamená hlavně Äsa Torel ová, pracovali podle teorie, že vrah bydlí v sousedství, ale zatím se nesetkali s nikým, kdo Petruse znal nebo mohl mít motiv k vraždě.

Martin Beck a Skacke se věnovali pokusu zmapovat Petrusův osobní život, profesionální dráhu a ekonomickou situaci.

Zvlášť to poslední byl tvrdý oříšek. Zdálo se, že Petrus byl daňový podvodník nejvyšší třídy, své

výrobky prodával do zahraničí a dalo se předpokládat, že má tučná konta ve švýcarských bankách. Také nebylo pochyb, že čachroval s účetnictvím a daňovými prohlášeními a že měl šikovné právní

poradce. Těmhle záležitostem Martin Beck nerozuměl a vděčně přenechal expertům, aby se pokusili si v tom udělat jasno.

Kanceláře společnosti AB Petrus Film sídlily ve starším domě na Novomostecké ulici. Místnosti, které dřív tvořily byt, byly s pietou renovovány. Šlo o šest pokojů a kuchyň. Všichni

tři zaměstnanci měli po vlastní kanceláři. Moderní nábytek se podivně nevkusně vyjímal vedle kachlových kamen, dubového obložení stěn a štuku na stropě. Walter Petrus panoval za ohromným palisandrovým psacím stolem. Kromě toho tu byl promítací sál pro deset diváků a místnost, jíž zřejmě používali jako archív a sklad.

Martin Beck a Skacke strávili několik odpoledních hodin v promítacím sále, aby si vytvořili představu o plodech filmové produkce Waltera Petruse. Zhlédli jeden film od začátku do konce a výňatky ze sedmi dalších. Jeden byl mizernější než druhý.

Skacke sebou zpočátku stydlivě vrtěl, ale posléze začal zívat.

Filmy byly všechny po technické stránce velmi nekvalitní a prohlášení Maud Lundinové, že jsou umělecké, nebylo značně nadnesené, nýbrž zhola vylhané. V tomto ohledu upřímná nebyla, pomyslel si Martin Beck, pokud ovšem naprosto nepostrádá soudnost. Herci, jestli se tak vůbec dá označit houf očividných amatérů, kteří vystupovali na plátně, byli povětšinou nazí. Výdaje za kostýmy nemohly filmovou společnost nijak zatížit. Pokud někdo na sobě šaty měl, šlo o to je z něj co nejdřív servat.

Ve všech filmech vystupovaly tři dívky pod dvacet let, někdy střídavě, občas společně. Jedna z nich se trapně styděla a občas se nejistě podívala do kamery a posléze, zřejmě na přímý povel zezadu, kmitala jazykem, koulela očima a svíjela tělo úhořími pohyby. Mladíci s výjimkou jednoho černocha byli všichni světlovlasí a dobře rostlí. Rekvizit bylo pomalu a děj se odbýval většinou na staré

pohovce, která jen občas měnila přehoz.

Zdálo se, že jen jediný z filmů obsahuje jakýsi děj neboli story, jak se tomu říká v řeči odborné. To byla ona Láska v půlnočním slunci, o které mluvila Maud Lundinová. Zřejmě byla natočená ve stockholmských šérách a začínala tím, jak hlavní hrdinka, asi patnáctiletá

dívka, pádluje na ostrůvek, aby tam oslavila svatého Jana tradičním švédským způsobem. V kánoi s sebou veze v košíku láhev koňaku, štamprli, talíř, stříbrný příbor, bílý lněný ubrus, hlávku salátu a veku. jakmile donesla košík a taky prut na břeh, okamžitě se svlékla. Prováděla to pomalu a s podivným kroucením, otevřenými ústy a přivřenýma očima. Potom se zeširoka rozkročená

postavila na skálu a začala onanovat rukojetí prutu. Poté, co škubla hlavou a vydala ze sebe několik stenů, hodila vlasec a okamžitě vytáhla ohromného mrtvého lososa. Štěstím bez sebe nad úlovkem poskakovala po skále, rozhazovala nohama, kroutila boky a vystrkovala prsa. Pak hbitě rozdělala pořádnou vatru z naplaveného dříví, které příhodně leželo nakupené na vysoké hranici u břehu, a rybu nad ní opekla.

Potom si prostřela a nalila si koňak do stopky, která se velikostí spíš podobala sklence na šampaňské, a v okamžiku, kdy frťana polkla, vynořil se z moře nahý blonďatý mladík. Pozvala ho k hostině a mezi panáky, které pili ze stejné sklenky, pojídali lososa, jenž byl najednou uzený a nakrájený na tenké plátky, jako kdyby ho koupila ve Východomalmské tržnici. Padla noc, ačkoliv slunce stálo vysoko na obloze, a mladý pár zakřepčil jakýsi rituální taneček kolem kouřícího ohně. Potom ruku v ruce kráčeli do zelených luhů ostrova, našli si vhodnou kupku se na a provedli patnáctiminutovou soulož ve dvaceti různých pozicích.

V závěrečné scéně putovali mladí do moře jiskřícího sluncem.

The end.

– Prokristapána, zasténal Skacke., Představ si, že na tomhle se dají vydělat milióny: Co myslíš, že Petruse stálo natočení toho paskvilu?

– V podstatě asi jenom náklady na filmový materiál, vyvolání a výrobu kopií, řekl Martin Beck., Ateliér nepotřeboval, rekvizity neměl žádné, a reži , pokud se v téhle souvislosti o něčem takovém dá mluvit, určitě zmákl sám. Kameramanovi zřejmě zaplatit musel a nějaký bakšiš těm

takzvaným hercům taky.

– A losos je drahý, podotkl Skacke., Taky si mohla péct buřta.

Odbytový šéf společnosti AB Petrus Film doporučoval, aby se podívali ještě na nějaký podobný

trhák, jako například Švédská vášeň a láska nebo Tři noci se švédskou Evou, ale Martinu Beckovi i Skackovi to už stačilo a nabídku odmítli. Dozvěděli se, že Láska v půlnočním slunci je jejich parádní

číslo a prodali ji do osmi zemí.

Dívka, která zahrála hlavní roli, je teď v jedné z těchto zemí, nepamatoval se v které, možná v Itáli , a rozvíjí tam svou kariéru. Pro jinou dívku ředitel Petrus obstaral angažmá u německé společnosti, takže herečky byly odměněny skutečně štědře k té tisícovce obvyklého honoráře za hlavní roli ve filmu, vyprávěl šéf odbytu.

Martin Beck nechal Skackovi, ať se přehrabuje v špinavém prádle Petrus Filmu, a rozhodl se, že je na čase navštívit nejbližší pozůstalé. Zavolal do vily na Djursholmu už v pátek, ale mluvil jen s rodinným lékařem, který krátce a autoritativně oznámil, že paní Petrusová není schopná přijímat návštěvy, a už rozhodně ne polici . Dále mu dal najevo, že považuje za bezohledné a pobuřující

nenechat nebohou vdovu na pokoji alespoň přes víkend.

Víkend utekl a bylo pondělí desátého června, a když Martin Beck vyšel na

Novomosteckou, svítilo slunce. Začnou prázdniny, blíží se doba dovolených a na chodnících se tísnili více či méně uštvaní

chodci.

Martin Beck scházel dolů k Východomalmskému náměstí, a když dorazil do nových kanceláří

sedmého obvodu, prošel hlavními dveřmi a vystoupil do prvního patra. Šel si zavolat. V Petrusově vile odpověděl ženský hlas. žena ho požádala, ať chvilku počká, vrátila se po delší

době a oznámila mu, že paní Petrusová je připravena ho přijmout za předpokladu, že návštěva bude krátká. Slíbil, že se nezdrží dlouho.

Potom si zavolal taxi.

Vilu na Djursholmu obklopovala rozlehlá zahrada s parkovou úpravou a příjezd lemovaly vzrostlé

topoly. Široké železné veřeje zely dokořán a taxikář se ptal, zda má zajet dovnitř, ale Martin Beck mu řekl, Ať zastaví před branou, a zaplatil.

Martin Beck kráčel alejí a studoval vilu a její okolí. živý plot u silnice byl hustý, dosahoval výšky člověka a byl precizně a umně zastřižen do kulata. Za plotem se příjezdová cesta rozdělovala a,vedla vpravo do velké garáže. Ohromná zahrada vypadala dobře udržovaná, trávníky byly ostře zaříznuty do úzkých cestiček, které se klikatily mezi stříhanými keři a květinovými záhony, a soudě

podle výšky topolů a věku ovocných stromů, musela být zahrada založena před drahnou dobou. V takovém zarámování by člověk očekával stoletou vilu toho typu, kterých bylo ve vznešené vilové

čtvrti dost a dost. Ale dům, ke kterému se Martin Beck blížil po čerstvě uhrabané štěrkové cestičce, byl moderní architektonický výtvor o dvou podlažích, s plochou střechou a ohromnými okny. ještě

než stačil přitlačit prst na zvonek, otevřela mu žena v černých šatech a bílé zástěrce. Tiše před ním našlapovala velkou halou. Prošli kolem rozlehlého schodiště, které vedlo do prvního patra, a kolem dalších pokojů a zastavili se v širokém klenutém otvoru proti sluncem zalité

místnosti, jejíž celou protější stěnu tvořilo sklo.

Podlaha ze světlé lakované borovice byla snížená. Martin Beck přehlédl schody a vpotácel se do pokoje, kde ho vleže na lenošce očekávala vdova po Walteru Petrusovi. Lenoška stála v rohu u skleněné stěny. Na terase před místností bylo několik podobných lehátek, seřazených jako na palubě cestovní lodi.

– Hopsa, řekla mu na uvítanou a mávla na černě oděnou ženu způsobem, jakým se odhání moucha. Když se žena otočila k odchodu, paní Petrusová si to rozmyslela a zastavila ji:

– Vlastně ne, počkejte, paní Petterssonová. Podívala se na Martina Becka a zeptala se:

– Nenapil byste se něčeho? Kávu, čaj, pivo nebo snad drink? Já si dám sklenku sherry.

– Děkuji, řekl Martin Beck., Pivo si dám docela rád.

– Jedno pivo a velkou sklenici sherry, poručila., A taky s sebou přineste ty holandské sýrové

sušenky, paní Petterssonová.

Martin Beck se zamyslel nad skutečností, že vdova po Valteru Petrusovi Petterssonovi má stejné

příjmení jako její pomocnice, nebo jak se dneska říká této bohudík mizející skupině zaměstnanců. Kromě toho byly zhruba stejně staré.

Zjistil si o ní řadu údajů a mimo jiné se dozvěděl, že se jmenovala Petterssonová už za svobodna, křestním jménem Kristina Elvíra, ačkoliv teď si nechala říkat Chris, že jí je padesát sedm let a s Petrusem byla vdaná osmadvacet let. V mládí pracovala jako úřednice a nějakou dobu před svatbou byla sekretářkou firmy, kterou tehdy Petrus vedl. Filmový ředitel Walter Petrus byl poměrně nový jev. Řadu let se jmenoval Valter Pettersson a obchodoval s jakžtakž opravenými ojetými auty, což byla sice výnosná, nicméně málo počestná činnost, kterou byl nucen pověsit na hřebík následkem přísnějších zákonů a zostřené kontroly nad podnikateli v této branži. Martin Beck dosud postával uprostřed místnosti a díval se na ženu na lehátku. Měla odbarvené vlasy a pod líčidlem prosvítalo opálení, na sebe si vzala černou šantungovou blůzu a dobře ušité černé kalhoty.

Byla velmi hubená, obličej pod moderním drobně kudrnatým účesem vypadal sešle a vyžile. Přistoupil k ní a ona mu milostivě podala malou vrásčitou ruku, zatímco on jí projevoval soustrast a prosil za odpuštění, že je nucen ji obtěžovat. Soukal to ze sebe frázemi, které mu připadaly při podobných příležitostech použité už stokrát.

Nevěděl dost přesně, co si se sebou má počít. Lehátko stálo v rohu místnosti naprosto osamělé, ale nakonec se také zvedla a odešla ke dvěma ohromným koženým pohovkám uprostřed pokoje, postaveným u dlouhého stolu s mramorovou deskou. Posadila se do rohu jedn é z pohovek a Martin Beck do druhé naproti ní.

Za skleněnou stěnou s posuvnými dveřmi byla dlážděná terasa a pod ní bazén. Za bazénem se rozprostíral velký trávník až k řadě vysokých rovných bříz asi padesát metrů od domu. Trávník byl hustý a stejnoměrný, nerušily ho žádné keře, stromy nebo záhonky jako před domem. Za průhlednou březovou zelení prosvítalo modré zrcadlo zálivu Stora Värtan.

– Máme odsud pěkný výhled, poznamenala Chris Petrusová, která sledovala pohled Martina Becka.

– Škoda že nám nepatří i parcela na břehu. Nechala bych pokácet břízy, abychom líp viděli na vodu.

– Břízy jsou také pěkné, poznamenal Martin Beck.

Vešla paní Petterssonová a postavila na stůl tácek, naservírovala Martinu Beckovi pivo a před pani Petrusovou postavila velkou sklenici sherry a misku se sýrovými sušenkami. Potom vzala tácek a bez jediného slova odešla z místnosti.

Pani Petrusová zvedla sklenici, a než se napila, pokývla Martinu Beckovi na zdraví. Potom sklenici postavila na stůl a řekla:

– Byli jsme tady vždycky spokojeni. Když jsme pozemek před šesti lety koupili, stála tady příšerná

stará barabizna, ale tu jsme nechali zbourat a postavili místo ní tenhle dům. Naprojektoval nám ho jeden architekt z okruhu Walterových známých.

Martin Beck byl přesvědčen, že v barabizně se určitě bydlelo líp. To, co doposud z domu zahlédl, působilo studeně a nehostinně a supermoderní a určitě velmi nákladné zařízení vypadalo, že bylo navrženo spíš na dojem než na pohodu a bydlení.

– Nemáte tu v zimě chladno s tak velkými okny, zeptal se konvenčně Martin Beck.

– Kdepak, ve stropě jsou infrazářiče a v podlaze ústřední topení. Na terase taky. A kromě toho tu v zimě moc nejsme. Jezdíváme do teplejších zemí. Do Řecka, Alžíru nebo do Afriky.

Martin Beck měl pocit, že žena před nim si neuvědomuje, že se v jejím životě udála změna. Nebo ta změna možná není tak velká.

Třeba ztratila muže, ale ne jeho peníze.

Možná že si dokonce jeho smrt přála. Všeobecně vzato se dá za peníze koupit všechno, i vražda.

– Jaký jste měli s manželem vztah? zeptal se.

Podívala se na něj zmateně, jako kdyby si představovala, že si sem zašel poklábosit o domě, výhledu a cestách do ciziny. Po chvíli řekla:

– Velmi dobrý. Byli jsme spolu dvacet osm let a máme tři děti.

Už to stačí na udržení manželství.

– To ale ještě nemusí znamenat, že manželství bylo šťastné, namítl Martin Beck., Dá se o vašem manželství říct, že bylo šťastné?

– Člověk si na druhého po tolika letech zvykne, naučí se tolerovat nedostatky a přizpůsobí se, řekla.

– Nebo vy sám si myslíte, že existuje skutečně šťastné manželství? Naše manželství každopádně

nemělo žádné třecí plochy a nikdo z nás nikdy nepomyslel na rozvod.

– Byla jste s činností svého manžela obeznámená?

– Ne, vůbec ne. Filmová společnost mě naprosto nezajímala a kromě toho jsem se do obchodů

svého muže nikdy nepletla.

– Co jste si myslela o filmech, které podnik vašeho manžela vyráběl?

– Nikdy jsem je neviděla. Samozřejmě vím, co je to za filmy, ale nemám předsudky a zřekla jsem se jakýchkoliv názorů na tuhle věc.

Wal e se dřel a ze všech sil se snažil, aby mně a dětem zabezpečil slušnou existenci. Slušná bylo dost slabé slovo pro existenci rodiny Petrusovy, ale Martin Beck se zdržel komentáře a obrátil list:

– Ano, děti. Už jsou dospělé, že? Bydlí ještě doma?

Chris Petrusová zvedla sklenici sherry a točila jí mezi prsty.

Napila se a postavila sklenici na stůl, než odpověděla.

– Bydlí a nebydlí. Náš nejstarší syn je námořní důstojník. Když je ve Stockholmu, bydlí u nás, ale většinou je na moři nebo v Karlskroně. Pierrovi je dvaadvacet a má umělecké sklony, chce taky pracovat u filmu, ale dneska jsou těžké časy, takže v současné době cestuje a rozhlíží se, aby si udělal dojem a navázal styky. Ale má nahoře svůj pokoj, a když není v cizině na

cestách, bydlí tady. Telegrafovala jsem na jeho poslední adresu do Španělska, ale ještě se neozval. Takže vlastně ani nevím, jestli se dozvěděl o smrti svého otce.

Vyndala ze stříbrné dózy na stole cigaretu a zapálila si ji stolním zapalovačem, stříbrným a monstrózně velikým.

,, No a potom máme Titti. Je jí teprve devatenáct ale už si slušně vydělává jako fotomodelka. Bydlí

buďto tady, nebo v takovém malém kutloušku na Starém Městě. Teď právě není doma, jinak byste se s ní mohl setkat. Je moc roztomilá.

– To rád věřím, prohodil Martin Beck zdvořile a pomyslel si, že v tom případě jistě není po otci.

– Přestože jste se nezajímala o obchody svého muže, jistě jste se setkávala s jeho obchodními známými, pokračoval.

Chris Petrusová si prohrábla účes a řekla:

– No ano, jistě. Často jsme u nás doma pořádali večery pro všemožné lidi od filmu. A potom tu byla řada sešlostí a oslav, na které byl Wal e nucen docházet. Ačkoliv v posledních letech jsem s ním chodila zřídka.

– Proč?

Paní Petrusová se podívala oknem ven.

– Neměla jsem chuť, řekla., Vždycky tam byla spousta neznámých lidí a hlavně mládeže, s kterými nemám nic společného. A Wal emu nepřipadalo nutné, abych s ním chodila. Mám své vlastní

přátele, s kterými se cítím lépe.

Čili jinými slovy Walter Petrus nechtěl vodit svou sedmapadesátiletou ženu na večírky, kde se stýkal s mladými dívenkami a muchloval se s nimi z pozice své profese a peněz. Bylo mu dvaašedesát, byl obtloustlý, ošklivý a impotentní a jeho pověst filmového producenta s léty doznávala stále větší úhony, ačkoliv v jistých kruzích dosud požíval úcty člověka, který vyrobil film, jenž dostal cenu a všeobecně byl známý jako umělecký a náročný. Přitažlivost filmového světa je natolik silná, že mnohá mladá dívenka je připravena na jakoukoliv oběť a ponížení, jen aby mohla překročit jeho práh. Walter Petrus jistě neváhal jejich připravenosti zneužít.

– Předpokládám, že jste měla čas přemýšlet o tom, kdo vašeho muže zabil, pani Petrusová, řekl Martin Beck.

– Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že to byl úplný šílenec, a děsí mě pomyšlení, že je dosud na svobodě.

– Nebyl v jeho okolí nikdo, kdo by měl příčinu …

Přerušila ho a poprvé za jejich rozhovor vypadala rozrušeně.

– Nikdo kromě úplného šílence neměl důvod něco takového udělat.

A v okruhu našich známých blázni nejsou. A to vám musím říct, pane komisaři, že ať už si lidi o mém manželovi mysleli cokoliv, takhle hrozně ho nemohl nenávidět nikdo.

– Rozhodně jsem neměl v úmyslu kritizovat ani vašeho muže, ani vaše známé, řekl Martin Beck., Myslel jsem jen to, jestli se váš manžel necítil ohrožený nebo jestli se třeba někdo necítil natolik ukřivděný …

Znovu ho přerušila:

– Wal e se k lidem choval slušně. Byl to laskavý člověk a pro své zaměstnance dělal, co bylo v jeho silách. Pracoval v těžké a ostré branži a člověk musí být bezohledný, aby nešel pod vodu, to někdy říkával. Ale že by někomu ublížil tolik, to je absurdní představa. Vyprázdnila sklenici sherry, zapálila si cigaretu a Martin Beck čekal, až se uklidní. Podíval se prosklenou stěnou ven.

Přes trávník kráčel muž v modrém pracovním obleku.

– Někdo jde, řekl Martin Beck.

Paní Petrusová se na muže podívala.

– To je Hel stróm, náš zahradník, řekla.

Muž v modrácích zahnul kolem bazénu doprava a zmizel jim z výhledu.

– Máte tu víc zaměstnanců kromě paní Petterssonové a zahradníka? zeptal se Martin Beck.

– Ne. Paní Petterssonová se stará o domácnost a dvakrát týdně přijde ještě výpomoc na úklid. Když

pořádáme večeře, tak si pochopitelně personál najímáme. A Hel stróm není jenom náš zahradník. Stará se o víc zahrad tady v okolí. Bydlí u souseda na parcele v takovém malém domku.

– Stará se vám i o auto? Přikývla.

– O auta. Wal e má bentleye a já malého jaguára. Hel stróm se stará o obě auta a občas odvezl Wal eho do města. Wal e si strašně nerad sedal za volant, a tak musel Hel stróm občas fungovat i jako řidič. Pochopitelně se stávalo, že jsme měli cestu do města společně, ale já radši jezdím svým vozem a Wal e dával přednost bentleyemu.

– Váš muž nikdy neřídil sám?

– Jen zřídka. Občas byl nucen, ale nedělal to rád.

Hrála si prsty se sklenicí a dívala se ke dveřím. Potom vstala a řekla.

– Zavolám jen na paní Petterssonovou. Jediná vada tohohle domu je, že nemá zvonek do kuchyně. Vyšla ven a potom ji slyšel volat na paní Petterssonovou, aby přinesla karafu sherry. Vrátila se a sedla si na pohovku.

Martin Beck s další otázkou počkal, dokud paní Petterssonová nepostavila karafu na stůl a neodešla. Napil se piva, bylo už teplé a zvětralé, a řekl:

– Paní Petrusová, věděla jste o poměru svého muže s jinými ženami?

Odpověděla okamžitě a podívala se na něj neuhýbavým pohledem.

– Pochopitelně jsem věděla o jeho poměru se ženou, u které byl nalezen mrtvý. Byla to jeho milenka už několik let. Myslím, že žádné další poměry neměl, snad jen příležitostně, ale už to taky nebyl žádný mladík. Jak jsem řekla, nemám předsudky a nechala jsem Wal eho, ať si svůj život žije, jak mu to vyhovuje.

– Setkala jste se s Maud Lundinovou?

– Ne a ani to nemám v úmyslu. Wal eho “přitahovaly” laciné ženské a tahleta musí být přesně

takový typ.

– Měla jste vy poměry s jinými muži? zeptal se Martin Beck.

Chvíli si ho měřila a potom řekla:

– Myslím, že to nemá s věcí nic společného.

– Má, jinak bych se neptal.

– Jestli si myslíte, že mám milence, který Wal eho zabil ze žárlivosti, tak vás mohu ubezpečit, že se mýlíte, Mám už sice několik let přítele, ale s mým mužem výborně vycházel a Wal e se s mým poměrem smířil, pokud se projevoval diskrétně. Nemám v úmyslu vám prozrazovat jeho jméno.

– To snad skutečně ani není nutné, ubezpečil ji, Martin Beck.

Chris Petrusová se pohladila hřbetem ruky přes čelo a zavřela oči. Gesto vypadalo divadelnicky. Viděl, že má nalepené řasy.

– Teď vás skutečně musím poprosit, abyste mě nechal v klidu, řekla., Není to nic příjemného bavit se o Wal ově a mém soukromém životě s naprosto cizím člověkem.

– je mi líto, ale moje povolání spočívá v tom, že se musím pokusit najít osobu, která zabila vašeho muže. Proto jsem nucen vám položit pár indiskrétních otázek, abych si utvořil představu, co mohlo být příčinou jeho smrti.

– Slíbil jste do telefonu, že to bude krátký rozhovor, protestovala naříkavě.

– Nebudu vás trápit dalšími otázkami, uklidňoval ji Martin Beck.

– Ale možná že se budu muset vrátit. Nebo některý z mých kolegů.

V tom případě bych vám předem zavolal.

– Jistě, jistě, řekla paní Petrusová netrpělivě.

Zvedl se a ona mu vsedě opět milostivě podala ruku. Ve chvíli, kdy kráčel pod klenbou, a tentokrát přes práh neškobrtnul -, zaslechl klokotání v karafě, jak si dolévala sherry. Paní Petterssonová se zřejmě zdržovala v horních sférách domu.

Slyšel její kroky a bzučení vysavače.

Ani zahradníka nebylo vidět a vrata do garáže byla zavřená.

Když vycházel z brány ven, všiml si, že na sloupcích jsou fotobuňky, zřejmě napojené na signalizaci nahoře v domě. To by vysvětlovalo, proč ho paní Petterssonová vpustila, než stačil zazvonit. Když procházel kolem sousední parcely, zahlédl mřížovím zavřených vrat zahradníka, který chvíli předtím kráčel přes trávník Petrusovy vily. Zastavil se a uvažoval, zda by tam neměl vejít a promluvit si s ním, ale muž, který se v předklonu zabýval čímsi na trávníku, se najednou napřímil a rychlými kroky se vzdaloval.

Stříkačka začala se svištivým zvukem metat jemné kaskády vzdouvajících se proudů vody na šťavnatou zelenou trávu.

Martin Beck se dal směrem k nádraží.

Myslel na Rheu a na to, jak jí bude vyprávět o životním prostředí rodiny Petrusových a o jejich vztazích, až se sejdou.

Věděl přesně, co mu řekne.

Sedmá kapitola

Den po svatém Janu vešel na policejní stanici v Märstě mladý muž a odevzdal službu konajícímu policistovi těžký dlouhý úzký předmět zabalený do novinového papíru. Od vraždy v Rotebro uplynulo devatenáct dní a vyšetřování zatím vykazovalo chabé výsledky. Technické šetření neobjevilo nic pozoruhodného ani zajímavého, ani jediný otisk prstů, který

nepocházel od Waltera Petruse, Maud Lundinové, jejich známých nebo jiných osob, které měly legitimní důvod v domě pobývat.

Jediné, co mohlo eventuálně pocházet od pachatele, byla nezřetelná šlépěj přede dveřmi do zahrady.

Byli vyslechnuti sousedé, rodinní příslušníci, přátelé, známí a zaměstnanci, a jak narůstal materiál, vyjasňoval se také obraz Waltera Petruse. Za žoviální a štědrou fasádou se skrýval tvrdý a dravý

muž, který šel za svými cíli bez skrupulí. Jeho bezohledné jednání zejména v obchodních souvislostech mu získalo mnoho odpůrců, ale ty osoby v jeho okolí, které mohly mít dostatečně

silné motivy ho zabít, měly pro aktuální dobu pevná alibi. Kromě manželky a dětí neměl z jeho smrti nikdo ekonomické výhody.

Službu konající policista odevzdal balíček .kriminálnímu komisaři Pärssonovi. Ten ho otevřel a nechal si mladíka zavolat dovnitř.

Ukázal na železnou tyč zabalenou do novinového papíru.

– Co to je a proč nám to nesete? zeptal se.

– To jsem našel v Rotebro, řekl muž., Napadlo mě, že to třeba má co společného s vraždou na tom Petrusovi. Četl jsem o tom v novinách a tam se psalo, že předmět, kterým byl

zavražděn, se na místě činu nenalezl. Mám v domě hned naproti, co se to stalo, kamaráda a dneska jsem u něj přespal. Taky jsme mluvili o té vraždě, a když jsem ráno tohle našel, tak jsem si myslel, že by to mohla být vražedná zbraň. Prostě jsem si řekl, že bych to každopádně měl odevzdat na polici . Horlivě se na Pärssona zahleděl a potom váhavě dodal:

– Pro jistotu. Člověk nikdy neví.

Pärsson přikývl.

Před několika dny jim jedna žena zaslala hasák a v dopise obvinila z vraždy svého souseda a vzhledem k tomu, že na kleštích byla zcela zřejmě krev a že soused už jednu vraždu předtím spáchal, nezbývá nic jiného, než aby si pro něj policie přijela a zavřela ho, psala jim. Pärsson věc obratem vyřídil. Ukázalo se, že žena je neurotička trpící paranoiou, že je

přesvědčená, že jí soused zabil kočku, která zmizela před třemi měsíci, a že krev na kleštích je malířská barva.

– Kde jste to našel? zeptal se Pärsson.

– Vlastně ji našel Emil, odpověděl muž.

– Jaký Emi ?

– Můj pes. Šli jsme na procházku přes pole a v podrostu na druhé straně se Emilovi zachytil obojek, a když jsem ho chtěl vyprostit, viděl jsem tam ležet tuhle tyč.

Pärsson znovu přikývl.

Mladík se na něj nejistě podíval a Pärsson vlídně řekl:

– To od vás bylo laskavé, že jste k nám zašel. Ukážete nám místo, kde jste tu tyč našel, jestli to bude třeba?

– Samozřejmě. Zapíchl jsem do země klacík, kde ležela. Pro jistotu.

– Výborně, pochválil ho Pärsson., To od vás bylo velmi rozumné.

Nechte nám vedle jméno a telefonní číslo, my se ozveme, kdyby to bylo třeba.

– Může to být obyčejný kus železa, ale myslel jsem na to, co se občas píše o velkém detektivovi veřejnosti, řekl mladík ve dveřích.

Za hodinu ležel balíček na stole Martina Becka na Jižním policejním velitelství. Prohlížel si tyč a zkoumal zvětšeniny detailů zlomenin na lebce oběti. Potom zvedl sluchátko a zavolal do Státní kriminálně technické laboratoře v Solně. Požádal k telefonu Oskara Hjelma, vedoucího sekce.

Hjelm mluvil podrážděně, ale to už byl jeho způsob., Co je zas?

– železná tyč, řekl Martin Beck., Na první pohled to vypadá na zbraň, kterou byl zavražděn Walter Petrus. Já vím, že máš určitě spoustu práce, ale buď, prosím tě, tak laskav a podívej se mi na to co nejdřív.

– Co nejdřív, zabručel Hjelm., My tu máme práce až do vánoc a všechno se má udělat co nejdřív. Ale pošli to. Má se s tím provést něco kromě obvyklých testů?

– Ne, jen ty běžné. Podívejte se, jestli se hodí do rány, a zjistěte z toho všechno, co se dá. Ležela nějakou dobu venku pod širým nebem, takže asi bude těžké na tom něco najít, ale snažte se. Hjelm odpověděl mírně uraženě., My se vždycky snažíme.

– Já vím, pokoušel se to Martin Beck honem uhladit., Hned vám to pošlu.

– Zavolám ti, až s tím budu hotov, řekl Hjelm a zavěsil.

Za čtyři hodiny, když si Martin Beck před odchodem domů poklízel papíry na stole, Hjelm zavolal.

– Tady Hjelm, řekl., Jo, hodí se to náramně dobře. A byly na tom úplně minimální zbytky krve a mozkové hmoty, ale podařilo se mi z toho zjistit krevní skupinu. Odpovídala přesně.

– Výborně, Hjelme, řekl Martin Beck., Ještě něco?

– Trochu bavlněných vláken. Dva typy. Jednak bílé, zřejmě z froté ručníku, který použil

na otření

krve. A jednak tmavě modré, asi z šatů.

– Vynikající, Oskare, pochválil ho Martin Beck.

– Zem a rez. Samotná tyč je čtyři sta dvacet dva milimetry dlouhá, třiatřicet v průměru, je osmihranná, kuté železo a soudě podle stupně koroze, byla dost dlouho vystavena povětrnosti. Řadu let, možná ustavičně. Je ručně kovaná a na obou koncích byla přiletovaná.

– K čemu? Na co se podle tebe používala?

– Vypadá to na starou věc, šedesát, sedmdesát let. Možná že to byla součást zábradlí.

– A jsi si naprosto jist, že to je zbraň použitá proti Petrusovi?

– Jsem, odpověděl Hjelm., Je to určitě ona. Bohužel je povrch tak zrnitý, že se z toho nedaly stáhnout žádné otisky.

– To se nějak spraví, řekl Martin Beck.

Poděkoval, Hjelm něco zamručel a položil sluchátko. Martin Beck zavolal Pärssonovi z Märsty a sdělil mu, co se dozvěděl od Hjelma.

– Tak jsme se dostali alespoň o krůček dopředu, řekl Pärsson.

– Nejlíp uděláme, když tam pošleme pár mužů, ať pročesají terén.

Ne že bych si myslel, že to po tak dlouhé době bude mít nějaký výsledek, ale stejně.

– Víš přesně, kde ten kus železa ležel? zeptal se Martin Beck.

– Jo, ten mladík, co ho přinesl, si místo označil, odpověděl Pärsson., Hned mu zavolám. Chceš se tam jít podívat se mnou?

– Dobře, tak jo. Jen mi brnkni, až pojedeš.

Martin Beck si dál rovnal papíry a desky a nakonec se mu podařilo udělat si na psacím stole pořádek.

Opřel se do židle a otevřel desky, které mu tam dopoledne zanesla Äsa Torel ová. Obsahovaly protokol výslechu dvou dívek, které se stýkaly s Walterem Petrusem. Äsa zřejmě jednu z nich znala ze svého dřívějšího působení na oddělení mravnostních deliktů. Výpovědi dívek se v podstatě shodovaly. Hodnocení Petruse nebylo nikterak příznivé a ani jedna z nich jeho smrti nelitovala ani neželela. Na jedné jeho vlastnosti se nápadně shodovaly. Byl neuvěřitelný lakomec.

Kupříkladu je nikdy nepozval na večeři nebo na skleničku, dokonce jim nikdy nepřinesl ani čokoládu nebo krabičku cigaret. Jednu z nich prý jednou pozval do kina, ale dívka upozornila, že měl tenkrát stejně volné lístky.

V poměrně pravidelných intervalech jim volal a zval je nahoru do své kanceláře, pokaždé až večer, když personál odešel domů, a obě vyprávěly, že jeho erotické výkony byly ubohé. Většinou byl úplně impotentní a ani nepodařené takzvané chvíle lásky v kanceláři ho nepodnítily k větší

štědrosti. Několikrát se výjimečně stalo, že jim dal po dlouhé, únavné a neplodné námaze ho sexuálně uspokojit peníze na taxíka domů, ale většinou je jen ufňukaně a mrzutě poslal po svých. Jedna z příčin, proč se s ním dívky vůbec byly ochotné stýkat, spočívala v jeho štědrosti v rozdávání

alkoholu a hašiše. V tomto bodě nebyl žádný skrblík. Ačkoliv sám se tvrdého alkoholu sotva dotkl a jen velice zřídka vykouřil marihuanovou cigaretu, měl bar neustále dobře zásobený a vždycky byl vybavený hašišem nebo marihuanou.

A druhým důvodem byly jeho vytrvalé přísliby význačných rolí v budoucích filmech a neustálé

narážky na cestování, festivaly v Cannes, luxusní život a slávu.

Jedna z dívek s ním přerušila styky před půl rokem, druhá u něj byla naposled ještě pár

dnů před smrtí. Přiznala se, že zpočátku byla natolik hloupá, že uvěřila jeho horování, ale postupně zjistila, že ji jen zneužívá. Po jejich posledním setkání z něj byla tak zhnusená a otrávená, že se mu rozhodla vmést do obličeje pár vybraných slov, až jí příště zavolá. Teď si s tím alespoň nemusí

lámat hlavu.

Posmrtná pověst, kterou Walteru Petrusovi vytvořila, nesvědčila o žádných vřelých citech. Äsa Torel ová jí vzala za slovo a citovala: Napiš, že bych měla chuť si na jeho hrobě hodit křápem, kdyby vůbec někdo chtěl tu mrchu zahrabat.

Äsa připevnila k protokolu papír s komentářem psaným rukou.

Martin Beck uvolnil papír ze svorky a přečetl si ho:

Martine! Ta holka je pořádně zfetovaná, neni registrovaná na oddělení narkotik, ale vykazuje všechny známky užívání silnějších drog, než je hašiš. Popírá, že by ji N. P. zásoboval něčím jiným, ale nestálo by za to se na to mrknout blíž?

Martin Beck založil papír do jedné ze zásuvek, zaklapl složku se zprávou a šel se postavit s rukama v kapsách k oknu.

Přemýšlel o Äsině náznaku, že by Walter Petrus mohl být zapleten do rostoucího a stále nepřehlednějšího obchodu s narkotiky. To byl bezesporu pohled na věc, který by mohl vyšetřování

zavést novým směrem, ale také by ho naopak mohl zkomplikovat.

Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by Petrus obchodoval s drogami, ani v kancelářích jeho firmy, ani u něj doma se nic nenašlo, ale na druhé straně ho dřív neměli důvod z něčeho takového podezírat.

Teď musí zapojit oddělení narkotik a zjistit, co se zjistit dá.

Zazvonil telefon.

Pärsson z Märsty oznamoval, že se mu podařilo zastihnout mladíka, který jim může ukázat místo nálezu, a že tam za chvilku pojedou.

Martin Beck slíbil, že přijde, a začal shánět Skacka, ale ten už buďto odešel domů, nebo za nějakou záležitostí.

Zvedl sluchátko, aby si objednal taxi, ale pak si to rozmyslel a zavolal radši do garáže. Taxi do Rotebro a zpátky by ho přišlo alespoň na sto korun a svazek stvrzenek za taxíky za tento měsíc už

byl znepokojivě tučný.

Martin Beck jezdil velmi nerad, sedal si za volant jen v krajních případech. Teď neměl na vybranou a sjel výtahem do garáže, kde mu přistavili černý volkswagen.

Pärsson čekal na sjednaném místě v Rotebro a společně s mladíkem a jeho psem se pustili přes pole k trnkovému houští, kde předtím ležela železná tyč.

Počasí se zhoršilo, ochladilo se a ve vzduchu bylo vlhko. Večerní obloha byla nízká a šedá těžkými dešťovými mračny.

Martin Beck pohlédl k domu za polem.

– To je divné, že si vybral právě tuhle cestu, kde ho mohl kdekdo vidět, poznamenal.

– Třeba měl dole na Enkápingské auto, nadhodil Pärsson., Myslím, že vyjdeme z téhle teorie a prozkoumáme ráno terén odsud až k silnici.

– Bude nejspíš pršet, řekl Martin Beck., A taky už uběhly pomalu tři týdny. Nevypadá to nadějně.

– Za pokus to stojí, rozhodl Pärsson.

Pes zmizel mezi stromy a jeho majitel na něj opětovně volal.

– To je pro psa divný jméno, podotkl Pärsson.

– Znám taky psa, co se jmenuje Emil, řekl Martin Beck., Na Kungstenský ulici, a je to pěkný zvíře. Byla mu zima na nohy a toužil domů k Rhei. Trnkové křoví na otázku, kdo zavraždil Waltera Petruse, neodpovědělo a začalo se stmívat.

– Půjdem, ne? vyzval je a vykročil k autům. jel přímo do Tulské ulice a zatímco Rhea pekla v kuchyni bifteky, ležel ve vaně a myslel na to, jak si rozvrhne zítřejší den. Musí informovat oddělení narkotik a pohnat je do práce.

Ve vile na Djursholmu je nutné provést důkladnou domovní prohlídku, stejně jako v kancelářích firmy a doma u Maud Lundinové.

Benny Skacke bude muset obětovat den a vypátrat, zda Petrus neměl nějakou tajnou adresu, byt nebo místnost pronajatou na falešné jméno.

Dívka, s kterou Äsa mluvila, se musí trochu víc zmáčknout. O to se postará oddělení narkotik. Sám už měl několik dní v úmyslu zajet znovu do vily a promluvit si s paní

Petterssonovou a zahradníkem Hel strómem, ale to počká.

Zítra se bude muset zdržovat v kanceláři.

Se služebnictvem na Djursholmu si může promluvit Äsa.

Přemýšlel, co asi dělá Äsa. Neukázala se celý den.

– Jídlo je hotovo, zavolala Rhea., Chceš pivo nebo víno?

– Radši pivo, dík, zavolal na ni.

Vylezl z vany a přestal myslet na zítřek.

Osmá kapitola

Policejní prezident se na Gunvalda Larssona usmíval, ale z úsměvu se nedalo vyčíst nic chlapeckého ani šarmantního, spíš jen odhalil dvě řady ostrých zubů a jakžtakž skryl odpor k návštěvníkovi. Stig Malm byl na svém místě, to znamená šikmo za zády svého šéfa, a tvářil se, že toto se ho zatím netýká.

Malm dosáhl svého postavení tím, co by se dalo nazvat šikovným kariéristickým kličkováním nebo poněkud čistější švédštinou prdelkováním. Věděl, jak je nebezpečné se dostat do střetu s některými vyššími šéfy, ale také si byl vědom toho, že se může ukázat osudným příliš si zasednout na některé podřízené. Může nastat den, kdy budou mít navrch oni.

Proto vyčkával a hodnotil situaci neutrálním okem. Policejní prezident zvedl dlaně na několik palců

nad stůl a nechal je dopadnout.

– No, ano, Larssone, začal., Nemusíme jistě zdůrazňovat, jak upřímnou radost máme z toho, že ses vrátil domů z toho příšerného incidentu živ a zdráv.

Gunvald Larsson se podíval na Malma, který nevypadal ani trochu potěšeně. Když Malm zjistil, že je pozorován, pokusil se škodu napravit širokým úsměvem a řekl:

– Skutečně, Gunvalde. Měli jsme o tebe velikou starost.

Policejní prezident se otočil a ledovým pohledem si svého pobočníka změřil. Malm zřejmě přestřelil. Okamžitě potlačil úsměv. Sklopil oči a mrzutě si pomyslel: Ať člověk dělá co dělá, stejně se nezavděčí.

Koneckonců měl k misantropii důvod. Pokud se on sám nebo policejní prezident dopustil nějakého méně zdařilého zásahu, který večerníky rozmázly na první stránce, dostal vždycky vynadáno Malm. A když se znemožnil některý z podřízených, taky se to svezlo na Malmovu hlavu. Kdyby měl trochu víc normální lidské odvahy, nemuselo to pochopitelně tak vypadat, ale tímto způsobem Stig Malm nikdy neuvažoval.

V té chvíli policejní prezident, který si z nějaké příčiny myslel, že dlouhé pauzy zvyšují autoritu, promluvil:

– Co mi však připadá poněkud zvláštní, je, proč jsi tam na jihu zůstal ještě jedenáct dnů po

atentátu, ačkoliv jsi měl letenku rezervovanou hned na následující den. Měl jsi tedy odletět šestého června, ale domů ses dostavil až osmnáctého. Jak mi to vysvětlíš?

Gunvald Larsson měl na tu otázku dvě odpovědi. Vybral bez váhání tu, která lépe vyhovovala jeho nátuře.

– Nechal jsem si ušít nový oblek.

– Copak ušití obleku trvá jedenáct dnů? zeptal se policejní prezident překvapeně.

– Jistě, pokud to člověk chce mít pořádně. Samozřejmě se to dá provést rychleji, ale v tom případě

se musí počítat s nějakým tím nedostatkem.

– Hmm, zabručel policejní prezident podrážděně., My máme, jak známo, revizory a takové věci jako obleky se dají těžko vtěsnat do rozpočtu. A proč sis vlastně nekoupil nový oblek až tady?

– Obleky si nekupuju, vysvětlil mu Gunvald Larsson., Nechávám si je šít. V Evropě se sotva najde krejčí, který by odvedl práci tak, jak já si ji představuju.

– Ale ty účty a revizoři, to je těžká věc, ozval se Malm.

Byl přesvědčen, že toto byla správná a bezkonfliktní promluva, ale policejní prezident z ničeho nic ztratil o Larssonův šatník zájem. Řekl:

– Jsi zvláštní člověk, Larssone, ale postupem let jsme došli k závěru, že jsi dobrý policista.

– Ano, přikývl Malm., K tomu jsme dospěli.

– To jsem přece zrovna teď řekl, ohradil se prezident naštvaně.

– Ačkoliv jsi podivín.

– A vzpurný, vylepšil formulaci Malm.

Policejní prezident se obrátil na Malma a řekl se všemi průvodními znaky počínající zuřivosti:

– Nesnáším vzpurnost a drzost. To už jsi snad mohl pochopit, Stigu. Bylo zřejmé, že se Malm ocitl v palebném ohni a teď šlo o to z něj co nejrychleji vycouvat. Rozhlédl se po únikových cestách.

Gunvald Larsson na něj mrkl.

Malma to na nejvyšší míru vyvedlo z konceptu. Ani zdaleka se nedalo říct, že spolu vycházejí. Naopak v jejich dřívější spolupráci neustále vyvstávaly konflikty.

– Jak je tady Stigovi známo, nepromarnil jsem těch jedenáct dnů jen zkouškami u svého krejčího, poznamenal Gunvald Larsson jen tak mimochodem.

Ve skutečnosti neměl Stig Malm ani ponětí, čím se Gunvald Larsson zabýval. Pro nejvyšší policejní

vedení bylo typické, že si nikdo z šéfů neudělal čas, aby si s Gunvaldem Larssonem promluvil. Došlo na to až celých šest týdnů po jeho návratu domů. A teď se zřejmě jednalo hlavně o cestovní

výdaje.

Prezident mezitím ztratil zájem pérovat Malma a mimochodem poznamenal:

– Výborně Stigu. Dobře, že si vyhrazuješ čas na to, abys sledoval práci našich mužů. Potom se zvědavě obrátil na Gunvalda Larssona., Cos tam tedy dělal?

– No, především jsem chodil do bordelů. Vždycky jsem považoval za rozumné udělat velký průzkum bordelů v celém světě jako službu námořníkům a jiným Švédům v cizině. Gunvald Larsson navštívil bordel jednou v životě, když mu bylo dvaadvacet let, a okamžitě se rozhodl, že to je poprvé a naposled.

Malm očekával, že policejního ředitele popadne tanec svatého Víta nebo že mrskne Gunvaldovi Larssonovi po hlavě těžítkem nebo něco na ten způsob, ale vysoce postavený úředník

vypukl naprosto neočekávaně v nehorázný řehot, který nedokázal opanovat několik minut.

– S tebou je legrace, Larssone, zafuněl nakonec., Takhle jsem se už pořádně dlouho nezasmál. Gunvalda Larssona napadlo, že by měl někdo udělat průzkum prezidentova smyslu pro humor. Potom pokračoval:

– Tak teda, protože už jsem tam byl a stejně jsem musel čekat na oblek, tak jsem toho využil, abych zjistil, co se vlastně stalo.

– To nezní moc konstruktivně, namítl policejní prezident.

– Jejich policie provedla velmi důkladné vyšetřování. Ostatně jsme dostali všechny podrobnosti. Přišly v době, kdy jsi ještě byl v té zemi, takže je klidně mohli předat tobě. Ale ty jsi zřejmě byl dost zaneprázdněný v bordelech …

Prezident se znovu rozřehtal.

Malm na oba dva vrhl značně zmatený pohled a zamyšleně si pohladil vlnité vlasy. Gunvald Larsson počkal, až se prezident přestane chechtat a utře si slzy z koutků očí. Potom odpověděl:

– Osobně jsem přesvědčen, že se bezpečnostní policie dopustila několika chyb a že závěry jejich zprávy nejsou v pořádku, zvlášť co se týče několika závažných podrobností. Ostatně mám kopi té

zprávy u sebe v kanceláři. Dostal jsem ji před odjezdem.

V kanceláři se rozhostilo ticho. Potom se Malm odvážil říct.

– To by mohlo být důležité pro návštěvu v listopadu.

– Chyba, Stigu, usadil ho prezident,, to je nejen důležité, to je prostě nezbytné. Okamžitě musíme svolat poradu.

– Přesně tak, přikývl Malm.

Miloval porady. Porady byly život. Bez nich by to nešlo.

Společnost by se zhroutila, kdyby nebylo porad.

– Koho svoláme?

Malm už stál u domácího telefonu.

Prezident byl pohroužen do myšlenek. Gunvald Larsson si tahal své dlouhé prsty, bral jeden po druhém, až mu praskalo v kloubech.

– Gunvald bude pochopitelně přednášet, podotkl Malm.

– Po tom, co se stalo, se porady zúčastní jako expert, upřesnil prezident., Ale teď právě myslím na jinou věc. Ještě jsme nesestavili zvláštní skupinu. Máme na to sice dost času, ale jde o velký a náročný úkol. Myslím, že je nejvyšší čas shromáždit menší skupinu vůdčích sil.

– Šéf bezpečnostního oddělení, navrhl Malm.

– To je bez debat. Stejně jako šéf pořádkové policie a stockholmský policejní ředitel. Gunvald Larsson zíval, ale bylo to spíš nevolí než nedostatkem kyslíku. Když pomyslel na policejního ředitele a jeho hedvábné kravaty a hordu ozbrojených zabedněnců, kteří tvořili jeho takzvané komando, skoro vždycky dostal špatnou náladu. A kromě toho měl trochu strach. V

hloubi duše.

Policejní prezident pokračoval:

– Bude zapotřebí zapojit experty všeho druhu, budeme nuceni si půjčit jak výzbroj, tak personál od armády i letectva. Možná i od námořnictva. A přirozeně odpovědnost za to, co se stane, ponese jen jediná osoba. Já!

Při pomyšlení na onu nesmírnou odpovědnost vůbec nevypadal nespokojeně. Narovnal se za stolem a udělal staré známé gesto s dlaněmi spočívajícími na desce stolu.

– Nebo co se nestane, podotkl Gunvald Larsson.

– Jak to myslíš?

– Myslím odpovědnost za to, co se nestane, vysvětlil Gunvald Larsson.

– Jsi zvláštní člověk, Larssone, řekl policejní prezident., Ale hrozně zábavný. Navázal na přetrženou nit a značně neskromně řekl:, Jak jsem řekl, odpovědnost leží na mně. Na poradu, která se bude konat za dvě hodiny, se musí nezbytně dostavit Möl er, policejní ředitel, šéf pořádkové policie a vy dva.

Maně se rozmáchl k Malmovi a Gunvaldu Larssonovi. Möl er byl šéf bezpečnostní policie.

– Ale je tu ještě jedna věc, řekl., Jestliže se okamžitě pustíme do příprav na shromáždění všech těchto sil a potom postupně zapojíme i další, jako například psychologickou obranu a tak dál, musíme mít také hned od počátku operativního šéfa. Zkušeného policistu a schopnou řídící

osobnost. Muže, který zkoordinuje všechny síly vstupující do obranného potenciálu. Muže, který

má všechny tyto vlastnosti a kromě toho je bystrý kriminalista a dobrý psycholog. Kdo je tento muž?

Policejní prezident se podíval na Gunvalda Larssona, který beze slova přikývl, jako kdyby ta otázka byla samozřejmá. Stig Malm podvědomě narovnal záda. Odpověď je skutečně nabíledni, pomyslel si. Kdo jiný než on sám odpovídá kvalifikačním požadavkům na tento obtížný úkol. Skutečnost, že už jednou figuroval jako operativní šéf v jednom případu s méně zdařilým koncem, bylo nutno přičítat na konto nešťastné náhody.

– Beck, řekl Gunvald Larsson.

– Přesně tak, potvrdil prezident., Martin Beck. To je ten pravý. Hlavně když to půjde do háje, pomyslel si. Nahlas řekl:

– Hlavní odpovědnost stejně spočívá na mně.

Neznělo to tak špatně. Pokoušel se vymyslet ještě lepší formulaci. Například: konečná odpovědnost přesto spočívá na mých bedrech.

– Proč už nevoláš?

Policejní prezident se podíval tázavě na Malma, který se odvážil namítnout:

– Beck má případ. Vždyť je to můj podřízený, patří do mého oddělení.

– Ach tak, komise pro vyšetřování vražd si hraje s případem, prohodil prezident., Určitě si najde čas.

Ostatně komise pro vyšetřování vražd si možná dohraje nadobro.

Už před nějakým časem se dalo do pohybu soukolí za zrušení státní komise pro vyšetřování vražd. Začátkem konce mělo pravděpodobně být stěhování z Västbergy do mamutího hlavního stanu policie na Kungsholmenu ve Stockholmu, které se plánovalo někdy na

sedmdesátý pátý rok. Snaha o zrušení komise pro vyšetřování vražd spočívala jednak v silném centralizačním a militarizačním úsilí, ale především ve sžíravé závisti, která zamořuje všechny švédské úřady. Komise pro vyšetřování vražd byla příliš úspěšná, vyřešila skoro všechny případy. Zatímco velká část policie zejména ve velkoměstech se veřejnosti jevila jako zkorumpovaná banda nebo jako ignoranti posedlí rvačkami nebo prostě jako výtržníci v uniformách vedení stupidními a bezohlednými šéfy, nezavdala komise pro vyšetřování vražd nikdy důvod ke stížnostem. Několik kriminalistů, kteří v ní

sloužili, bylo veřejnosti známo a dokonce oblíbeno. Slova Żpřijede komise pro vyšetřování vražd byla v posledních letech výrazem úlevy a bezpečí, a to naprosto oprávněně. Personál tohoto oddělení tvořili schopní policisté, kteří skoro vždy dostáli svým povinnostem. Považovalo se za vyloučené, aby některý z nich někdy použil nehumánních metod. Obě tato zevšeobecnění měla své

vnitřní slabiny. Ve velkoměstském policejním sboru existovala spousta uniformovaných

chuligánů, často vedených zkorumpovanými sadistickými násilníky. Ale vedle nich působila řada bezúhonných mužů, kteří se skutečně snažili jednat ve svém náročném povolání co nejlépe. Na druhé straně

nebylo snadné najít škraloup na komisi pro vyšetřování vražd, ale pochopitelně se v průběhu let stalo, že Martin Beck dostal toho či onoho spolupracovníka, kterého hbitě převedl do některého velkoměstského obvodu s akutním nedostatkem personálu.

– Já mám jedenáct případů, poznamenal Gunvald Larsson:

– Ale ty nejsi v mém oddělení, řekl Stig Malm.

– Nejsem. Pochválen bud dobrý otec na nebesích. Nebo tak nějak.

Stigu Malmovi se dost rychle podařilo zastihnout všechny hledané osoby, dokonce i šéfa pořádkové policie, který měl angínu a čtyřicet stupňů horečky a skoro nemohl mluvit. Tohoto muže bylo nutno považovat za méně způsobilého k práci, ale to teď nehrálo roli. Stockholmský

policejní ředitel je schopen mluvit za něj a jistě ho také zastoupí. Cestou z nejsvětější svatyně si Stig Malm a Gunvald Larsson vyměnili pár slov.

– Pomohl jsi mi tam vevnitř z prekérní situace, začal Malm.

– Ale …

– Co ale?

– Proč jsi to udělal?

– Protože mi tě bylo líto.

– Ale ty mě přece moc v lásce nemáš, pokud vím, ne?

– Považuju tě za vola, vysvětlil mu Gunvald Larsson., Ale člověk může politovat i vola, nemyslíš?

– Asi jo.

– Kromě toho jsem ti chtěl dát tip.

– Jaký.

– Zkus apelovat na jeho smysl pro humor.

– Jo, abych nezapomněl, začal Malm zvědavě., Jak vlastně tam dole vypadaly ty bordely?

– Všechny byly červenobíle pruhovaný. Gumy, co měly kurvy na nočním stolku, byly taky červenobíle pruhovaný. Za půl hodiny, cos tam vešel, jsi měl ptáka taky pruhovanýho. Jak roletu.

– A kdy to pustilo? Teda ty pruhy?

– Nikdy, odpověděl Gunvald Larsson., Kvůli tomu tam asi chlapi nechoděj do bordelů. Rozešli se.

Stig Malm pochybovačně vrtěl hlavou.

– Blbec, řekl si Gunvald Larsson., Na jaký pitomý místo se člověk kvalifikuje v devětačtyřiceti letech!

*

Všichni kromě Möl era se dostavili v určenou dobu. Stig Malm a Gunvald Larsson se pozdravili navzájem a s policejním prezidentem. Nebyl to sice nijak srdečný pozdrav, ale na druhé straně se neviděli toho červencového dne s pošmourným počasím poprvé. Byl tu i Martin Beck, oblečený v džínovém saku a nevyžehlených kalhotách, zato policejního ředitele zdobila podle očekávání bílá

hedvábná kravata. Zřejmě doposud slavil pohřeb Gustava VI. Adolfa, který se konal loni na podzim, ačkoliv to by bylo snad trochu příliš roajalistické.

Möl er chyběl.

Všichni už seděli kolem konferenčního stolu, když si prezident této skutečnosti všiml a prohodil mírně geniálně:

– Kde je Möl er?

– Zřejmě hraje v sekretariátě s holkama tichou poštu, napověděl Gunvald Larsson.

– My ale bez něj začít nemůžeme, řekl prezident., Víte, kolik se nadělá povyku pokaždé, když se do něčeho zapojí bezpečnostní oddělení.

Eric Möl er byl šéfem bezpečnostního oddělení při hlavní policejní správě, kterému se častěji zkráceně říká Sápo. Je ovšem otázka, zda sám dost dobře věděl, čeho je šéfem. Samotná existence bezpečnostní policie není nic zvláštního. Zaměstnává něco kolem osmi set lidí, kteří tráví čas dvěma činnostmi. Za prvé odhalováním a stíháním zahraničních špiónů, za druhé potlačováním organizací a skupin nebezpečných pro zájmy království. Léty se to značně zkomplikovalo, protože všichni celou dobu věděli, že jediným posláním Sápa je registrovat, pronásledovat a jakýmkoliv způsobem znepříjemňovat život lidem vyznávajícím socialistické přesvědčení. Když to nakonec zašlo tak daleko, že policie začala registrovat socialisty, členy sociálně demokratické strany, stalo se pro takzvanou socialistickou vládu obtížné k tomu zaujmout stanovisko. Jediné, co mohla dělat, bylo neustále ubezpečovat,
že Švédsko v zahraničí žádnou špionáž neprovádí a že registrace názorů za prvé nikdy neexistovala a za druhé byla zrušena, přímo zakázána zákonem z roku 1968

-, ale zakrátko se ukázalo, že tato ubezpečování nebyla pravdivá. Švédsko provozovalo špionáž v zahraničí jednak pro sebe, ale hlavně pro cizí zájmy, a zákon o registrování socialistů se obešel pomocí elegantních výjimečných opatření. Postupně se ukázalo, že část této činnosti se neprovozuje přímo, slovo přímo by bylo nutné silně kurzívovat, bezpečnostní

polici , ale prostřednictvím podivných úřadů a jiných stínových institucí, které řídí policie, válečná

moc a vláda v dojemné shodě. Když byla část těchto skutečností vytažena na denní světlo a publikována, reagoval režim přesně tak, jak se bohužel dalo očekávat. Za pomoci

zkorumpovaného soudnictví byli novináři, kteří přehrabali špinavé prádlo, vsazeni do vězení a vedoucí vládní

osobnosti dál lhaly národu nestydatě do očí. Zřejmě si nalhávaly i navzájem v úzkém kruhu, a proto si někteří lidé myslili, a prý oprávněně, že šéf bezpečnostního orgánu země vlastně neví, čeho je šéfem.

Se třiatřicetiminutovým zpožděním dorazil Eric Möl er do konferenční místnosti. Jestliže skutečně

hrál tichou poštu, musela mít pořádný odpich, protože šéf bezpečnostní policie se potil v obličeji, těžce oddychoval a funěl. Byl zhruba stejný ročník jako ostatní kolem stolu, ale měl nesrovnatelně

víc přes váhu. Kromě toho měl kolem plešatého temene věnec vlasů zrzavých jako liška a velké, nápadně odstávající uši.

Pokud byl Möl er špión nebo kontrašpión, nebo co on to vlastně byl, muselo pro něj být obzvlášť

těžké vystupovat v převleku.

Nikdo kolem stolu ho neznal důvěrně. Držel se stranou. Možná že to způsobilo jeho povolání, neboť jedna věc je jistá. Muselo vypadat přinejmenším zvláštně, když někdo slídí po tom, zda jsou lidé komunisté, v zemi, která se vychloubá svobodou názorů, kde je plně v souladu se zákony být socialistou a kde je navíc už velmi dlouho plně etablovaná komunistická strana a nádavkem ještě

několik dalších, které podle svého názoru stojí ještě o trochu dál nalevo. A kromě toho se v exaltovanějších okamžicích sama vládnoucí kapitalistická strana prohlašuje za socialistickou. Jediný z přítomných, který skutečně choval k Möl erovi odpor, totiž Gunvald Larsson, se ho

zeptal:

– Jak se vede tvejm kámošům ustašovcům? Ještě pořádáte v sobotu odpoledne zahradní čaje? A proč vlastně Franco nedal milost těm únoscům letadla, aby nemuseli bydlet v hotelu Ritz?

Šéf bezpečnostní policie byl doposud tak zadýchaný, že se nezmohl na odpověď. Policejní prezident zahájil poradu, informoval je o málo populární senátorské státní návštěvě ve čtvrtek dvacátého prvního listopadu, řekl, že Gunvald Larsson přivezl ze své studijní cesty zajímavý

a poučný materiál, a potom trochu povykládal o obtížnosti úkolu a jeho ohromném významu s ohledem na prestiž policie. Potom přešel k různým specializovaným pověřením, které může každý

z přítomných za současného stavu situace očekávat.

Škoda že jsem s sebou nevzal tu hlavu a nenaložil ji do láhve s formalínem, pomyslel si Gunvald Larsson. V tom případě bych jim skutečně přivezl zajímavý a poučný materiál. Zpráva, že se poprvé v životě stane šéfem operativního komanda, zastihla Martina Becka během zívnutí. Rychle ho potlačil a řekl:

– Moment, prosím tě. To mluvíš o mně?

– Samozřejmě, že o tobě, Martine, ubezpečil ho prezident srdečně.

– Co je tohle vlastně jiného než preventivní vyšetřování vraždy?

A proto právě ty jsi nejvhodnějším člověkem. Jsou ti k dispozici všechny naše zdroje, zaměstnej, koho potřebuješ, a s personálem disponuj, jak uznáš za vhodné.

V první chvíli měl Martin Beck v úmyslu zavrtět hlavou a potom si uvědomil, panebože, co s tím udělám, vždyť on mi to klidně může dát rozkazem.. Potom si všiml, že ho Gunvald Larsson šťouchá

do boku, a obrátil se k němu.

– Mám dojem, že naši specialisti na vraždy si udělali vlastní poradu, podotkl policejní ředitel, který

se vždycky snažil být zábavný, ale ještě nikdy mu to nevyšlo.

Gunvald Larsson zamumlal:

– Řekni, že si bereš na starosti organizaci celýho zabezpečovacího aparátu, předběžný průzkum, ochranu na dálku a vůbec všechno.

– A jak?

– A provedeš to s personálem komise pro vraždy a oddělení násilí. Jen ať se někdo jiný postará o tělesnou ochranu, jako třeba dohlédnout na to, že k němu nikdo nepřiskočí a nemajzne ho po hlavě sekerou.

– Buďte tak laskavi a řekněte nám to nahlas! vyzval je prezident. Gunvald Larsson vrhl na Martina Becka rychlý pohled, odhadl jeho odvahu na miziv ě nízkou a řekl:

– My si myslíme, že bychom s Beckem a společně s personálem z vražd a násilí na sebe vzali organizaci celýho bezpečnostního aparátu včetně preventivních kroků v téhle záležitosti a ochrany na dálku. Oproti tomu bychom se rádi vyhnuli tělesné ochraně, to znamená tomu, že někdo přijde a rozbije ctěnému hostu palici cihlou nebo něčím na ten způsob. Tenhle úkol mi připadá jako dělaný pro Möl era a jeho ansámbl.

Prezident si odkašlal a skřípavě se zeptal:

– Co si o tom myslíš ty, Ericu?

– Jo, odpověděl Möl er,, to my zmáknem. Pořád ještě nemohl popadnout dech.

– Právě tahle část úkolu je až skoro ostudně jednoduchá, popichoval Gunvald Larsson., Klidně bych to na sebe vzal, kdybych dostal k ruce dvacet nejblbějších stockholmských

strážníků. A Möl erovi venku pobíhá několik set maskovaných zabedněnců. Slyšel jsem, že jeden z nich fotografoval ministerskýho předsedu při prvomájovém projevu a prohlásil o něm, že vypadá nebezpečně

komunisticky.

– Dost, Larssone, okřikl ho prezident., To by stačilo. Takže se toho úkolu ujímáš, Becku?

Martin Beck si povzdechl, ale souhlasně přikývl. Viděl před sebou ten úkol se všemi žalostnými komplikacemi. Nekonečné porady, snaživí politikové a vojáci, kteří se do všeho pletou. Ale co naplat. Jednak nemohl odmítnout provést výslovný rozkaz, jednak to vypadalo, že Gunvald Larsson má nějaký nápad, jak to vyřešit.

Už se mu alespoň podařilo vyšachovat bezpečnostní polici a to bylo moc dobře.

– Než pokročíme dál, chtěl bych vědět jednu věc, řekl policejní prezident., jednu věc, na kterou by měl umět odpovědět náš přítel Möl er.

– Mhm, ozval se šéf bezpečnostní policie stoicky a rozepnul si diplomatku.

– Jo, ta organizace FUJ, nebo jak se jmenuje, co o ní vlastně víme?

– FUJ se nejmenuje, podotkl Malm a uhladil si vlasy.

– Ale měla by se tak jmenovat, řekl Gunvald Larsson.

Policejní prezident se rozesmál na plné kolo. Všichni kromě Gunvalda Larssona se na něj vyjeveně

podívali.

– Jmenuje se ULAG, řekl Malm.

– Přesně tak, přitakal prezident.

– Co o ni víme?

Möl er vytáhl ze svých desek jediný list papíru a lakonicky oznámil:

– V podstatě nic. To znamená, že víme jen tolik, že spáchala několik atentátů. A všechny zdařilé. Poprvé vystoupila v březnu minulého roku, když byl zastřelen kostarický prezident, když vystupoval z letadla v Tegucigalpě. Atentát byl nečekaný a bezpečnostní opatření neuspokojivá. Kdyby se Ulag nepřihlásil k odpovědnosti, bylo by se to připisovalo nějakému psychopatovi.

– Zastřelen? zeptal se Martin Beck.

– Ano, zřejmě na dálku a střelec ležel schovaný v dodávkovém autě. Polici se nepodařilo pachatele vystopovat.

– A podruhé?

– V Malawi, kde se sešly dvě africké hlavy států na konferenci o uspořádání státní hranice. Z ničeho nic explodovala celá budova a zahynulo přes čtyřicet osob. To bylo v září. Bezpečnostní opatření

byla velmi rozsáhlá.

Möl er si otřel z čela pot. Gunvald Larsson si s uspokojením pomyslel, že ve srovnání s ním ještě

není v tak mizerné kondici.

– Potom spáchala organizace dva atentáty v lednu. Nejdřív byl zabit severovietnamský ministr a spolu s ním jeden generál a tři členové jeho štábu, když byla jejich auta ostřelována minomety. Právě jeli na konferenci s vysoce postavenými Jihovietnamci.

Konvoj měl vojenský doprovod. Nejdřív se snažily zlé jazyky rozšířit, že za vraždou figurovaly jiné

síly, ale Ulag na sebe vzal odpovědnost v jedné rozhlasové relaci. Hned o týden později zaútočila organizace v jednom státě v severní Indii. Když prezident státu přijel na nádraží, hodilo alespoň pět mužů granáty jednak na vlak, jednak přímo do nádražní haly. Potom teroristé vystříleli několik salv ze samopalů. To byl doposud nejkrvavější přepad. Shromáždilo se tam

několik set školních dětí, aby prezidentovi zamávaly, a na padesát jich bylo zabito.

Všichni policisté nebo příslušníci bezpečnostních orgánů, kteří se vyskytovali na místě, byli zabiti nebo těžce raněni.

Prezidenta to rozervalo na kousky. To byl také jediný případ, kdy pachatele někdo zahlédl. Byli maskovaní a oblečeni do jakýchsi bojových uniforem. Odjeli v několika různých autech a nepodařilo se je vystopovat. A další případ je z Japonska v květnu, kde jeden přední a sporný

politik navštívil jakousi školu. V tomto případě byla budova vyhozena do vzduchu a politik, stejně

jako řada dalších lidí, přišel o život. Předpokládá se, že i to byl čin Ulagu, ale rozhlasové vysílání, které zachytili, bylo příliš nezřetelné, aby se dalo něco s určitostí tvrdit.

– To je všechno, co víš o Ulagu? zeptal se Martin Beck.

– Ano.

– Ten kompilát jste vyrobili sami?

– Ne.

– Kdy jste ho dostali?

– Asi tak před čtrnácti dny.

– Smím se zeptat od koho? zeptal se Gunvald Larsson.

– To sice smíš, ale já nejsem povinen ti odpovědět. Stejně to všem bylo jasné. Möl er řekl s odevzdaným výrazem:

– Od CIA.

Jediný, kdo na to zareagoval, byl policejní ředitel, a ten se zeptal:

– Co to vlastně znamená?

Möl er neodpověděl. Martin Beck, který předpokládal, že se ředitel ptal proto, že to skutečně neví, mu pomohl:

– To znamená Central Intel igence Agency.

– To je anglicky, dodal Gunvald Larsson škodolibě.

– Není žádná tajnost, že si vyměňujeme informace s USA, ozval se Möl er ublíženě.

– Vyměňujeme informace je skutečně nádherný výraz, pochválil ho Gunvald Larsson., Zní to pěkně.

– Takže předtím bezpečnostní policie o Ulagu nevěděla nic? zeptal se Martin Beck.

– Ne, odpověděl bohorovně Möl er., O nic víc, než co jsem si přečetl v novinách. Na komunisty to nevypadá.

– Ani na Araby, doplnil ho Gunvald Larsson.

– Ne, ani na Araby, opakoval lhostejně Möl er., Ani na ty ne.

– Tak si teď poslechneme Larssona, vyzval je policejní prezident.

– Co ty víš o tom Ulagu, nebo jak se to jmenuje.

– Řadu věcí. Kupříkladu je typické, že máme tajnou službu, o které se předpokládá, že by měla vědět o takových věcech, jako jsou mezinárodní teroristické skupiny, ale která jednoduše kašle na ty, které nejsou buďto socialistické, nebo palestinské.

– To není pravda.

– Potom zřejmě taky není pravda, že jste nechali dva fašistické teroristy vpochodovat na velvyslanectví a zastřelit jugoslávského velvyslance a ani jste jim preventivně stéblo přes cestu nepoložili. A potom jste je pustili.

– Takhle se to vyjádřit nedá, řekl Möl er.

Nezdálo se, že by mu to kazilo náladu, a Gunvald Larsson shledal, že ten člověk je vůči provokacím imunní. Proto přešel k jádru otázky.

– Vím o Ulagu zhruba tolik, kolik má Möl er na tom svém papíru, a ještě něco navrch. Účastnil jsem se většiny vyšetřování o atentátu pátého června a spokojím se jen s poukazem na to, že existují

země, kde se bezpečnostní policie nespokojí s předplatným na cyklostylované oběžníky CIA…

– Neprotahuj to, Gunvalde, zasáhl Martin Beck.

Gunvald Larsson se na něj úkosem podíval. Neměl Martina Becka dvakrát v lásce, ale obdivoval ho jako policistu a zejména si vážil jeho bystrého úsudku. A kromě toho si Gunvald Larsson uvědomoval, že má sklon k rozvláčnosti, který se mu průběhem let nepodařilo potlačit.

– Když se na ty atentáty podíváme, jsou nabíledni některé závěry. Například že se vždycky zaměřili na vysoké osobnosti, ale na druhé straně že tito politikové nemají

mnoho společného.

Kostarický prezident byl něco jako sociální demokrat a oba Afričané byli ryzí

nacionalisti. Vietnamci, kteří oproti tomu, co tvrdil Möl er, nebyli Severovietnamci, ale stoupenci prozatímní

revoluční vlády v jižním Vietnamu, byli komunisti.

Prezident onoho indického státu byl liberální socialista a Japonec byl ultrakonzervativec. Prezident, jehož odchod na věčnost jsem měl příležitost sledovat, byl fašista a vládl v duchu staré a zavedené

diktatury. Ať se na to díváme z kterékoliv strany, nenajdeme v tom žádný jasný politický vzorec. Ani já, ani nikdo jiný nejsme schopni přijít na žádné rozumné vysvětlení.

– Třeba odvádějí práci na objednávku, řekl Martin Beck.

– Taky jsem na to myslel, ale nevypadá to pravděpodobně. Nějakým způsobem mi tohle řešení

nesedí. Co mě ale na druhou stranu zaráží, je to, jak jsou všechny atentáty precizně naplánované a provedené. Použili několika různých metod a všechny jim perfektně klaply. Tihle lidi umí své

řemeslo a jsou strašně nebezpeční. To nasvědčuje tomu, že jsou dobře cvičení a vyškolení. A kromě toho musí mít značné prostředky. A taky nějakou základnu.

– Kde?

– To nevím, řekl Gunvald Larsson., Mohl bych hádat, ale radši ne. Bez ohledu na jejich konečný cíl si stěží dovedu představit něco horšího, než je teroristická skupina, které se všechny atentáty zdaří.

– Vyprávěj, co se stalo tam na jihu, vyzval ho policejní prezident.

– Chvíli to trvalo, než se situace vyjasnila, začal Gunvald Larsson., Byl to pořádný výbuch a kromě

prezidenta a guvernéra to zabilo šestadvacet osob. Většinou to byli policisti nebo tajní, ale smetlo to i taxikáře a drožkáře, kteří stáli v blízkosti. Zabilo to dokonce člověka, který šel po jiné ulici, protože dostal po hlavě vrakem auta. Detonace byla tak silná, protože nálož umístili do jednoho z hlavních plynovodů. jediné vysvětlení je, že bombu odpálil rádiem někdo, kdo se nacházel poměrně daleko od místa atentátu.

– A v čem ti připadá, že policie udělala chybu? zeptal se Martin Beck.

– V samotných bezpečnostních opatřeních žádná podstatnější chyba nebyla, řekl Gunvald Larsson., V podstatě to bylo totéž, co vypracovala americká tajná služba po vraždě Kennedyho. Ale vzhledem k tomu, že tenhle host byl krajně neoblíbený, neměli předem zveřejňovat cestu konvoje.

– To by ale nemohli přijít jásat a mávat vlaječkama, podotkl ředitel.

– A navíc je to příšerná fuška najednou na poslední, chvíli změnit trasu konvoje, vložil se do rozhovoru Mäler., Vzpomínám si, co to bylo za šlamastyku, když sem přijel Chruščov.

– Pamatuji se, že tenkrát po cestě prohlásil, že ještě nikde na světě neviděl tolik pěkných policejních zad, podotkl Martin Beck.

– To byla jeho chyba, opáčil Möl er., Ten blázen neměl ani tolik rozumu, aby se bál.

– Tenkrát vypadala situace ve světě jinak, poznamenal Martin Beck., Tolik zoufalství a beznaděje ještě nebylo.

Prezident se nevyjadřoval. Tehdy ještě nebyl policejním prezidentem a nikdo ani nepředpokládal, že se jím jednou stane.

– Další chyba tam dole bylo, že preventivní opatření provedli moc pozdě, pokračoval Gunvald Larsson., Kontroly v přístavech a na letišti rozestavili teprve dva dny před návštěvou. Ale individua, jako jsou tihle chlapci z Ulagu, potřebují na přípravu delší dobu, řekl Gunvald Larsson., Podle mě dorazí už pár týdnů před akcí.

– To jsou dohady, nic víc, namítl Möl er.

– Ne tak docela. Policie tam dole zjistila řadu zajímavých detailů. A kromě toho nejsou informace o atentátu v Indii tak skrovné, jak jsi tvrdil. Jeden policista, který byl těžce raněn a později zemřel, řekl, že teroristé neměli jiné maskování než helmu, jakou nosí dělníci na stavbách. Dále řekl, že si je jistý, že ze tří lidí, kterých si všiml, byli dva Japonci a třetí Evropan, dlouhán, asi třicátník. Když

naskakoval do auta, spadla mu helma a raněný policista uviděl, že má světlé vlasy a kotlety. Indická policie pochopitelně zkontrolovala všechny osoby opouštějící zemi. Byl mezi nimi jeden muž, který odpovídal popisu. Měl rhodeský pas a policie si zaznamenala jeho jméno. Ale protože v té době ještě neznali svědectví policisty z nemocnice, nedalo se s tím nic dělat. Rhodeské úřady oznámily, že osobu toho jména neznají.

– Aspoň něco.

– Před zastřelením prezidenta neměla bezpečnostní policie žádné kontakty s indickou policií. Ale zaznamenávali nejbližší dny všechny cestující odjíždějící ze země a mezi nimi byl podle všeho muž

se stejným jménem a stejným pasem. Pas je skoro na sto procent falešný, stejně jako jméno, ale to je dost zajímavé. Jsem si jist, že ho všichni přijmete s dost smíšenými pocity.

– Jak si říká? zeptal se Martin Beck.

– Reinhardt Heydrich, řekl Gunvald Larsson.

Policejní prezident si odkašlal. Potom řekl:

– Tenhle Ulag vypadá nepříjemně. A kromě toho je Heydrich historická osobnost.

– Ještě že historická, poznamenal Gunvald Larsson., Jenže akce Ulagu doposud demonstrovaly totální pohrdání lidskými životy.

– Jak se můžeme ubránit lidem, kteří používají bomby ovládané rádiem, řekl Möl er malomyslně.

– To se nějak zvládne, řekl Gunvald Larsson., Jen když se postaráš o tělesnou ochranu.

– To teda taky není žádná hračka, když najednou lidi začnou lítat ve vzduchu, namítl šéf bezpečnostní policie., Jak ho potom máme ochránit?

– O bomby a takové věci se nestarej, to nech na nás, uklidňoval ho Gunvald Larsson.

– Napadla mě jedna věc, řekl Martin Beck., Jestli obrana na dálku tam dole skutečně fungovala, nemohl ten, kdo bombu spustil, vůbec vidět, co se děje.

– To taky určitě neviděl, řekl Gunvald Larsson.

– Mohl mít nějakého komplice v blízkosti?

– To mi nepřipadá pravděpodobný.

– A jak teda mohl vědět, kdy má spustit bombu?

– Moje domněnka je, že dotyčný poslouchal běžný rozhlasový přenos nebo se díval na televizi. Jak rozhlas, tak televize měla přímé přenosy ze státní návštěvy. Tak to bývá ve většině zemí, když se děje něco zvláštního.

– Taky mě dost překvapilo, že ten Ulag je schopen na sebe vzít odpovědnost tak rychle a taky že prohlášení přišlo z francouzské stanice.

– Ve skutečnosti to prohlášení přišlo z francouzsky mluvícího vysílače v Západní Indii. A tam zase zprávu zachytili z nějakého zdroje, který nedokázali blíž lokalizovat. Mohlo jít dokonce o loď nebo o letadlo.

– Aha, zamumlal Martin Beck., Mám dojem, že s tím Ulagem budeme muset počítat.

– Asi jo, přisvědčil Gunvald Larsson., Vypadá to tak. Pokusil jsem se vžít do jejich způsobu jednání. Jejich filozofie je na mě moc, na to se nedá ani myslet. Ale něco už o nich víme. Vždycky zaútočí na známé politické veličiny. A doposud to byly vždycky takové příležitosti, kdy dotyčný podniká něco zvláštního a okázalého, nejlíp, když jde o státní návštěvu nebo něco na ten způsob. A tohle je právě taková příležitost, kdy se dá očekávat, že se o něco pokusí.

– Jak to uděláme s prevencí? zeptal se Möl er., Mám dát zavřít každýho pomatence, co má doma na stěně Maa?

Martin Beck se rozesmál, jako kdyby šlo o nějaký tajný vtip, a skutečně nikdo jiný nepochopil, čemu se směje.

– Ne, řekl Gunvald Larsson., Kdo chce, ať si jde klidně demonstrovat.

– Ty nevíš, o čem mluvíš, ohradil se ředitel.

Policejní ředitel začínal u pořádkové policie. Pokračoval:

– V tom případě musíme povolat chtě nechtě každého policistu z celé země. Když měl jet MacNamara před několika lety do Kodaně, tak k tomu nakonec nenašel odvahu, když se dozvěděl, jaké demonstrace se dají čekat, a když byl v Dánsku před dvěma roky Reagan a jedl oběd na královské lodi, tak se o tom vlastně ani pořádně nezmínili v novinách. Byl tam jako soukromá

osoba a nechtěl žádnou publicitu. Sám to prohlásil. Představ si, Reagan …

– Kdybych měl ten den volno, tak si dovedu docela dobře představit, že bych šel proti tomu hajzlovi taky demonstrovat, ozval se Gunvald Larsson., Tenhle je daleko horší než Reagan. Všichni se nedůvěřivě a vážně na Gunvalda Larssona zadívali.

Všichni kromě Martina Becka, který nad něčím hloubal. A všichni, stále kromě Martina Becka, si pomysleli: Je tohle skutečně pravý muž na pravém místě?

Ale policejní prezident si potom vzpomněl, jak úžasně dovede být Gunvald Larsson vtipný, a řekl si, že tohle byl zřejmě taky vtip.

Nahlas řekl:

– Byla to užitečná porada. Myslím, že jsme na správné cestě.

Děkuji vám všem.

Martin Beck douvažoval. Obrátil se na Erica Möl era a řekl:

– Dostal jsem tenhle úkol a přijal jsem ho. To znamená, že se budeš muset řídit mými příkazy. To taky znamená, že nebudeš preventivně připravovat o svobodu lidi, kteří jsou jiného názoru než ty, pokud k tomu nebudou velmi závažné důvody, které my ostatní, především já, uznáme. Dostal jsi důležitý úkol, tělesnou ochranu, a v první řadě se soustřeď na to. Taky se pokus mít na paměti, že máme svobodu demonstrace, a já ti zakazuju se uchylovat k provokacím a zbytečnému násilí. Pokus se myslet na to, že demonstrace mají proběhnout hladce, a v té otázce budeš spolupracovat s ředitelem a šéfem pořádkové policie. Všechny plány se budou předkládat mně.

– Ale co všechny podvratné síly v zemi, na ty se mám podle tebe klidně vykašlat?

– Podle mého názoru jsou všechny podvratné síly produkt tvé vlastní fantazie a tvého zbožného přání. A máš důležitý úkol.

Ochránit senátora. Demonstrace jsou nevyhnutelné a nebudou se násilně potlačovat. jestli pořádková policie dostane rozumné direktivy, nemusejí vyvstat žádné komplikace. Chci o tvých plánech vědět. Se svými osmi sty špióny pochopitelně můžeš disponovat, ale jen za předpokladu, že to bude v souladu se zákonem. Je to jasný?

– Jasný, přikývl Möl er., Ale předpokládám, že víš, že existují vyšší instance, na které se mohu obrátit, pokud to budu považovat za nezbytné.

Martin Beck neodpověděl.

Policejní ředitel poodešel k nástěnnému zrcadlu a začal si urovnávat bílou hedvábnou kravatu.

– Pánové, oslovil je prezident., Porada skončila. Můžete se vrhnout do terénu. Mám k vám všem velkou důvěru.

A tím byla porada uzavřena.

Cestou ven se Gunvald Larsson obrátil na Malma:

– Zkus to příště s těma pruhovanejma, třeba se to ujme.

Martin Beck se na ně nechápavě podíval.

*

Později téhož dne Martina Becka vyhledal Eric Möl er. To se do té doby ještě nikdy nestalo. Martin Beck byl stále ještě v Kungsholmské ulici, ačkoliv by vlastně měl sedět buďto ve své

kanceláři na Jižním policejním velitelství na Västberze nebo v Rotebro nebo na Djursholmu. Hodně

mu záleželo na tom, aby rozlouskl Petrusovu vraždu dřív, než ho začne nový úkol časově příliš

zatěžovat, a dosud neměl ani zdaleka takovou důvěru ve schopnost Bennyho Skacka pojmout úkladnou vraždu se všemi sociálními a psychologickými spletitostmi, jako míval v podobných případech důvěru v Kol bergovu kapacitu. Lennart Kol berg byl vynikající kriminalista. vyšetřovatel a systematik. Sršel nápady a Martin Beck často zakoušel pocit, že ho Kol berg v mnoha ohledech předčí.

Skackově energi a ctižádosti se nedalo nic vytknout, ale nikdy neprojevil žádnou oslňující bystrost a oslňovat nikdy určitě nebude. Bezesporu své schopnosti ještě rozvine, vždyť je relativně mladý. Právě dovršil pětatřicátiny a už projevil záviděníhodnou tvrdošíjnost a naprostou nebojácnost, ale jistě to potrvá ještě dlouhou dobu, než bude Martin Beck moci Skackovi přenechat s plnou důvěrou i těžší případy. Na druhé straně netvořili Benny Skacke a Äsa Torel ová špatný tým a jistě

pokročí kupředu, pokud je příliš nebudou svazovat Pärssonovy příkazy. A kromě toho bude muset zanedlouho převést Skacka i dočasně na tento bezpečnostní úkol a tím ještě víc oslabí komisi pro vyšetřování vražd. Sám byl schopen odvádět náročnou práci na dvojím poli, ale silně pochyboval o Skackových schopnostech v tomto ohledu. Na něj už dvojité břímě

dolehlo. Začalo se diskutovat, které místnosti zaberou pro ústředí neboli velitelství štábu, jak to válečnicky nazval Malm.

Teď stál a rozebíral s Gunvaldem Larssonem složení doprovodu a zároveň přemýšlel o vile na Djursholmu. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil Möl er, snad ještě pupkatější a s ohnivější kšticí než předtím. Vrhl nic neříkající pohled na Gunvalda Larssona a potom už s dokonale normálním dechem pronesl na adresu Martina Becka:

– Předpokládám, že už jsi vymyslel, jak bude vypadat doprovod.

– To máš odposlech i tady vevnitř? zeptal se ho Gunvald Larsson.

Möl er ho naprosto ignoroval. Erica Möl era nešlo vyprovokovat.

V opačném případě by se byl asi nikdy nestal šéfem Sápa.

– Mám totiž nápad, prozradil jim.

– Nepovídej, řekl Gunvald Larsson.

– Předpokládá to, aspoň si myslím, že senátor pojede v pancéřované limuzíně, pokračoval Möl er. Demonstrativně se obrátil na Martina Becka.

– Ano.

– V tom případě mám nápad, že někoho posadíme do té limuzíny a senátor pojede v nějakém míň

nápadném voze, třeba v policejním, někde vzadu v koloně.

– A kdo by ten někdo měl být? zeptal se Gunvald Larsson.

Möl er trhl rameny a řekl:, No, kdokoliv.

– To je typický, odfrkl Gunvald Larsson., To jsi vážně takovej mizernej cynik, že …

Martin Beck si všiml, že Gunvald Larsson začíná dostávat skutečnou zlost, a proto ho rychle přerušil:

– To není moc originální nápad. Už se použil mockrát, někdy to dopadlo dobře, jindy ne. V tomhle případě je to naprosto nevhodné. Jednak chce senátor jet v pancéřovaném autě sám a jednak bude televize přímo přenášet, kdo si do toho auta sedá.

– Existuje spousta triků, namítl Möl er.

– To je možný, přisvědčil Martin Beck., Ale my o tvoje triky nestojíme.

– Aha, řekl šéf Sápa., Tak ahoj.

A odešel.

Barva v obličeji Gunvalda Larssona se pomalu přibližovala normálu.

– Triky, vyprskl., Fujtajbl.

– Co se rozčiluješ kvůli Möl erovi, to nemá smysl, uklidňoval ho Martin Beck., Jeho se nic nedotkne, to je jako házet hrách na stěnu. Ale teď musím mizet do Västbergy. Devátá kapitola

Dny utíkaly a měnily se v týdny a jako obvykle se zdálo, že vytoužené a krátké léto sotva začalo a už

se blížil podzim.

Ale pořád ještě byl červenec, vrchol léta, chladno a déšť a pár ojedinělých slunečných dnů. Martin Beck neměl čas si počasí všímat. Topil se v práci a některé dny se sotva dostal před dveře své pracovny. Často vysedával v kanceláři dlouho do večera, když už bylo policejní velitelství tiché

a v podstatě vylidněné. Nebylo to sice vždycky nutné ale někdy, prostě neměl chuť jít domů nebo si chtěl promyslet problém, do kterého neměl během uspěchaného dne mezi neustálými návštěvami a telefonáty, čas se ponořit.

Rhea si vzala tři neděle dovolenou a odjela s dětmi do Dánska.

Bydlel tam jejich otec. Znovu se oženil měl v novém manželství a vlastnil velkou chalupu na Tunö

Rhea výborně vycházela jak se bývalým manželem, tak s jeho novou rodinou, trávila u nich každoročně dovolenou a děti tam zůstávaly větší část prázdnin.

Martinu Beckovi chyběla, ale měla se vrátit už za týden a během té doby naplnil život prací a klidnými osamělými večery doma na Starém Městě.

Značnou část času i myšlenek mu zabrala vražda Waltera Petruse, znovu a znovu studoval rozsáhlý

materiál, který se shromáždil z různých stran, a znovu prožíval dráždivý pocit, že se ocitli ve slepé

uličce.

Teď půldruhého měsíce po činu se případem zabývali převážně Benny Skacke a Äsa Torel ová. Mohl se spolehnout na jejich úsudek a důkladnost, a nechal je pracovat poměrně samostatně. Oddělení narkotik odevzdalo po rozsáhlém a pečlivém šetření zprávu. Walter Petrus neobchodoval ve větším měřítku s narkotiky a nic nenasvědčovalo tomu, že dělal překupníka. Podle všeho neměl nikdy zvlášť velké zásoby, ačkoliv byl vždycky vybaven různými preparáty.

Sám osobně drogy neužíval ve větším měřítku, občas kouřil hašiš nebo si bral tablety na stimulaci centrálního nervového systému.

V zamčené zásuvce jeho psacího stolu doma se našly krabičky různých zahraničních tabletek v lékárenském balení, které si zřejmě vozil ze svých cest, ale nic nesvědčilo o pašování ve větším množství.

Byl známým zákazníkem stockholmského trhu s narkotiky a se svými poměrně skrovnými nákupy se obracel pravděpodobně na tři překupníky. Platil běžnou aktuální cenu a objevoval se po dost dlouhé době bez známek zoufalství, které je příznačné pro skutečné narkomany. Vyslechli další dívky s podobnými zkušenostmi, jako měla obě děvčata, s kterými mluvila Äsa Torel ová. Všem nabídl drogy, ale vždycky jen ve spojitosti s návštěvou u něj v kanceláři, a zcela kategoricky jim odmítl něco přenechat.

Dvě z děvčat nechal hrát ve svých filmech. Ne sice v mezinárodním Velkofilmu s Charlesem Bronsonem v hlavní roli, jak jim to maloval, ale v pornografi s lesbickým motivem. Přiznaly se, že během natáčení byly natolik pod vlivem drog, že stěží věděly, co dělají.

– Prasák jeden, ulevila si Äsa, když zprávu četla. Äsa a Skacke si byli znovu promluvit na Djursholmu s Chris Petrusovou a dvěma ze sourozenců, kteří se vrátili domů. Nejmladší syn byl stále ještě

někde na cestách a nedal o sobě vědět, ačkoliv rodina telegrafovala na jeho poslední adresu a dala oznámení do rubriky Osobní v novinách International Herald Tribune.

– Netrap se, maminko, však on se ozve, až mu dojdou prachy, poznamenal kysele starší syn. Äsa mluvila s paní Petterssonovou, ale nevypáčila z ní víc než jednoslabičné odpovědi na všechny otázky, Byla to věrná služebná starého ražení a v těch několika slovech, která se uráčila pronést, pěla na své panstvo chválu.

– Měla jsem chuť jí přednést něco o ženské emancipaci, řekla Äsa později Martinu Beckovi., Anebo ji vzít na schůzi Skupiny osm.

Benny Skacke mluvil s Petrusovým zahradníkem a šoférem v jedné osobě, Sture Hel strömem. Když

šla řeč o rodině Petrusových, byl stejně málomluvný jako služebná, ale rád si povykládal o zahradničení.

Skacke strávil hodně času také venku v Rotebro, ačkoliv to vlastně byl Äsin revír. Nikdo pořádně

nevěděl, čím se tam zabývá, a jednou, když seděli v kanceláři u Martina Becka a pili kávu, se Äsa provokativně zeptala:

– Doufám, že ses nezamiloval do Maud Lundinové, Benny? Dej si na ni pozor, podle mě to je nebezpečná ženská.

– Spíš bych řekl, že prodejná, odpověděl Skacke., Ale hodně jsem tam mluvil s jedním klukem. Je to sochař a bydlí hned naproti.

Dělá věci ze starýho železa a dokonce moc pěkný.

Také Äsa byla dlouhé hodiny nezvěstná a nikomu neprozradila, kde je. Nakonec se ji na

to Martin Beck zeptal.

– Chodím do kina. Dívám se na prasečinky. Snáším to v malých dávkách, jeden až dva filmy denně, ale řekla jsem si, že se podívám na všechny Petrusovy filmy. Zřejmě z toho budu frigidní.

– Proč chceš vidět všechny jeho filmy? podivil se Martin Beck.

– Co si od toho slibuješ? Mně úplně stačila ta Láska v záři půlnočního slunce nebo jak se to jmenovalo.

Äsa se zasmála.

– To je úplný nic ve srovnání s tím ostatním. Některé z nich jsou dokonce z technického hlediska daleko lepší, barva a široký plátno a tak. Mám dojem, že je prodával do Japonska. Nemysli si, že to je nějaká zábava na ty filmy koukat. Zvlášť ne pro ženskou.

Vždycky mě to hrozně naštve.

– To docela chápu, přisvědčil Martin Beck.

– Taky mě štve, když vidím, že se z ženských dělá čistě sexuální předmět, nic jinýho.

– V Petrusových filmech není žena nic než prostředek ukájení nebo zvíře, který nemyslí na nic jinýho než na obrovský pinďoury a nekonečný orgasmy. Hnus.

Äsa se začínala rozohňovat a Martin Beck chtěl zabránit delší přednášce o útlaku ženy a mužském šovinismu, a proto řekl:

– Ale ještě jsi mi neodpověděla, proč si myslíš, že je nutné, abys všechny ty filmy viděla. Äsa se podrbala ve svých černých vlasech a řekla:

– Chci se podívat na lidi, co v těch filmech hrají. A pak se pokouším zjistit, co jsou zač, kde bydlí a čím se vlastně zabývají. Promluvila jsem si s dvěma kluky, kteří vystupovali v některých jeho filmech. Jeden je profík, pracuje v sexklubu a bere to jako zaměstnání. Druhý dělá v pánské

konfekci a propůjčil se k tomu, protože ho to bavilo. V podstatě za to ani nedostal honorář. Mám dlouhý seznam lidí, na které se chci podívat trochu zblízka.

Martin Beck zamyšleně přikývl a pochybovačně se na ni podíval.

– Samozřejmě nejsem přesvědčená, že to někam povede, řekla Äsa.

– Ale jestli proti tomu nic nemáš, tak v tom budu pokračovat.

– Ale jistě, jen pokračuj, když to sneseš, souhlasil Martin Beck.

– Zbývá mi už jen jeden film, řekla Äsa., Vyznání noční sestry, tak nějak se to jmenuje. Děsný. Tak ahoj.

Týden uběhl a posledního červencového dne se Rhea vrátila domů.

Ten večer oslavili uzeným úhořem, dánskými sýry, pivem Elefant a likérem Krabask, které

nakoupila v Kodani.

Rhea mluvila skoro bez přestání a nakonec mu usnula v náručí.

Martin Beck dlouho ležel a cítil se šťastný, že ji má zase zpátky, ale krabask udělal své a za chvíli usnul i on.

Příštího dne se začaly dít věci.

Bylo prvního srpna, svátek měl Per a lilo.

Martin Beck si připadal svěže a bděle, i přestože ho trochu pobolívala hlava a nezbavil se ani přes usilovné čištění zubů chuti uleželého sýra a krabasku.

Do práce přišel pozdě. Tři týdny mohou představovat dlouhé toužení a Rheina dychtivost vyprávět o svém pobytu na dánském ostrově společně s jídlem, pivem a alkoholem způsobily, že usnuli dřív, než stačili svou touhu naplnit. Tu nedbalost napravili hned po ránu a vzhledem k tomu, že děti zůstaly v Dánsku, nikdo je nerušil a nemuseli spěchat, až ho nakonec Rhea vyhodila

z postele a nařídila mu, ať myslí na svou odpovědnost a na povinnost, že by jako šéf měl jít příkladem. Benny Skacke ho netrpělivě očekával už pár hodin. Ještě než se Martin Beck stačil posadit, už stál v kanceláři a přešlapoval.

– Ahoj, Benny, pozdravil ho Martin Beck., Jak pokračuješ?

– Mám dojem, že dobře.

– Pořád ještě podezíráš toho šrotového umělce?

– Ne, to bylo jen zpočátku, odpověděl Skacke., Bydlí tak příhodně a má dílnu plnou železných tyčí a rour a harampádí.

Prostě mi připadal podezřelý. Jednak Maud Lundinovou dost dobře znal a jednak mu stačilo jen přejít přes ulici a praštit dědka po hlavě některou ze svých železných tyčí nebo olověných rour, když viděl Maud Lundinovou odejít do práce. To vypadalo dost věrohodně.

– Ale on měl přece alibi, ne?

– Měl. Jedna holka u něj byla celou noc a ráno s ním odjela do města. Kromě toho je to docela prima kluk a s Petrusem neměl nic společného. A taky ta jeho holka vypadá důvěryhodně. Říká, že špatně spí, takže ležela a četla si, když on usnul, a dosvědčila, že spal jako špalek až do deseti hodin do rána.

Martin Beck se pobaveně podíval na Skackův dychtivý výraz.

– Tak na co jsi tedy přišel? zeptal se ho.

– No, dost jsem se tam v Rotebro potloukal. Obcházel jsem si to tam a rozhlížel se a vysedával u toho sochaře a povídal si. Včera jsem tam na chvilku zaskočil a vypil si s nim pivo a najednou jsem koukal na ty velký bedny, co stojí v garáži u Maud Lundinové. Jsou to jeho bedny, používá je na balení svých plastik, když je posílá na výstavy. Ve svý garáži pro ně nemá místo, tak mu Maud Lundinová dovolila, aby si je postavil k ní.

Stojí tam už od března a od té doby s nimi nikdo nehnul. A mě ti napadlo, že ten člověk, co Petruse zavraždil, tam klidně mohl přijít už v noci, kdy neriskoval, že ho někdo uvidí, a počkal si za bednami, až bude i děda v domě sám.

– Ale potom klidně šel přes pole, kde ho mohli všichni vidět, namítl Martin Beck.

– To je fakt. Ale kdyby se schoval za bedny, měl za prvé jistotu, protože Walter Petrus chodíval z domova krátce po Maud Lundinové, takže musel využít té chvíle, kdy byl Petrus v domě sám. A ze skrýše za bednami mohl slyšet, kdy odchází.

Martin Beck si třel nos.

– To zní pravděpodobně, řekl., Zjistil jsi, jestli se tam vůbec dá schovat? Nestojí moc blízko u stěny?

Benny Skacke zavrtěl hlavou.

– Ne, je tam kousek místa, přesně to vychází. Kol berg by se tam s tou svou cejchou nevměstnal, ale normálně rostlý člověk jo.

Odmlčel se. Negativní soudy na Kol bergův účet nemívaly u Martina Becka příliš dobrou odezvu, ale tentokrát se šéf nenaštětil.

Skacke pokračoval:

– Podíval jsem se za ty bedny, na zemi se usadilo hodně písku a prachu a hlíny. Nedalo by se to tam prozkoumat? Nastříkat to, jestli tam nenajdeme stopy, a prosít zem, kdyby tam něco bylo?

– To není špatný nápad, přikývl Martin Beck., Zařídím, aby se to provedlo hned. Jakmile Skacke odešel, Martin Beck zatelefonoval a vyžádal si okamžitou technickou prohlídku garáže Maud Lundinové. Když zavěsil, vešla do kanceláře bez zaklepání Äsa Torel ová. Sotva popadala dech a vypadala přinejmenším stejně dychtivě jako Skacke.

– Posaď se a uklidni se, vyzval ji Martin Beck., To jsi zase viděla nějaký porno? Jak se ti

vlastně líbilo Vyznání noční sestry?

– Hnusný. A že neměla špatný pacienty. Hrozně nadržený, abych tak řekla. Martin Beck se rozesmál.

– Doufám, že to byl můj poslední porňáč v životě, řekla Äsa. Ale teď poslouchej. Martin Beck se opřel lokty o psací stůl a zaujal posluchačskou pózu s bradou opřenou do dlaní.

– Vzpomínáš si na ten seznam, jak jsem ti o něm vyprávěla? začala Äsa., Jak jsem si na něj zapsala jména všech herců z Petrusových filmů.

Martin Beck přikývl a Äsa pokračovala:, V několika z nejhorších filmů, mám dojem, že pár jsi jich viděl, krátký černobílý filmy, soulože na starý pohovce a tak, hrála jedna dívka jménem Kiki Hel ová. Pokusila jsem se ji vypátrat, ale ukázalo se, že už ve Švédsku nežije. Ale našla jsem její

přítelkyni a od ní jsem se dost dozvěděla. Kiki Hel ová se ve skutečnosti jmenuje Kristina Hel strömová a před několika lety bydlela na Djursholmu ve stejné ulici jako Walter Petrus. Co tomu říkáš?

Martin Beck se napřímil a praštil se do čela.

– Hel ström, řekl., Zahradník.

– Přesně tak, přikývla Äsa., Kiki Hel strömová je dcera zahradníka zaměstnaného u Waltera Petruse. Zatím jsem se o ní nestačila moc dopátrat. Přede dvěma lety odjela ze Švédska a nikdo neví, kde teď žije.

– To skutečně vypadá slibně, Äso. Máš tu auto?

Äsa přikývla.

– Na parkovišti. Zajedeme na Djursholm?

– Okamžitě, řekl., Zbytek mi můžeš dopovědět v autě.

V autě se Äsa zeptala:

– Myslíš, že to bude on?

– Každopádně měl důvod Waltera Petruse z hloubi duše nenávidět, řekl Martin Beck., Jestli je to tak, jak si myslím. Petrus zneužíval zahradníkovu dceru ve svých filmech, a když se to její otec dozvěděl, nemohl z toho být dvakrát nadšený. Jak je stará?

– Teď je jí devatenáct. Ale ty filmy jsou čtyři roky staré, takže tenkrát jí bylo teprve patnáct. Po chvíli ticha Äsa řekla:

– A co když to bylo naopak?

– Jakto myslíš?

– že ji tatíček měl k tomu, aby hrála v Petrusových filmech kvůli prachům.

– Myslíš, jako že prodával vlastní dceru. Ale fuj, Äso, tobě ty oplzlosti lezou na mozek. Zaparkovali na krajnici a prošli branou na parcelu sousedící s Petrusovou. Tady. neměli ve sloupcích zabudované fotobuňky.

Široká písková cesta vlevo podél živého plotu vedla ke garáži a ke žlutě omítnutému přízemnímu domku. Mezi garáží a domem bylo nižší stavení, které vypadalo na dílnu nebo boudu na nářadí.

– Zřejmě bydlí tady, řekla Äsa a pustila se směrem ke žlutému domku. Zahrada vypadala ohromná a hlavní budovu, kterou zahlédli od branky, teď jejich pohledu úplně

zakrývaly vysoké stromy.

Hel ström asi zaslechl jejich kroky na písčité cestě otevřenými dveřmi boudy na nářadí. Objevil se mezi dveřmi a vyčkávavě tam zůstal stát, zatím co se přibližovali. Vypadal na pětačtyřicátníka, byl vysoký a hřmotný. Stál bez pohnutí, zeširoka rozkročený a mírně

nahrbený.

Měl modré přimhouřené oči a rysy v obličeji těžké a zasmušilé.

Černé nepoddajné vlasy měl už prokvetlé a krátké kotlety skoro bílé. V ruce držel hoblík a na špinavé modré kombinéze mu uvízlo pár hoblin světlého dřeva.

– Vyrušili jsme vás při práci, pane Hel ströme? zeptala se Äsa.

Muž pokrčil rameny a pohlédl do místnosti za sebou., Ne, odpověděl., Chtěl jsem jen ohoblovat pár lištiček. To počká.

– Přišli jsme si jen na chvilku popovídat, řekl Martin Beck. Jsme od kriminální policie.

– Už tu jeden policajt byl, namítl Heliström., Nemám už, co bych k tomu dodal. Äsa mu ukázala průkaz, ale Hel ström se otočil a šel dovnitř. Tam odložil hoblík na pracovní stůl hned za dveřmi. Äsa zase průkaz zastrčila, aniž se na něj podíval.

– O řediteli Petrusovi vám toho moc neřeknu, začal sám., Ani jsem ho pořádně neznal, jen jsem pro něj pracoval.

– Vy máte dceru, že? zeptal se Martin Beck.

– Mám, ale už nebydlí doma.

Stál od nich napůl obrácený a urovnával nářadí na pracovním stole.

– Rádi bychom si o ní trochu popovídali, pokračoval Martin Beck.

– Mohli bychom zajít někam, kde se dá v klidu mluvit?

– Můžeme jít ke mně, pozval je Hel ström., Jen si sundám modráky. Äsa a Martin Beck čekali, až ze sebe stáhne kombinézu a pověsí ji na hřebík na stěně. Pod modráky měl modré džíny a černý svetr s vykasanými rukávy. Kolem boků měl široký kožený opasek s mosaznou sponou ve tvaru podkovy.

Přestalo pršet, ale z větví velkého kaštanu u průčelí domu pořád ještě pleskaly velké kapky. Venkovní dveře nebyly zamčené. Hel ström je otevřel a počkal na schůdku, než Äsa a Martin Beck vstoupili do předsíně. Potom kolem nich prošel do obývacího pokoje. Pokoj nebyl velký. Pootevřenými dveřmi bylo vidět do ložnice.

Kromě malé kuchyňky, kterou zahlédli z předsíně, nebylo v domě víc místností. Pohovka a dvě nesourodá křesla pokoj skoro naplnily. V jednom rohu stála stará televize a podél jedné stěny byla domácky vyrobená knihovna. Z poloviny zaplněná knihami. Zatímco Äsa se šla posadit na pohovku a Hel ström zmizel do kuchyně, četl si Martin Beck tituly na hřbetech knih. Stála tam řada klasiků, mezi jinými Dostojevskij, Balzac a Strindberg, a kupodivu hodně poezie, několik antologi a svazky lyriky z klubu Lid v obrazech, ale vedle toho tu bylo i několik brožovaných vydání básníků, jako byl Nils Feri n, Elmer Diktonius a Edith Södergranová. Hel ström pouštěl v kuchyni vodu a po krátké chvíli se vynořil ve dveřích a otíral si ruce do špinavé

kuchyňské utěrky.

– Mám uvařit čaj? zeptal se., To je jediné, na co vás můžu pozvat. Kafe nepiju, ani doma žádný

nemám.

– Kvůli nám se neobtěžujte, řekla Äsa.

– Budu vařit i pro sebe, opáčil Hel ström.

– V tom případě si rádi dáme šálek čaje, ubezpečila ho Äsa.

Hel ström se vrátil do kuchyně a Martin Beck se posadil do jednoho z křesel. Na stolku ležela rozevřená knížka. Martin Beck ji obrátil a podíval se na přebal. Psí kázání od Ralfa Parlanda.

Zahradník Waltera Petruse měl zřejmě vybraný a náročný literární vkus. Hel ström před ně postavil šálky, misku s cukrem a kartón mléka, odešel do kuchyně a za chvíli se vrátil s čajovou konvicí. Potom se usadil do druhého křesla a vytáhl z kapsy džín pomačkaný balíček cigaret a zápalky.

Když si zapálil, nalil čaj do šálků a řekl:

– Chtěli jste mluvit o mé dceři, stalo se jí něco?

– Pokud je nám známo, nestalo, odpověděl Martin Beck., Kde je?

– Když jsem o ni slyšel naposled, byla v Kodani, řekl Hel ström.

– Co tam dělá, zeptala se Äsa.

– Pracuje tam?, Ani pořádně nevím, odpověděl Hel ström a díval se na cigaretu mezi svými opálenými prsty.

– Kdy to bylo? zeptal se Martin Beck., Kdy se vám ozvala?

Hel ström s odpovědí otálel.

– Neozvala se, řekl., Ale před nějakou dobou, jsem tam zajel a promluvil jsem si s ní. Na jaře.

– A čím se tenkrát zabývala? zeptala se Äsa., Potkala tam nějakého muže?

Hel ström se hořce zasmál.

– jo, tak by se to taky dalo říct., A ne právě jednoho.

– Chcete říct, že …

– Šlape chodník, přesně tak, přerušil ji Hel ström. Skoro ta slova vyplivl a potom pokračoval:

– Prostě se kurví, jinými slovy. živí se tím. Sociální úřad mi ji pomohl najít. Byla úplně zničená. O

mně nechtěla ani slyšet.

Pokusil jsem se ji přimět, aby se mnou odjela domů, ale odmítla.

Odmlčel se a pohrával si s cigaretou.

– Brzy jí bude dvacet a nikdo jí nemůže zabránit, aby si žila svůj vlastní život, řekl.

– Vy jste ji vychovával sám, že?

Martin Beck seděl mlčky a nechal Äsu vést rozhovor.

– Ano, žena zemřela, když byl Kiki měsíc. Tenkrát jsme nebydleli tady, ale ve městě. Äsa přikývla a on pokračoval.

– Mona si vzala život a doktor tvrdil, že to bylo následkem nějaké deprese po porodu. Nic jsem nechápal, Samozřejmě jsem si tehdy všiml, že je nešťastná a stísněná, ale myslel jsem si, že to je hlavně Kvůli starostem o peníze a budoucnost a tak, když se nám narodilo dítě.

– Co jste v té době dělal? zeptala se Äsa.

– Hlídače na hřbitově. Bylo mi třiadvacet let, ale neměl jsem žádné vzdělání. Táta dělal u čištění

města, prostě metaře, a máma příležitostně uklízela. A u mě bylo jasný, že musím jít vydělávat, hned jak skončím obecnou. Dělal jsem poslíčka a skladníka a tak. žili jsme dost bídně a doma byla ještě kupa mladších sourozenců, tak bylo peněz třeba.

– A jak to přišlo, že jste se potom stal zahradníkem? zeptala se Äsa.

– Nějakou dobu jsem pracoval jako pomocník v sadařství ve Svartsjölandu. Ten strejc, co sadařství

vedl, byl moc slušný člověk a dal mě vyučit. Dokonce mi zaplatil autoškolu, Měl náklaďák a já jsem vozil ovoce a zeleninu do tržnice v Klaře.

Hel ström vtáhl kouř a zamáčkl cigaretu do popelníku.

– jak jste se dokázal starat o dítě a ještě přitom pracovat?

Martin Beck pil čaj a poslouchal rozhovor.

– Nějak to jít muselo, řekl Hel ström., Když byla malá, bral jsem ji všude s sebou a potom, když

začala chodit do školy, musela se o sebe odpoledne postarat sama. Pochopitelně to nebyla žádná

skvělá výchova, ale neměl jsem na vybranou.

Upil čaje a hořce dodal:

– A výsledek vypadá podle toho.

– Kdy jste přišel sem na Djursholm? zeptala se Äsa.

– Dostal jsem tohle místo před deseti lety. Bydlení zadarmo za to, že se postarám o zahradu. A pak jsem dostal místo zahradníka i v několika vilách tady v okolí, takže jsme žili docela dobře. Myslel jsem si, že tohle prostředí bude pro Kiki dobré, místní škola a kamarádi z lepších rodin a tak. Ale neměla to vždycky lehké. Všechny její kamarádky měly bohaté rodiče, bydlely ve velkých krásných vilách a ona se styděla za to, jak jsme žili my.

Nikdy si nikoho domů nepřivedla.

– Petrusovi mají dceru přibližně stejného věku. Jaký měly k sobě vztah? Byli jste přece sousedé, ne?

Hel ström pokrčil rameny.

– Dokonce byly spolužačky. Ale po škole se nestýkaly nikdy.

Petrusova dcera se na Kiki dívala svrchu. Koneckonců celá rodina.

– Vy jste Petrusovi dělal i řidiče, že?

– To vlastně nebyla moje práce, ale vozil jsem ho dost často.

Když se sem Petrusovi přistěhovali, zaměstnali mě jako zahradníka, o šoférování nikdy nepadlo ani slovo. Ale zato mi platili něco navíc, že jsem se jim staral o auta.

– Kam jste ředitele Petruse vozíval?

– Do kanceláře nebo do města, když tam měl nějaké zařizování. A někdy jsem ho s manželkou vozil na večírky.

– Vezl jste ho někdy také do Rotebro?

– Několikrát, asi třikrát čtyřikrát.

– Co jste si o řediteli Petrusovi myslel?

– Nic zvláštního, bral jsem ho prostě jako jednoho ze svých zaměstnavatelů. Äsa chvíli přemýšlela a potom řekla:

– Pracoval jste pro něj šest let, že?

Hel ström přikývl.

– Asi tak. Od té doby, co si postavili vilu.

– Takže jste si s ním musel dost povídat, třeba v autě, ne?

Hel ström zavrtěl hlavou.

– V autě jsme spolu nikdy nemluvili. A když, tak jen o tom, co mám udělat na zahradě nebo podobně.

– Věděl jste, jaké filmy ředitel Petrus natáčí?

– Neviděl jsem ani jeden z jeho filmů. Nikdy nechodím do biografu.

– Věděl jste, že vaše dcera hrála v jednom z jeho filmů?

Hel ström znovu zavrtěl hlavou.

– Ne, odpověděl úsečně.

Äsa se na něj podívala, ale on jí pohled nevrátil.

Po chvíli se zeptal:

– Jako statistka?

– Hrála v pornografickém filmu, řekla Äsa.

Hel ström na ni vrhl rychlý pohled a řekl:

– Ne, to jsem nevěděl.

Äsa ho chvíli pozorovala a potom řekla:

– Musel jste na své dceři velmi lpět. Možná víc, než to je u otců obvyklé. A ona na vás.

Měli jste přece jen jeden druhého.

Hel ström přikývl.

– Ano, měli jsme jen jeden druhého. Alespoň když byla malá, žil jsem jenom pro ni. Narovnal se a zapálil si další cigaretu.

– Ale teď je dospělá a dělá si, co chce. Nemám v úmyslu jí zasahovat do života.

– Co jste dělal to ráno, kdy byl zavražděn ředitel Petrus?

– Asi jsem byl tady, odpověděl Hel ström.

– Víte, o který den jde? Čtvrtek šestého června.

– Pořád jsem tady a většinou začínám pracovat dost brzo po ránu.

Takže ten den byl pro mě stejný jako všechny ostatní.

– Může vám někdo dosvědčit, že jste tu byl? Třeba některý z vašich zaměstnavatelů?

– To nevím. Mám přece dost samostatné zaměstnání, když udělám, co se udělat má, nikdo nekontroluje, kdy to dělám. Ale většinou začínám kolem osmé. Po chvíli dodal:

– Já jsem ho nezabil. Neměl jsem k tomu důvod.

– Možná že ne, řekl Martin Beck., Ale stejně by bylo dobře, kdyby vám někdo mohl dosvědčit, že jste tu ráno šestého června byl.

– Nevím, jestli to někdo dosvědčí. Bydlím tu sám, a když nejsem někde na zahradě, tak pracuju v dílně. Pořád je co opravovat.

– Promluvíme si s vašimi zaměstnavateli a dalšími, kdo by vás mohl zahlédnout, ozval se Martin Beck., Pro jistotu.

Hel ström pokrčil rameny.

– Už je to dost dlouhá doba, řekl., Nemůžu si přece pamatovat, co jsem dělal zrovna to ráno.

– Máte pravdu, to není tak snadné, přisvědčil Martin Beck.

– Co se stalo v Kodani, když jste se setkal se svou dcerou? zeptala se Äsa.

– Nic zvláštního, řekl Hel ström., Bydlela v malém bytě a tam přijímala zákazníky. To mi řekla na rovinu. Blouznila o nějakém filmu, ve kterém bude hrát, a že tohle je prý jenom na čas a že proti tomu nic nemá, vydělávat si jako kurva, protože prý to vynese spoustu peněz. Ale tvrdila, že toho hned nechá, jakmile dostane tu roli. Slíbila mi, že napíše, ale od té doby jsem o ní neslyšel. To je všechno. Vyhodila mě asi za hodinu a řekla mi, že se mnou domů nepůjde a že nemá cenu, abych tam jezdil znova.

A to ani nemám v úmyslu. Pro mě je navždycky ztracená. S tím už se musím smířit.

– Jak je to dlouho, co se odstěhovala z domova?

– To už je dávno. Zmizela, hned jak ukončila školu, Bydlela s kamarádkami někde ve městě. Občas sem zašla na návštěvu. Moc často ne. Potom zmizela nadobro a za čas jsem zjistil, že je v Kodani.

– Věděl jste o jejím poměru k řediteli Petrusovi?

– Poměru? Ne, mezi nimi žádný poměr nebyl. Možná že ji nechal hrát v jednom filmu, ale jinak pro něj byla zahradníkovou holkou.

Stejně jako pro zbytek rodiny. Docela ji chápu, že nechtěla bydlet v týhle snobský společnosti, kde se pohrdá každým, kdo nemá prachy.

– Nevíte, jestli je někdo nahoře ve vile doma? zeptal se Martin Beck., Mohl bych se tam jít mrknout a zeptat se, jestli vás někdo to ráno neviděl.

– jestli jsou doma, nevím, odpověděl Hel ström., Ale podívat se tam můžete. Ne že bych si myslel, že se starají o to, co dělám.

Martin Beck mrkl na Äsu a vstal. Äsa si nalila čaj a Helström se opřel do pohovky. Paní domu byla ve vile a na otázku Martina Becka podle očekávání odpověděla, že se pochopitelně

nestará o to, co dělá její zahradník, pokud odvede práci, jak se od něj očekává. A kromě toho nepracuje jen pro ně, ale i pro další rodiny a přichází a odchází, jak se mu zlíbí. Martin Beck se vracel zahradou směrem k Hel strömovu domku.

Věděl, že Äsa dokáže lidi rozpovídat, a pomyslel si, že rozhovor s Hel strömem zvládne zřejmě líp bez něj.

Nahlédl do garáže.

Byla prázdná, leželo tam jen několik rezervních pneumatik, stočená hadice a

pětadvacetilitrový

kanystr na benzín.

Dveře do dílny byly pootevřené, strčil do nich a vešel.

Pokrývačská lať, na které Hel ström pracoval, byla upnutá do hoblovací stolice. O jednu stěnu se opíralo různé zahradnické náčiní a nad pracovním stolem viselo na háčcích a kolících nářadí. Za dveřmi stála motorová sekačka na trávu a opírala se o stěnu hned vedle skleníkových oken s čerstvě natřenými rámy.

Martin Beck se postavil k hoblovací stolici a přejel ukazováčkem po čerstvě ohoblovaném jemném povrchu borové lati, když najednou zahlédl v jednom rohu předmět napůl ukrytý za černými igelitovými pytli.

Šel k němu a vytáhl ho.

Čtvercová kovaná železná mříž se čtyřmi osmihrannými tyčemi přiletovanými do robustního rámu. Široká mezera uprostřed a dvě zubaté lité plochy v rámu svědčily o tom, že tyčí bylo původně pět. Zvedl mříž a vrátil se do Hel strömova domku.

Když Martin Beck vešel dovnitř, seděla Äsa s šálkem u úst a povídala si s Hel strömem. Jakmile uviděla, co drží v ruce, zmlkla.

Hel ström se otočil a podíval se nejdřív na Martina Becka, potom na mříž.

– Našel jsem to u vás v dílně, řekl Martin Beck.

– To je ze starého domu, co se zboural, když si Petrusovi stavěli vilu, vysvětloval Hel ström., Byla vsazená do sklepního okna.

Myslel jsem, že by se dala nějak použít, tak jsem si ji schoval.

– A taky jste ji použil, že? zeptal se Martin Beck.

Hel ström neodpověděl. Obrátil se ke stolu a pečlivě zamačkával cigaretu.

– Jedna z tyčí chybí, řekl Martin Beck.

– Chyběla od začátku, namítl Hel ström.

Äsa vstala a Martin Beck řekl:

– Tomu moc nevěřím. Nejlepší bude, když půjdete s námi, a pokusíme se to objasnit. Hel ström chvíli seděl mlčky. Potom vstal, šel do předsíně a oblékl si sako. Vyšel před nimi brankou ven a pokojně čekal u auta, zatímco Martin Beck ukládal mříž do zavazadlového prostoru.

Äsa řídila a Hel ström seděl na zadním sedadle vedle Martina Becka. Cestou na policejní velitelství neřekl nikdo z nich ani slovo.

Desátá kapitola

Trvalo skoro tři hodiny, než se Sture Heliström přiznal k vraždě Waltera Petruse. Oproti tomu to netrvalo tak dlouho, než zjistili, že železná tyč použitá jako vražedná zbraň byla skutečně chybějící součástí mříže, kterou Martin Beck našel v Hel strömově dílně. Před tímto důkazem Hel ström prohlásil, že tyč tam chyběla už před šesti lety, kdy si mříž vzal, a že ji mohl sebrat kdokoliv.

Technická prohlídka prostoru za bednami v garáži Maud Lundinové přinesla další důkaz, a to zřetelný otisk přezky stejného typu, jakou nosil Hel ström na opasku. Kromě toho dvě šlépěje, stejně neúplné a nezřetelné jako ta, která se nalezla v zahradě, ale bezpochyby pocházely

z podrážek tenisek, které měl Sture Hel ström doma ve skříni. Kromě toho se našlo pár vlasů a vláken temně modré bavlněné látky.

Zatímco Martin Beck trpělivě předkládal a snášel materiál, který stále zřetelněji usvědčoval Stura Hel ströma ze zločinu, Sture Hel ström stejně trpělivě zapíral. Moc nemluvil, jen vrtěl hlavou a zapaloval si jednu cigaretu za druhou.

Martin Beck nechal donést čaj a cigarety, jíst Hel ström nic nechtěl. Znovu se rozpršelo, jednotvárné pleskání o okenní tabulku a šedavé světlo v místnosti stále prosycenější kouřem vytvářelo v pracovně podivně bezčasovou a izolovanou atmosféru. Martin Beck pozoroval muže před sebou. Pokusil se s ním mluvit o jeho dětství a dospívání, o jeho boji o život a život svého dítěte, o knihách, o lásce k dceři a o jeho práci. Zpočátku muž odpovídal vzdorovitě a zatvrzele, postupně byl zamlklejší a zamlklejší a teď seděl tiše se svěšenými rameny a smutným pohledem upřeným do podlahy.

Martin Beck taky seděl mlčky a vyčkával.

Nakonec se Sture Hel ström narovnal a podíval se na Martina Becka.

– Vlastně už stejně nemám proč žít, řekl., Zničil mou dceru a já ho nenáviděl, jak jsem vůbec byl s to někoho nenávidět.

Chvíli seděl zticha a prohlížel si své ruce. Měl za popraskanými tupými nehty smutek. Potom vzhlédl a zadíval se na provazy deště.

– Pořád ho nenávidím, i když je mrtvý, řekl.

Když se Sture Hel ström konečně rozhodl, že bude mluvit, stačilo, aby ho Martin Beck jen občas vybídl nějakou otázkou.

Vyprávěl, že se rozhodl Petruse zavraždit už cestou z Kodaně.

Dcera mu vyprávěla, co s ní Petrus prováděl, a pro něj to přišlo jako šok. Neměl ani nejmenší

ponětí, co se dělo.

Už když Kiki chodila do školy, nalákal ji Petrus k sobě do kanceláře. Trvalo to dost dlouho, než se tam nakonec odvážila, ale on ji poblouznil řečmi o jejím nevídaném půvabu a úžasném šarmu a sliboval jí, že pokud ji uvede do filmu, má štěstí na celý život zaručené. Hned při’ první návštěvě jí nabídl hašiš. Začala za ním docházet a on brzy přešel na amfetamin a heroin. Zakrátko na něm.byla úplně závislá a souhlasila, že bude hrát v jeho filmech, jen když ji bude zásobovat narkotiky.

Když skončila školu a odstěhovala se z domova, už byla drogám propadlá a nedokázala vystačit s tím, co jí dával Petrus. Bydlela společně s jinými narkomany, trávila čas v narkomanských doupatech a začala se prostituovat, aby si opatřila peníze.

Nakonec odešla s partou do Kodaně a tam už zůstala. Když ji otec vyhledal, sama mu řekla, že v tom vězí tak hluboko, že se ani nechce pokusit s tím něco dělat. Měla už tak velkou potřebu, že se musela pořádně ohánět, aby si na své denní dávky vydělala.

Udělal, co mohl, aby ji odvedl domů, kde se mohla podrobit protinarkotikovému léčení, ale ona mu odpověděla, že stejně nemá chuť .dál žít a bude pokračovat tak dlouho, dokud si nepíchne poslední porci, a to prý, jak doufá, nebude už tak dlouho trvat.

Nejdřív se Sture Hel ström obviňoval a vyčítal si to, ale pak si uvědomil, jak nadaná a roztomilá

dívka jeho dcera byla, než potkala Waltera Petruse, a řekl si, že je to jen a jen jeho vina. Věděl, že Petrus pravidelně navštěvuje Maud Lundinovou, a rozhodl se, že ho zavraždí tam. Začal Petruse sledovat do Rotebro a brzy zjistil, že bývá ve vile chvilku po r ánu sám. V noci na šestého června, když věděl, že Petrus pojede k Maud Lundinov é, nasedl na vlak do Rotebro, počkal do rána v garáži, vešel do domu a zabil Petruse, než stačil zareagovat. Toho jediného

litoval. Se zbraní, kterou měl k dispozici, byl nucen Petruse překvapit. Kdyby měl střelnou zbraň, mohl ho držet v šachu, nejdřív by mu řekl, že ho přišel zabít, a taky by mu řekl proč. Z domu odešel zadními dveřmi, přešel přes pole a houštím přes starou zarostlou zahradu na Enkčpingskou silnici. Potom se vrátil na nádraží, nasedl do vlaku na Hlavní nádraží, jel na Východní

a domů se vrátil djursholmským kyvadlovým vlakem.

To bylo všechno.

– Nikdy bych nevěřil, že jsem schopen zabít člověka, řekl Sture Hel ström., Ale když jsem viděl, do jakého bahna zapadla moje dcera, protože hloub se už člověk dostat nemůže, a potom jsem se musel dívat na to bohatý tlustý prase, jak se tady prochází a je se sebou spokojený, nemohl jsem dělat nic jiného. Skoro jsem z toho měl radost, když jsem se k tomu rozhodl.

– Ale vaší dceři to nepomohlo, řekl Martin Beck.

– Ne, jí už nepomůže vůbec nic. Ani mně.

Sture Hel ström seděl mlčky a po chvíli řekl:

– Snad jsme byli odsouzeni hned od začátku, Kiki a já. Ale stejně si myslím, že jsem udělal dobře. Teď už aspoň nemůže nikoho zničit.

Martin Beck se díval na Stura Hel ströma. Vypadal unaveně, ale působil naprosto klidným dojmem. Ani jeden z nich nepromluvil.

Nakonec Martin Beck vypnul magnetofon, který se už hodinu točil, a vstal.

– Tak teda půjdem! vyzval ho.

Sture Heliström okamžitě vstal a vykročil ke dveřím před Martinem Beckem. Jedenáctá kapitola

V polovině ‘ srpna byla Rebecka Lindová vyhozena z bytu na Jihu.

Dům byl starý a špatně udržovaný a teď ho měli zbourat a nahradit novým činžovním domem, v němž si majitel bude moct účtovat trojnásobné nájemné, až nechá instalovat všemožné bezcenné, nicméně moderní vymoženosti a nesmyslné doplňky špatné kvality, ale luxusního zjevu. Tak to alespoň na stockholmském bytovém trhu chodilo, ale o tom Rebecka Lindová moc nevěděla. A navíc ještě byla podnájemnice, neměla smlouvu a nemohla si následkem toho jako ostatní nájemníci činit nárok na rovnocenný byt nebo byt na předměstí s jakžtakž přijatelným nájemným. I kdyby smlouvu měla, asi by jí nenapadlo si ji pročíst a poučit se o svých právech. Po měsíční lhůtě se odstěhovala se svou malou dcerkou a nevelkým majetkem k několika přátelům, kteří bydleli společně ve velkém bytě ve stejně podprůměrném domě, kterému také

hrozilo zbourání, dokonce v téže čtvrti.

Jeden z pokojů se načas uprázdnil, a tak ho dostala alespoň nakrátko k dispozici. Pokojík ležel hned vedle kuchyně, byl velmi malý a kdysi ho obývaly služebné nebo kuchařky. Rebecka zařídila pokojík pro služku svou matrací, čtyřmi bedýnkami od piva nalakovanými na červeno, které jí posloužily jako police, velkým loubkovým košem s prostěradly, ručníky a šatstvem a Camil inou postýlkou, kterou Jim stloukl před odjezdem.

Kufřík zastrčila pod postýlku. Nosila ho s sebou od té doby, co se odstěhovala z domova, ale vlastně vůbec nikdy ho nevybalila.

Ležely v něm její kresby ještě ze školy, fotografie, dopis a pár maličkostí, zděděných po tetě své

matky, zabalených do starého vyšívaného šátku. A také deník, který dostala k patnáctým narozeninám od matky. Moc do něj nepsala. Poslední zápisek byl už rok starý. Zněl: Přemýšlím o tom, jestli si mám sehnat zaměstnání nebo jestli mám jít do školy. V tomhle divném světě člověk potřebuje k životu peníze. To je na něm špatné. Většina lidí na zemi miluje peníze místo svých bližních, ale doufám, že se probudí, pochopí skutečnost a přestanou žít v iluzích. Rebecka byla šťastná, že má střechu nad hlavou, a bylo jí mezi přáteli v malém pokojíku, který vedl do velkého

zadního dvora, kde rozprostíraly zelené koruny dva rozložité stromy, docela pěkně. Stále čekala, že Jim dá o sobě vědět. Když ji někdo z přátel radil, aby na něj zapomněla, protože ji podle všeho nechal na holičkách, klidně jim odpovídala, že ho zná příliš dobře na to, aby uvěřila, že ji beze slova na vysvětlenou opustil.

Věděla, že se mu muselo něco stát, a každým dnem ji to vědomí víc znepokojovalo. Ještě před svým osudným pokusem půjčit si peníze na cestu do Ameriky napsala Jimovým rodičům dopis na adresu, kterou jí dal.

Nedostala odpověď. Stálo ji spoustu námahy dopis sestavit.

Angličtinu se učila ve škole a podstatně se v ní zlepšila během ročního soužití s Jimem, ale měla velké potíže s pravopisem.

Jednou v lednu, když Jim navštívil americké velvyslanectví, šla s ním a počkala na něj venku. V

červnu, asi měsíc po soudu, se tam vrátila prosit o pomoc, ale když se pokoušela protlačit velkým davem demonstrantů, kteří se z nějakého důvodu shromáždili kousek od té impozantní budovy, nějaký policista jí hbitě a tvrdě zahradil cestu. Zjistila, že celé okolí velvyslanectví obestoupili policisté, a jedna dívka v davu demonstrantů jí vysvětlila, že na velvyslanectví pořádají večírek. Neměla ani ponětí, že právě slaví státní svátek Spojených států, a trvalo delší dobu, než se znovu odhodlala na velvyslanectví zajít. Bála se, že tam zase bude nějaká oslava. Na velvyslanectvích se oslavuje často, to se doslechla, a myslela si, že hlavním úkolem

velvyslanectví je pořádat recepce. Tentokrát tam nebyly policejní kordóny, jen dva uniformovaní muži s vysílačkami, kteří se pomalu procházeli sem a tam po chodníku pod schodištěm před hlavním vchodem. Mluvila s mužem v modrém obleku a kouřových brýlích, který seděl ve vstupní hale za psacím stolem. Pokoušela se mu vysvětlit svou záležitost. Poslouchal její lámanou angličtinu, která se díky nervozitě postupně zadrhávala víc a víc, a postupně mu ze rtů mizel laskavý úsměv a nakonec jí

stručně oznámil, že se bude muset se svým problémem obrátit někam jinam. Kam neřekl.

Jednou večer, když Camil a usnula, sedla si s nohama křížem na matraci a na bedně od piva jako podložce napsala ještě jeden dopis Jimovým rodičům.

Milí pane a pani Cosgravovi psala pomalu a s námahou kroutila písmenka, jak nejzřetelněji to šlo. Co Jim v lednu odešel od mne a Camily, už jsem o něm neslyšela. Uteklo už pět měsíců. Víte kde je? Mám o něj strach a byla bych moc ráda kdybyste mi mohli napsat co se mu stalo. Vím že by mi napsal kdyby moh, protože je hodný a pořádný kluk a má mně rád a naší dceru. Jí je teď šest měsíců a je to moc hezká a milá holka. Prosím vás, pane a paní Cosgravovi, napište mi, co se Jimovi stalo. Mockrát děkuju a posílám pozdravy.

Rebecka Lindová.

Dostala od kamarádky leteckou obálku, zalepila ji a pečlivě napsala na zadní stranu zpáteční

adresu. Pro jistotu zašla druhý den s dopisem na poštu a podala ho u přepážky. Potom už nezbývalo než čekat.

Rebecka nechtěla bydlet ve městě. Odjakživa toužila po životě na venkově. Chtěla žít zdravým a jednoduchým životem, blízko přírodě, pokud možno obklopená spoustou zvířat a dětí. Připadala si jako narozená ve špatné době a na špatném místě. Občas se zamyslela nad tím, jak je absurdní, že dřív venkov obývali chudí a těžce pracující lidé, zatímco teď si tam mohou dovolit žít jen bohatí a zámožní. Staré selské dvorce se proměnily v letní sídla k nepoznání renovovaná pro movité. Rybářské chajdy a chalupy vojáků se staly půvabnými a malebnými víkendovými chatami stresovaných podnikatelů, politiků, lékařů a advokátů. Spousta končin nejkrásnější, divoké

nedotčené přírody v zemi se proměnila v golfová hřiště s luxusními klubovnami pro mondénní

členstvo.

Letiště a atomové elektrárny se zakládaly na místech, která měla ve skutečnosti být přírodními rezervacemi. Ohromné plochy dobré orné půdy se zničily, aby se z nich staly dálnice. Často, když se Rebecka procházela po ulicích a myslela na to všechno, měla chuť se postavit doprostřed vozovky, zastavit provoz a zavolat na lidi kolem sebe, ať si proboha uvědomí, jaké je to šílenství. Když šla zahalená do výfukových plynů a cítila na svém těle pevně přimknuté teplé měkké

Camil ino tělíčko, pociťovala zoufalství nad světem, v němž její dítě musí vyrůstat. Rebecka si směla ponechat kus půdy u chaty v zahrádkářské kolonii, kde nějaký čas předtím bydlela, Zahrádka ležela v Eriksdaislundu, nedaleko jejího nového příležitostného bydliště. Chodila tam každé ráno a obstarávala zahrádku, kde pěstovala zeleninu, o které věděla, že Camil e prospěje. Naučila se hodně o biodynamickém pěstování plodin a makrobiotické stravě a měla radost z toho, že si vypěstuje a sklidí většinu z potravy, kterou potřebuje ona i její dítě: Když bylo hezké počasí, sedávala často v Eriksdalslundu a nechala Camil u lézt v trávě a myslela přitom na Jima a uvažovala, na koho se obrátit, aby zjistila, co se mu stalo. Blížil se podzim a brzy si bude skutečný nájemník dělat na byt nárok a ona se bude muset znovu odstěhovat. Nevěděla. sice kam, ale doufala, že jí zase někdo z přátel k sobě vezme. Ně
kolik dní před tím, než se musela odstěhovat, přišla odpověď od Jimových rodičů. Jimova matka psala, že se nedávno odstěhovali do jiného státu, daleko od předchozího bydliště. Jim nedostal formální trest, který mu slibovali, ale čtyři roky vězeni za dezerci. Neměli možnost ho navštěvovat, protože do státu, kde byl vězněn, je hodně daleko, mohli si s ním však dopisovat. Předpokládali, že ředitelství věznice poštu cenzuruje, a proto od něj ještě dopis ne přišel. Může se prý pokusit mu napsat, ale nemůže si být jistá, že dopis skutečně dostane. Oni bohužel nemohou pomoct ani jemu, ani jí či dítěti, protože Jimův otec je těžce nemocen a je na drahém nemocničním léčení.

Rebecka si dopis několikrát důkladně pročetla, ale jediná slova, která jí skutečně pronikla do vědomí, byla čtyři roky vězení.

Camil a spala na zemi na její matraci. Lehla si, přitiskla se těsně k dítěti a plakala. Té noci Rebecka nespala, usnula teprve za svítání. Když ji po chvíli Camil a vzbudila, najednou jí

bylo jasné, ke komu se má obrátit o pomoc.

Dvanáctá kapitola

Kancelář Hedobalda Braxéna vypadala stejně ošuměle jako on sám.

Ačkoliv ležela skoro v centru, v ulici Davida Pekaře, sahal majitel domu jen výjimečně do měšce dost hluboko, aby vyměnil třeba prasklou žárovku. Vypadalo to tak od doby, co dům stál, a to už je hodně dlouho.

Braxén neměl ani sekretářku, ani čekárnu, jen jedinou místnost s neuvěřitelně špinavým oknem a kuchyňským koutem, kde si bez ustání vařil kávu, tedy pokud káva byla a pokud mu nedošly plastikové kalíšky.

Někteří mu dokonce přezdívali advokát kořala, ale ti se mýlili, protože jeho spotřeba alkoholu byla mizivá. Ani když ho někdo pozval a pobízel, nepřiměl se víc než k jedné sklenici piva. V malinké kanceláři měl dvě kočky a klec se starým a poněkud špinavým a opelichaným kanárem. Větší část místa zabíral velký psací stůl, určitě hodně starý a navíc tak rozměrný, že si jistě dost lidí

lámalo hlavu nad tím, jak ho sem kdysi mohli geniální stěhováci protáhnout dveřmi. Krkal zřejmě z legrace vykládal, že stůl do místnosti zabudovali už před sedmdesáti lety, kdy dům postavili. nebo něco na ten způsob. Nová verze zamčeného pokoje.

Braxén seděl za stolem a četl si komunistické noviny Nový den, doutník mu ležel v popelníku přeplněném nedopalky a on sám zpoza okraje novin zvědavě okukoval klienta nepředvídaně

živýma a mnohobarevnýma očima.

Stůl byl zavalen spisy naskládanými do úctyhodné výšky.

Zřejmě nikdy nepočítal s víc než jedním klientem, protože měl jen jedno křeslo pro návštěvy, a to bylo hodně prosezené, hlavně díky papírům, deskám. a starým novinám, které jej zaplňovaly až po opěradla:

Čtení novin byla jeho oblíbená zábava i u soudu, na zlost kdekomu a k potěše sobě a občas dokonce k prospěchu klienta, protože obžalovaný s tak sebejistým advokátem musí být nevinný. A kromě toho formální důkazní břemeno spočívalo na žalobci a ten se až na málo výjimek nechal v konfrontaci s Krkalovými neortodoxními metodami svést k unáhleným závěrům. Buldozer Olsson patřil k řídkým výjimkám z tohoto pravidla.

Po několika minutách, neboť tak dlouho to skutečně trvalo, se mu pohled rozjasnil a řekl:

– Aha, Roberta …

– Rebecka, opravila ho dívka.

– Ano, jistě, jistě, Rebecka, přikývl.

Braxén odložil noviny a namísto toho zvedl na stůl kočku.

Někteří z jeho kolegů se ho pokusili vyloučit ze sdružení advokátů, mimo jiné i s odůvodněním, že jeho kancelář není úřední místnost, nýbrž zoologická zahrada …

Tito kolegové patřili k na slovo vzatým playboyům a úspěšným hochům, zvlášť pokud se týče peněz, protože často soudy prohrávali nebo přistupovali na smíry, z kterých těžili jen oni sami, zatímco Krkal vyhrál občas i případ, který by obyčejný švédský advokát označil za beznadějný. Rebecka Lindová měla štěstí, že její případ náhodou padl na Krkala. Alespoň doposud.

– Tak jakpak je? zeptal se a pohladil kočku od čumáku až po koneček ocasu., Vyhráli jsme přece, ne?! Pašerák kravat se neodvolal. A tím líp. U dvorského soudu sedí zkameněliny, které si zákony vykládají jen podle svého vlastního zvláštního chápání.

Začalo být dost náročné je přesvědčit, co je pravda, občas dokonce pochybuji, že tohle slovo je součástí jejich lexika.

Viděl její tázavý pohled a pospíšil si s vysvětlením:

– Teda jako slovní zásoby, prostě slov, která používají, jestli mě chápeš. Krkal si zapálil doutník, vtáhl a vyfoukl ohromný kouřový kroužek. Potom proceduru opakoval a umístil následující kroužek v pravém úhlu k prvnímu, jako na gyroskopu nebo u prstenců kolem Saturnu.

Bylo to skvělé číslo, skoro by se s ním uplatnil i v cirkuse.

Škoda jen, že mu nesmyslné zákazy zabránily, aby to ukázal u soudu. Vždycky snil o tom, jak vyfoukne na předsedovo temeno svatozář.

Všiml si, že dívka vypadá stísněně, a proto se zeptal:

– Jak se daří tvému chlapečkovi?

– Mám holčičku. Jmenuje se Camil a.

– No jistě, přikývl Krkal., Samozřejmě.

– Daří se jí výborně. Nechala jsem ji u přítelkyně, než jsem k vám jela. Hrozně nerada jezdí metrem. Pláče a počurává se.

– Pamatuju se, když jsem byl malý kluk, zavzpomínal Braxén. Skákali jsme ze kry na kru. Tenkrát se tomu říkalo polárničit a bylo to pochopitelně zakázaný. Jednou jsem spadl do vody a viděl mě strážník, jak už to chodí.

Krkal vyfoukl dva další kroužky, stejně elegantní jako oba předchozí a skoro by se dalo

říct dokonalé.

– A co se stalo pak? Zavlekli mě před policejní soud, tenkrát to existovalo, a musel jsem zaplatit dvě

koruny pokuty. Kapesný na dva měsíce za mých dob. A to už ani nemluvím, jak mě táta zviksoval. Znovu si všiml jejího nechápavého pohledu a řekl:

– Prostě mi natloukl. Bohužel jsem měl dost staromódní výchovu.

Potom pokračoval:

– A ostatně ani nemohl existovat zákon, který by polárničení zakazoval. Nanejvýš dvě řádky v místních i pořádkových předpisech. Tehdy jsem se ale každopádně rozhodl, že se dřív nebo později stanu právníkem, i když všichni v mém okolí tvrdili, že na to nemám. Najednou se zasmál a řekl:

– Nemám? V téhle zemi, kde by se v devadesáti případech ze sta dal na místo obhájce klidně

postavit prázdnej hrnec.

Krkal si všiml, že jeho výklady neudělaly na návštěvnici ani nejmenší dojem. Z kuchyňského stolu vytáhl dvě tablety alka-seltzeru a rozpustil je v kalíšku vody. Potom do sebe směs nalil a po necelé

čtvrt minutě znovu opodstatnil svou potupnou přezdívku.

V zasmušilých rysech se mu zračily starosti. Zaklonil se v židli a zcela výjimečně si zabral řemen o jednu dírku.

– Měl byste nosit kšandy, poznamenala dívka věcně.

– Hm, pokývl Krkal., To je dobrý a chytrý nápad.

Natáhl se pro arch strojového papíru a tiskacími písmeny pečlivě a zdobně napsal KŠANDY. Potom se vážně zadíval na návštěvníka.

– Tak co, Roberto …?

– Rebecka, opravila ho.

– Tak copak je, Rebecko, co tě tíží? Stalo se něco?

– Stalo, a vy jste jediný člověk, který mi kdy pomohl.

Krkal si zapálil doutník, který vyhasl během procedury s alka-seltzery. Potom si posadil jednu z koček do klína a drbal ji za ušima, až začala příst.

Když mu líčila průběh události, ani jednou ji nepřerušil.

Nakonec se nešťastně zeptala:

– Co mám dělat?

– Můžeš se obrátit na sociální péči nebo na výbor na ochranu dětí. Nejsi vdaná, tak už určitě

nějakou pečovatelku máš, viď?

– Ne, vyhrkla rázně., To rozhodně a v žádném případě ne. Tihle lidi mě už teďka honí jako nějaké

zvíře. A když u sebe měli Camil u, co jsem byla na polici , hrozně ji zanedbali.

– Zanedbali?

– Ano, dostávala špatnou stravu. Trvalo to tři týdny, než jí žaludek začal zase normálně fungovat.

– Můj žaludek nefungoval normálně nikdy.

– To máte z těch doutníků a ze špatné stravy.

– Hmm, zamyslel se Krkal., To se nedá vyloučit. Ale teď už jsem bohudík moc starý na to, aby mělo smysl odvykat eventuálním zlozvykům. Byl jsem kupříkladu čtyřikrát ženatý, kouřím doutníky od třinácti let s krátkou přestávkou za války, kdy jsem si od amerických letců

měnil marihuanu, mám jedenáct dětí a šestnáct vnoučat. Můj bratr na druhé straně je vegetarián a nikdy si nedal ani páva. Nemá děti a podle zákonů logiky tedy nemá ani vnoučata.

Oproti tomu má rakovinu plic a s jistotou tu za půl roku už nebude.

– Co mám dělat? zeptala se Rebecka.

Braxén zvedl kočku, neobvykle ohavný exemplář, mourovaný ve žluté, okrové, černé a bílé, a řekl:

– Dlouholetý boj proti různým úřadům, a zvlášť těm, které mají větší moc než ostatní, mě naučil, že člověk může jen zřídkakdy někoho přimět, aby poslouchal, a to už vůbec nemluvím o tom, co to obnáší si proti nim vymoct právo.

– Kdo spravuje tuhle mizernou zemi?

– Formálně parlament, ale prakticky vláda a výbory a kapitalisti a řada osob, které byly zvoleny, protože buďto mají peníze, nebo můžou politicky řídit důležité skupiny, tedy odboroví papaláši. Nejvyšší šéf, abych tak řekl, je …

– Král?

– Ale kdepak, král do toho nemá co mluvit. Mám na mysli šéfa vlády.

– Šéfa vlády?

– Copak tys o něm nikdy neslyšela mluvit?

– Ne.

– Šéf vlády, nebo taky jinak premiér nebo ministerský předseda nebo předseda vlády. Ten vede politiku země.

Krkal se přehraboval na svém stole.

– Tady, ukázal jí., Máš tu v novinách jeho fotografi .

– To je teda zjev. A kdo je ten v kovbojském klobouku?

– Jeden americký senátor, který má co nevidět přijet na takzvanou oficiální návštěvu. Předtím byl guvernérem právě v tom státě, z kterého pochází tvůj přítel.

– Můj muž, opravila ho.

– Nojo, dneska člověk nikdy neví, jak to má říct, povzdechl si Krkal a krkl.

– Nemůžu si teda dojít někam nahoru a promluvit si s tím šéfem vlády? Mluví přece švédsky, ne?

– Jistě, ale bude to těžký. Nepřijímá kdekoho, kromě v předvolební kampani. Ale můžeš mu poslat supliku, teda napsat dopis.

– To já nezvládnu, řekla poraženecky.

– Ale já jo, uklidnil ji Krkal.

Z vnitřností svého úctyhodného psacího Stolu vyklopil Hedobald Braxén desku, na které byla připevněna předpotopní underwoodka.

Potom do válce zasunul dva archy papíru s kopírákem uprostřed.

Psal lehce a zručně. Ten, kdo ho viděl bušit do klávesnice a měl s psaním na stroji sám jisté

zkušenosti, okamžitě pochopil, že se tomuto umění naučil před dávnou dobou ve škole nebo na kursu.

– Nebude to moc drahý? zeptala se Rebecka Lindov á nejistě.

– Podívej se, já se na to dívám takhle, řekl Krkal., Když lidi, kteří skutečně spáchali zločin nebo kteří

škodí společnosti, mohou mít zadarmo soud, tak potom snad nebude naprosto nevinná osoba platit drahé advokátské honoráře.

Přelétl očima dopis, podal Rebecce originál a kopii založil do desek.

– Co mám teď dělat? zeptala se ho.

– Podepiš to, řekl jí Braxén., Adresu sem máš v hlavičce.

Mírně rozechvělou rukou dopis podepsala a Braxén vypsal obálku.

Potom obálku zalepil, opatřil ji známkou s portrétem bezmocného krále a podal jí dopis.

– Když vyjdeš z hlavních dveří a dáš se doprava a potom ještě jednou doprava, najdeš schránku. Do ní ten dopis hoď.

– Děkuju, řekla.

– Tak nazdar Ro … Rebecko. Kde tě zastihnu?

– Teďka právě nikde.

– Tak musíš přijít sem. Nejdřív tak za týden. Dřív odpověď čekat nemůžeme. Když se za ní zavřely dveře, zasunul Braxén desku s psacím strojem zpátky a zvedl mourovatou kočku. Zadíval se na novinový portrét ministerského předsedy a senátora, nadzvedl jedno stehno a jaksi zamyšleně se upšoukl.

Třináctá kapitola

Vysoký světlovlasý muž si už neříkal Heydrich a měl teď britský pas vystavený na obchodníka jménem Andrew Black. Dorazil do Švédska již patnáctého října a použil nejlepší možné vstupní

cesty. Přijel totiž z Kodaně do přístaviště křídlových člunů v Malmö, kde se pasová policie, pokud se vůbec obtěžuje stát na svém místě, baví většinou zíváním a pitím kávy. V Malmö si koupil jízdenku na vlak do Stockholmu a klidně spal, zatímco studený švédský déšť bubnoval na okno kupé. Přijel do Stockholmu ráno a vzal si taxik do šestipokojového bytu na Jihu, který najala už před dlouhou dobou krycí firma Ulagu jako hostinský byt pro své obchodní klienty. První nepříjemnost, s jakou se ve Švédsku střetl, byla ohromná fronta na taxíky před nádražím.

Do země se tedy dostal bez problémů. Nikde nemusel ukázat víc než vrchní stranu pasu, nikomu nemusel udávat své jméno, nikdo na něm nechtěl otevřít zavazadla. Měla dvojitá dna a nanejvýš

zajímavý obsah. A přesto by normální celník, který není právě naladěný na víc než na zběžné

prošťourání kufrů, zda se v nich neskrývá alkohol nebo tabák, nic zvláštního nenašel. Když se přiblížil čas oběda, šel se posadit do čehosi nazývaného bar a zjistil, že jídlo je nemravně

špatné a překvapivě drahé.

Potom si koupil pár švédských novin a vzal si je domů. Po chvíli konstatoval, že textu obdivuhodně

snadno rozumí.

Ve skutečnosti se jmenoval Reinhard Heydt a byl to Jihoafričan, vyrostl ve čtyřjazyčném domově, kde se mluvilo nizozemsky, afrikánsky, anglicky a dánsky. Později se naučil plynně francouzsky a německy a jakžtakž se domluvil dalším půltuctem jazyků. Školu vychodil v Angli . Praktické vzdělání měl paramilitární, nejdřív bojoval v Kongu a potom na poražené straně v Biafře. Také se zúčastnil převratu v Guineji a po nějakém čase v portugalské zpravodajské službě byl na několik let zařazen do nepravidelné speciální jednotky, která potírala partyzány hnutí FRELIMO v Mosambiku. Odtamtud byl rekrutován do Ulagu.

Heydt byl vycvičen na teroristu v táborech v Rhodesi a Angole, Výcvik byl nanejvýš tvrdý a při nejmenším náznaku duševní nebo tělesné slabosti byli vojáci okamžitě převáděni na administrativní úkoly. Zrada nebo zbabělost se trestaly smrtí.

Ulag byl vytvořen a organizován soukromými zájemci a ekonomicky podporován vládami nejméně

tří států. Hlavním cílem bylo vytvoření vysoce efektivní teroristické skupiny, kterou v

neposlední

řadě bude možno použít na podporu stále nejistějších bílých režimů v jižní Africe. Spojení s vnějším světem bylo sice chabé, nicméně existovalo. Kupříkladu existoval jeden exkluzívní klub v Londýně, jehož prostřednictvím bylo možné si u Ulagu objednat práci. Doposud došlo jen k jediné zakázce tohoto druhu, totiž k té, jejímž svědkem se náhodou stal Gunvald Larsson. Na akcích této organizace bylo odstrašující a těžko pochopitelné zejména to, že se prováděly jako výcvik. Teroristické skupiny chtěly zcela jednoduše předvést, co dokáží.

A kromě toho byl v pozadí záměr vytvořit atmosféru nedůvěry a všeobecné politické nejistoty. A to se skutečně podařilo, neboť zásah v Malawi vedl k velkolepé hádce mezi třemi zúčastněnými státy včetně slibných vojenských a politických komplikací.

Atentát v Indii vyvolal tísnivou a nejistou politickou situaci a v Pekingu a Moskvě dosud nebyla zpravodajská služba ochotná uvěřit, že za ozbrojeným přepadem ve Vietnamu nestála ani CIA, ani Van Thieův režim.

Zakladatelé Ulagu si byli plně vědomi problémů, které nutně doprovázejí terorismus jako politickou zbraň. Buďto teroristé dopadnou jako v Ulsteru, kde mají aktivisté mizerný výcvik a špatnou výzbroj. Na nikoho neudělá zvlášť velký dojem, když prostý irský rolník vyletí do povětří, protože nemá dostatečné znalosti o konstrukci bomby a neví, jak se s ní zachází. Nebo jako s nesčetnými palestinskými akcemi, které povětšinou končí teroristovou smrtí, protože se střetává s důkladně vyzbrojeným a navíc ještě nesmiřitelným protivníkem.

Vzhledem k tomu se pokusili o vytvoření skupiny, která nikdy neselže, a ačkoliv není početná, je schopná provádět skutečný teror.

V současné době neměl Ulag víc než sto mužů, z nichž bylo vytvořeno deset čtyřčlenných skupin aktivistů, deset mužů bylo v záloze a dalších dvacet ve výcviku. Zbytek tvořila administrativa, z bezpečnostních důvodů zredukovaná na minimum.

Je pravda, že jádro skupiny tvořili od počátku muži, kteří za sebou měli boje v Biafře a Angole, ale už ti pocházeli ze všemožných národů, a později přibírala skupina posily z různých zemí. Mimo jiné

několik Japonců, kteří reprezentovali jakousi ultranacionalistickou falangu a představovali si, že tímto způsobem nejlépe poslouží vlasti. Vyskytoval se tu i jeden Švéd, ale dosud procházel výcvikem. Všeobecně vzato šlo o pestrou sbírku lidí, kde zřejmě nejpřekvapivějším prvkem bylo několik černochů, kteří moc dobře věděli, o co jde, a jeden zběh od izraelské tajné služby. Reinhard Heydt byl jednička ve svém výcvikovém kursu a právem se mohl počítat mezi deset nejnebezpečnějších mužů světa, což mu nemálo lichotilo. Kromě toho to byl vzdělaný člověk a dobrý společník příjemného zevnějšku a toto povolání ho nesmírně bavilo. Byl Jihoafričan a dalo by se tedy předpokládat, že jedná z přesvědčení, ale nebylo tomu tak. Ostatně cíle Ulagu nebyly nikde jasně vyřčeny. A navíc se Jižní Afrika určitě ještě řadu let udrží. V každém případě se však Ulag předvedl jako akceschopný a brzy bude nezb ytné ho brát vážně. Z

bílých režimů v jižní Africe už to špatně dopadlo v Mosambiku. Podobného konce se lze nadít i v Angole a Namibii a není daleko chvíle, kdy si Angličan na letišti v Salisbury přestane připadat míň v cizině než v Glasgowě nebo Cardiffu.

Tři dni po Heydtovi dorazili do Stockholmu dva Japonci z jeho skupiny. Přijeli přes Finsko jedním z opileckých trajektů z Mariehamnu. Jeden z pasových policistů za přepážkou jim lhostejně

orazítkoval pasy a otráveně a s nevolí si vyslechl Japoncův dotaz, kde je nejbližší pornobiograf a pěkná švédská holka.

Stejný dotaz na pěkná švédská holka přiměl celníka k rychlému křídovému klikyháku na jejich zavazadla.

– To je v pytli, měli bysme mít po ruce japonský a anglicky adresáře šlapek a sexklubů a ty bysme mohli rozdávat šikmovokejm a jinejm máklejm cizákům, obrátil se celník ke svému kolegovi.

– To jsou rasový předsudky, vykřikl mladík ve frontě., Co si to dovolujete! To je proti zákonu diskriminovat člověka kvůli jeho rase nebo barvě pleti!

A zatímco se hádali na toto téma. unikl jim i druhý Japonec s neprohlídnutým zavazadlem. Ten byl ostatně hodně vysoký a ruce měl tvrdé jak palice.

Japonci se účastnili akce v Indii, ale nebyli v Latinské Americe. Reinhard Heydt věděl, že jsou mimořádně schopní, chladní, bezohlední a naprosto spolehliví. Přestože patřil mezi deset nejnebezpečnějších na světě, nerad by se při výkonu povolání s některým z nich střetl.

Oba Japonci však byli nevýslovně nudní společníci. Zřídkakdy něco řekli, jen seděli a hráli nepochopitelnou hru se spoustou malých koleček. Měli tak bezvýrazné tváře, že se ani nedalo odhadnout, který z nich vyhrává nebo prohrává, dokonce ani, jestli hru dokončili nebo budou nazítří pokračovat.

Na rozdíl od nich nebyl Heydt nikdy předtím ve Stockholmu a první dny se hodně pohyboval po městě, aby si vytvořil celistvý obraz o společnosti. Brzy si povšiml, že město je stejně zamořené a poznamenané výtržníky jako New York nebo některé části Londýna.

Zpočátku si řekl, že bude raději vycházet ozbrojený, ale potom si uvědomil, že se naučil nikdy nenosit střelnou zbraň, pokud to není v přímém vztahu k akci. Namísto toho si pronajal auto. Automobilové firmě předložil papíry, které dokazovaly jeho totožnost jako britského občana Andrewa Blacka.

Asi po týdnu dostal lodní poštou velký balík, který byl odeslán na poste restante. Vzhledem k tomu, že se tento balík zřejmě vyhnul proclení, mohl si dovolit nevšímat si dalších dvou balíků, které přišly krátce poté. Ty budou po nějakém čase vráceny odesilateli. Krátce na to navštívil menší kancelář na Kungsholmenu, představil se jako zástupce holandské

subdodavatelské firmy a nakoupil kompletní plánky podzemní dráhy, kanalizace a rozvodu elektřiny a plynu. Na tuto kancelář měl spojení už od dřívějška, dotyčnému předem dopsal a v odpověď dostal obchodní nabídku.

Ironie byla v tom, že člověk, který prodal tento materiál, na kterém koneckonců není nic tajného, byl příslušníkem švédské tajné služby. Pracoval v úřadě, který byl financován buďto vojskem, nebo policií, sám přesně nevěděl. Oproti tomu však s jistotou věděl, že je špatně placen, a proto prodával utajované materiály. Jako dobrý Švéd však zásadně neprodával Rusům. Ulag tudíž

nekupoval tajný materiál a následkem toho považoval za nej ednodušší se obrátit na tajnou službu. Jedenatřicátého října byl Reinhard Heydt ve Švédsku už sedmnáct dnů. Japonci pokračovali ve své

podivné hře, kterou jen občas přerušovali tím, že zašli do kuchyně a uvařili nějaké podivné jídlo. Suroviny si zřejmě opatřili v obchodech sami.

Všechen materiál už měli při ruce.

Do senátorovy návštěvy zbývaly tři týdny.

Reinhard Heydt si zajel na mezinárodní letiště Arlandu, lhostejně si ho prohlédl a potom se vrátil zpátky do města. Trasa, kterou se onen proslavený Američan měl do města ubírat, se zdála dost samozřejmá.

Když Heydt minul Královský zámek, zabočil nahoru a zaparkoval na Zámeckém kopci. Potom si vzal do ruky mapu Stockholmu a stejně, jako by to udělal každý řadový turista, se pustil po Logárdských schodech, zastavil se a rozhlédl kolem sebe.

Bylo to dobré místo, to bylo zřejmé. Ať už zvolí kteroukoliv metodu. Ale v této chvíli už

se víceméně rozhodl pro bombu. Bylo v tom pochopitelně riziko, že to vynese do povětří nádavkem i krále. O králi nikdo neřekl ani slovo a svým způsobem se ani nedovedl s tou myšlenkou vyrovnat. Na králích je něco zvláštního.

Takový král si prostě zaslouží něco víc než se svézt s někým jiným. Zvlášť na tak důležité cestě. Heydt se zasmál a potřásl hlavou. Už se rozhodl. Když mají padat korunované hlavy, měly by padat takříkajíc samostatně. Znovu pohlédl na zámek a ohodnotil ho jako masivní a poměrně ošklivou hromadu kamene. Přešel ulici, auto nechal stát na svém místě a v rychlosti se prošel Starým Městem. To byla jediná část Stockholmu, která se mu líbila. Ale jak tady lidi můžou žít, pomyslel si, v tak strašném klimatu?

Reinhard Heydt došel až na Velké náměstí, prohlédl si Brunkenbergskou pumpu a pustil se východně po Kupecké ulici.

Náhle se přímo před ním z jednoho průchodu vynořila žena a dala se stejným směrem jako on. Skandinávské ženy mají být vysoké a světlovlasé. Jeho dánská matka kupříkladu taková byla. Tahle byla nápadně malá, tak asi kolem metru pětapadesáti. A navíc měla dost široká ramena. Rovné světlé vlasy, na nohou červené gumáky, džíny a černý tříčtvrteční kabát s kapucí. Ruce měla hluboko zabořené v kapsách. Šla se sklopenou hlavou, ráznými kroky stejně rychle jako on. Kráčel několik metrů za ní uličkou K míčovně a ona najednou otočila hlavu, jako kdyby si připadala pronásledovaná, a podívala se na něj. Zamžourala na něj stejně modrýma očima, jako měl on. Pátravě si ho prohlédla pod rovně zastřiženou světlou ofinou, potom se podívala na mapu, kterou stále nesl složenou v pravé ruce, a ukročila stranou, aby mohl projít. Když nasedal do auta, uviděl ji znovu. Dlouhými kroky směřovala k Lodnímu mostu. J
ednou mu připadalo, že rychle a pátravě pohlédla jeho směrem. Z nějaké příčiny si znovu vzpomněl na svou dánskou matku, která žila poblíž Pietermaritzburgu. Až bude mít tuhle práci za sebou, měl by ji navštívit.

Téhož dne zavolal radistovi skupiny, Francouzovi, který už byl delší dobu ve stavu pohotovosti v Kodani. Oznámil mu, ať se nejpozději do čtrnáctého listopadu dostaví do Stockholmu a že metodika bude v zásadě stejná jako minule.

V pondělí následujícího týdne otrávili mlčící a věčně hrající japonští kolegové Reinharda Heydta natolik, že se rozhodl najít si ženskou. To se vymykalo běžné praxi, protože dřív se v době přípravy akce nikdy s ženami nezaplétal.

Prostitutkami zamořený Stockholm na něj působil dost tísnivě, zvlášť ho roztrpčovaly záplavy nezletilých, které zřejmě byly ochotné ke všemu, aby se dostaly k drogám nebo přesněji řečeno k penězům na jednu porci, jak se tomu tady říkalo.

Chvíli pozoroval tento žalostný obchod kolem takzvaného Šikmého náměstí a současně si všímal místní policie a jejích mírně řečeno málo vynalézavých metod, jak rozbít trh, a potom raději vyhledal jeden z lepších hotelů ve městě a zašel do baru.

Reinhard Heydt nikdy nepil alkohol, ale občas si rád dal rajčatový džus s tabascem. Zatímco usrkoval nápoj, přemýšlel, co by mu nejvíc vyhovovalo. Pokud možno dost vysokou platinovou blondýnu pětadvacet let starou. Jemu bylo třicet, ale to s těmi pětadvaceti lety byla utkvělá

představa. O co ale za žádnou cenu nestál, byla ženská z branže nebo holka zaměstnaná v nějakém klubu: Už tolik nevěřil pohádkám o pěkné švédské holce, vypadalo to na jednu z mnoha lží, které

režim z propagačních důvodů pustil do světa.

Zatímco upíjel z druhé sklenky přiostřeného džusu, vešla žena a posadila se na druhý konec barového pultu. Vypadalo to, že pije pomerančový džus s červenou třešní a zubatě ukrojeným kolečkem pomeranče navléknutým na okraji sklenice.

Několikrát se na sebe podívali a zjistili, že zájem je oboustranný. Zeptal se barmana, zda

ji může pozvat na příští drink, a dostal kladnou odpověď. Krátce poté se místo vedle ní uvolnilo. Tázavě se na ni podíval a ona znovu přikývla. Přisedl si a asi půlhodinu ji bavil svou skandinávštinou.

Představil se jako dánský inženýr Reinhard Jürgensen.

Nej ednodušší je vždycky držet se co nejblíž pravdě, jeho matka se za svobodna jmenovala Jürgensenová. Ona řekla, že se jmenuje Ruth Salomonssonová. Hned se jí zeptal, jak je stará, a ona odpověděla, že dvacet pět. Skoro všechno se shodovalo až na vlasy, ty měla popelavě plavé a oči modré. Byla vysoká, štíhlá a dobře rostlá.

Dalším krokem z jeho strany bylo pozvání do kina. Dala mu najevo, že to považuje za poněkud předpotopní nabídku, a proto ji raději pozval na večeři.

S úsměvem odpověděla, že už jedla, ale že by třeba neměla nic proti tomu s ním jít na večeři jindy. Trvalo mu zhruba čtvrt hodiny, než pochopil, že je v baru ze stejné příčiny jako on sám. Potom už tedy nezbývalo než jít ven a požádat vrátného, aby přivolal taxi. Jak bývá u žen, které si zajdou do restaurace, zvykem, měla i Ruth Salomonssonová s sebou přítelkyni. Ukázalo se, že sedí a diskutuje s jedním mužem u jiného stolu v baru, a zatímco čekali na taxika, konverzoval Reinhard Heydt zdvořile s přítelkyní.

Vybral .si dobře, strávil vydařený večer a teprve po několika hodinách vyplnil jakousi přestávku otázkou:

– Kde vlastně pracuješ?

Trochu už předtím vyprávěl o svých obchodech a cestách. Připálila si od něj cigaretu, vyfoukla obláček a řekla:

– U policie.

– U policie? opakoval nevěřícně., Ty fakt pracuješ u policie?

– Přesně tak, přitakala., Říká se tomu policejní asistent.

– To musí být asi dost zajímavá práce, viď?

– Ale ani ne, většinou na tom není nic vzrušujícího. Dělám na takzvaném vyšetřovacím oddělení. Neřekl nic: Především ho to asi překvapilo, ale zároveň tím v jeho očích mírně stoupla.

– Záměrně jsem se o tom zpočátku nezmínila, řekla., Dost lidí reaguje divně, když se dozvědí, že jsem u policie.

– Ale jdi, odbyl to Reinhard Heydt a přitáhl si ji.

Ke svým Japoncům se vrátil teprve v sedm hodin nazítří ráno.

Vyčítavě si ho měřili. Potom si šli znovu lehnout.

Cítil se v bezvadné formě a byl přesvědčen, že všechny problémy hravě zvládne. Osprchoval se, lehl si a strávil den s dobrou knihou. Za dobrou četbu považoval například Rugovu Histori námořní Války. Četl ji stejně, jako šachoví nadšenci hltají svou odbornou literaturu, a důkladně studoval stejné odstavce a kombinace mnohokrát za sebou: Dnes se pustil do Weserübungu, jinými slovy útoku německé flotily proti Dánsku a Norsku v roce 1940. To bylo jedno z jeho oblíbených čísel a znal ho do nejmenších podrobností. A přesto byl pokaždé stejně překvapen. Někdo prostě vyšle pár lodí přes moře ke vzdáleným přístavům a cílům, kde nepřítel ovládá jak vzduch, tak moře. A potom mu to najednou z ničeho nic všechno vyjde a navzdory neúměrné početní nevýhodě na plné čáře zvítězí. Krása neortodoxní

dokonalosti.

Také o Martinu Beckovi se dalo říct, že si občas z knihovny vytáhne svůj výtisk Ruga. Měl tedy s Reinhardem Heydtem alespoň jednu společnou knihu a zřejmě vypadá dost komicky, že v pondělí jedenáctého listopadu devatenáct set sedmdesát čtyři, tedy přesně deset dní před onou slavnou návštěvou, leželi a četli stejný text.

Martina Becka také Weserübung fascinoval, ale pouze v přítomnosti, tedy s odstupem od

skutečné

události, a vlastně vskrytu duše, aniž si to byl Ochoten přiznat. Pamatoval si, kdy se tato bitva odehrála ve skutečnosti, v dubnu před čtyřiatřiceti lety, a tehdy bylo velmi těžké nechat se něčím okouzlit, protože se všechno utápělo v dusotu prokletých hnědých pluků.

Jak to vlastně vypadalo s Martinem Beckem na jaře devatenáct set čtyřicet? Bylo mu sedmnáct let a měl slabé plíce. Ze všech sil se musel ohánět v otcově malém povoznictví. Měli ho ve čtvrti Klara uprostřed města a jeho otci se podařilo povoznictví otevřít ještě s jedním společníkem na jaře devětatřicátého roku.

Co se stalo potom? Ve čtyřiačtyřicátém se dal k polici , aby se vyhnul vojně, téhož roku se povoznictví následkem oněch podivných let položilo a o pět roků později otec zemřel. Teď už byli všichni mrtví, povoznictví zbouráno a městská čtvrť zmizela.

Zbyl pochopitelně on. Stal se kriminálním komisařem a bylo mu dvaapadesát. A Weserübung patřil minulosti. Je nutné ho posuzovat střízlivě a klinicky. Protože historie není dobrá nebo špatná.

Devatenáct set čtyřicet? Na statku před Pietermaritzburgem nebyl Reinhard Heydt dosud ani nadějí v modrých očích své dánské matky.

Čtrnáctá kapitola

Gunvald Larsson pozoroval svůj nový oblek.

Bude to zlé znamení, když si ho na sebe vezme, až přijde ten velký den? Nepotřísní ho vnitřnosti neoblíbeného senátora nebo něco na ten způsob? Vyloučit. se to nedá. Vzhledem k tomu, že ho to vůbec napadlo, rozhodl se, že si oblek na sebe příští čtvrtek vezme. Gunvald Larsson často uvažoval neortodoxně.

Potom se oblékl jako každý jiný všední den, vzal si koženou bundu s kožešinovou vložkou, hnědé

kalhoty a masivní dánské vycházkové polobotky na surové gumě. Prohlédl se v zrcadle a potřásl hlavou.

Potom odjel do práce.

Gunvald Larsson si nerad uvědomoval, že stárne. Brzy oslaví padesátiny a často přemýšlel, jaký měl vlastně jeho život smysl.

Ohromně se bavil, když se mu podařilo promrhat větší část dědictví, na to nezapomene ani on, ani příbuzní. Docela se mu líbilo u válečného námořnictva a ještě víc na obchodních lodích, ale proč se proboha dal k polici ? Nechal se dobrovolně umístit do takové pozice ve společnosti, kde byl často nucen jednat proti vlastnímu přesvědčení.

Odpověď byla jednoduchá. Bylo to jediné místo, které mohl na souši se svým

prapodivným vzděláním dostat, a kromě toho tenkrát věřil, že bude užitečný. Ale podařilo se mu to?

A proč se vlastně nikdy neoženil? Měl spousty příležitostí, ale teď už bylo celkem vzato na všechno pozdě. Koneckonců bylo poněkud pozdě i na takové otázky.

Dorazil k cíli, zaparkoval auto a vyjel výtahem do oddělení násilných trestných činů, kde měla zvláštní skupina svůj hlavní stan. Místnosti byly ošumělé a oprýskané a samotná budova jako by hrozila zřícením pod tlakem nového policejního velitelství, které se jako gigant rozpínalo před okny.

Tato choromyslná chlouba byla v podstatě hotová. Tvrdilo se, že vznikla kvůli

soustředění

policejních sil, mimo jiné s ohledem na eventuální státní převraty. Bylo by jistě zajímavé si poslechnout vysvětlení, proč ji tedy umístili na ostrov, který lze snadno odříznout tím, že se vyhodí

do povětří pár velmi zranitelných mostů.

Ještě dlouho předtím, než byl kolos hotov, překvapil polici nádherným případem záhady zamčeného pokoje. Buňky byly prefabrikované a v hotovém stavu se vyzdvihovaly přímo na místo. V jedné z nich našli zedníci mrtvého tuláka. Brzy bylo zřejmé, že dotyčný zemřel na předávkování

heroinu, ale dveře buňky byly zamčené a nikdo nedokázal rozřešit, jak se tam muž dostal. Gunvald Larsson se podíval na elektrické nástěnné hodiny. Osm hodin a tři minuty. Bylo čtrnáctého listopadu a do velké události chyběl přesně týden. Hlavní stan skupiny disponoval čtyřmi kancelářemi a míň skutečně dostat nemohli. Na druhé

straně se tu policejní ředitel a Mäl er skoro nikdy nezdržovali, také šéf pořádkové policie se tu objevil jen zřídka, Malm a prezident nikdy.

V místnosti úřadoval povětšinou jen Martin Beck. Skoro pořád se tam vyskytoval i Gunvald Larsson a Einar Rönn, stejně jako Benny Skacke a Fredrik Melander, který byl jinak kriminálním inspektorem na oddělení krádeží, ale měl dlouholeté zkušenosti z komise pro vyšetřování vražd a oddělení násilných trestných činů ve Stockholmu.

Melander byl neobyčejný muž s nedocenitelnou schopností. Jeho paměť fungovala jako počítač, ale daleko lépe. Tím, že údaje prošly jeho hlavou, se člověk vyvaroval spousty různých omylů, opakovanému zadávání a podobně. Byl to vysoký, zamlklý muž, o něco starší než ostatní. Povětšinou bez pohnutí seděl a pročítal papíry, čistil si dýmku, a pokud nevysedával u stolu, vysedával na toaletě, což bylo známo polovině policejního sboru ve Stockholmu, jež se tím velice bavila.

Kdo nedocházel do kanceláří zvláštní skupiny, disponoval vlastní vyhovující kanceláří někde v okolí. Zejména šéf pořádkové policie provedl větší část svých úkolů ve starém policejním velitelství v Agnově ulici. A potom odeslal kopie všech zpráv Martinu Beckovi.

Nebylo to špatné operační ústředí. Chovali se tu k sobě navzájem nekonvenčně, Gunvald Larsson Rönnovi jen kývl na pozdrav a potom hned pokračoval k Martinu Beckovi. Ten seděl na stole a komíhal nohama, mluvil do telefonu a zároveň listoval tlustým svazkem zpráv.

– Ne, řekl., Opakuji, že na tu věc nemám žádný názor.

– Ano, přesně tak, proveďte to, jak myslíte.

– Ne, to jsem netvrdil.

– Ano, řekl jsem, že to můžete udělat, jak sami uznáte za vhodné. Nemáme k té věci žádné stanovisko. Je to jasné?

Mluvil ted se značným důrazem., Na shledanou, řekl a zavěsil.

Gunvald Larsson se na něj tázavě podíval.

– Letectvo, řekl Martin Beck.

– Panebože, ulevil si Gunvald Larsson.

– Jo, přesně to jsem se jim snažil vysvětlit, ale trochu zdvořilejší formou. Chtěli vědět, jestli potřebujeme víc než letku stíhaček.

– A cos jim řekl?

– že vůbec žádný éra nepotřebujeme.

– Takhles mu to řekl?

– Jo. A ten generál se namíchnul. Asi se neříká éra.

– To se skutečně neříká. To máš, jako kdybys palubě říkal podlaha.

– Aha, tak to je dost blbý, poznamenal Martin Beck., Jestli zavolá znovu, tak se mu omluvím. Letmo se podíval na ciferník svých hodinek a řekl:

– Vypadá to, že se tvoji kámoši z Ulagu ještě neobjevili.

Hraniční kontroly a registrace cizinců byly v posledních dvou týdnech hodně zpřísněny.

Gunvald Larsson si vytrhl jeden štětinatý chlup z nosní dírky, se zájmem si ho prohlédl a řekl:

– Hm.

– To bylo tvoje vyjádření k věci?

Gunvald Larsson přešel dlouhými kroky několikrát po místnosti.

Nakonec se ozval:

– Mám dojem, že bychom se měli tvářit, jako že tu jsou.

– Ty si myslíš, že sem ještě nedorazili?

– To sotva. Jestli mají něco za lubem, tak už tu dávno jsou.

– Každopádně by mělo jít o několik osob. Myslíš, že by se jim podařilo proklouznout, abychom ani jediného z nich nenačapali?

Na různých hraničních přechodech země bylo zadrženo značné množství lidí k důkladnější

prohlídce, ale všichni měli, jak se zdálo, papíry v pořádku.

– Vypadá to dost podivně, začal Gunvald Larsson., Ale …

Zmlkl a Martin Beck pokračoval:

– Jiná možnost ovšem je, že se dostali do země dřív, než hraniční kontroly začaly efektivně

pracovat.

– Jo, přisvědčil Gunvald Larsson., To je taky možnost.

Tvářil se neobvykle zahloubaně:

– Na co myslíš? zeptal se Martin Beck.

– že to je pro Ulag neuvěřitelně lákavá příležitost. I časově to zapadá. V Evropě ještě žádnou akci neprovedli. A kromě toho je tenhle politik dost …

– Rozporuplný.

– Jo, rozporuplný., Vždyť na něj je pomalu vypsaná odměna.

– To je fakt, pokývl Martin Beck lhostejně hlavou., Každopádně projevuje dost osobní odvahy, že sem vůbec jede.

Jako by chtěl hovor odvést na jiná témata, zeptal se:

– Viděl jsi včera nějaký zajímavý filmy?

Gunvald Larsson dostal za úkol prostudovat několik nafilmovaných státních návštěv, které

obstarala tajná služba.

– Ani ne, řekl Gunvald Larsson., Mimochodem k tomu, co jsi předtím říkal, všiml jsem si, že Nixon projel Bělehradem v otevřeném voze společně s Titem. A to samé v Dublinu. Nixon a De Valera projížděli ve stařičkým rol s roycu s otevřenou střechou. A podle toho, co bylo ve filmu vidět, měli jen jednoho strážce. Oproti tomu odřízli skoro půlku země, když byl Kissinger v Římě.

– Ukázali ti taky klasiku? Papeže v Jeruzalémě?

– Jo, ale to už jsem bohužel viděl předtím.

Papežovu návštěvu v Jeruzalémě zajišťovala jordánská bezpečnostní policie, jejíž činnost vyústila v takový zmatek, jaký neměl ve světové histori obdoby. Něčeho takového by snad nebyl schopen ani Stig Malm. Zazvonil telefon.

– Ano, Beck.

– Nazdar, pozdravil šéf pořádkové policie., Viděl jsi papíry, které jsem ti poslal?

– Právě tu sedím a listuju si v nich.

– Jak vidíš, tak během těch dvou dnů bude v celém zbytku země poměrně značný nedostatek příslušníků pořádkového sboru.

– To je mi jasné.

– Jen jsem chtěl, aby sis to uvědomil.

– To ale není moje věc. Zeptej se spíš prezidenta, jestli si to uvědomuje on.

– Dobře, tak já zavolám Malmovi.

Vešel Rönn s brýlemi na čtení spuštěnými na špičku zarudlého nosu a s papírem v ruce.

– Ty, tady mám nějakej seznam SD, našel jsem ho na stole.

– Měl ležet v mém dopisním koši, ozval se Gunvald Larsson. Polož ho tam nazpátek. A kdo ho, hergot, odtamtud vzal? !

– No, já to rozhodně nebyl, řekl Rönn.

– Co je to za seznam? zeptal se Martin Beck.

– Seznam lidí, kteří by měli sedět na zadku na stanici, vysvětloval Gunvald Larsson., Prostě takoví, kteří udělají ze všeho nejlepší službu, když sedí v klubovně a hrajou člověče, nezlob se, jestli mi rozumíš.

Martin Beck vzal seznam z Rönnových rukou a podíval se na něj.

Úvodem stála spolehlivá jména.

SD:

Bo Zachrisson Kenneth Kvastmo Kark Kristiansson Victor Paulsson Aldor Gustavsson Richard Ul holm A tak dál.

– Naprosto jasný, přisvědčil Martin Beck., Mám dojem, že ta staniční služba byl výborný nápad. A co to vlastně znamená SD?

– Smečka debilů, odpověděl Gunvald Larsson., Nechtěl jsem to tam napsat rovnou. Odešli do větší kanceláře, kde seděli Rönn a Melander. Vylepili sem kopi plánu města, do které

zakreslili předběžnou trasu.

Jak už to bývá v operačních ústředích tohoto typu, vládl tu značný zmatek. Telefon bez přestání vyzváněl a občas se objevil personál a doručil v hnědých,obálkách s okénkem vnitřní sdělení.

Melander právě hovořil s dýmkou v ústech do telefonu, Ano, zrovna přichází. Mlčky podal Martinu Beckovi sluchátko.

– Ano, tady Beck.

– Prima, že jsem tě zastihl, ozval se Stig Malm.

– Aha.

– Gratuluju k báječně elegantnímu rozřešení Petrusovy vraždy.

Poněkud opožděně. A navíc to s tou formulací přehnal.

– Díky, řekl Martin Beck., Ale ve skutečnosti s tím pohnula Äsa a Benny. A vlastně nejvíc Äsa.

– Jaká Äsa?

Malm neměl nejlepší znalosti personálu.

– Äsa Torel ová, vysvětlil Martin Beck., Z kriminálky v Märstě.

– Jo ta, řekl Mal m nejistě.

O ženách ve sboru neměl valné mínění.

– Volal jsi jen kvůli tomu? zeptal se Martin Beck:

– Ne, odpověděl Malm., Bohužel ne.

– O co tedy jde?

– Šéf letectva právě volal prezidentovi.

To byl fofr, pomyslel si Martin Beck. Nahlas řekl:

– Aha.

– Vypadalo to, že generál …

– Zuří?

– No, to je snad příliš silné slovo, snad bychom lépe řekli, že je zklamán nedostatkem ochoty policie ke spolupráci v této záležitosti.

– Aha.

Malm si nejistě odkašlal.

– jsi nastydlý?

Hergot, to je nemožný šéf, pomyslel si Martin Beck. Teprve potom ho napadlo, že v této chvíli je poměr opačný. Mohl se považovat za Malmova nadřízeného.

Proto řekl:

– Mám dost práce: Co bys chtěl?

– No, my si myslíme, že naše vztahy s vojskem jsou dost choulostivé a hlavně důležité. Proto by bylo žádoucí, kdyby se rozhovory s vojskem vedly v duchu porozumění. No, pochop, to nejsou moje slova.

Martin Beck se zasmál a zeptal se:

– A koho teda? Telefonního šotka nebo čeho?

– Martine, ozval se Malm prosebně., Víš, v jaké jsem pozici.

Nemám to jednoduché …

– Tak dobře, řekl Martin Beck., Chtěl jsi ještě něco?

– Momentálně ne.

– Tak ahoj.

– Ahoj.

V průběhu rozhovoru vešel do místnosti Benny Skacke. Podíval se tázavě na Martina Becka a ten řekl:

– Náměstek Malm. Zajímavá osobnost, na kterou jistě mnohokrát během své kariéry narazíš. Gunvald Larsson stál u plánku města. Aniž otočil hlavu, řekl:

– Nepřeháněj, Malm je jen zabedněnej byrokrat. Celý vedení je takovými jako on doslova zamořený.

Telefon zazvonil znovu. Vzal to Melander. Tentokr át to byl Möl er, který měl v úmyslu pohovořit o svém boji proti tomu, co nazýval podvratnými silami ve společnosti. Jednoduššími slovy proti komunistům.

Nechali Melandera, ať ten hovor vyřídí on. Na takovou práci byl suverén. Odpovídal na všechny dotazy stručně a trpělivě, nikdy neznejistěl, nikdy nezvýšil hlas. A když byl hovor u konce, nevěděl dotyčný o nic víc než předtím. Přesto se mu dostalo vlídného přijetí a sotva si mohl na něco stěžovat.

Ostatní studovali trasu kolony.

Program návštěvy neoblíbeného senátora byl velmi jednoduchý.

Jeho zvláštní letadlo, které vybraní mechanici zřejmě kontrolovali desetkrát za den, mělo přistát v jednu hodinu odpoledne na letišti Arlanda. Některý vládní činitel ho měl na letišti přivítat. Potom se měl odebrat do vládního salónku. Vláda odmítla čestnou stráž. Místo toho měl zástupce vlády a host ze Spojených států nastoupit do neprůstřelného vozu a odjet do budovy parlamentu na Sergelově náměstí. Později téhož dne měl senátor, nebo přesněji řečeno čtyři důstojníci z amerického torpédoborce, který kotvil v Oslu, položit věnec ke hrobu starého krále. Kolem této oslavy zesnulého monarchy se nadělalo spoustu řečí.

Všechno začalo dotazem, zda senátor nemá nějaké zvláštní přání.

Senátor odpověděl, že by rád navštívil laponský tábor, kde Laponci žijí stejně jako před pěti sty lety. Toto přání vyvolalo jistou nevoli mezi vládními činiteli, kteří měli pozvání na svědomí, vzhledem k tomu, že odhalilo skoro nehoráznou nevědomost o Švédsku všeobecně a o

Sámech zejména. Vláda byla nucená odpovědět, že něco takového neexistuje, a dala protinávrh, zda by senátor neměl zájem o prohlídku válečné lodi Wasa ze sedmnáctého století. Senátor odpověděl, že ho staré lodi nezajímají a že by se rád poklonil památce nedávno zesnulého krále vzhledem k tomu, že tento byl pokládán za předního Švéda nejen senátorem osobně, ale i většinou amerického národa.

Ani tato žádost nikoho zvlášť nepotěšila. Několik ministrů utrpělo lehčí šok z výlevů čirého roajalismu, které se objevily v souvislosti se smrtí starého krále a provoláním nového. Připadalo jim, že už toho bylo dost, a diplomatickými kanály se nejdříve dotázali, co vlastně

senátor míní slovem Żnedávno® od smrti Gustava VI. Adolfa uplynul zhruba rok, a potom dali důrazně najevo, že vláda nemá zájem na podpoře zbožňování zesnulých králů. Ale senátor byl neoblomný. Vzal si do hlavy, že položí věnec, a tak ho tedy položí. Americké velvyslanectví dalo objednávku na věnec, který byl tak ohromný, že se na něj musely spojit dvě květinářské firmy.

Senátor sám určil rozsah a druh květů, které mají být použity.

Čtyři námořní důstojníci dorazili do Stockholmu již Dvanáctého listopadu a bohudíky měli atletické

postavy. Ani jeden neměřil v ponožkách pod sto devadesát centimetrů. Výběr svědčil o prozíravosti, neboť je nepravděpodobné, že by námořník menšího formátu tou květinovou ohradou pohnul.

Po této ceremonii, na které po spoustě vytáček slíbil účast předseda vlády, odjede kolona do parlamentu. Během odpoledne se host setká s řadou úředních osobností k neformálním politickým rozhovorům.

Večer vláda pořádá v Jízdárně slavnostní večeři, kde si s mužem, jenž se kdysi málem stal prezidentem Spojených států, budou moci promluvit vůdci opozičních stran s manželkami. Senátorův politický kalibr byl takový, že vůdce švédské levice, to znamená předseda

komunistické

strany, odmítl v takové společnosti večeřet.

Po večeři přenocuje senátor v hostinském apartmá amerického velvyslanectví. Páteční program byl prostý.

Král pořádá na zámku oběd. Správa dvora dosud neoznámila, jak to bude ve skutečnosti probíhat, ale předběžně se stanovilo, že král vyjde ven a přivítá hosta v Logárdenu, odkud společně vejdou do budovy zámku.

Po obědě odjede senátor za doprovodu jednoho nebo více vládních představitelů přímo na Arlandu, rozloučí se a odjede domů do Spojených států.

Konec.

Nebylo na tom nic zvláštního ani komplikovaného. Vlastně se zdálo dost absurdní, aby tolik policistů různých služebních hodností muselo věnovat tolik času ochraně jedné jediné osoby. Teď tu stáli před mapou.

Všichni kromě Melandera, který dosud mluvil do telefonu.

Rönn se pojednou bez zřejmého důvodu zahihňal. A Gunvald Larsson se ho zeptal:

– Co je, Einare?

A Skacke:

– Blbneš, Einare?

Gunvald Larsson se na Skacka opovržlivě zadíval a ten zrudl a delší dobu nepromluvil.

– Tak mě napadlo, řekl Rönn,, že ten cvok chtěl vidět Laponce.

Tak by mohl přijít k nám domů a podívat se na Undu. Ale jen podívat. Unda byla Rönnova manželka. Byla Sámka, malá a podsaditá s havraními vlasy a oříškově hnědýma očima.

Měli spolu jedno dítě, Matse, kterému bylo v březnu deset let. Chlapec byl světlovlasý a modrooký přesně jako Rönn, ale oproti tomu zdědil matčin výbušný

temperament, což znamenalo, že Rönn reprezentoval klid v rodině, kde v podstatě každá hloupost vedla k dramaticky zvýšeným hlasům a divokým hádkám.

Melander dokončil i tento telefonický hovor, vstal a přistoupil k ostatním.

– No, začal,, tak jsem si už jako vy ostatní taky pročetl materiál o těch záškodnících.

– A kam bys umístil nálož? zeptal se Martin Beck.

Melander si zapálil dýmku a se stoickým vzezřením prohlásil:

– A kam byste tuhle nanejvýš pravděpodobnou bombu namontovali vy?

Pět prstů se zvedlo k plánu města a ukázalo na stejný bod.

– A helemese, řekl Rönn.

Všichni si připadali trochu směšně. Nakonec se ozval Gunvald Larsson.

– Když pět takových lidí, jako jsme my, dojde k úplně stejnému závěru, tak to musí být kolosální

bota.

Martin Beck poodstoupil o pár kroků, opřel se lokty o skříňku u stěny a řekl:

– Frederiku, Benny, Einare a Gunvalde, během deseti minut od vás chci mít písemná zdůvodnění. A pište to každý zvlášť. Já sepíšu taky jedno. A pište krátce.

Odešel do své místnosti. Zazvonil telefon. Nechal ho vyzvánět, Natočil do psacího stroje papír a ukazováčky vyťukal:

Pokud ULAG provede atentát, mluví všechno pro to, že použijí bombu s dálkovým ovládáním. Při tom typu bezpečnostních opatření, která připravujeme, je metoda “bomba v plynovém potrubí” přesně ta, proti které je nejobtížnější se ubránit. Částečně i proto, že tímto způsobem se dosáhne ohromné výbušné síly. Moje samostatná volba prvního myslitelného místa na Logické přístupové

cestě do Stockholmu z letiště je založena na úvaze, že kolonu nelze bez značných obtíží, spočívajících zejména v rozmístění policejních sil, vést jinou, alternativní trasou. Právě na tomto místě je hodně podzemních chodeb, především vnitřní komunikační systém podzemní dráhy ve výstavbě, a vedle toho složitý a rozvětvený kanalizační systém. Dolů se lze dostat značným množstvím kanálů a jinými cestami, pokud člověk zná podzemní síť města. Vedle toho bychom měli počítat s alternativními náložemi a pokusit se zjistit jejich logické umístění. Odůvodnění. Beck. Skacke přišel se zdůvodněním ještě dřív, než Martin Beck stačil své dopsat. Za ním následovali Melander a Gunvald Larsson.

Poslední se objevil Rönn. Psaní mu trvalo skoro dvacet minut.

Nebyl to muž pera.

Všichni měli podobné názory, ale Rönnova studie byla nejčtivější. Napsal:

Atentátník, i když použije radiodetonaci, musí zastrčit bombu do plynového potrubí, kde potrubí

je. Několik potrubí (přesně pět) je zrovna na tom místě, na které jsem ukázal, a když by člověk měl tu bombu zastrčit někam tam, musel by si jako hraboš polní buďto ten tunel vyhrabat sám, nebo by musel použít ty podzemní chodby, které už existujou. Tam, kde jsem ukázal, už je spousta takových vykopaných tunelů, a jestli potom je ta bomba tak malinká, jak Gunvald povídá, tak není

možné nijak zakročit, pokud bychom už teďka nenaveleli hromadu podzemních policistů, a tím vytvořili podzemní policejní komando, ale ti stejně nemají žádné zkušenosti, tak by nebyli k velkému užitku.

Einar Rönn, první kriminální asistent.

Ale my vlastně ani nevíme, jestli jsou ti atentátníci i s bombami pod zemí, ale pokud tam jsou, tak proti nim nic nezmůže ani nadzemní, ani podzemní policie, a jestli umí plavat i ve stoce, tak to budeme potřebovat ještě kanální komando žabích mužů.

Pisatel se kroutil, když Martin Beck četl, ale šéf se nezasmál a klidně odložil i tento papír nahoru na hromádku.

Rönnovi to myslelo dobře, ale psal dost divně. Zřejmě následkem toho také ještě nebyl povýšen na kriminálního inspektora.

Občas nechávali škodolibci jeho spisy kolovat a vyvolávali jimi salvy posměchu. Samozřejmě že policisté často místo zpráv smolí neuvěřitelné slátaniny, ale Rönn je zkušený

detektiv, a měl by umět psát líp, tvrdilo se.

Martin Beck poodešel ke skříňce, vypil sklenici vody, opřel si loket svým typickým způsobem, podrbal se ve vlasech a řekl:

– Benny, jdi, prosím tě, vyřídit, že nebereme žádné telefonáty a nechceme návštěvy. Ať je to kdokoliv.

Skacke to provedl, ale poznamenal:

– Co když přijde Malm nebo prezident?

– Malma nakopeme, odpověděl Gunvald Larsson., A co se týče toho druhýho, může si vykládat pasiáns. Mám v šuplíku karty. Vlastně jsou Einarovy a ten je zdědil po Äkovi Stenströmovi.

– Tak dobře, uzavřel Martin Beck., Nejdřív vám něco řekne Gunvald.

– Týká se to techniky práce s bombami tohodle Ulagu, začal Gunvald Larsson., Hned po atentátu pátého června se pustil policejní oddíl pyrotechniků a odborníků z armády do hledání dalších náloží

v plynových potrubích města. Našli dvě nevybuchlé nálože Ale byly tak malé, tak dobře zamaskované a tak mazaně zkonstruované, že se první našla teprve tři měsíce po atentátu a druhá

minulý týden. A přesto byly obě umístěné na plánované trase kolony na příští den a policisté se museli místy prokopávat metr za metrem. Bomby byly vylepšené exempláře toho typu, jaké ve své

době používali plastiquerové v Alžíru. A zařízení na dálkové odpálení bylo po technické stránce neuvěřitelně vyspělé.

Odmlčel se.

Martin Beck řekl:

– Tak to bychom měli. Teď si promluvíme o jiné věci, a to je detail, který musí za každou cenu zůstat jen mezi námi. O tom bude vědět jen nás pět. Nikdo jiný. Zatím existuje jen jediná výjimka, ale k tomu se dostaneme za chvíli.

Bavili se dvě hodiny. Všichni k tomu měli co říct. Martin Beck měl z debaty příjemný pocit. Nehledě

na čistě osobní názory jednoho na druhého, byla to dobrá pracovní skupina. Musel však všechno zdlouhavě vysvětlovat a to ho obvykle přivedlo na myšlenku, jak moc postrádá Kol berga. Skacke se šel podívat, kdo jim mezitím volal. Byl to pořádný seznam. Policejní prezident, stockholmský policejní ředitel, vrchní velitel armády, ministr obrany, králův tajemník, ředitel rozhlasu, náměstek Malm, ministr spravedlnosti, předseda strany umírněných, šéf pořádkové policie, deset různých deníků, velvyslanec Spojených států, policejní ředitel z Märsty, tajemník šéfa vlády, velitel stráže v parlamentu, Lennart Kol berg, Äsa Torel ová, vrchní

státní návladní, Rhea Nielsenová plus jedenáct neznámých občanů.

Martin Beck se mrzutě podíval na seznam a zhluboka si povzdechl.

Přirozeně budou problémy a zřejmě pořádné. Přejížděl ukazováčkem po dlouhém

seznamu jmen, potom si přitáhl telefon a vytočil Rheino číslo.

– Ahoj, pozdravila ho vesele., Nevyrušila jsem tě?

– Ty mě nikdy nerušíš.

– Přijdeš večer domů?

– Přijdu, ale asi dost pozdě.

– Jak pozdě?

– V deset, jedenáct, něco na ten způsob.

– Co jsi dneska jedl? zeptala se přísně.

Martin Beck neodpověděl.

– Zase nic, viď? Nezapomeň, co jsme si povídali o pravdomluvnosti.

– Nojo, máš pravdu jako vždycky.

– Tak přijď ke mně domů. Když ti to vyjde, tak brnkni půl hodiny předtím, než pojedeš. Nechtěla bych, abys umřel hladem, než přijede ten fouňa.

– Tak dobře, ahoj.

– Ahoj.

Potom si rozdělili hovory, z nichž některé se vyřídily jedna dvě, jiné byly zdlouhavé a náročné. Gunvald Larsson mluvil s Malmem:

– Co chceš?

– Beck se prý na nás snaží svalit odpovědnost za to, že sem bude třeba navelet spoustu policistů z venkova. Před pár hodinami volal velitel pořádkové policie.

– A co má být?

– My tady na hlavní správě chceme jen upozornit, že nemáte důvod se vměšovat do spousty okrajových zločinů, které ještě ani nebyly spáchány.

– A to my děláme?

– Otázka odpovědnosti je pro šéfa velmi důležitá, Pokud se někde stane nějaký zločin, není to naše vina. Hlavní správa s tím nemá nic společného.

– To je skutečně zarážející, poznamenal Gunvald Larsson., Já kdybych seděl na hlavní správě, tak bych se koukal postarat o to, aby se udělala preventivní opatření. Co vy tam vlastně na hlavní

správě děláte? Jak vy si představujete svou práci?

– Odpovědnost není na nás, ale na vládě.

– Dobře, tak já brnknu ministrovi.

– cože?

– Slyšel jsi moc dobře. Ahoj.

Gunvald Larsson ještě nikdy předtím nemluvil s členem vlády.

Ostatně k tomu ani nikdy neměl chuť. Ale teď vytočil číslo na ministerstvo spravedlnosti s jistým požitkem.

Dostal spojení okamžitě a měl ministra spravedlnosti na drátě.

– Dobrý den, řekl., Jmenuji se Gunvald Larsson a jsem policista. Zabývám se otázkami bezpečnosti před senátorovou návštěvou.

– Dobrý den. Slyšel jsem o vás.

– A teď mi připadá, že se rozpoutala podle mého názoru nechutná a zbytečná debata o tom, čí to bude vina, že příští čtvrtek a pátek nebude například v Enköpingu a Norrtälje ani jeden polda.

– Ano?

– Rád bych slyšel na tu otázku odpověď, abych tu nemusel sedět a hádat se s kdejakým pitomcem.

– Aha. Odpovědnost nese vláda, přirozeně, jako celek. Nelze, ani to není vhodné, ukázat na jednotlivé osoby, kupříkladu ty, které navrhly a prosadily pozvání dotyčného hosta. Osobně

zdůrazním hlavní policejní správě, že musí udělat všechno, co je v jejích silách, aby posílila preventivní opatření k zabránění zločinnosti v obvodech s velkým nedostatkem personálu.

– Výborně, pochválil ho Gunvald Larsson., Přesně to jsem chtěl slyšet. Děkuji, nashledanou.

– Okamžik, přerušil ho ministr spravedlnosti., Sám jsem k vám také volal, abych se dozvěděl, jak posuzujete situaci v otázce bezpečnosti.

– Hodnotíme ji jako vcelku uspokojivou, odpověděl k Gunvald Larsson., Pracujeme podle pevně

stanoveného, ale pružného plánu.

– Výborně.

Ten chlap vypadal docela rozumně, pomyslel si Gunvald Larsson.

Ale je pravda, že ministr spravedlnosti měl pověst světlé výjimky mezi kariéristy, kteří řídí zemi na dlouhé, ale nevyhnutelné cestě z kopce.

A tak uběhl den vyřizováním víceméně nesmyslných hovorů.

Doručovatelé zpráv běhali bez ustání sem a tam. Kolem desáté hodiny večer dostal Gunvald Larsson složku, jejíž obsah ho na půl hodiny usadil s hlavou složenou v dlaních. Skacke i Martin Beck sice dosud byli v kanceláři, ale chystali se jít domů, a Gunvald Larsson jim nechtěl kazit večer. Proto se nehodlal šířit o obsahu zprávy do příštího rána. Potom si to rozmyslel, bez poznámek ji podal Martinu Beckovi a ten ji stejně lhostejně zastrčil do aktovky.

Martin Beck se toho večera dostal do Tulské ulice až ve čtvrt na dvanáct a pět minut. Pracovní den ukončil rozvleklou konferenci s šéfem pořádkové policie. Vzájemná sdělení byla důležitá a vyžadovala soustředěnost. Jak disponovat ohromným množstvím uniformovaných policistů. Jak je ubytovat, nakrmit a přemístit? Kde budou rozestaveni v každém určitém časovém momentě.

Jak si poradit s demonstranty?

Šéf pořádkové policie výtečně rozuměl administrativě. A ještě dokonalejší byl jeho nepředpojatý

přístup k některým takzvaným choulostivým otázkám.

A jednou z nich byl právě problém, co s demonstranty. Hodně nasvědčovalo tomu, že Eric Möl er má v úmyslu v této otázce zakročit a že je připraven obrátit se na osoby vysoko na žebříčku státní

byrokracie, aby se jeho názorům dostalo slyšení.

Proto Martinu Beckovi záleželo na tom, aby měl v tomto ohledu jasno. Chtěl mít po ruce hotové

řešení, aby mohl zamítnout nápady Säpa.

Podle jeho soukromého názoru nebylo důvodu, proč by onen málo vážený host neměl dostat příležitost vidět a slyšet, že v zemi žije dost lidí, kteří ho silně nenávidí a jeho návštěvu považují za urážku.

Příliš mnoho věcí, ve kterých si tento člověk hluboko omočil, se událo nedávno nebo bylo stále ještě aktuální. Válka ve Vietnamu, vměšování v Kambodži, vyvražďování národa v Chile, abychom uvedli pár příkladů.

Šéf pořádkové policie byl s těmito názory srozuměn. Někteří jiní to ale uznat nechtěli, jako například Stig Malm, který prosazoval, aby se policejní kordóny a zátarasy umístily tak daleko od trasy kolony, aby senátor nemusel zahlédnout ani jednoho demonstranta, dokonce ani

plakát nebo transparent.

Poslední silně tendenční zpráva Erica Möl era naznačovala, že demonstrace budou velmi rozsáhlé a že se sejdou lidé z blízka i z daleka, aby využili příležitosti ukázat, co si myslí. Tolik vyslídili jeho špehové.

A pravděpodobně to odpovídalo skutečnosti. Bylo by chybné propadnout vžité mylné představě, že všechno, co provede bezpečnostní policie, je buďto nesmysl, nebo záměrné šikanování levice. Pro Martina Becka a šéfa pořádkové policie z toho plynulo, že musí policií disponovat tak, aby demonstranti mohli po libosti ventilovat názory, ale aby bojovnější skupiny neprorazily policejními zátarasy a nezastavily kolonu nebo aby nezabarikádovaly silnice. Šéf pořádkové policie prohlásil, že tento úkol zvládne. A po chvilkovém váhání přistoupil i na další požadavek, aby uniformovaná

policie dostala přísný rozkaz nepoužívat násilí, pokud k tomu nepovedou nezbytné důvody. Jednotliví policisté, kteří tuto zásadu překročí, budou disciplinárně trestáni, v těžších případech postaveni před soud.

Martin Beck chvíli bojoval za to, aby vyměnil formulaci postavení před soud za propuštění, ale nakonec byl nucen ustoupit.

Otevřel si hlavní dveře do ulice vlastním klíčem. Potom vyšel do druhého poschodí a zazvonil. Bylo zamčeno. Zazvonil smluvený signál a čekal.

Rhea měla klíče k jeho bytu, on k jejímu neměl. Martin Beck nechápal, proč by klíče potřeboval, protože tam prostě nemá co pohledávat, když ona není doma. A když doma byla, nechávala dveře povětšinou odemčené.

Asi po půl minutě přiběhla bosa ke dveřím a otevřela.

Vypadala neobyčejně čerstvě a měla na sobě jen jemný, chundelatý šedomodrý svetr, který jí

dosahoval do půli stehen.

– Do prkýnka, přivítala ho., Nedal jsi mi moc času. Něco ti připravuju a musí to stát ještě půl hodiny v troubě.

Nemohl zavolat, dokud neskončil debatu se šéfem pořádkové policie, a to bylo před deseti minutami. Potom ho svezlo hlídkové auto, taxíky jako obvykle nefungovaly.

– Panebože, povzdechla si., Ty vypadáš utahaně. Copak nechápeš, že jíst se musí?

Zamžourala na něj a řekla:

– Nevykoupeme se? Mám dojem, že by ti to udělalo dobře.

Rhea nechala pro nájemníky postavit loňského roku ve sklepě saunu. Když ji chtěla použít soukromě, pověsila na dveře ve sklepě cedulku.

Martin Beck se převlékl do starého koupacího pláště, který visel ve skříni v ložnici, Rhea šla zatím zapnout saunu. Je to vynikající zařízení, suché a teplé.

V sauně bývá většina lidí zticha, ale Rhea byla jiného založení.

Řekla:

– jak to vypadá s tou tvou divnou prací?

– Mám dojem, že to je dobrý, ale …

– Jaký ale?

– S jistotou se to prostě nedá říct. S ničím podobným jsem ještě nikdy nepracoval.

– To je taky nápad sem toho mizeru pozvat, poznamenala Rhea. Sociální demokrati aby se hanbou propadli.

– Vypadá to, že není moc populární.

– Populární? Bude to věčná škoda, jestli se ti ho podaří zachránit.

– To myslíš vážně?

– Tak úplně zase ne. Násilí je zřídkakdy šťastný řešení. Někdy jo, to je jasný.

– A kdy?

– V osvobozeneckých válkách, ty už se bojujou roky. Třeba ve Vietnamu. Co maj ty lidi dělat? Musej se bít. A teď mají vítězství na dosah. Zbývá ještě týden, viď? Myslím, jako než přijede.

– Už necelý. Příští čtvrtek.

– Bude to vysílat rádio nebo televize?

– Obojí.

– Tak já se na to svinstvo přijedu podívat k tobě do Kupecké. .

– Ty nepůjdeš demonstrovat?

– Možná, řekla mrzutě., Měla bych. Asi už začínám být na demonstrace stará. Jo, před lety to bylo jiný.

– Slyšela jsi o něčem, co se jmenuje ULAG?

– Něco jsem o tom četla v novinách. Není moc jasné, za čím vlastně jdou. Myslíš, že tady něco chystají?

– Možnost tu je.

– Vypadají nebezpečně.

– To bezpochyby.

– Už ti to stačí?

Teploměr se blížil ke stovce. Vylila na kameny několik kbelíků vody a od stropu kleslo příjemně

nesnesitelné vedro.

Šli se osprchovat. Potom se vzájemně utřeli froté a ručníky:

Když se vrátili do bytu, vyvalila se proti nim z kuchyně lákavá vůně.

– Už to bude hotový, prohlásila., Dokážeš prostřít?

To bylo tak zhruba jediné, co dokázal.

A najíst se, pochopitelně.

Jídlo bylo vynikající. Takhle už se dlouho nenacpal.

Potom mlčky seděl se sklenkou vína v ruce.

Podívala se na něj a řekla:

– Vždyť ty sotva sedíš. Jdi si radši lehnout.

Martin Beck byl skutečně na pokraji sil. Den nepřetržitého telefonování a konferování ho skoro položil.

Ale z nějakého důvodu se mu nechtělo jít si hned lehnout. Rád si poseděl v této kuchyni s pletenci česneku, snítkami pelyňku a tymiánu a hrozny jeřabin. Po chvíli se ozval: – Rheo?

– Hm.

– Myslíš, že jsem udělal hloupost, že jsem tu práci vůbec bral?

Dlouho přemýšlela, než mu odpověděla.

– To si vyžaduje dost složitou analýzu.

– Tak ji proveď, řekl a zazíval.

– Já to vidím tak, že to je od vlády skandální přehmat vůbec sem toho reakčního panáka zvát. USA už je značně dlouhou dobu zemí, která představuje hrozbu míru ve světě, pochopitelně není jediná, máme taky státy jako třeba Izrael. Ale každopádně jsou největší a

nejnebezpečnější. Tady ve Švédsku proklamuje ten náš falešný socialistický režim už několik

desetiletí neutralitu, která je skrz naskrz vylhaná. Celou dobu, ještě dávno před studenou válkou, dělali naši zahraniční politiku lidi s negativním postojem k socialismu a pozitivním k západnímu kapitalismu. Vem si třeba Daga Hammarskjölda, o kterém se toho tolik namluvilo, to byl přesně takový člověk. Jeho hlavním posláním na ministerstvu zahraničních věcí bylo vytvořit základy politické orientace země. Zřejmě považoval za přirozeného nepřítele Švédska socialistický Sovětský svaz a následkem toho chápal USA jako našeho logického spojence. Vzhledem k tomu, že naše socialistická vláda v zásadě zastupuje čistě vlastní a soukromokapitalistické zájmy, ačkoliv se jí daří vtloukat lidem do hlavy, že reprezentuje jakýsi druh socialismu, během celé své existence skutečný socialismus potírá. Udělala ze švédské zpravodajské služby amerického poskoka. Dusila třeba hnutí proti válce ve Vietnamu až do okamžiku
, kdy si uvědomila, že už není možné dál vodit lidi za nos. To jen k téhle věci. Vzpomeň

si třeba na aféru Catalina a pochopíš, co mám na mysli.

Aféra Catalina patřila k nejtajnějším špionážním manévrům vlády.

Švédské letouny prováděly v sovětských výsostných vodách špionáž pro Američany. Rusové dva sestřelili a vláda pomocí nejzvrácenějších lží vybičovala antikomunistické nálady a málem se ji podařilo dosáhnout skutečného cíle, totiž připojení Švédska k velkému protisocialistickému paktu, k NATO.

Rhea Nielsenová se rychlým pohledem ujistila. že Martin Beck dosud nespí. Potom pokračovala.

– Tuhle jsi se mnou mluvil o Weserübungu. Nejsem expert ani na šachy, ani na složité námořní

manévry nebo bitvy. Ale tak hloupá zase nejsem, abych nepoznala, že německý námořní štáb odvedl dobrou práci. Jak se ten admirál vlastně jmenoval?

– Raeder.

– Jo, ten. Četla jsem jeho paměti, co jsi mi dal loni. Připadal mi jako člověk s ohromnými kvalitami, mimo jiný měl úžasnou odvahu. Ale …

– Ale co?

– Na jedno kolem Weserübungu zapomínáš. Francouzi a Poláci obsadili Narvik a zničili jeřáby na nakládání rudy, když Angličani rozdrtili německou flotilu.

– Eskadru torpédoborců. Došlo jim palivo.

– Nojo, přerušila ho podrážděně., Vtip je v tom, že ten německý generál, Dietl, se ocitl v zoufalé

válečné situaci. Musel ustoupit do hor a žádal na Hitlerovi povolení kapitulace. Ale švédská

železnice jim dovezla posily a materiál, a tak se z toho vysekal. A to je taky moc pěkný příklad na švédskou neutralitu.

Švédská vláda věděla, že Hitler nikdy neměl v plánu Švédsko napadnout, protože ho považoval za přátelsky naladěnou zemi. A zrovna tak byli ve vládě, vojsku a na polici lidi, kteří horovali pro to, aby se Švédsko zapojilo do války na německé straně, a jako záminku si vzali strach ze socialismu. A potom, když Rusové rozdrtili nacisty u Stalingradu a už bylo zřejmé, že Hitler válku prohraje, přenesly se švédské sympatie hbitě na Ameriku, A od té doby se jí drží. Švédská sociální demokracie už celá desetiletí podvádí lidi falešnou propagandou. Ve skutečnosti zastupuje kapitalistické zájmy kliku odborářských koryfejů, od kterých se očekává, že dokážou zmanipulovat většinu dělníků. A to je zločin proti lidu, proti každému jedinci, který v téhle zemi žije. A teď byla do tohohle zločinu zatažena i policie. já vím, chápu, že ty a ta tvoje komise pro vyšetřování vražd nemáte nic společného s každoden
ní policejní brutalitou a neúčastníte se politického pronásledování. Ale naprosto chápu tvého kolegu, který s tím praštil.

– Kol berga.

– Mimochodem je to příjemný člověk. A jeho manželka se mi taky líbí. Prostě mi připadá, že se zachoval správně. Pochopil, že policie jako organizace se věnuje terorizování v podstatě dvou kategorí lidí: socialistů a takových, které společnost vyboxovala. Jednal podle svého svědomí a přesvědčení.

– Já zas mám dojem, že udělal chybu. Kdyby skončili všichni slušní policisté kvůli tomu, že na sebe berou vinu ostatních, zůstali by tam jen tupci a verbež. A kromě toho už jsme se o téhle věci jednou bavili.

– My dva už jsme se bavili skoro o všem. Napadlo tě to někdy?

Přikývl.

– Ale položil jsi mi konkrétní otázku a já ti odpovím. Chtěla jsem jen objasnit pojmy. Ano, miláčku, myslím si, že jsi udělal chybu. Co by se stalo, kdybys to odmítl?

– Asi bych to dostal příkazem.

– A kdybys odmítl uposlechnout rozkaz?

Martin Beck pokrčil rameny. Byl strašně unavený, ale rozhovor ho zajímal.

– Asi by mě suspendovali. Ale upřímně řečeno to není pravděpodobné. A tu práci by dostal někdo jiný.

– Kdo?

– Zřejmě Stig Malm, náměstek. Můj takzvaný šéf a přímý nadřízený.

– A ten by se toho zhostil hůř než ty?

– Jo, to určitě.

– Ale zcela spontánně a bez zvláštního odůvodnění si stejně myslím, žes to měl odmítnout. Prostě

to tak cítím. A city se dají těžko analyzovat. Stavím se k tomu asi nějak takhle: Naše vláda, která

tvrdí, že reprezentuje lid, si pozve nechvalně známého reakcionáře, který se ještě ke všemu málem nedávno stal prezidentem. Kdyby se jím stal, už jsme tu zřejmě měli další světovou válku. Ale oni si ho klidně pozvou jako váženého hosta.

Naši ministři s předsedou vlády v čele se posadí a zdvořile s ním budou žvanit o krizi a cenách nafty a ubezpečovat ho, že staré poctivé neutrální Švédsko je pořád ještě pevnou baštou proti komunismu, jako vždycky bývalo. Pozvou ho na náramně honosnou večeři a tam se bude smět setkat s takzvanou opozicí, která hájí stejně kapitalistické zájmy jako vláda, snad jen poctivěji formulované. A pak si nacpe nácka s tím naším zabedněným loutkovým králem. A celou dobu bude tak zatraceně starostlivě střežen, že snad ani nebude moct zahlédnout jediného demonstranta, ani si nebude moct poslechnout, že existuje nějaká opozice, pokud ho o tom ovšem nebude informovat přímo Sápo nebo CIA. jediný, čeho si všimne, bude nepřítomnost. Cal a Hermanssona na galavečeři, a že tedy jedině komunisti s ním nechtějí mít nic společného.

– To se teda mýlíš. Všichni demonstranti se mohou objevit na dohled.

– Pokud se ovšem vláda nevyděsí a nezbaví tě funkce. Co můžeš dělat, když ti najednou zavolá

předseda vlády a oznámí ti, že se všichni demonstranti mají odvést na Räsundský stadión a zavřít?

– To bych teda skutečně odmítl.

Delší dobu ho pozorovala, seděla s bradou opřenou o pokrčená kolena a rukama si objímala nárty: Měla po sauně rozcuchané vlasy a v nepravidelných rysech se jí zračilo zahloubání. Připadala mu krásná.

Nakonec řekla:

– jsi príma člověk, Martine. Ale máš děsný povolání. Co je to za lidi, který dáváš zavírat za vraždy a jiný mizérie? Jako tuhle naposled. Poražený chlap, obyčejný dělník, co se pokusil vrátit ránu takový kapitalistický svini, která mu zničila život. Jaký mu vlastně vyměřej trest?

– Asi tak dvanáct let, Dvanáct let, opakovala., Nejspíš mu to stálo za to. Nevypadala šťastně. A potom náhle, jak už to mívala ve zvyku, změnila téma.

– Děti jsou u Sary, o poschodí výš, takže se můžeš v klidu vyspat a nikdo ti nebude skákat po žaludku. Ale možná, že na tebe šlápnu já, až si půjdu lehnout.

To se stávalo dost často, když si šla lehnout, až když usnul. A potom znovu obrátila list.

– Doufám, že si uvědomuješ, že tenhle vysoce vážený host má na svědomí desetitisíce lidských životů. Byl jedním z nejaktivnějších hlasů pro strategické bombardování severního Vietnamu. A ve vládě už je od dob korejský války a taky podporoval MacArthura, když chtěl shodit na Čínu atomovou bombu.

Martin Beck přikývl.

– Já vím, řekl. Potom zazíval.

– Jdi si už lehnout, vyzvala ho rozhodně., Až se probudíš, dostaneš snídani. V kolik tě mám vzbudit?

– V sedm.

– Tak dobře.

Martin Beck si lehl ausnul skoro okamžitě.

Rhea chvíli poklízela v kuchyni. Potom šla do ložnice a políbila ho na čelo. Vůbec nereagoval. V bytě bylo teplo, svlékla si svetr, uvelebila se do svého oblíbeného křesla a chvíli si četla. Špatně usínala a často byla vzhůru ještě k ránu. Nespavost je protivný neduh, který obvykle vede k nestálému temperamentu a nevypočitatelným náladám. Dřív se snažila tyto obtíže léčit červeným vínem, ale teď proměnila nouzi v ctnost a pročítala řady nudných skript a jiného podobného materiálu.

Rhea Nielsenová byla zvědavá a často svou zvědavost ukájela bez skrupulí. Když si pročetla článek o šetřeni o povaze a životě obžalovaného, který napsala sama před několika lety, rozhlédla se kolem sebe a oko jí padlo na aktovku Martina Becka.

Bez velkého rozmyšlení ji otevřela a začala listiny studovat.

Pečlivě a se zájmem. Nakonec rozevřela složku, kterou dostal Martin Beck od Gunvalda Larssona těsně před odchodem.

Dlouho si prohlížela obsah s napjatou pozorností a se značným překvapením. Za dost dlouhou dobu všechno zase uložila do aktovky a šla si lehnout. Na Martina Becka šlápla, ale ten spal tak hluboce, že se ani neprobudil. Potom se přitiskla tváří k němu.

Patnáctá kapitola

Martin Beck čekal komplikace a ty se dostavily hned následujícího rána. Eric Mäl er osobně vstoupil do dveří a hodil Melanderovi na stůl svazek fotostatických kopi .

– To je náš plán tělesné ochrany, řekl., Hotovo. Použijeme čtyř set osob, to znamená, že zaberu část posil z venkova a …

– … z jiných míst.

– Z jakých?

Mäl er neodpověděl. Místo toho se zeptal:

– je tady Beck?

Melander mlčky ukázal troubelí.

V kanceláři seděli Martin Beck, Gunvald Larsson a Skacke. Zřejmě o něčem hovořili, ale okamžitě

zmlkli, jakmile se ve dveřích objevil šéf Sápa. Martin Beck a Gunvald Larsson pokývli hlavou, Skacke váhavě pozdravil:

– Dobrý den.

Mäl er byl jako obvykle trochu zadýchaný. Posadil se na volnou židli, povolil si opasek a nepříliš

čistým kapesníkem si otřel pot z čela.

– Objevila se nová, ale ne tak docela neočekávaná obtíž, řekl.

– Aha, podotkl Martin Beck.

Mäl er vytáhl hřeben a pokusil se dát jakžtakž do pořádku svou nepoddajnou ohnivou kštici. Moc se mu to nepodařilo. Nakonec pokračoval: – Dostali jsme zaručené zprávy ze sousedních zemí, hlavně z Norska a z Dánska, že od nich můžeme očekávat tisíce organizovaných demonstrantů. Jde o celý vlak, ale hlavně o spoustu speciálně vypravených autobusů a přirozeně taky o osobní auta.

– Hm.

– Přišel jsem udělat vážný návrh.

– Jaký?

– Zastavíme tyhle transporty hned na hranicích a pošleme je zpátky domů. Gunvald Larsson se až doposud neprojevoval. Teď praštil dlaní do stolu a hlasitě řekl: – To teda ne!

– Takže já k tomu chci souhlas, pokračoval Mäl er, jako by se nechumelilo.

– Odpověď jsi slyšel, řekl Martin Beck.

– Já myslel, že šéf jsi tady ty.

– Mám na to stejný názor jako Gunvald.

– Mám dojem, že to plně nedoceňujete, opáčil šéf Sápa., A s kolika vlastními demonstranty budeme muset počítat, to ví bůh.

– Myslíš, že to ví? řekl Gunvald Larsson., V tom případě sis ale spletl cestu. Kostel leží dole na Řemeslnický ulici.

– Určitě jich budou tisíce, pokračoval Mäl er bez mrknutí., A to zaměstná každýho pořádkovýho policistu, kterýho budeme mít ve službě. Norsko a především Dánsko mají ohromné mládežnické komunistické hnutí, organizované jako skupiny na podporu jihovietnamských partyzánů a vedle toho i daleko rafinovanějším a ne tak nápadným způsobem. My si prostě se všemi neporadíme.

– Ale určitě, odbyl ho Martin Beck., Šéf pořádkové policie se toho nebojí.

– Já se taky nebojím, řekl Mäl er., Já se vůbec nikdy nebojím.

Ale chci, aby to proběhlo hladce. Vsázíme všechno na to, abychom ochránili senátora, a já si nepřeju, aby se na něj vrhli fanatici a společnosti nebezpeční živlové rovnou ze tří zemí najednou. A kromě toho se mi plán pořádkové policie vůbec nezamlouvá. Kdo ručí za to, že to klapne?

– My, odpověděl Martin Beck., A tvůj úkol je, pokud vím, zaručit tělesnou ochranu. Mäl er si popustil řemen o další dírku.

– To je mi jasný, řekl., Plán je hotov. Právě jsem ho položil Melanderovi na stůl. Možná že budu potřebovat speciální družstvo na kladení věnce. Chce přece vystoupit z neprůstřelného vozu, a to bude jako na ráně. Ale s tím nebudou problémy. V nejhorším případě na to dostanu lidi od vás.

– To skutečně jen v nejhorším případě, řekl Gunvald Larsson.

– Ale druhá, otázka je důležitější, pokračoval Mäl er., Udělal jsem formální návrh, a vy jste ho zamítli. Bez odůvodnění.

– Odůvodnění ti můžeme dát, řekl Martin Beck., To je bez problémů. Podíval se na Gunvalda Larssona a ten se ujal slova:

– Především se tvoje názory střetají s naším všeobecným pojetím práva na demonstraci. Demonstrace je plně zákonná.

– Ano, pokud probíhá pokojně.

– Ve většině případů, kdy demonstrace nebyly pokojné, vyprovokovali násilí policisté. A v několika případech nesli odpovědnost za násilnosti jen policisté.

– To není pravda, pronesl Mäl er s vnitřním přesvědčením zarytého lháře Měl se stát politikem. Pomyslel si Martin Beck.

Nahlas řekl:

– A my jsme si řekli, že tomu tentokrát zabráníme. Tvůj plán má ostatně jinou zásadní vadu.

– Jakou?

– Spolupráce mezi severskými zeměmi mimo jiné předpokládá, že občané těchto států mají právo se volně pohybovat po celé Skandinávi . Tohle právo je zakotveno v dohodě o bezpasovém styku. Takže zabránit třeba skupině demonstrantů z Dánska vstoupit do země je přestupkem proti skandinávské spolupráci a přímým porušením konvence Severské rady. Nemusím ti, myslím, připomínat, že Švédsko se pod tu konvenci taky podepsalo.

– Prosím tě, jakápak skandinávská spolupráce, odfrkl si Mäl er,, když postavíme atomovou elektrárnu prakticky v Kodani. A Dánů se ani nezeptáme. Minulý týden jsem byl v Kodani a všiml jsem si, že z nádraží Nordhavn si můžeš prohlídnout elektrárnu v Barsebäcku do nejmenších podrobností. Ani nepotřebuješ dalekohled.

– A ty si myslíš, že to je chyba? zeptal se Gunvald Larsson sladce.

– To není moje věc, abych si o tom něco myslel, prohlásil šéf bezpečnostní policie., Jen jsem si na to vzpomněl, když Beck kázal o skandinávský spolupráci.

Postavil se a stoupl si přímo před Martina Becka. Pupkem se ho skoro dotýkal.

– Takže vy to zamítáte? Ptám se naposled.

– Definitivně, odpověděl Martin Beck., V tomto bodě jsme neústupní.

– Předpokládám, že víš, že máš ještě řadu nadřízených.

– Tentokrát ne, odpověděl Martin Beck., V téhle otázce se nepovažuju za podřízeného nikomu.

– Pánové se teď cítí pevní v kramflecích, poznamenal Mäl er. Ale přijde jiná doba. Možná dost brzo. Eric Mäl er bez rozloučení odešel.

– Co teď asi udělá? zeptal se Benny Skacke. Gunvald Larsson pokr čil rameny.

– Zřejmě půjde na hlavní správu a pobaví se s prezidentem a s Malmem. Potom se uvidí. Nemuseli čekat dlouho.

Telefon zazvonil po čtvrthodině. Zvedl ho Skacke.

– Náměstek, oznámil s rukou na mluvítku.

Gunvald Larsson se natáhl po sluchátku.

– Malm. Právě jsem mluvil s Ericem Mäl erem. Tvrdí, že ignorujete jeho názory.

– Mäl er se může jít vycpat, řekl Gunvald Larsson.

– A jak se na to díval přežvýkavec?

– Šéf. Ten je na chalupě. Odletěl tam včera.

Chalupa policejního prezidenta leží v přírodní rezervaci, což všem přišlo nanejvýš podivné a některým dokonce směšné.

– On si zalezl do chalupy, opakoval zaraženě Gunvald Larsson. Zrovna teď?

– Ano. Včera byl hrozně vyčerpaný a podrážděný. Řekl, že si tu věc potřebuje v klidu promyslet. Tíží

ho břímě odpovědnosti:

– Ať se jde spláchnout do hajzlu, ulevil si Gunvald Larsson.

– Nemluv tak vulgárně, Larssone, napomenul ho Malm., Ať už je to jak chce, nebyl šéf ve své kůži.

– Vylil si to na tobě?

Chvíli bylo ticho. Potom Malm řekl:

– Jo.

– Zkusil jsi to s těmi bordely? A pruhy?

– Jo, ale on se vůbec nesmál.

– Asi jsi mu to špatně vyložil, řekl Gunvald Larsson.

Martin Beck i Skacke poslouchali repliky Gunvalda Larssona značně překvapeně:

– To je možné, připustil Malm., Ale chtěl jsem vám každopádně říct, že Mäl er je oficiální velitel bezpečnostní policie v zemi.

Nemůžete ho ignorovat.

– Jak to že ne? Pro mě jako by vůbec neexistoval.

– Sám si myslím, že jste přijali chybné rozhodnutí.

– Ty taky? Ale to je naše věc, nebo ne?

– No, každopádně jde teď přímo na vládu. Pokládal jsem za svou povinnost z pozice koordinačního experta této skupiny vás o tom informovat.

– Prima, pochválil ho Gunvald Larsson., Zachoval ses bezvadně.

Dík.

Položil sluchátko. Ostatní ho tázavě pozorovali.

– Prezident je na chalupě a přemýšlí o své odpovědnosti, vrtulník mu parkuje zřejmě rovnou u baráku a Mäl er běžel na vládu.

– Hm, zamručel Martin Beck.

– A co to bylo s těmi pruhy, zeptal se Skacke.

– To je tak blbý, že se to nedá opakovat, a moc dlouhý na vysvětlování, odpověděl Gunvald Larsson lakonicky.

” Podíval se na svůj chronometr.

– Musíme jít, jestli tam máme být včas, upomenul Martina Becka.

Martin Beck přikývl a oblékl si bundu. Potom šli, Cestou prohodil Martin Beck k Fredriku Melanderovi:

– Díval ses na Mäl erův plán tělesné ochrany?

– Právě jsem to dočetl.

– A?

Melander se rýpal v troubeli.

– Vypadá to přiměřeně.

– Aspoň něco, podotkl Gunvald Larsson., Ale být tebou, tak to radši projdu ještě jednou.

– To taky mám v úmyslu, přisvědčil Melander.

Když po dvou hodinách zatelefonoval Stig Malm, byl v kanceláři jen Benny Skacke. Melander odešel na záchod a Rönn byl venku cosi vyřídit.

– Kriminální inspektor Skacke.

– Tady náměstek Malm., Potřebuju mluvit s Beckem nebo s Larssonem.

– Mají nějakou poradu.

– Kde?

– To nemůžu říct.

– Ty nevíš, kam šli?

– Ale jo, odpověděl Skacke odvážně., Ale nesmím to prozradit.

– Mladý muži, začal Malm výhrůžně., Musím tě upomenout na tvé služební postavení a na to, že ve skutečnosti patříš do mého oddělení.

– Momentálně ne, řekl Skacke.

Jeho sebevědomí bylo bez závad.

– Kde je Beck a Larsson?

– Neřeknu.

– Je tam ještě někdo, s kým se dá mluvit? Třeba Einar Rönn?

– Ne, šel něco vyřídit.

– CO?

– O tom taky nesmím mluvit, odpověděl Skacke., Je mi líto.

– S tím můžeš počkat, protože na litování budeš mít ještě příležitost, okřikl ho Malm., A nebude to dlouho trvat.

Potom praštil sluchátkem. Skacke se zašklebil a zavěsil. Vzápětí zazvonil telefon znovu.

– Kriminální inspektor Skacke.

– To slyším, řekl Malm ledově., Mohl bys přijmout zprávu a předat ji komisaři Beckovi, až se vrátí?

– Samozřejmě, odpověděl Skacke pokorně.

– Dostal jsem přímo z vlády následující informace, začal Stig Malm nápadně vznešeně., Šéf bezpečnostní policie se obrátil přímo na ministra spravedlnosti se stížností na odpověď, kterou dostal ráno od Becka. Ministr ho však odkázal zpátky na vedení zvláštní skupiny S poukazem, že se nehodlá vměšovat do záležitostí policie. Komisař Mäl er se tedy obrátil přímo na předsedu vlády a ten zpočátku váhal, ale po rozhovoru s ministrem spravedlnosti došel ke stejnému závěru jako on. Je to jasné?

– Samozřejmě, přikývl Skacke.

– A jakmile se Beck nebo Larsson vrátí, potřebuju s nimi mluvit o jiné věci. Vy mezitím můžete přemýšlet, jak se budete napříště chovat k nadřízeným. Na shledanou. Martin Beck a Gunvald Larsson se vrátili až pozdě odpoledne.

Tvářili se vcelku spokojeně s tím, co se jim podařilo vyřídit.

Rönn se toho dne už vůbec nevrátil. Dostal speciální úkol a ten byl časově značně náročný. Návštěvníci a telefonáty proudili nepřetržitým tokem.

Králův tajemník oznámil, že se veličenstvo rozhodlo vyjít na Logárden před zámek a přivítat senátora, až bude přicházet od severního schodiště.

Martin Beck podotkl, že toto aranžmá neulehčuje nároky na bezpečnostní opatření, zejména na ochranu na dálku, ale tajemník lakonicky odpověděl, že král nemá strach. Kolem páté hodiny dorazil naprosto nečekaný návštěvník. Dveře se rozlétly a dovnitř se vřítil se sklopenou hlavou Buldozer Olsson, značně připomínaje býka ozdobeného květinami na cestě do arény.

Vypadal jako obvykle, měl pomačkaný bledě-fialový oblek, růžovou košili a neuvěřitelně

pomalovanou kravatu.

Melander nehnul ani brvou, ale Gunvald Larsson poskočil jako uštknutý na nepříjemném místě. Potom se zaraženě zeptal:

– Co tady děláš?

– Náměstek Malm z hlavní správy mě požádal, abych sem zaskočil, až mi to vyjde, zašvitořil vesele Buldozer., Zřejmě si myslel, že se vám mohly objeví nějaké právní problémy, se kterými byste si sami nevěděli rady.

Docupital k nástěnné mapce, chvíli ji studoval, pak spráskl ruce a z ničeho nic vykřikl: .

– Jakpak vám to jde, hoši?

I Martina Becka to pozdvižení přilákalo a znechuceně se na návštěvníka podíval. Naprosto vyrovnaným hlasem řekl:

– Všechno postupuje podle plánu. žádné zvláštní právní problémy se nenaskytly. Ale to víš, že se budem cítit klidnější, když se na tebe budeme moct obrátit, kdyby se něco objevilo.

– Výborně, pochvaloval si Buldozer., Výborně.

– Kde je Werner Roos, zeptal se škodolibě Gunvald Larsson.

– V Canbeře v Austráli , takže čekám, že udeří co nevidět.

Jediný, problém, se kterým se musím potýkat, je, že se ve čtvrtek a v pátek budu muset obejít bez poloviny specialistů na bankovní loupeže. A kdo je zabral? Nikdo jiný než vy pro ta svoje bezpečnostní opatření. Budou to perné dny, pánové. Dejte na má slova. Ale my už si nějak poradíme. Jsme na to, takříkajíc, zvyklí.

Rozhlédl se kolem sebe kanceláří a vesele prohodil:, Tak hodně štěstí, chlapci. Potom skočil ke dveřím a byl pryč, než mu někdo stačil kývnout na pozdrav.

– Krucinál, povzdechl si Gunvald Larsson,, ten Malm je takovej pitomec, že nám ještě hodí na krk Buldozera.

– Vždyť se na něj vůbec nemusíme obracet, řekl Martin Beck nevzrušeně. Zprávou od krále byl program kompletní.

Všechny podrobnosti se objeví v novinách, dokonce i trasa konvoje. Jediné, co se nikdo nedozví, bude jako obvykle obsah rozhovorů mezi vysokými politiky a to, jaký měly výsledek. Až bude po všem, dá se tradičně očekávat bezbarvé, nic neříkající komuniké.

Přílet váženého hosta bude přenášet rozhlas i televize, stejně tak cestu do města, kladení věnce a setkání s králem.

Všechno vypadalo jasné, prosté a připravené.

Šestnáctá kapitola

Vojenské muzeum ve Stockholmu leží v Rytířské ulici ve čtvrti Východní Malm. Je umístěno ve starých kasárnách a zasunuto za velký dvůr s dokonale udržovanými a dekorativně rozestavěnými starými děly. Vyplňuje celé prostranství mezi Sibylinou a Dělostřeleckou ulicí. Nejbližší budova má s válečnictvím jen málo společného. Je to kostel Pledvigy Eleonory, který navzdory půvabné kopuli nepatří k architektonickým skvostům města, a nelze se s ním moc chlubit. V současnosti se nelze moc chlubit ani vojenským muzeem, zejména ne poté, kdy bylo odhaleno, že se v domě skrývá část tajné zpravodajské služby, jelikož muzeum slouží jako vhodná zástěrka: Martin Beck spěchal a kromě toho léty zlenivěl. Do konce se mu ani nechtělo čekat v beznadějné telefonní frontě na taxíka, a tak se nechal na místo dovézt hlídkovým vozem. Posádka vozu nepatřila do nechvalně známého policejního obvodu Východní Malm, který na se
be neustále upoutával pozornost podivnými šťárami a nápadně svévolným uplatňováním onoho příšerného zákona o tom, že policie má právo zadržet lidi bez zřejmého důvodu. Oba to byli příjemní mladíci a jeden z nich dokonce vystoupil a zasalutoval, když dorazili na místo. Martin Beck na chvíli zauvažoval, zda ten pozdrav patřil jemu nebo všem vznešeným válečným monumentům. Srdce muzea tvoří veliká síň s letitými kanóny a různými starými bouchačkami, ale šéfa státní

komise pro vyšetřování vražd sem nepřivedl zájem o histori .

V poměrně malé místnůstce seděl za stolem tlouštík, který řešil nějaký šachový problém. Byl mimořádně obtížný, mat pátým tahem.

Muž si chvílemi udělal do bloku poznámku, ale vzápětí ji zase přeškrtl. Bylo dost důvodné

podezření, že toto není vlastní náplň jeho práce, protože na stole ležela i rozebraná pistole a vedle otáčecí židle stála dřevěná bedna skoro plná střelných zbraní.

Některé byly opatřeny lepenkovými cedulkami připevněnými očkem, většinou však zbraně

postrádaly popis.

Muž řešící šachové otázky byl Lennart Kol berg. Spoustu těžkých let nejbližší muž Martina Becka. Už skoro před rokem dal polici vale, jeho výpověď vyvolala značný povyk a podnítila řadu jedovatých poznámek.

Jeden z nejlepších kriminalistů v zemi, kromě toho člověk v zajištěném vysokém postavení, skončil proto, že už nedokázal být policistou. Nevypadalo to dobře a Stig Malm se štval jako vzteklý pes s vyplazeným jazykem chodbami velitelství ve Västberze i na Kungsholmenu, aby dostál prezidentovu příkazu, že se nic nesmí dostat ven.

Přirozeně se to ven dostalo, mimo jiné do novin, ale tam nepovažovali za nic

mimořádného, že odešel starý policista, podobně jako když se cestováním, úplatky a pitím znuděný sportovní

reportér na všechno vykašle a rozhodne se raději věnovat dětem a koukat na fotbal v televizi. Pro Martina Becka osobně to bylo neštěstí, ale dokázal se přes to přenést. V soukromí se stýkali dál, sice dost zřídka, nicméně se ne jedna sklenka vypila jak v Kol bergově bytě v Štítkařské uličce, tak v bytě Martina Becka v Kupecké.

– Ahoj, pozdravil Kol berg.

Návštěva mu udělala radost, ale nedával najevo žádné překypující nadšení. Martin Beck beze slova poplácal svého starého přítele po zádech.

– Tohle je zajímavý, řekl Kol berg. Kývl hlavou k bedýnce.

– Spousta starých pistolí a revolverů, které sem povětšinou chodí z různých obvodů. Hodně lidí

odevzdalo podivuhodné staré bouchačky, když parlament přijal nový zákon o nošení zbraně. Ale člověka, který sem svůj arzenál přinesl dobrovolně, pochopitelně nikdy ani ve snu nenapadne střílet na cíl. Do většiny z nich už se nedá sehnat munice, ale profesionální sběratelé zbraní si to zřejmě nějak obstarají. Dokonce i do pistolí s křesadlovým zapalováním. jeden šikula v západním Německu prý přijímá objednávky na výrobu všech typů munice.

Martin Beck se podíval do bedýnky. Byla tam všehochuť.

– Tady neměl nikdo čas ani náladu všechno to haraburdí projít a pořádně zkatalogizovat. Ale někomu připadalo, že já se na to hodím, ačkoliv půlka policejní správy mi nadává do komunistů. A ten někdo měl pravdu, Kol berg byl systematik, jakému nebylo rovno. Ukázal na rozebranou pistoli a řekl: – Podívej se třeba na tohle. Ruský automatický nagan, jedenáct milimetrů a stařičkej. Podařilo se mi ho rozebrat, ale teď mi vůbec neni jasný, jak to dám zase dohromady. A tady …

Hrábl do bedýnky a vytáhl ohromný starý kolt.

– Viděls už někdy tak parádního peacemakera? A fantasticky udržovaný. Takový měla Äsa Torel ová

pod polštářem, když zabili Stenströma. Odjištěný a nabitý, pro jistotu.

– Dost často jsem se s Äsou v létě viděl, řekl Martin Beck. Pracuje teď na kriminálce v Märstě.

– U Märsty Pärsty, poznamenal Kol berg a zasmál se.

– Udělala s Bennym kus práce na té vraždě v Rotebro.

– Na vraždě v Rotebro?

– Ty nečteš noviny?

– Jo, ale ne tohle, odpověděl Kol berg.

– Benny? Pokaždý, když o tomhle cápkovi slyším mluvit, tak si vzpomenu, že mi jednou vážně

zachránil život. Ale kdyby se předtím nechoval jako pitomec, tak pochopitelně potom nemusel nic zachraňovat.

– Benny je šikovný kluk, řekl Martin Beck., A z Äsy se taky stal dobrý policista.

– Jo, podivné jsou cesty Páně, pronesl Kol berg, který, ač vystoupil před mnoha lety ze státní církve, nezřídka sahal k náboženským citátům.

Potom řekl:

– Vždycky jsem si myslel, žes to s Äsou měl dát dohromady. Bylo by to bezvadný řešení a z ní by kromě toho byla dobrá manželka.

A navíc ses do ní zamiloval, ačkoliv jsi to nechtěl přiznat. A ona přece byla tak strašně pěkná holka. Martin Beck zavrtěl hlavou a Kol berg řekl: – Co se to vlastně tenkrát v Malmö stalo? Zařídil jsem to tak, abyste měli pokoje hned vedle sebe, ne?

– To se nikdy nedozvíš, odrazil ho Martin Beck., A jak to vypadá s Gun?

– Výborně. Strašně se ji v práci líbí a je den ode dne krásnější. A mně to připadá zábavný, starat se čas od času o děti. já jsem se ti dokonce naučil i vařit.

– Teda myslím líp než dřív, dodal skromně.

Náhle se vrhl na rozebranou automatickou pistoli.

– Už to mám, vykřikl., Tahle závlačka. Už jsi někdy viděl tak nemožnou závlačku? Věděl jsem, že na to nakonec přijdu. Ta závlačka je klíčová součást celé konstrukce. Rychlostí blesku zbraň znovu sestavil, otevřel velký kroužkový blok s cyklostylovanými formuláři, vypsal registrační kartu, opatřil pistoli cedulkou, kterou připevnil na lučík, a odložil ji. Martina Becka to nepřekvapovalo. Kol berg většinou fungoval tímhle způsobem.

– Äsa Torel ová, pronesl Kol berg zasněně., Byli byste krásný pár.

– Ty bys chtěl být ženatý s policistkou a každý společný volný večer prožvanit o tom, co se stalo ve službě? A kromě toho se ženou, která má ctižádost a chce udělat kariéru a strašně brojí proti mizernému postavení ženy v policejním sboru?

Kol berg o tom zauvažoval. Potom udělal své typické gesto, zhluboka si povzdechl a pokrčil svými obtloustlými rameny.

– Asi máš pravdu, řekl., Tahleta druhá je pro tebe zřejmě lepši. Myslím Rheu.

– To si teda piš, ubezpečil ho Martin Beck.

– Jenže ona je tak strašně ukecaná, řekl Kol berg., A kromě toho má moc široký ramena a útlý boky a neodbarvuje si taky vlasy?

Zmlkl, uvědomil si, že se starého přítele asi úplně zbytečně dotkl. Martin Beck se usmál a řekl:

– Znám jiný lidi, kterým huba jede jako šlejfířovi a taky mají mimořádně široká ramena. Abychom přímo neřekli masitá:

Kol berg vylovil z bedýnky velkou automatickou pistoli, potěžkal ji v ruce a řekl:

– Tahleta věcička by se hodila ke Gunvaldu Larssonovi.

Devítimilimetrový SIG dvě stě deset. Za pár tisíc by si ji mohl nechat poniklovat.

– Už jednu má, skoro stejnou.

– jo, toho mastera. Jenže ho nikdy nepoužívá. Představ si chodit s něčím takovým. Vytáhl závěr a vypadla lesklá měděná patrona.

– Tomu říkám lemplovství, potřásl hlavou.

Kol berg vytáhl zásobník, ale ten byl prázdný. Odložil pistoli a šachový problém a řekl:

– Co jsi chtěl? Předpokládám, že sis nepřišel poklábosit o ženských.

– Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nevzal jeden speciální úkol.

– Placený?

– To je snad jasný. Jsem na tom s rozpočtem dobře. V podstatě nemám žádný omezení.

– A co by to mělo být?

– Ochrana toho senátora ze Států, co přiletí příští čtvrtek. Mám to na starosti.

– Ty?

– Nic jinýho mi nezbývalo.

– A co v tom mám dělat já?

– Jen si pročíst tyhle papíry a potom jednu přísně tajnou věc Podívej se na to, jestli v tom nenajdeš nějakou blbost.

– Není největší blbost sem toho chlapa zvát?

Martin Beck nechal otázku bez odpovědi.

Místo toho řekl:

– Bereš to?

Kol berg chvíli pohledem hodnotil svazek fotostatických kopii a potom se zeptal:

– Jak na to pospícháš?

– Dost.

– Tak dobře, odpověděl Kol berg., Říká se, že prachy nesmrděj, a já rozhodně nemůžu tvrdit, že by prachy od policie smrděly víc než odjinud. Udělám to přes noc. Co je v tom tak strašně tajnýho?

– Tady to, ukázal mu Martin Beck.

Vytáhl přeložený arch papíru z náprsní kapsy.

– Od toho ani nemám kopii, řekl.

– Tak dobře, řekl Kol berg., Zítra ráno ve stejnou dobu tady budu sedět.

*

– Ty jsi přesnej jak exekutor, poznamenal Kol berg v úterý ráno.

Martin Beck se mu postavil za židli a zvědavě si prohlížel malou dvouhlavňovou pistoli, kterou Kol berg právě zapisoval.

– Derringer, vysvětloval Kol berg.

– Ani jsem si nemyslel, že ve Švédsku nějaký jsou.

– Tu si zřejmě někdo už hodně dávno přivezl ze Států. Je to nádherný starý originál, vyrobený

osmnáct set osmdesát jedna a určitě ho nikdo nikdy nepoužil. Ani zkušebně.

– Tak co?

– Pročetl jsem to všechno: Dvakrát. Zabralo mi to celou noc.

Martin Beck vytáhl z kapsy úzkou dlouhou obálku a podal mu ji.

Kol berg ji otevřel a hvízdl.

– Tak to jo, to za tu noc stálo. Za tohle bude večeře v Operním sklípku, zřejmě hned dneska večer.

– Cos našel?

– V podstatě nic. Je to dobrý plán. Ale …

– No?

– Jestli má vůbec smysl Mäl era na něco upozorňovat, tak by se mu mělo zdůraznit, že má dva dost těžké momenty. Jednak až se ten mizera postaví s králem na Logärdenu. A potom o něco lehčí situace, až bude senátor s předsedou vlády klást věnec.

– A co dál?

– Už nic, jak už jsem říkal. Tahle tajná věc mi pochopitelně připadá dost směšná. Nebylo by nakonec lepší přestrojit Gunvalda Larssona za vánoční stromek s hvězdou a americkou vlajkou na špičce a postavit ho na Sveino náměstí? A nechat ho tam až do vánoc?

Kol berg položil hromádku papírů s tím nejdůležitějším nahoře před Martina Becka. Potom vytáhl ze zásuvky malinký revolver: – Aby si lidi přivykli na strašné a děsivé pohledy, jak by to vyjádřil náměstek Malm.

– A dál?

– Jo, řekni Einaru Rönnovi, aby už se nikdy nepokoušel vyjadřovat písemně, a pokud to udělá, ať to proboha nikomu neukazuje. Jinak ho nikdy v životě nepovýší.

– Hm, zamručel Martin Beck.

– Tohle je pěkná věcička, podotkl Kol berg.

– Malý poniklovaný dámský revolver, jaký nosily americký ženský v kabelce nebo na přelomu století

v rukávníku.

Martin Beck se bez zájmu podíval na poniklovanou zbraň a uložil si papíry do aktovky.

– Z dvaceti centimetrů by ses s ní možná strefil do hlávky, zelí za předpokladu, .že by se ani nehnula:

Řekl Kol berg a rozebral malý revolver jedním rychlým pohybem.

– Tak já musím běžet, rozloučil se Martin Beck., A dík za pomoc.

– Nemáš zač, řekl Kol berg., Pozdravuj Rheu, jestli máš chuť.

A vlastně se o mně ani nezmiňuj. To bude lepší.

– Tak ahoj.

– Čau, řekl Kol berg a natáhl se pro další registrační kartu.

Sedmnáctá kapitola

V průběhu let se nejeden člověk zamyslel nad tím, jaké vlastnosti udělaly z Martina Becka tak dobrého policistu. Uvažovali o tom jak podřízení, tak nadřízení a většinou se nechali ovlivnit spíš závistí než obdivem. Nepřející často poukazovali na to, že měl jen málo úkolů a většinou dost snadných. A to byla pravda, protože případy, které řešil, nebyly početné ve srovnání s tím, jak zavalena prací byla jiná oddělení stockholmské policie.

Oddělení krádeží, narkotik a násilí měla ohromnou pracovní zátěž a procento jejich vyřešených případů bylo zoufale nízké. Některá hlášení se prostě ani neřešila a po čase se odepsala. Policejní ředitel a v poslední řadě potom i hlavní správa přicházeli stále se stejným vysvětlením, totiž že mají

nedostatek lidí.

Něco na tom pochopitelně bylo, ale přesto to mělo do pravdy hodně daleko. A to si neradi přiznávali: že je důležitější mít dobré policisty než jich mít hodně. Ve skutečnosti si na počet příslušníků pořádkových sil nemohl nikdo stěžovat. Oproti tomu by se dalo lecos poznamenat na adresu vzdělání jednotlivých policistů, které mělo silné mezery jak v otázkách psychologie, tak etiky. Nábor byl zvlášť v obdobích konjunktury obtížný, částečně z toho důvodu, že sbor přijímal nadměrné množství nezaměstnaných z řídce osídlených oblastí. Často šlo o lidi, kteří neměli ani ponětí o dynamice velkoměstského života. Mnozí si připadali odcizeně a uplatňovali se pomocí násilí a moci, která jim ani nepříslušela. Proto po čase houfně povolání opouštěli nebo hledali. místo na venkově, co nejdál od velkoměsta. A kromě toho ani nebylo snadné být policistou ve Stockholmu, kde si v současné době svobodn řádí různé bandy a celé organizace, obchod s narkotiky bují a zcela prosté konfliktní situace často vyvolávají nepříčetné násilnosti na obou stranách. A navíc policejní prezident za podpory mnohých dalších usiloval o přetvoření staré policejní struktury, která měla mnoho dobrých stránek, ale pochopitelně také nedostatků, z organizace v podstatě civilní na paramilitární ústřednu řízenou sílu s ohromnými technickými zdroji, ať už se budou používat pro cokoliv. Za tím vším stála vládní strana, která si nechala říkat sociálně demokratická, ale která léty přestala být jak socialistická, tak demokratická, ačkoliv ani v minulosti neoplývala ani jedním ani druhým, a jejíž název nebyl ničím jiným než stále chatrnější oponou pro čistě kapitalistickou státní moc. Práce policisty je povětšinou málo povznášející a vzrušující a řada jejích aspektů automaticky vyvolává odpor a nenávist.

Práce ve státní komisi pro vyšetřování vražd se svou letitou a často přehnanou pověstí čehosi opředeného napětím a dokonce romantikou tvořila výjimku.

Ale Martin Beck se vypracoval od píky a byl dobrým policistou už v dobách, kdy začínal jako strážník v policejním obvodu Jakob před více než třiceti lety: Vždycky dobře vycházel s lidmi, mnoho problémů se dalo překlenout trochou humoru a inteligencí a už tenkrát byl vděčen za to, že se nenechal k polici naverbovat od vojska, jako tomu bylo u řady jeho kolegů. Šest let hlídkování na ulicích v něm nezanechalo hořké vzpomínky a příležitosti, kdy se musel uchýlit k násilí, se daly na prstech spočítat.

Později se stále víc vyvíjel v úředníka a v průběhu let byl mnohokrát nucen ustoupit stupidním nadřízeným, ale i to přetrpěl, stejně jako mu na duši neublížily různá těžko pochopitelná disciplinární nařízení.

Jako většina ostatních měl přirozeně jistý zájem na své kariéře, ale v jednom bodě byl neústupný. Patřil k tomu typu lidí, kteří chtějí pracovat v terénu a stýkat se s lidmi a prostředím. Strach z toho, že bude uvězněn v kanceláři a že listování v papírech a telefonáty jen občas přeruší nějaká užvaněná porada, s největší pravděpodobností zpomalil jeho služební postup. Ale v době, kdy se stal kriminálním asistentem, bylo to v padesátém roce, měl štěstí, že ho brzy převedli do komise pro vyšetřování vražd. Služba ho zajímala, začal samostatně studovat kriminologi a psychologi a až do okamžiku zestátnění sboru měl bohudíky chápavé nadřízené a dobré spolupracovníky. Uchoval si schopnost mluvit s lidmi a navíc ji ještě rozvinul, takže si poměrně brzy vysloužil pověst jednoho z nejlepších policejních odborníků na výslechy. Ačkoliv se občas zaskvěl brilantními nápady a značně vyvinutým
analytickým myšlením, nebyly to vlastnosti, které by v první řadě vyžadoval od sebe nebo od svých spolupracovníků. Na otázku, co je v jeho povolání nejdůležitější, by zřejmě odpověděl, že systematičnost, zdravý rozum a dodržování povinností v tomto pořadí.

Ačkoliv Martin Beck měl v podstatě stejný názor na úlohu policie ve společnosti jako Lennart Kol berg, považoval vystoupení ze sboru pro svou osobu za vyloučené. Na to příliš lpěl na svých povinnostech a vzhledem k tomu, že si byl této své vlastnosti vědom, považoval se za nudného člověka a často ho to mrzelo. Během posledních let se sice trochu zlepšil, ale žádný vtipálek se z něj nestal, dokonce na to ani nepomýšlel. V současnosti jeho deprese spíš pramenily z toho, že je dost vysoce postaveným úředníkem ve společnosti, kde se nikdy nic nemění k lepšímu.

Oproti tomu ale Martin Beck netrpěl kolektivním úpadkem sboru tolik jako Lennart Kol berg. Nepřipadalo mu, že se na něm podílí.

Pochopitelně se páchala spousta omylů a přehmatů, ale ani on, ani jeho oddělení na nich nenesli vinu.

K řadě vlastností, které z Martina Becka učinily mimořádně dobrého policistu, je nutné připojit svědomitost, dobrou paměť, občas až oslí tvrdohlavost a dobrou kombinační schopnost. A další maličkost spočívala v tom, že si vždycky udělal čas na věci, které nějak souvisely se zaměstnáním. Často šlo o drobnosti, které se ukázaly jako bezvýznamné, ale v nejednom případě vedly zdánlivé maličkosti k důležitým zjištěním.

Když odešel od Kol berga s pozitivním vyjádřením o plánu na senátorovu ochranu, pocítil uspokojení, protože Kol berga stále ještě považoval za člověka, na kterého se v policejních otázkách může nejvíc spolehnout. Bylo to jen krátké setkání a náhle se rozhodl, že musí udělat ještě jednu návštěvu. Už dlouho to plánoval, ale pořád si na to ne a ne vyšetřit čas. Vlastně neměl čas ani teď, ale na druhé straně by měli být Melander, Gunvald Larsson a Skacke schopní vyřídit víceméně nesmyslné návštěvy a telefonáty sami. Rönn měl jinou práci a zřejmě se vůbec na velitelství nevyskytuje.

Proto se nechal zavézt do ulice Davida Pekaře. Martin Beck uměl řídit, alespoň byl držitelem řidičského průkazu ze čtyřicátých let, ale prakticky nikdy si za volant nesedal a ani neměl vlastní auto. Teď kdy do oné veliké události chyběly už jen dva dny, dostal služební vůz. Zelený, a policista za volantem byl v civilu. Za pět minut už stál přede dveřmi kanceláře Hedobalda Braxéna. Zvonek nefungoval, ale když zaklepal, uslyšel zevnitř dva zřetelné zvuky. Krknutí a zamňoukání. Potom teprve se ozval dutý hlas: – Dále.

Martin Beck se protáhl dveřmi, jak měl ve zvyku, a stál v kanceláři dřív, než hlas stačil domluvit. Krkal právě živil sebe a svou zoologickou zahradu. Obě kočky se tlačily u misky mléka a advokát právě sypal zrní letitému kanárkovi. Ve velkém popelníku čadil doutník, popelník už jistě nebyl vysypaný pár měsíců, a na upatlané podložce na psaní stál kartón mléka a dva chleby, jeden s tvrdým salámem, druhý se sýrem.

Braxén se na Martina Becka nepřítomně zahleděl. Potom poodsunul psací podložku a usadil se za svůj ohromný stůl.

– Rozbil se mi kávovar, řekl., Takže, teď piju mlíko i já. V mých letech to prý

pochopitelně není už

tak užitečné, ale proč by to koneckonců mělo vadit, že?

– Nojo, přitakal Martin Beck., Asi ne.

– Vy si už, pane komisaři, ani nepamatujete na propagování mlíka, ale dneska to vypadá, jako kdyby to, co se tenkrát tvrdilo, snad ani nebylo pravda.

Martin Beck si moc dobře vzpomínal na propagaci mléka, zvlášť na muže na chůdách a na to, že měli mléko ve škole zdarma, ale neměl chuť se pohroužit zrovna do tohoto tématu, a proto šel přímo na věc.

– Asi před půl rokem jsem na vaši výzvu svědčil u soudního řízení proti dívce jménem

Rebecka Lindová.

– Na druhé straně zase tyhle kočky žijou skoro výlučně z mlíka a Vrchnímu státnímu návladnímu, to je ten s tím zvláštním červenožlutým flekem ve tváři, to mu už je dvanáct let. A to na kočku není špatný.

– Přišel jsem kvůli soudu s Rebeckou Lindovou.

– Ministru spravedlnosti, to je ten černej, je teprve pět. Ale předešlý Ministr spravedlnosti se dožil devíti a živil se výhradně mlíkem a rybími karbanátky. A taky byl černej.

– K té Rebecce Lindové, ozval se Martin Beck.

– Jo, ta dívenka, upomenul se advokát., To od vás bylo moc hezké, že jste tenkrát přišel svědčit. Mělo to rozhodující význam.

Braxén se proslavil tím, že povolával dost kuriózní svědky. Mimo jiné se několikrát pokoušel přimět policejního prezidenta, aby svědčil u případů, které se týkaly rvaček mezi policisty a demonstranty, ale přirozeně nikdy neuspěl.

– Chtěl jsem se vás na něco zeptat, snažil se Martin Beck na sebe upozornit., A nemám moc času. Krkal to nechal bez poznámky, zato si pořádně ukousl z chleba se salámem. Zatímco přežvykoval, Martin Beck mluvil: – Tenkrát jste pozval jednoho svědka, který se nedostavil.

Filmového producenta, jmenoval se Walter Petrus.

– Vážně? vypravil ze sebe Krkal napůl zadušený soustem.

– Ano, odpověděl Martin Beck.

Krkal polkl.

– Vážně? vypravil ze sebe Krkal napůl zadušený soustem.

– Ano, odpověděl Martin Beck.

Krkal polkl.

– Už si vzpomínám, přisvědčil., Máte úplnou pravdu, ale on byl mrtvý nebo mu do toho přišlo něco jiného.

– Ne tak docela, opáčil Martin Beck., Ale zavraždili ho následující den.

– Aha, řekl Krkal.

Vypadal, že ho teď nezajímá vůbec nic, bohudík ani chleby.

– Proč jste chtěl, abych šel svědčit?

Zdálo se, že ani neposlouchá. Po chvíli Martin Beck otev řel ústa, aby dotaz zopakoval, ale v tom okamžiku zvedl advokát ruku a řekl: – Máte naprostou pravdu. Teď si vzpomínám, jak to bylo. Měl jsem v úmyslu ho použít za svědka, abych ukázal dívčin charakter a všeobecné názory: Ale on se odmítl dostavit.

– Co měl společného s Rebeckou Lindovou?

– Bylo to takhle, začal Braxén., Těsně poté, kdy Rebecka otěhotněla, přečetla si v jedněch novinách inzerát, kde stálo, že pohledné mladé dívky mohou získat dobře placené místo se skvělými vyhlídkami do budoucnosti. Byla těhotná a neměla z čeho žít, tak na inzerát odpověděla. Obratem dostala dopis s výzvou, ať se v určitou dobu dostaví na určité místo. Zapomněl jsem čas i místo. Ale dopis byl napsaný na papíře s hlavičkou filmové společnosti a podepsaný tímhle Petrusem. Společnost se jmenovala Petru film. Měla dopis schovaný, vypadalo to moc honosně, s hlavičkou a vůbec.

Braxén se odmlčel. Vstal, poodešel ke kočkám a dolil jim mléko.

– Ano, pobídl ho Martin Beck., A co se stalo pak?

– Ale, typická historka, řekl Krkal., Adresa byla do jednoho bytu, který se zřejmě používal jako ateliér. A když tam přišla, čekal už na ni tenhle Petrus s kameramanem. Petrus ji napovídal, že je filmový producent se širokými mezinárodními styky. Potom ji vyzval, ať se svlékne. Nepřipadalo jí

to nijak zvláštní, ale chtěla vědět, co to je za filmy.

Braxén se vrátil k snídani.

– A dál, vyzval ho Martin Beck. Krkal usrkl z kalíšku.

– Podle Roberty Petrus odpověděl, že se jedná o umělecký film určený pro zahraničí a že jí dají na ruku pět korun, když se svlékne, aby viděli, jestli jim vyhovuje. Svlékla se a oni si ji prohlíželi. Kameraman prohlásil, že to snad zvládne, i když je to hodně náročná role a ona má tak malý prsa a bradavky. Petrus namítl, že bradavky by se daly nalepit umělé. Kameraman potom řekl, že by se s ní na zkoušku vyspal na kanapi v ateliéru. A začal se taky hnedsvlékat. To se ale Rebecka zarazila a řekla jim, že nechce, a začala si sbírat šatstvo. Ani se ji nedotkli, ale kameraman Petrusovi řekl, ať jí radši řekne na rovinu, oč jde, protože když nechce s ním, tak sotva potom bude ochotná hrát ve filmu. A Petrus jí vysvětlil, že na tom není nic nebezpečného, protože film se bude ukazovat jen v zahraničních sexklubech, a jediné, co od ní chtějí, je soulož se psem. Braxén chvíli seděl mlčky. Potom řekl: – Dneska jsou opr
avdu divný způsoby, jak se z člověka může stát milionář. A pak jí ten Petrus popsal řadu hnusných věcí, které bude v tom filmu dělat. Za první film dostane dvě stě padesát korun, ale v budoucnu ji čekají větší a lepší role, sliboval.

Tahleta dívka, jak ona se to jmenuje …

– Rebecka.

– Jo, přesně tak, Rebecka. Tak ona se začala oblékat a požádala ho o tu pětikorunu. Petrus jí

odpověděl, že si dělal legraci.

Rebecka mu plivla do obličeje a oni ji napůl nahou hnali dolů po schodech ven. Měla na sobě

ponožky a sandály. Zbytek šatstva za ní naházeli na schody a vzhledem k tomu, že to je obyčejný

činžák, přešlo kolem ní několik nájemníků, než si stačila šatstvo posbírat a obléknout se. Vyprávěla mi to, když seděla ve vazbě, a ptala se mě, jestli není trestné takhle zacházet s lidmi. Bohužel jsem jí na tu otázku musel odpovědět záporně. Ale zašel jsem za tím Petrusem do Kanceláře. Choval se hrozně povýšeně a řekl mi, že celá branže je zamořená hysterickými holkami, ale jedna, že na něj skutečně plivla.

Braxén stoicky dokousal chleba se sýrem. Kočky se porvaly u misky mléka a převrhly ji.

– Viděl jsem tě, byla to tvoje chyba, Vrchní státní návladní, napomenul ho Krkal. Zašel do komory a přinesl hadr.

– S kočkami je potíž, že si to po sobě nedokážou utřít. No tak sem se pokusil toho Petruse přimět, aby šel svědčit, dostal výzvu, ale nepřišel. Ji nakonec stejně osvobodili. Zachmuřeně potřásl hlavou.

– A Walter Petrus byl zavražděn, poznamenal Martin Beck.

– Právně není obhajitelné zabíjet lidi, povzdechl si Krkal., Ale stejně … Stalo se Rebecce něco? že jste tady?

– Ne, alespoň o ničem nevím.

Braxén znovu potřásl rozhořčeně hlavou., Trochu o ni mám strach.

– Proč? .

– Přišla za mnou koncem léta. Vyskytly se nějaké nepříjemnosti s tím Američanem, co byl otcem jejího dítěte. Pokusil jsem se jí objasnit některé věci a napsal jsem jejím jménem dopis.

Moc tuhle společnost nechápe a to jí člověk sotva může zazlívat.

– Kde bydlí?

– Ani nevím. Když u mě byla, neměla zrovna žádné trvalé bydliště.

– Víte to určitě?

– Určitě, protože když jsem se jí zeptal, kde bydlí, řekla mi, že teď právě nikde.

– Takže jinými slovy vám neposkytla ani nejmenší vodítko.

– Přesně tak. Bylo to ještě v létě a jak jsem tomu porozuměl, žije hodně mladých lidí pohromadě, buďto na venkově, nebo u známých, kteří mají to štěstí a vlastní ve městě byt. Krkal dokončil snídani, vytáhl mokrý ubrousek a osušil si ústa a prsty. Potom vydal hřmotný přirozený zvuk a plešatého kanárka to inspirovalo k žalostně pronikavému pípnutí, připomínajícímu duši v nouzi nebo ozvěnu zoufalého galaktického poselství. Braxén otevřel lednu ze zásuvek psacího stolu a vyndal tlustý zápisník v černých deskách s abecedním seznamem po straně. Určitě ho už vlastnil drahnou dobu, protože byl celý ochlupacený stářím a častým zacházením.

Zalistoval v něm a řekl:

– Jak že se jmenuje?

– Rebecka Lindová.

Dolistoval na správnou stránku, přitáhl si starý černý bakelitový telefon a řekl:

– Můžeme každopádně zavolat jejím rodičům.

Vrchní státní návladní skočil Martinu Beckovi na klín a ten mechanicky hladil zvíře po hřbetě, zatímco se snažil poslouchat rozhovor.

Kočka začala okamžitě příst.

Braxén položil sluchátko.

– Její matka, vysvětloval., Nikdo z rodičů o ni nic. neví od června, kdy měla soud. A pak taky prohlásila, že to je tak nejlepší, protože nikdo z rodiny holce nerozumí.

– Príma rodiče, podotkl Martin Beck.

– Taky si myslím. Proč se o ni vlastně zajímáte?

Martin Beck zvedl Vrchního státního návladního a postavil ho na zem, potom vstal a šel ke dveřím.

– Ani vlastně nevím, řekl., Ale každopádně děkuju za pomoc.

Kdyby o sobě náhodou dala vědět, tak mi brnkněte nebo jí třeba řekněte, že bych s ní rád mluvil. Braxén zvedl ruku na pozdrav, potom se opřel do židle a popustil si pásek o jednu dírku. Osmnáctá kapitola Reinhard Heydt považoval situaci stejně jako Kol berg za vyřízenou. Přestěhoval se do dvoupokojového bytu v Solně, který mu opatřil stejný fiktivní podnik, jenž předtím obstaral byt v Jižním Malmö.

Japonci zůstali ve starém bytě. Za velmi důkladné kontroly sestrojili své rafinované bomby. Dalším krokem bylo umístit je na předem vybraná místa, a to co nejpozději. Dlouho předtím, než se dostaly informace do tisku, koupil si Heydt podrobný senátorův program a materiály k větší části bezpečnostních opatření. I tentokrát ho vybavil onen agent v krycím podniku ve Východním Malmö, pracující pro obě strany.

Radista se dostavil mírně opožděně. Dopravil ho najatý dánský rybářský člun z Gil eleje do kraje kolem Torekovu, a aniž o tom měl někdo z nich potuchy, projel policejnímu prezidentovi přímo pod nosem, když tento v odloučení rozvažoval nad svou odpovědností. Muž se jmenoval Leval ois a byl daleko lepší společník než Japonci se svými bambusovými výhonky jinou podivnou zeleninou, nemluvě ani o nepochopitelné hře s kolečky. Kromě svého cenného vybavení přinesl jednu méně potěšující zprávu. Slabinou Ulagu byly komunikace, které měli doposud nedostatečně vybudované. Jinak by se o této věci Heydt jistě

dozvěděl dřív. Kdesi se objevila trhlina a někde jinde si kdosi dal dvě a dvě dohromady a vyšel mu zajímavý obraz.

Heydt byl spatřen při akci v Indii a potom znovu, když opouštěl zemi po atentátu v Latinské

Americe. A od té chvíle se policie vytrvale pokouší vypátrat jeho totožnost.

Prostřednictvím Interpolu byly hubené informace, které měla policie k dispozici, rozeslány v podstatě každé

myslitelné vládě s jakžtakž fungující polici nebo bezpečnostní organizací. Trhlina se neobjevila v Ulagu, ale v některé ze zemí, kde Heydt dříve působil jako legionář v gueril e. Ať už to bylo tak nebo tak, polici se nakonec podařilo spojit jeho skutečné jméno s informacemi o jeho vzhledu. Policie v Salisbury i nadále tvrdila, že nemá potuchy, kdo to je, a to byla zřejmě také pravda, avšak úřady v Pretorií, které možná ani nevěděly, čím se zabývá, oznámily, že to je jihoafrický státní příslušník, jmenuje se Reinhard Heydt, nebyl ve své vlasti trestán, a pokud je jim známo, nikdy se nezabýval trestnou činností. Až sem to nebylo nic nebezpečného, ale potom poskytlo mosambické FRELIMO, které ho mělo na černé listině, dost dobrou fotografi , která se dala reprodukovat a prostřednictvím Interpolu pustit do oběhu.

Nebyl však žádným způsobem stíhán. Bylo pouze oznámeno, že policie onoho latinskoamerického státu má zájem s ním mluvit a dozvědět se, kde byl v době. atentátu. Reinhard Heydt v duchu proklínal okamžik, kdy byl vyfotografován. Stalo se to před dvěma léty dost nešťastnou náhodou. Jeho skupina byla rozprášena při přepadu severně od Lourenca Marques a on spolu s několika dalšími byli FRELIMEM zajati. Pochopitelně je už za několik hodin osvobodili, ale během té doby je někdo vyfotografoval. Musela to být zvětšenina výřezu z této fotografie, která teď kolovala, a pokud ji rozeslal Interpol, dostala ji už s největší pravděpodobností i švédská policie.

Nakolik to mohl posoudit, samotnou akci to nijak nezkomplikovalo, ale sotva bude moct zem opustit tak pohodlně, jak se mu podařilo proklouznout dovnitř.

Ale jedna věc byla jistá. V průběhu několika dnů, které chybějí do akce, má značně omezenou volnost pohybu. V podstatě by ani neměl vycházet, aby neriskoval. Doposud se mohl ve Stockholmu volně pohybovat, ale teď je s výlety konec. A odváží-li se ven, bude muset být ozbrojen.

Nechat se poznat a zavřít švédskou polici , to by byl žalostný konec velkoryse budované kariéry, ačkoliv ani to by proslavenému Američanovi nezachránilo život. Na to byla operace až příliš pečlivě dvojmo zajištěná.

Prvním Heydtovým opatřením bylo zbavit se zeleného opelu. Nechal Leval oise, aby ho zavezl do Göteborgu, zaparkoval na dohodnutém místě a zcela legálně koupil ojetý volkswagen. Byt ležel v ulici U kapličky v Huvudstě a byl pro dvě osoby dost malý, zvláště když tam ještě museli uskladnit dva barevné televizní přijímače, tři rádia a Francouzovo technické vybavení. Zařídili se tak, že větší místnost používali jako operační ústřednu a v druhé spali. Leval ois byl velmi mladý, nanejvýš dvaadvacet let, a jeho vzhled neprozrazoval francouzský původ. Měl růžovou plet a světlé vlnité vlasy. Přes svou útlou postavu byl stejně jako všichni ostatní, kdo prodělali výcvikový tábor ULAGU, značně zběhlý v umění obrany i zabíjení, a to holýma rukama i všemožnými druhy zbraní.

Ve Švédsku měl jednu nevýhodu, a to byl jazyk. Proto se musel osmnáctého v pondělí Heydt posadit do auta a vydat se naposledy před akcí do města. Leval ois byl od přírody opatrný, vycvičený na nic se nespoléhat, a teď vyžadoval materiál na náhradní aparaturu pro případ, že by došlo uprostřed slavnostního obřadu ke všeobecnému výpadku elektrického proudu. Reinhard Heydt si oblékl svou nejvolnější bundu a ti, kdo ho potkali, ho považovali za výjimečně příjemně vyhlížejícího mladého muže, nápadně vysokého a se širokými rameny. Nordický typ, světlovlasý a modrooký a slušivě opálený. Nikdo netušil, že pod bundou ukrývá jednu z nejsmrtivějších zbraní, jaké existují, kolt typu MK III Trooper 357 Magnum, a že má u opasku připevněné tři ruční granáty. Dva z nich byly americké výroby, naplněné šípy opatřenými háčky a obalenými plastikem, s ohromným rozptylem.

Tento typ byl vyzkoušen ve Vietnamu a byla to antipersonální zbraň s ohromnou ničivou silou. Plastikový obal kromě toho znemožňoval odhalení pomocí rentgenu. Třetí granát byl vyroben přímo ve zbrojní dílně Ulagu. Spouštěl se trhnutím za provázek a byl určen pro něho samého v situaci, kdy by se musel vzdát všech nadějí.

Ale nepřihodilo se nic vzrušujícího. Koupil čtyři velké automobilové baterie a jakési technické

nepochopitelnosti, které si Leval ois napsal na seznam.

Francouz se tvářil spokojeně a rychle sestrojil náhradní agregát, který je zásobí elektrickou energií

v případě náhlého výpadku elektrického proudu.

Potom sestavil krátkovlnnou vysílačku a naladil ji na policejní frekvenci. Poslouchali běžná hlášení, kterým Heydt v podstatě rozuměl, zejména když si od agenta ve Východním Malmö také koupil policejní číselný kód.

Leval ois nerozuměl ničemu, ale tvářil se spokojeně. Celý večer a větší díl následujícího dne se zabýval zdokonalováním a kontrolou odpalovacího zařízení. Nakonec byl s výsledkem spokojen a prohlásil, že by to nemělo nikde kiksnout.

Reinhard Heydt přemýšlel, jak se mu podaří zmizet ze země. Jeho vzhled i postava byly v tomto případě nevýhodou, protože jakýkoliv převlek se dal snadno prohlédnout. Večer, devatenáctého ležel dlouho ve vaně a přemýšlel. Určitě to nějakým způsobem dokáže. Buďto se pro pašuje ven jako Leval ois, nebo se bude v tomhle bytě schovávat tak dlouho, dokud pátrání neodezní. Některým hraničním přechodem se určitě probije ven, pokud ‘ dostatečně dlouho počká. Třeba násilím, ale to je konečně jeho specializace. Byl přesvědčen, že se všechno, nějak vyřeší a že má značnou převahu nad policisty, s kterými by se případně mohl střetnout. Několikrát pozoroval policisty ve Stockholmu, ale ačkoliv se chovali hrubě a tvrdě, mohl si kdokoliv všimnout, že povětšinou provádějí zákrok vůči neškodným osobám a že celkově působí jako horda psychologicky neškolených jedinců, kteří sice používají zbraň často,
ale nešikovně a nesmyslně. Pečlivě se umyl, vyčistil si zuby, oholil se, na patřičných místech se postříkal desodorantem a velmi důkladně si šlechtil světlé kotlety. Reinhard Heydt si na hygieně dal záležet, dokonce tak přehnaně, že to mnozí považovali za mánii. Nakonec si do pokožky po celém těle vetřel krém. Potom rozprostřel po zemi čisté osušky a šel do operační ústředny, kde seděl Leval ois zahloubán do jakési značně vyspělé technické knihy a současně poslouchal policejní rádio, kterému nerozuměl.

Reinhard Heydt si oblékl čisté bílé hedvábné pyžamo ana pár hodin se zaposlouchal do nudné

kavalkády zpráv. Rvačka na nože, znásilnění, loupež, čtrnáctiletá dívka zemřela zřejmě na předávkováni morfia, takzvané domácí výtržnictví, rvačka opilců, prodej narkotik, vloupání, zabití, několik sebevražd, nové loupeže, zvlášť zaměřené na staré lidi, chuligáni, kteří ničili vlaky podzemní dráhy, všemožné druhy rušení, přestřelka v jednom bytě v Bagarmossenu, několik těžších dopravních nehod, všechno se to valilo v nepřetržitém proudu, šťára na Chmelnici proti narkomanům a podezřelé mládeži. Nebylo zřejmé z čeho. Několik zadržení cizích státních příslušníků podle jakéhosi nového zákona, kterému příliš nerozuměl. Několik obvodů hlásilo, že mají cely přeplněné, stanice přetížené a nedostatek personálu. Potom byla nahlášena vražda, nějaká žena zabila žehličkou svého muže.

Důvodem byla hádka o to, který televizní program si pustí.

Bezpočetní netýkavci si stěžovali na sousedy, kteří buďto pořádali oslavu, nebo si pouštěli desky nebo měli děti, jež doposud nespaly a hrály si. Velká rvačka na Mariánském náměstí. Nové násilí v metru.

Stockholm zřejmě patřil k městům, kde má policie plné ruce práce. Francouze příručka natolik zaujala, že se dal do sestavování nějakých složitých zapojení, která průběžně studoval v knize.

Reinhard Heydt si šel lehnout, ale policejní rádio nechal zapnuté. Vzal si Ruga a přečetl si před spaním jednu kapitolu z Weserübungu.

Dobře se vyspal a probudil se pln sebedůvěry.

Zatímco se sprchoval a odbýval si ranní toaletu, přemýšlel, jak a kdy opustí tuto šedivou a deštivou zemi, a zdálo se mu, že přišel na přijatelné řešení. Provedení sice zabere hodně času, ale toho měl zatím habaděj.

Potom si připravil pořádnou anglickou snídani a pojedl elegantně oblečen v županu. Francouz se probudil o něco dřív a ani si neustlal postel, což Heydtovi připadalo poněkud nechutné a vykládal si to jako důsledek nepříliš vznešené výchovy.

V operační ústředně dosud hlaholilo policejní rádio a Leval ois seděl obklopen tentokrát třemi technickými příručkami.

Bez pozdravu. si začal stěžovat na chléb, který si koupil k snídani. Heydt ho poučil, že ve Švédsku se nedají koupit rohlíky ani čerstvý chléb, pokud by se člověk nevypravil do některé velkopekárny a nevyrval bochníky dělníkům rovnou z ruky, než je stačí zabalit do plastiku a rozvést do obchodů. Leval ois nad takovým barbarstvím zavrtěl hlavou. Reinhard Heydt chvíli poslouchal rádio. V této denní době byla hlášení o poznání klidnější, ale policie byla stejně zaneprázdněná a první šťára toho dne proti máničkám v obvodu Východní Malm se už rozjela.

Potom přišlo cosi, co vypadalo zpočátku jako vražda nebo jako ublížení na zdraví, ale brzy se to dalo pominout jako sebevražda.

Krátce poté byla nahlášena další sebevražda, muž se zřejmě oběsil brzy po ránu, protože tělo nalezené v kotelně bylo ještě teplé.

Leval ois teď rozšířil aparaturu natolik, že mohli poslouchat nejen policejní ústřednu, ale i hlídkové

vozy a policisty na motocyklech.

V této chvíli právě probíhal rozhovor mezi ústřednou a jakýmsi Arnem a zřejmě šlo o sebevraždu.

– Oběšenec, pronesl Arne s takovým odporem v hlase, že to prorazilo i chladným a plochým rozhlasovým přenosem.

– Jděte se vycpat.

– Slyšel jsi adresu? Karlbergská třicet osm.

– Už máme v autě zákazníka, namítl Arne.- To nám můžete rovnou opatřit autobus, a pokud možno smradutěsný.

– Takže jedete na tu adresu, opakoval muž v ústředně lhostejně.

– Okamžik. Dotyčný je v kotelně. Někdo jiný v autě cosi pronesl.

– Co to bylo? zeptal se hlas z ústředny.

– Jen dobrá rada, řekl Arne., Od nás od obou, Jděte s tím do prdele. Konec. V tomto

případě nikdo nepoužíval číselné kódy. Zřejmě to byla příliš banální věc. Heydt s mírnou nevolí položil Francouzovi ruku na rameno. Z nějaké příčiny nesnášel tělesný dotyk, kromě zvláštních případů, pochopitelně.

Leval ois vzhlédl. Heydt řekl:

– Všechno v pořádku?

– Naprosto. Pokud Kaiten a Kamikadze bomby namontují, jak má být, To buď klidný. Rozumějí své

práci stejně tak dobře jako ty nebo já a vědí, čím se mají řídit. Rozhodli jsme se to provést k ránu.

– A riziko, že je někdo stačí zneškodnit? Policie tu má asi taky pyrotechniky, ne?

– Nemá, je to s podivem, ale nemá. A nezapomeň na to, že tam, kde jsme pracovali posledně, našla policie náhradní nálože až po několika měsících. A to měli pyrotechniky jak od policie, tak od vojska a navíc věděli, kde mají hledat.

– Umístíte teď taky rezervy?

– Dvě. Obě pokrývají dvě další možnosti, jak dopravit konvoj do města, kdyby hoši přes bezpečnost dostali na poslední chvíli nějakou předtuchu.

– To je dost mizivý riziko, namítl Levailois., Tak daleko to poldům nikdy nemyslí.

– O tom jsem taky přesvědčen. Kromě toho jsou obě další trasy dost nelogické a navíc by přivodily spoustu dalších bezpečnostních problémů.

– Nojo, tak v tom případě nám do toho nic nevleze.

Francouz zazíval.

– Já mám všechno hotový a připravený, prohlásil,, A Japonci zřejmě montáž taky nezvořou.

– Vyloučeno. A kromě toho se můžou pohybovat celou dobu pod zemí, kdyby chtěli. A už si to pečlivě prozkoumali. Před deseti dny namontovali tři atrapy a do dneška na ně nikdo nepřišel.

– To vypadá dobře.

Leval ois se protáhl a přelétl místnost očima.

– S tím náhradním zdrojem se cítím daleko klidnější, řekl. Představ si, že bychom se tu zítra ocitli bez proudu. To by byla věc.

– Za celou tu dobu, co tu jsem, ještě výpadek nebyl.

– To vůbec nic neznamená, řekl expert na radiotelegrafi . Stačí, aby nějakej na hlavu padlej bagrista někde přerval kabel, a jsme nahraný. Chvíli poslouchali policejní rádio. Hlas mírně misantropického ladění oznamoval, že oběšený muž z Karlbergské ulice byl odvezen.

– Lempl blbej, komentoval případ,, špičky měl půl cenťáku nad zemí.

– Byla už tam policie?

Smích.

Potom hlas z vozu řekl:

– Jo, byla. Stáli tam dva vymakanci v uniformě a dívali se, jestli to s Arnem děláme dobře. To mohli radši udělat něco pro jeho rodinu. Manželka vřískala a děti brečely. Takže teď už máme každopádně plný náklad, a jestli budete mít další, tak počkejte až po obědě. A pokud možno něco čerstvějšího.

Leval ois se tázavě podíval na Heydta. Ten jen pokrčil rameny.

– Nic zajímavýho. Leda tak pro sociologa.

– Jak se odsud zdejchnem? zeptal se Francouz.

– Jak to připadá tobě?

– Každý zvlášť jako obvykle. Já pojedu okamžitě, stejnou cestou, jako jsem se sem dostal.

– Hm, zamručel Heydt., Já budu muset chvíli počkat.

Leval ois si očividně oddychl. Neměl žádnou výraznou chuť zemřít a bylo mu jasné, že pokud bude Jihoafričan trvat na tom, aby ho vzal s sebou do člunu, zmnohonásobí se riziko, že je policie dostane.

– Nezahrál by sis šachy? zeptal se po chvíli Francouz.

– Proč ne.

Reinhard Heydt hrál Marshal ovu variantu sicilské, značně důvtipnou hru, kterou už hodně dávno vynalezl jeden americký námořní kapitán, jenž tím proměnil mnoho tehdejších velmistrů v poražené, kteří se v podstatě nezmohli na nic, než překvapeně užírali s pokleslou bradou. Velkorysé linie, bezohledné tahy, skoro se nad tím vznášelo něco z Weserübungu. Chyba je v tom, že dobrého soupeře lze ošálit jen jednou. Potom se dotyčný podívá do nějaké dobré analytické příručky a naučí se správné protitahy, které nad šachovnicí vypadají naprosto nepochopitelně.

Hráli bez hodinek a Francouz se nad každým tahem rozmýšlel stále delší dobu a mezitím se díval, jak mu protivník drtí pozice, až byly nakonec neudržitelné navzdory velké materiální převaze, které se jednu dobu těšil. Nakonec Leval ois přemýšlel nad jedním tahem půldruhé hodiny, ačkoliv Heydtovi bylo jasné, že soupeřova situace je beznadějná, a taková už byla delší dobu. Heydt odešel do kuchyně, uvařil čaj a potom si pečlivě umyl ruce, paže a obličej. Když se vrátil, seděl Francouz stále ještě s hlavou v dlaních a s pohledem upřeným na šachovnici. Po dalších dvou tazích byl nucen vzdát.

Tvářil se potupeně, protože od přirozenosti neuměl prohrávat a Ulag navíc své lidi vedl k tomu, aby nikdy neprohrávali. Jediná přijatelná prohra bylo přijít o život. V neudržitelných situacích se to mělo provést vlastnoručně.

Leval ois celé odpoledne skoro nepromluvil. Se zatvrzelým mlčením studoval své technické

příručky. Policejní rádio dál chrlilo zprávy.

Reinhardu Heydtovi nepřipadala tahle země vhodná k životu.

Jenže si tu zřejmě ještě dost dlouho pobude, tak by se měl snažit přivyknout. Zatímco Japonci té noci umístili bomby, jednak tu, s kterou počítali, jednak obě méně důležité, Reinhard Heydt spal hluboce a beze snů.

Leval ois dost dlouho ležel a bděl a uvažoval nad šachovou partií. Až se vrátí do Kodaně, koupí si dobrou teoretickou příručku.

Oba Japonci se vrátili do svého bytu v Jižním Malmö kolem páté ráno. Ani Japonci nepomýšleli delší dobu na vycházení z bytu. Udělali si ohromnou zásobu konzerv, která by jim měla stačit na pár týdnů.

Na posteli, kde dřív spával Heydt, si rozložili samopaly, nabité a odjištěné s pročištěnými hlavněmi a důkladně prohlédnutým mechanismem. Vedle ležela celá hromada připravených zásobníků. V nádražní hale v Indii stačil jeden z nich vystřílet plné tři.

U postele měli velkou dřevěnou bednu granátů uzpůsobených pro podobné situace. Nálož určenou pro vlastní konec nosili stále na těle, dokonce i ve spánku.

Devatenáctá kapitola

Pro Martina Becka to byla středa, na kterou hned tak nezapomene.

Nebyl zvyklý na tento typ práce, obnášející bezpočetné telefonáty a neustálé pře s osobami na různých příčlích byrokratické hierarchie. Do kanceláří v Kungsholmské přicházel první a odcházel poslední.

Benny Skacke se snažil zůstávat co nejdéle, ale i přes své relativní mládí vypadal tak

unavený a bledý, že ho Martin Beck poslal domů.

– Tak to by pro dnešek stačilo, Benny, řekl mu.

Ale Skacke odpověděl:

– Zůstanu tu s tebou, dokud tu bude co dělat.

Byl to skutečně odhodlaný mladý muž, zatvrzelý jako hřích, a Martin Beck se nakonec musil uchýlit k tomu, čemu se obvykle vyhýbal. Totiž vydat z pozice služební nadřazenosti rozkaz, proti kterému se nelze odvolat.

– Když ti říkám, abys šel domů, tak si taky představuju, že mě poslechneš, a okamžitě. Je to jasný?

Jdi domů. Teď hned. Skackovi to bylo jasné. Se zatvrzelým výrazem si natáhl kabát a šel. Měli za sebou skutečně strašný den. Policejní prezident se zotavil ze strastiplné meditace a byl znovu v nejlepší formě.

Prostřednictvím poslíčků vydal přesně počítáno čtyřicet dvě sdělení různé délky a obsahu. Většina z nich nařizovala naprosto samozřejmé věci, které už byly dávno projednány a provedeny. Z

každého spisu, i kdyby měl jen dvě řádky, se daly v podtextu vyčíst výčitky. Zřejmě mu připadalo, že nebyl dostatečně informován.

Méně zaobalené narážky musel vyřídit Stig Malm. Vypadal unaveně a podrážděně, zřejmě utrpěl svou dvojrolí jako pes na řetěze v práci a manžel pod pantoflem doma.

– To je Beck?

– Ano.

– Šéf by rád věděl, proč budeme mít ve vzduchu jen dva vrtulníky, když jich sami máme dvanáct a ještě si můžeme vypůjčit od námořnictva.

– Připadá nám, že dva úplně postačí.

– Šéfovi to tak nepřipadá. žádá tě, abys znovu otázku vrtulníků probral a pokud možno se o tom ještě poradil se štábem válečného námořnictva.

– Zpočátku jsme nechtěli použít žádné.

– Ale to je šílenství. S našimi vlastními stroji a ještě k tomu s výpomocí od námořnictva budeme naprosto ovládat vzdušný prostor.

– A proč bychom měli ovládat vzdušný prostor?

– A kdyby to mohlo letectvo zařídit podle svého, měli bychom ve vzduchu taky celou letku stíhaček a stejně tolik bojových letounů.

– Řekl jsem letectvu, že jim v létání nemůžeme zabránit.

– To je samozřejmé, že nemůžeme. Ale místo abys s armádou navázal přátelské vztahy plné

vzájemné důvěry, hluboce jsi urazil jednu z našich zbraní. Tak se na tu otázku vrtulníků ještě

podíváš?

– Už jsme se o tom napřemýšleli až dost.

– Tahle odpověď šéfa moc nepotěší.

– Mým úkolem není těšit šéfa. Alespoň já tak svou práci nechápu.

Malm si zhluboka povzdechl.

– Abych ti pravdu řekl, tak dělat koordinačního experta není nic snadného.

– Tak si taky vyjeď na chalupu a v klidu si o tom popřemýšlej.

– Ty … to byla od tebe nestydatost. Kromě toho chalupu nemám.

– Ty ne, ale manželka, viď?

Malm vyženil příjemný a poměrně značný majetek, ale ti, kdo se setkali s jeho lepší

polovičkou, tvrdili, že je věčně naštvaná a podrážděná a kromě toho ošklivá. To poslední bylo jistě dost subjektivní hodnocení, ale naštvání a podrážděnosti si Martin Beck v osmnáctiletém manželství užil víc než dost. Skoro mu teď bylo Malma líto.

Kdysi byl nucen mu zavolat domů a dostal příležitost vyměnit pár slov s onou proslavenou paničkou. Během krátkého rozhovoru nabyl dojmu, že náměstkova choť je nadto ještě dost povýšená. Rozhovor probíhal asi takto: – Dobrý den, tady je komisař Beck. Mohl bych mluvit s panem náměstkem?

– jste některý z jeho podřízených?

– Ano, svým způsobem.

– Myslím, že jsem o vás už zaslechla, asistente. Ale voláte nevhod, náměstek má právě hodinu tréninku: A to s ním přirozeně mluvit nemůžete.

– Aha, tak promiňte.

– Okamžik, asistente Becku. Právě vidím, že náměstek přijíždí koňmo alejí. Můžete s ním mluvit, jakmile se někdo ujme koně.

Ten někdo se zřejmě uměl rychle otáčet, protože Malm se dostavil k telefonu asi po minutě. Mluvil potichu a zakřiknutě, zcela nesrovnatelně s tónem, který používal ve službě, kde často působil arogantně a nesnesitelně.

Martin Beck si sotva stačil vybavit tuhle vzpomínku a už zvonil telefon znovu. Tentokrát to bylo námořnictvo. Kapitán druhého stupně tak či onak.

– Chtěl jsem se vás zeptat, jestli chcete raději velké vrtulníky typu vertol nebo jestli vám stačí menší

typ alouette. Nebo možná oba dva typy? Každý má své přednosti.

– Ale my vůbec žádná letadla nepotřebujeme.

– Milý komisaři, řekl muž chladně., Vrtulník není letadlo. Spíš vzdušný dopravní prostředek.

– Děkuji za informaci, že používám chybnou terminologi .

– To nic, odbyl to muž od námořnictva., To si plete hodně lidí.

Takže vy nepotřebujete žádné námořní vrtulníky?

– Ne.

– Když jsem mluvil s policejním prezidentem, nabyl jsem opačného dojmu.

– Ano, zřejmě došlo k nedorozumění.

– Chápu. Na shledanou, pane komisaři.

– Na shledanou, pane kapitáne, rozloučil se Martin Beck zdvořile.

. A tak to pokračovalo celý den. Byla přijímána rozhodnutí bez jeho vědomí, pak se musela měnit a rušit, nejčastěji po dobrém, jindy pomocí tvrdšího tónu nebo hrubších formulací. Ale v této chvíli již byl plán bezpečnosti hotov. Z celého týmu v Kungsholmské ulici udělal snad největší kus práce Melander. V tichosti. Jak bylo jeho zvykem. Ani ostatní nezaháleli. Rönn kupříkladu dostal podle všeho časově hodně náročný úkol.

Jen jednou během celého dne se ukázal v ústředí, se zarudlým nosem a s těžkými váčky pod očima. Gunvald Larsson se na něj hned obrátil: – Jak to jde, Einare?

– Ale jo, docela to odsejpá. Ale trvá to dýl, než jsem si myslel. A zítra na to budu mít jen pár minut. Nanejvýš patnáct.

– Spíš počítej s dvanácti nebo třinácti.

– Tak to vidíš.

– Dej na sebe pozor, Einare.

Martin Beck se za Rönnem zdlouha podíval. Gunvald Larsson a Rönn, tak odlišné

osobnosti, a přesto navzájem rozumějí i sebemenší narážce. Dokonce se spolu přátelí. Jemu samotnému dělalo značné potíže s Rönnem spolupracovat a připadalo mu naprosto vyloučené, aby se spolu ještě stýkali ve volném čase nebo si popovídali o něčem jiném než o službě. Snáze se mu pracovalo s Gunvaldem Larssonem, i přes jeho silácké způsoby a často nevybíravé komentáře. Ale ani s ním se nespřátelil, ačkoliv se jejich vztahy po dost nepříjemném začátku zlepšily. Ale Rönn a Gunvald Larsson byli přátelé. Zřejmě je spojovalo to, že oba byli schopní policisté a příkladně se v práci doplňovali.

Hodili se k sobě stejně i v soukromí? Zřejmě ano. Přestože Rönn načerpal základy poznání na národní škole v Laponsku, zatímco Gunvald Larsson navštěvoval nejlepší a nejdražší soukromé školy.

Martin Beck si vzpomínal jen na jediný okamžik, kdy viděl Rönna rozzuřeného. Tenkrát Kol berg, dlužno přiznat že neprávem!, kritizoval Gunvalda Larssona. A to bylo už někdy na jaře v osmašedesátém.

Ačkoliv Rönn žil ve Stockholmu šestadvacet let, dosud nepřivykl velkoměstskému životu. V době

výcviku pracoval ve Skäne, ale tam se cítil ještě odcizeněji.

Rönn pochopitelně nepoužil slovo odcizeně, ale vyjádřil stav věcí přímo. Třeba takhle: Jojo, to je mi ale místo.

V některých věcech byl až překvapivě důsledný. Například věděl, kde si má hledat manželku, totiž

mezi Sámy, a když mu zemřel otec, přivezl si podle starého dobrého venkovského zvyku svou matku do Stockholmu a pronajal jí byt, kam za ní mohl často docházet. Tento typ rodové soudržnosti se lety a následkem stále rostoucích byrokratických obezliček ze Švédska vytrácel. Rönn jen zřídkakdy mluvil o své ženě a sotva kdy se zmínil o své matce, ale pokud Martin Beck věděl, bydlela stará, ale zachovalá paní dosud ve svém jednopokojovém bytě na Ohradě. Martinu Beckovi zemřela matka na podzim ve dva sedmdesátém roce v domově důchodců a dosud myslíval na to, jak špatně se o ni staral.

Další muž, který také jako galejník neustále zvedal telefon, byl šéf pořádkové policie. Postaven před Möl erovy nové názory na otázku demonstrací, stáhl v posledním zátahu ještě další venkovské policisty za cenu halasných nářků policejních ředitelů z mnoha obvodů a odevzdaných komentářů ze zbývajících.

Hlavní policejní správa rozeslala mimořádně prostoduchý oběžník všem policejním šéfům v celé

zemi, ve kterém si s nemalým rozhořčením přečetli mimo jiné následující:

… a chceme zdůraznit, že preventivní opatření k zabránění zločinnosti nesmějí ochabnout, ani v žádném ohledu nesmějí bít zanedbána, nýbrž naopak se nadále posílí a jednotliví policisté dostanou v aktuálních dnech instrukce vystupovat ještě s větším důrazem proti společnosti nepřátelským živlům, aby si veřejnost nepovšimla možných mezer nebo chybějícího personálu, ale aby se služba prováděla běžným způsobem …

Všechny dotazy týkající se této věci byly odkazovány na šéfa pořádkové policie, který se bezesporu setkal s řadou značně komplikovaných záležitostí. Například: – Jak mám zvýšit prevenci zločinnosti se třemi muži ve službě?

Když navíc všichni tři musí sedět na stanici? Nebo:

– Nebylo by vůbec lepší postavit na náměstí hlásného, aby vyhlásil zákaz vycházení pro

všechny kromě požárníků a lidí, kteří si musí skáknout do Systému pro lahvičku?

Tato poslední otázka přišla z Ystadu, kde skutečně doposud měli hlásného. Göteborg si trpce stěžoval:

– Máme večer ligový zápas v házené. A teď jsou mimo brankáře všichni ve Stockholmu. Jak máme hrát?

Šéf pořádkové policie nevěděl ani zbla o házené, zato byl zběhlý ve fotbale. Proto navrhl:

– V Londýně hrála Metropolitan Police zápas v Southern League přesně v době státní návštěvy, myslím, že to bylo z Řecka.

Nasadili devět náhradníků a hráli. A vyhráli.

Položil sluchátko a nechal Göteborčany s brankářem jejich osudu.

Celý plán se zdál v pořádku, zhruba tak, jak si to Martin Beck představoval. Na střechách bude rozmístěno několik elitních střelců, ale ne příliš mnoho. Některé byty a půdy na trase kolony budou prohlédnuty. Některé osoby podrobeny osobní prohlídce, ale to se týkalo jen výjimečných případů.

Möl erovi specialisti na tělesnou ochranu by měli mít snadnou práci. Podle názoru Martina Becka tam hrozilo jen pár choulostivějších okamžiků. Zejména senátorův přílet na letiště a návštěva v Královském zámku. Možná i oslava zesnulého krále, kterou se vláda nakonec rozhodla přemístit do Riddarholmského kostela. Hrob Gustava VI. Adolfa tam pochopiteln ě není, ale kostel je výhodně umístěn v centru a je ideální z hlediska ochrany. Ostatně je tam pohřbeno několik jiných švédských králů.

Tak k čertu proč …

To sice vyvolalo několik změn v časovém schématu, ale všechno se dalo bez problémů zvládnout. Všechny kroky ctěného hosta již byly publikovány v novinách, kterým se podařilo vyčenichat skoro každou podrobnost. Kritická slova se pochopitelně v tisku již objevila, ale doposud nikdo nenadával polici .

V jedenáct hodin deset minut zhasl Martin Beck ve všech kancelářích a zamkl všechny dveře. S

nepříjemným pocitem, že na něco zapomněl, ale nevěděl nač.

Nechtěl strávit tento večer a noc o samotě. Proto odjel domů k Rhei. Mívala ve středu večer jakýsi otevřený dům pro nájemníky a jiné zájemce a Martin Beck cítil silnou potřebu si popovídat s lidmi, jejichž myšlenky nekrouží výhradně kolem policejních kordónů, elitních střelců se speciálním výcvikem a silně nepravděpodobných bomb. Svezl se s jedním hlídkovým vozem a požádal řidiče, ať mu zastaví na Frejově, hned za rohem Rheina domu. Jeho vlastní řidič měl ten večer volno. Čtyři minuty poté, kdy Martin Beck odešel z kanceláře, vyjel nahoru Gunvald Larsson. Odemkl, a když rozsvěcel stolní lampu, všiml si, že žárovka je ještě teplá. Beck, pomyslel si. Kdo jiný.

Byl zpocený a rozcuchaný. Venku za okny ve tmě, chladu a dešti řádili chuligáni, zloději, lupiči, opilci a narkomani.

Gunvald Larsson byl unavený. Včera v noci nespal. Ležel a přemýšlel o Ulagu, létajících prezidentských hlavách a podobných věcech. A potom přeskočil oběd i večeři a pracoval povětšinou venku s Einarem Rönnem, který skutečně potřeboval pomocnou ruku. Gunvald Larsson měl dobrou konstituci, jak duševně tak tělesně, ale také nevydržel všechno. Měli nahoře kávovar a on vždycky v zásuvce přechovával trochu cukru a pár sáčků čaje. Nalil vodu do kávovaru, zastrčil ho do zásuvky a čekal. Jistěže mu od útlého dětství vštěpovali, že používat porcovaný čaj je zhruba stejně tak vkusné a vhodné, jako namáčet do konvice prezervativ, ale v této situaci neměl jinou volbu.

Když byl čaj podle svých možností hotov, vytáhl ze zásuvky svůj osobní šálek. Ostatní používali plastikové kalíšky nebo kalíšky z voskovaného papíru na jedno použití. Posadil se ke stolu a polkl najednou několik hlubokých doušků teplé tekutiny a rozkousal k tomu dvě kostky cukru navíc. Stačilo to na rozehřátí a na rovnováhu krevního cukru. Potom z koše na dokumenty vytáhl všechny písemnosti a dal se do čtení. Měl špatnou náladu, mračil se a na čele mu vytvořila vráska záhyb nad kořenem nosu. Po chvíli se mu nakrabatila i světlá obočí. Něco půjde do háje, o tom byl přesvědčen. Ale, co?

Vytáhl z Melanderova stolu plán tělesné ochrany vytvořený bezpečnostní policií. Následkem spleti zkratek, kterými se text jen hemžil, to bylo skoro nečitelné, ale nakonec se tím stránku po stránce přece jen prokousal. Pečlivě prostudoval i připojené tabulky a celková schémata. Stejně jako všichni ostatní ze skupiny před ním, musel i on přiznat, že plán je nenapadnutelný. Eric Möl er je specialista a jeho hodnocení jsou správná. Tělesná ochrana je kromě toho jednodušší záležitost. Pročesávání oblastí, označených Möl erem za zranitelné, začne po půlnoci. Gunvald Larsson se podíval na nástěnné hodiny. Za devět minut dvanáct. Z toho vyplývá, že část z oněch čtyř set policistů, s kterými text pracoval, už by měla být na cestě, aby náležitě promokla. Odložil papír a zauvažoval o ochraně na dálku. Logärden nebylo příhodné místo jen pro Möl era. Tam se postaví jak král, tak ten zatracený Američan ja
ko na pódium a vystaví se pro dobré dálkové střelce z ostrovů Blasieholmen a Skeppsholmen, o lodích na Strámmenu a podél nábřeží vůbec nemluvě.

Uklidňovalo ho ale několik věcí. Pět takových hlav jako on sám, Beck, Melander, Rönn a Skacke už

tohle všechno vzalo v úvahu hned v počátečním stadiu. Most na Skeppsholmen byl už před několika hodinami uzavřen a probíhala velmi přísná kontrola domů podél blasieholmského nábřeží. Zvláště to platilo o Grandhotelu Royal se spoustou oken. Gunvald Larsson si povzdechl a bezmyšlenkovitě listoval svazky papírů. Stok a jiných kanálů pod Logärdenem bylo málo a daly se tedy snadno zajistit policisty v gumových kombinézách nebo i v civilu, pokud se nebáli, že si zničí šaty.

Hodiny na stěně cvakly. Přesně dvanáct.

Podíval se na svůj chronometr. Nástěnné hodiny ukazovaly jako obvykle špatný čas, zpozdily se přesně o jednu minutu dvacet tři vteřiny.

Gunvald Larsson vstal a chtěl hodiny srovnat. V té chvíli někdo zaklepal na dveře. Členové této pracovní skupiny neměli ve zvyku před vstupem klepat. Musel to tedy být někdo cizí.

– Dál, řekl Gunvald Larsson.

Do místnosti vstoupila dívka. Nebo vlastně žena. Vypadala na něco mezi třiadvaceti a třiceti. Váhavě se podívala na Gunvalda Larssona a potom řekla: – Ahoj.

– Dobrý den, odpověděl rezervovaně Gunvald Larsson. Postavil se zády k psacímu stolu, založil si ruce na prsou a zeptal se: – O co kráčí?

– Já tě samozřejmě znám. Jsi Gunvald Larsson z násilí.

Nereagoval., Ale ty určitě neznáš mě.

Gunvald Larsson ji pozoroval. Měla popelavě plavé vlasy, modré oči a pravidelné rysy. Dost vysoká, kolem sto sedmdesáti pěti, možná dokonce o pár centimetrů víc. Poměrně hezká. Byla jednoduše a slušivě oblečená, měla šedý rolák, modré, pečlivě vyžehlené dlouhé kalhoty a boty na nízkém podpatku. Vypadala příliš klidně na to, aby neměla něco za lubem. Ale byl si skoro jistý, že se s ní

nikdy nesetkal. Pro každý případ se zakabonil a provrtával ji svýma porcelánově modrýma očima.

– Jmenuji se Ruth Salomonssonová, poučila ho., Pracuju tady v baráku. Ve vyšetřovacím oddělení.

– Jako co?

– Jako asistentka, řekla., Jsem teď ve službě. Přesně řečeno mám pauzu na kafe. Gunvaldu Larssonovi to připomnělo čaj, napůl se obrátil a jedním rázem vyprázdnil šálek.

– Chceš vidět legitimaci? zeptala se.

– Jo, přisvědčil.

Z pravé zadní kapsy kalhot vytáhla průkaz a podala mu ho.

Gunvald Larsson ho pečlivě studoval. Pětadvacet let. Zřejmě to odpovídá. Pak se zeptal:

– Co chceš?

– Vím, že pracuješ na speciálním úkolu přímo pod komisařem Beckem, ředitelem a prezidentem.

– Stačí jmenovat Becka. Kde ses to doslechla?

– Ale, copak nevíš, jak se tady po baráku drbe, a …

– A co?

– No, tvrdí se, že hledáte jistou osobu, jen jménem si nejsem jistá. Ale slyšela jsem popis.

– Kde?

– V odděleni zjišťování totožnosti. Mám tam přítelkyni.

– Jestli mi chceš něco říct, tak to ze sebe vymáčkni, vyzval ji Gunvald Larsson.

– Ty mě ani nepozveš, abych si sedla?

– Ne, to skutečně nemám v úmyslu. O co jde?

– No, před pár týdny …

– Kdy? přerušil ji Gunvald Larsson., Mě zajímají jenom fakta.

Rezignovaně na něj pohlédla a řekla:

– V pondělí čtvrtého listopadu.

Gunvald Larsson povzbudivě kývl hlavou a řekl:

– Tak to vidíš. A co se stalo v pondělí čtvrtého?

– No, mám kamarádku a řekly jsme si, že si půjdem zatančit. Šly jsme do Amarantu …

Gunvald Larsson ji okamžitě přerušil a řekl:

– Do Amarantu? Tam se tancuje?

Neodpověděla.

– V Amarantu se tancuje? opakoval.

Zatvářila se náhle zmateně a zavrtěla hlavou.

– Tak co jste tam s tou přítelkyní teda dělaly?

– Posadily jsme se do baru:

– Spolu?

– Ne.

– A co se stalo pak?

– Potkala jsem tam jednoho dánského obchodníka, který se představil jako Jurgensen.

– Aha. A potom?

– Odešel se mnou domů.

– Aha. A co se stalo tam?

– Co myslíš?

– Nikdy si nedělám závěry předem, poučil ji Gunvald Larsson. A zejména ne o soukromém životě druhých lidí. Kousla se do rtu.

– Byli jsme spolu, řekla vzdorovitě., Vyspali jsme se spolu, abych se vyjádřila slušně. Potom odešel a já ho už nikdy potom neviděla.

Gunvaldu Larssonovi naběhla na pravém spánku žíla, Obešel stůl a posadil se. Potom praštil pravou pěstí do stolu tak mocně, až se nástěnné hodiny zastavily. Ještě ke všemu na špatném čase, jednu minutu dvacet tři vteřiny pozdě.

– Co je tohle, hergot, za vtip? začal rozzuřeně., A co mám podle tebe dělat? Vyvěsit plakáty, že policie má k dispozici bezplatný děvky, který se shromažďujou v baru v Amarantu? Jakou máš pracovní dobu? Pondělky mezi devatenáctou a třiadvacátou hodinou, co?

– Musím přiznat, že takovýhle tvrdý a staromódní pohled na věc jsem teda nečekala. Je mi pětadvacet, jsem svobodná a bezdětná a nemám chuť tak zůstat do smrti.

– Pětadvacetiletá?

– Ne, svobodná a bezdětná, řekla., Nebo snad podle tebe nemám právo na vlastní sexuální život?

– Ale jo, ubezpečil ji Gunvald Larsson., Jen když mě do něj nebudeš zatahovat.

– To ti s jistotou mohu zaručit.

Gunvalda Larssona popudil její tón a znovu praštil pěstí do stolu a tentokrát tak silně, že ho zabolelo až v lokti. Zašklebil se.

– Policajtky, který vysedávaj v baru a lověj chlapy, vykřikl. A potom mi sem choděj vykládat blbosti o nějakejch Dánech. Pohlédl na nástěnné hodiny vyřazené z provozu, posléze na vlastní hodinky.

– Svačina už určitě skončila, řekl., Ven!

– Přišla jsem za tebou, abych udělala něco užitečnýho. Ale to se zřejmě nevyplácí.

– Zřejmě ne.

– Takže ti zbytek už nemám ani vyprávět?

– Pornografie mě nezajímá.

– Mě taky ne.

– Tak jaký bylo pokračování?

– Ten kluk se mi líbil, řekla., Byl vzdělaný a sympatický a po všech stránkách dobrý. Chladně pohlédla na Gunvalda Larssona a dodala: – Výjimečně dobrý, abych to upřesnila.

Gunvald Larsson neřekl nic.

– Po deseti dnech jsem zavolala do hotelu, kde tvrdil, že bydlí.

– Aha, podotkl Gunvald Larsson.

– A na recepci mi odpověděli, že host toho jména u nich nebydlí a že vůbec nikdy tam nikoho takového neměli.

– Skutečně zajímavé. Zřejmě cestuje a testuje policajtky v různých zemích. Potom sepíše nějakou sexuální zprávu. Bude to určitě trhák. Postarala ses o to aby ti vyplatil procenta?

– Ty jsi vážně nemožnej.

– Myslíš? otázal se Gunvald Larsson zdvořile.

– No, ať už je to, jak chce, včera jsem potkala tu kamarádku.

Chvíli s ním taky mluvila, než jsme odjeli taxíkem ke mně domů.

– Kde bydlíš?

– Karlova dvacet sedm.

– Príma. Jestli dostanu k vánocům adresář, tak si tě tam poznamenám. Začala se tvářit

rozzlobeně. A zatvrzele.

– Ale já stejně žádný nedostanu, uhladil to Gunvald Larsson. Já si totiž kupuju všechny dárky sám.

– Moje přítelkyně pracovala několik let v Dánsku a říká, že jestli to byl skutečně Dán, tak musel pocházet z nějakýho divnýho místa. Jeho dánština prý zněla jako z přelomu století.

– A jak stará je ta tvoje přítelkyně?

– Dvacet osm.

– A co dělá?

– Studuje na univerzitě severské jazyky.

Gunvald Larsson na tomto světě nedůvěřoval spoustě věcí, mimo jiné univerzitnímu vzdělání. Ale teď se vážně zamyslel.

– Pokračuj.

– Dneska jsem se podívala do rejstříku cizinců a ověřila si to. jméno tam nebylo.

– A jak řekl, že se jmenuje?

– Reinhard Jürgensen.

Gunvald Larsson vstal a šel k Melanderovu stolu.

– Jak vypadal?

– Asi jako ty. O dvacet let mladší. A měl kotlety.

– Byl stejně vysoký jako já?

– Skoro. Ale vážil určitě daleko míň.

– Tak vysoký jako já hned tak někdo není.

Gunvald Larsson měřil v ponožkách sto devadesát šest centimetrů.

– Je možné, že byl o pár centimetrů menší.

– A řekl, že se jmenuje Reinhard?

– Ano.

– Nějaký jiný poznávací znamení?

– Ani ne. Teda byl hodně opálený, kromě …

– Kromě čeho?

– Kromě těch míst, kde muži obvykle opálení nejsou.

– A mluvil dánsky?

– Ano. Mně to tenkrát připadalo věrohodný. Kdyby mi potom moje přítelkyně neřekla tohle. Gunvald Larsson vytáhl z jednoho Melanderova koše na poštu hnědou obálku. Chvíli ji potěžkával v ruce a potom vytáhl fotografi rozměrů osmnáct krát dvacet čtyři. Podal ji Ruth Salomonssonové a řekl: – Vypadal takhle?

– Jo, to je on, ale fotka je určitě pár let stará. Nejmíň dva roky. Podívala se zblízka na fotografi .

– Mizerná kvalita, zhodnotila ji.

– To je výřez ze skupinové fotografie na malém negativu.

– Každopádně to ale je on. Tim jsem si jistá. Jak se vlastně jmenuje doopravdy?

– Reinhard Heydt. Zřejmě Jihoafričan. Co říkal, že dělá?

– Obchodník. Nakupuje a prodává nějaký složitý stroje.

– A ty ses s ním setkala večer čtvrtého?

– Ano.

– Byl sám?

– Ano.

– Kdys ho viděla naposled?

– Druhý den ráno. Tak kolem šesté.

– Měl auto?

– S sebou ne.

– Kde říkal, že bydlí?

– V Grandu.

– Víš ještě něco?

– Ne. Vůbec nic.

– Tak dobře. Dík, že jsi přišla.

– Není zač.

– Řekl jsem před chvílí pár neuvážených věcí, omluvil se Gunvald Larsson.

– To o děvkách zdarma a tak, řekla a usmála se.

– Ne, to o policajtkách. Potřebovali bychom jich daleko víc.

– Tak teď už mám rozhodně po svačině, řekla., Ahoj.

– Moment, zastavil ji Gunvald Larsson.

Poklepal na fotografi klouby prstů a řekl:

– Tenhle chlap je nebezpečný.

– Pro koho?

– Pro všechny. Pro kohokoliv. To je dobrý vědět, kdybys ho třeba potkala znovu.

– Zabil někoho?

– Moc lidí, řekl Gunvald Larsson., Až moc.

*

Martin Beck nakonec přece jenom prožil příjemný večer. Kolem stolu sedělo sedm osm lidí, když

přišel, a všechny z nich znal už z dřívějška.

Byl mezi nimi jeden mladík jménem Kent, který před několika lety tvrdil, že se chce stát policistou. Martin Beck ho od té doby neviděl. Proto se zeptal: – Jak to šlo?

– V policejní škole?

– Hm.

– Dostal jsem se tam, ale za dva měsíce jsem musel skončit. To byl blázinec.

– A co děláš teď?

– U čištění města. Popeláře. To je daleko lepší.

Jako obvykle proudil kolem Rheina stolu hovor živý a přelétavý, přeskakoval z jednoho tématu na druhé.

Martin Beck povětšinou mlčky naslouchal a odpočíval. Chvílemi upíjel ze své sklenky vína. Rozhodl se, že nesmí vypít víc než jednu.

Proslavený senátor se dostal na přetřes jen jednou, Kdosi se chystal demonstrovat, ostatn í se spokojili s tím, že nadávali na vládu.

Pak se Rhea rozpovídala o gaskoňské rybí polévce a bretaňských humrech a tím skoncovala se všemi politickými diskusemi.

Sama chtěla v neděli odjet za sestrou, která věčně potřebovala pomoct s tím či oním. V jednu hodinu vyhodila všechny hosty kromě Martina Becka, který se sotva ještě mohl považovat za hosta.

– Zítra budeš vypadat pod psa, jestli si hned nelehneš, řekla mu. Sama si šla také lehnout, ale po půl hodině byla zase na nohou a běžela do kuchyně. Martin Beck ji slyšel hřmotit s troubou, ale byl příliš unavený, aby dokázal myslet na zapečené šunkové chlebíčky s rajčetem a strouhaným parmezánem. Raději zůstal ležet.

Po chvíli se vrátila, nějakou dobu se převalovala v posteli a potom se k němu těsně přimkla. Byla teplá, pokožku měla hebkou a porostlou skoro neviditelnými krátkými světlými chloupky. Ozvala se: – Martine?

– Hm.

– Musím ti něco říct. Nespíš už?

– Hm.

Pokud se odpověď měla chápat jako kladná, nebyla to pravda bez jisté modifikace.

– Když jsi tu byl minulý čtvrtek, byl jsi strašně unavený a usnul jsi dřív než já. Asi hodinu jsem si ještě četla. Víš, jak jsem nemožně zvědavá, tak jsem ti otevřela aktovku a prolistovala jsem si tvoje papíry.

– Hm.

– Měl jsi tam složku s fotografií. Tak jsem si ji taky prohlídla. Byl to někdo, kdo se jmenuje Reinhard Heydt.

– Hm.

– Napadla mě jedna věc, která může být důležitá.

– Hm.

– Viděla jsem toho chlapa asi před třemi týdny. Vysoký blonďák asi třicetiletý. Narazili jsme na sebe čistě náhodou, když jsem od tebe odcházela. Z Kupecký. Potom jsme prošli uličkou K míčovně. Šel pořád za mnou asi dva kroky, tak jsem ho pustila, aby prošel. Byl to takový severoevropský typ, zřejmě turista, protože držel v ruce mapu Stockholmu. A měl kotlety. Světlé. Martin Beck byl rázem vzhůru.

– Řekl něco?

– Ne, nic. Jen kolem mě prošel. Ale za několik minut jsem ho zahlédla znovu. Nastupoval do zeleného vozu se švédskou poznávací značkou. V autech se moc nevyznám, tak nevím, co to bylo zač. Ale zřejmě jsem se nějak mimoděk zadívala na poznávací značku. Bylo to GOZ. Čísla jsem okamžitě zapomněla. Ani si nejsem jistá, jestli jsem je vůbec viděla. Jak víš, nemám na čísla paměť. Martin Beck byl vzhůru a stál nahý u telefonu, než Rhea stačila sundat nohu z postele.

– Nový světový rekord v úprku z postele své milé, poznamenala.

Vytočil číslo Gunvalda Larssona do Bol mory. Dvanáctkrát to zazvonilo, ale nikdo se neozval. Zavěsil a vytočil číslo policejní ústředny.

– Nevíte, jestli je někde v domě Gunvald Larsson?

– Ještě před deseti minutami tu aspoň byl.

Martin Beck nesnášel taková slova jako hlavní stan, operační ústředna nebo taktické komando. Proto požádal, aby ho spojili s oddělením násilí. Odpověď přišla hned.

– Larsson.

– Heydt je ve městě.

– Jo, přisvědčil Larsson., Právě jsem se to dozvěděl. Jedna policejní asistentka z vyšetřovacího projevila tolik dobrého vkusu, že se s ním vychrápala v noci ze čtvrtého na pátého. A je si tím dost jista. Vydával se za Dána. Prý příjemný člověk, říkala. A mluvil jakousi skandinávštinou.

– Já mám taky svědka, řekl Martin Beck., Jednu ženu, viděla ho na Starém Městě v Kupecké ulici asi před třemi týdny. Potom prý nastoupil do auta se švédskou poznávací značkou na Zámeckém kopci a zřejmě odjel někam jižním směrem.

– Ta tvoje svědkyně, zeptal se Gunvald Larsson,, je spolehlivá?

– Nejspolehlivější člověk, jakého znám.

– Tak to jo.

– Když mi sem pošleš hlídkový vůz, můžu u tebe být do dvaceti minut.

– Provedu.

Gunvald Larsson byl chvíli zticha.

– To je hajzl, vydechl nakonec., Vyzrál na nás a my už teď na nic nemáme čas. Co uděláme?

– Musíme si to promyslet.

– Mám zalarmovat Skacka a Melandera?

– Ne, nech je vyspat. Někdo musí být zítra odpočinutý. Jak se cítíš ty?

– Ještě před chvílí jsem byl úplně vyřízenej. Ale teď je to lepší.

– To samý já.

– Nojo, podotkl Gunvald Larsson., Dneska se zřejmě moc nevyspíme.

– To se nedá nic dělat, řekl Martin Beck., Kdyby se nám podařilo Heydta sebrat, byla by spousta věcí jednodušší.

– Možná, připustil Gunvald Larsson., Je to zřejmě mazanej chlap. Tím hovor ukončili. Martin Beck se začal oblékat.

– Bylo to důležitý? zeptala se Rhea.

– Maximálně. Tak ahoj a dík za všechno. Uvidíme se zítra? U mě?

– Na to se spolehni, řekla mu vesele.

– Stejně jsi tam chtěla jít na barevnou televizi, ne?

Když Martin Beck odešel, dlouho ležela a přemýšlela. Ještě před několika minutami měla skvělou náladu, ale teď se cítila stísněná. Měla už takovou náturu, intuitivní a proměnlivou. Rhea Nielsenová neměla takovéto situace ráda. Nakonec usnula.

Její poslední pocit byla směsice uspokojení a strachu. A taky si pomyslela, jak je otravné spát sama v tak velké posteli.

Dvacátá kapitola

Gunvald Larsson a Martin Beck strávili časné ranní hodiny intenzívním přemýšlením, ale bohužel je v tom brzdily takové pocity jako lítost, ponížení a také únava. Oběma bylo jasné, že už nejsou žádní mladíci.

Heydt se dostal do země navzdory všem přísným opatřením a opatrnosti. Bylo tedy logické

předpokládat, že ve Stockholmu je i zbytek jeho záškodnické skupiny a že už jsou tu dlouho. Zdálo se značně nepravděpodobné, že by tu Heydt byl sám.

O Reinhardu Heydtovi už věděli poměrně dost, zato neměli ani tušení, kde ve městě je, a mohli se pouze dohadovat, co asi hodlá podniknout.

Měli však vodítka. Přesněji řečeno dvě. Věděli, jak Heydt vypadá a že jezdí v zeleném voze se švédskou státní poznávací značkou, pravděpodobně s kombinací písmen GOZ. Ale zase nevěděli, co to je za značku a typ a především neměli skoro na nic čas.

Odkud vzal to auto? Ukradl ho? To by bylo riskantní. Heydt určitě není člověk, který hazarduje zbytečně. Pro každý případ však hned, jak to bylo možné, prověřili všechny nahlášené krádeže. žádná nesouhlasila.

Také si ho mohl koupit nebo najmout, ale ověřit i tyto možnosti by trvalo několik dnů a možná i týdnů. Jim zbývalo pár hodin.

A během těch hodin se jejich kanceláře promění z přijatelného pracoviště v hlučný mumraj. Skacke a Melander se dostavili v sedm hodin a se zachmuřeným výrazem si poslechli o novém vývoji případu Heydt. A potom začali zpracovávat své telefony, ale na všechno už bylo moc pozdě, neboť ve stopách poslíčků sem proudily značné davy lidí, kteří tu v této chvíli považovali svou přítomnost za nanejvýš odůvodněnou.

Proto se objevil policejní prezident se Stigem Malmem, stockholmským policejním ředitelem a šéfem pořádkové policie v těsném závěsu. Brzy poté ukázal svou radostnou tvář i Buldozer Olsson, potom dorazil zástupce požárníků, kterého nikdo nezval, a dva policejní intendanti, kteří podle všeho byli jenom zvědaví, jako vrchol všeho jeden ze státních tajemníků, zřejmě vyslaný jako nějaký pozorovatel.

Krátce na to zasvítil i úžasný rudý věnec vlasů Erica Möl era, ale v té chvíli už se stejně všichni vzdali nadějí, že ještě něco podstatného dokáží.

Gunvald Larsson si poměrně dost brzy uvědomil, že to domů do Bol mory nestihne, aby se osprchoval a převlékl, a pokud měl podobné plány Martin Beck, byl také brzy vyveden z omylu, protože musel od půl deváté nepřetržitě vyřizovat telefonáty, a to ponejvíc s lidmi, kteří měli jen okrajový vztah k návštěvě vzácného hosta.

Ve všeobecném zmatku se také podařilo do ústředí proklouznout několika akreditovaným kriminálním reportérům a ti se snažili, seč mohli, vyslechnout všechny novinky. Tito novináři byli podle všeobecného mínění polici přátelsky nakloněni, a proto se hlavní policejní správa vystříhala se s nimi dostat do jakéhokoliv sporu. S jedním reportérem v půlmetrovém odstupu se policejní prezident obrátil na Martina Becka a zeptal se:

– Kde je Einar Rönn?

– Nevím, prohlásil Martin Beck nepravdivě.

– Čím se zabývá?

– Taky nemám ponětí, odpověděl Martin Beck snad ještě prolhaněji. Zatímco se snažil protlačit dál od této společnosti, zaslechl, jak si prezident pro sebe drmolí: – Zajímavé. Nanejvýš zajímavé velení.

Rönn zavolal těsně po desáté a po mnoha vytáčkách se mu podařilo dostat k telefonu Gunvalda Larssona.

– No, ahoj, tady je Einar.

– Je to hotový?

– Jo, mně to tak připadá.

– Výborně, Einare. Jsi utahanej?

– Kecal bych, kdybych tvrdil, že ne. A ty?

– Čerstvej jak poražená svině, řekl Gunvald Larsson., Vůbec jsem se včera nedostal do postele.

– No, já spal aspoň dvě hodiny.

– Lepší něco než nic. A hlavně dávej bacha.

– To víš, že jo. Ty taky.

O Heydtovi se Gunvald Larsson ani slovem nezmínil. Jednak měl v doslechu spoustu nepovolaných lidí, jednak by ta informace Rönna ještě víc znervóznila, Pokud ovšem byl nervózní. Gunvald Larsson se protlačil k oknu, okázale nastavil všem ostatním záda a díval se ven. Jediné, co viděl, byla rozestavěná policejní budova a malinký cár oblohy, šedý a zamračený. Počasí bylo zhruba takové, jaké se dalo očekávat, teplota na nule, severovýchodní vítr a časté sněhové přeháňky.

Nic povzbuzujícího pro ohromné davy policistů v ulicích a sotva lákavé pro

demonstranty. V jednom bodě měl šéf Sápa pravdu. V průběhu včerejšího dne a noci se sem valily záplavy demonstrantů z Norska a ještě víc z Dánska. Ti se smísili s místními lidmi a společně už teď vytvořili soudržnou zeď od Norrtullu až k Sergelovu náměstí a parlamentu v nově postaveném, dosud provizorním a z ekologického hlediska katastrofálním centru Stockholmu. V půl jedenácté se Martinu Beckovi podařilo vyprostit čtyři své přítomné spolupracovníky a dostrkat je do přilehlé kanceláře, kde Gunvald Larsson okamžitě zavřel dveře a vyvěsil všechny telefony.

Martin Beck pronesl stručnou řeč:

– Jen my čtyři víme, že Reinhard Heydt, a následkem toho pravděpodobně i kompletní vycvičená

skupina teroristů, je ve městě. Má někdo z vás dojem, že by tyto skutečnosti měly změnit původní

plán?

Nikdo neodpovídal a nakonec vytáhl Melander dýmku z úst a řekl:

– Pokud tomu dobře rozumím, tak přesně s touto situací jsme celou dobu počítali. Nechápu, proč

bychom měli začít v tomto stadiu plány revidovat.

– Jak velké riziko podstupuje Rönn a jeho lidi?

– Dost velké, odpověděl Martin Beck., Podle mého soukromého názoru. Jen Gunvald Larsson to vzal z jiného konce:

– Jestli se tenhle Heydt nebo některý z jeho pomocníků dostane ze země živý, budu to chápat jako těžkou osobní prohru. Ať už toho Amerikána vyhoděj do vzduchu, nebo ne.

– Nebo ho zastřelí, podotkl Skacke.

– Zastřelit ho by mělo být vyloučené, poznamenal bohorovně Melander., Celá ochrana na dálku je soustředěná na to, aby zabránila akcím z velkých vzdáleností, Při těch několika příležitostech, kdy se bude pohybovat mimo pancéřované auto, bude obklopen policisty se samopaly a v neprůstřelných vestách. A všechny aktuální oblasti jsou od půlnoci průběžně hlídány.

– A večer na banketu, ozval se náhle Gunvald Larsson,, budou taky tomu mizerovi servírovat šampus v neprůstřelných skleničkách?

Zasmál se jen Martin Beck, sice potichu, ale zato srdečně, a samotného ho udivilo, že se dokáže v podobné situaci smát.

Melander trpělivě vysvětloval:

– Banket je Möl erova věc. A pokud jsem jeho plánu dobře porozuměl, tak použije každého policistu. ve službě dneska večer v Jízdárně jako ozbrojenou tělesnou stráž.

– A co žrádlo? zeptal se Gunvald Larsson., To taky uvaří Möl er sám? V tom případě odsud nebohý

senátor sotva odjede živ a zdráv.

– Šéfkuchař i ostatní personál je spolehlivý a kromě toho budou podrobeni prohlídce a zůstanou pod důkladným dohledem. Na chvíli se rozhostilo ticho. Melander bánil ze své dýmky. Gunvald Larsson otevřel okno a vpustil dovnitř chladný vzduch s trochou deště a sněhu a běžné dávky naftových zplodin a životu nebezpečného průmyslového spadu.

– Mám ještě jeden dotaz, pokračoval Martin Beck.

– A teď už nemáme moc času. Kdo z vás si myslí, že bychom měli varovat šéfa bezpečnostní policie, že Heydt a s ním tedy i Ulag je ve Stockholmu?

Gunvald Larsson si pohrdavě odplivl z okna. Skacke se tvářil pochybovačně, ale neřekl nic. A znovu to byl Melander, kdo provedl logické shrnutí.

– Když se Eric Möl er dozví tyhle informace na poslední chvíli, rozhodně to neposkytne tělesné

ochraně lepší možnosti. Spíš naopak. Z toho by hrozil zmatek a protichůdné rozkazy. Tělesná

ochrana už je zorganizovaná a je si dobře vědoma svého úkolu.

– Dobře, přisvědčil Martin Beck., Jak víte, jsou tu další informace, o kterých víme jen my čtyři a Rönn, Jestli se to nepovede, tak psí hlavy nasadí nám.

– Nic proti tomu nemám, odpověděl Skacke. Gunvald Larsson si znovu pohrdlivě odplivl z okna. Melander si pro sebe pokyvoval hlavou. Byl policistou čtyřiatřicet let a brzy mu bude pětapadesát. Na degradaci nebo případně i vyhazovu by hodně tratil.

– Ne, řekl nakonec., Nemůžu říct jako tady Benny, že proti tomu nic nemám. Ale jsem připraven podstoupit promyšlené riziko. A tohle je dost promyšlené.

Gunvald Larsson se podíval na své náramkové hodinky.

Martin Beck sledoval jeho pohled a řekl:

– Ano, co nevidět to vypukne.

– Takže se máme přísně držet plánu? zeptal se Skacke.

– Ano, pokud by se situace nějak dramaticky nezměnila. A to potom ponechávám na vašem vlastním uvážení.

Skacke přikývl.

Martin Beck řekl:

– Já s Gunvaldem Larssonem si vezmeme jeden z opravdu rychlých vozů, Porsche, abychom mohli projíždět kolem kolony nebo se obrátit, pokud by to bylo nutné.

– Vy dva, Benny a Fredrik, pojedete v přenosovém mikrobusu.

Zařadíte se v koloně někam dopředu mezi motocyklovou eskortu a pancéřovanou limuzínu. Tam budete mít možnost sledovat televizi a rádio. A kromě toho dohlížet nad situací na našem rádiu. Vedle řidiče máte k dispozici zaměřovacího odborníka, který prý zná o elektronice všechno, co může chápat obyčejný smrtelník, a ještě něco navrch.

– Výborně, přikývl Melander.

Vrátili se na své pracoviště, kde teď zůstal jen policejní ředitel. Stál před nástěnným zrcadlem a s pedantickou péčí si česal vlasy. Potom si prohlédl kravatu, jako obvykle hedvábnou a jednobarevnou ve světlém tónu, Dnes byla bledě žlutá. Zazvonil telefon. Vzal to Skacke. Po krátkém nesrozumitelném hovoru zavěsil a řekl: – Sápácký Möl er. Vyjádřil překvapení.

– Ven s tím, nemáme čas! vyzval ho Martin Beck.

– Divil se, jak to že jeden z jeho vlastních mužů stojí na seznamu speciálního družstva.

– Co je, proboha, speciální družstvo? ozval se Gunvald Larsson.

– Ten muž se jmenuje Victor Paulsson. Möl er tvrdí, že tu byl dopoledne osobně a vyzvedl si seznam speciálního družstva. Říkal, že ten oddíl potřebuje pro důležitou akci tělesné ochrany. A že toho Victora Paulssona zařadil do oddílu SD a že je od této chvíle pod jeho velením.

– Krucinálfagot, zařval Gunvald Larsson., To snad není pravda!

On si sem došel a štípnul tady seznam idiotů, co mají hrát člověče, nezlob se. Blbců, kteří maj za každou cenu dřepět na stanici.

– No, tak teď už je má, uzavřel to Skacke., A neřekl mi, odkud volá.

– Takže on si myslel, že tvoje zkratka pro smečku debilů znamená speciální družstvo, povzdechl si Martin Beck.

– Ne, vykřikl Gunvald Larsson a bušil se pěstmi do čela., To se přece nemohlo stát. Krucifix, já se z toho snad zblázním. Řekl k čemu je chce použít?

– Ne, jenom že to je důležitý zvláštní úkol., Jako například chránit krále?

– Jestli jde o krále, tak tomu ještě stačíme zabránit, poznamenal Martin Beck., Jinak …

– Jinak proti tomu nemůžeme hnout ani prstem, uzavřel Gunvald Larsson., Protože teď sebou musíme hodit. Hergot. Sakra.

Krucinál. Do prdele.

Když seděli v autě a projížděli městem, dodal:

– To celý je moje chyba. Proč jsem tam rovnou nenapsal SEZNAM BLBCŮ. A proč jsem si to nezamkl do stolu?

– Třeba se to dá ještě napravit, uklidňoval ho Martin Beck.

Vozidla doprovodné kolony se měla na letiště dostavit individuálně. Gunvald Larsson kvůli přehledu zvolil trasu přes Královskou ulici a Sveinu třídu. Všude bylo vidět spoustu uniformovaných policistů i tajných. V tom případě šlo v podstatě o kriminalisty a venkovské policejní důstojníky v civilu.

Za nimi se tísnily už teď davy demonstrantů s plakáty a transparenty a ještě víc zvědavců. Na obrubníku před kinem Rialto hned naproti hlavní budově městské knihovny postávala osoba, kterou Martin Beck dobře znal a jejíž přítomnost ho zarazila. Muž nebyl na policistu zvlášť vysoký, měl ošlehaný obličej a trochu křivé nohy. Měl na sobě tříčtvrteční kabát s kapucí a úzké kalhoty s šedohnědozeleným příčným proužkem, dole zastrčené do vysokých zelených holínek. Na hlavě měl safari klobouk neurčité barvy. Nikdo z nezasvěcených by neuhodl, že to je policista.

– Zastav na chvilku, řekl Martin Beck,, u toho chlápka v klobouku lovce lvů.

– Kdo to je? zeptal se Gunvald Larsson a zabrzdil., Tajný agent nebo šéf bezpečnosti v Korpilombolo?

– Jmenuje se Nöjd, představil ho Martin Beck., Herrgott Nöjd.

Dělá policejního inspektora v Anderslävu, to je ves mezi policejními obvody Malmö, Ystad a Trel eborg. jak se, proboha, ocitl tady?

– A co tu chce dělat? zeptal se Gunvald Larsson a zastavil. Lovit losy na Chmelnici?

Martin Beck otevřel dveře a zavolal na muže:

– Herrgotte!

Nöjd se na ně překvapeně podíval. Potom klepl do střechy safari klobouku, až se mu svezl přes jedno z jeho chytrých očí.

– Co tu děláš, Herrgotte?

– Já ani pořádně nevím. Přiletěl jsem dneska brzo ráno speciálem plným policajtů z Malmö, Ystadu, Lundu a Trel eborgu. Pak mě postavili sem. Vždyť já vlastně ani nevím, kde jsem.

– Stojíš blízko křižovatky Odenovy ulice a Sveiny třídy, poučil ho Martin Beck., A jestli všechno proběhne dobře, tak tudy projede kolona.

– Před chvílí mě nějaký ochlasta prosil, ať mu zajdu do Systému pro pitivo. Zřejmě je na seznamu. To musím vypadat jak správnej buran, co?

– Vypadáš, že jsi v bezvadný formě, řekl Martin Beck.

– To je psí počasí, povzdechl si Nöjd., A tohle děsný město.

Před několika minutkama se mě jedna tetka ptala, jak se dostane do městský knihovny, a co já jí, proboha, můžu říct, když ani nevím, na který ulici stojím.

– Když se podíváš přímo před sebe, vidíš rovnou před nosem velký hnědý dům s podivnou kulatou věží. To je městská knihovna: Tady stojíš na Sveině třídě zády k biografu, který se jmenuje Rialto.

– To už jsem si stačil všimnout, řekl Nöjd. Vypadá to, že tam dávají dobrý film. Martin Beck pohlédl na plakáty. Inzerovaly něco od Luise Buňuela.

– jsi ozbrojen?

– Jo, to byl rozkaz.

Rozepjal si kabát a odhalil velký revolver, který měl na karabince zavěšený na pásku

kalhot, stejně

jako ho nosíval Gunvald Larsson, ačkoliv ten dával přednost automatické pistoli.

– Ty jsi šéf týhle komedie? zeptal se Nöjd.

Martin Beck přikývl a řekl:

– A jak to klape v Anderslävu, když jsi pryč?

– Dobrý. Vzal to za mě Evert Johansson. A kromě toho je všem jasný, že jsem pozítří zase doma. Tak se nikdo neodváží dělat žádnou rotyku. Ostatně od tý doby, co jsi v Aderslävu byl, se tam nic nestalo. A to už je dobrej rok.

– Udělal jsi mi bezvadnou večeři, zavzpomínal Martin Beck. Nechceš ke mně večer zaskočit na jídlo?

– To myslíš tenkrát, jak jsme stříleli bažanty?

Nöjd se rozesmál. Potom odpověděl na pozvání:

– Jasně. Problém je jen v tom, že pořád dostáváme spoustu nesmyslnejch rozkazů. Spím v jednom prázdným domě společně se sedmnácti dalšími poldy. Říkali tomu ubytování. Fuj tajbl.

– To se nějak zařídí, slíbil mu Martin Beck., Promluvím si s šéfem pořádkový. V tomhle okamžiku je to můj podřízený. Máš mou adresu a číslo, ne?

– Jasně, přikývl Nöjd a poklepal si na kapsu kalhot., Kdo je támhleten?

Zeptal se zvědavě a díval se na Gunvalda Larssona, který nijak nereagoval.

– Jmenuje se Gunvald Larsson. A za normálních okolností pracuje na násilí tady ve městě.

– Chudák, politoval ho Nöjd., Slyšel jsem o něm. To má taky práci za všechny prachy. Mimochodem, je to pěknej hromotluk do tak malýho auta. Jmenuju se Herrgott Nöjd. Srandovní jméno, co, ale zvykl jsem si. Doma v Anderslävu už se tomu nikdo nehihňá. Gunvald Larsson neřekl na Nöjdův účet ani slovo. Ostatně už byl představen.

– Musíme jet, poznamenal.

– Tak jsme domluveni, řekl Martin Beck., Sejdeme se večer u mě doma. Kdyby do toho něco vlezlo, tak si zavoláme.

– Príma, přisvědčil Nöjd., Myslíš, že k něčemu mimořádnému dojde?

– Docela určitě, odpověděl Martin Beck., Něco se stane, ale je dost těžký odhadnout, co to bude.

– Hm, zabručel Nöjd., Doufám, že se to nestane zrovna mně. Jakže se jmenuje ta příčná ulice?

– Odenova.

– Pokusím se to zapamatovat. Tak už radši jeďte. Zatím nashle.

– Nazdar. Tak se sejdeme kolem osmé?

Gunvald Larsson jel rychle. Vůz byl sestrojen pro vysoké rychlosti. Cestou spolu prohodili jen pár slov.

– Vypadal sympaticky, podotkl Gunvald Larsson., Ani jsem si nemyslel, že ještě existujou takovýhle poldové.

– Sem tam se nějaký najde. Ale jsou dost vzácní.

U Norrtullu Martin Beck řekl:

– Kde je Rönn?

– Schovaný. Ale stejně mám o něj trochu strach., Rönn je dobrej chlap.

– V tomhle bodě moc často neprojevuješ, co si myslíš.

– Zřejmě ne. Asi už to mám v povaze.

Celou trasu lemovali policisté a za nimi rozprostřena po trase kolony stála masa toho, co policie odhadovala na deset tisíc demonstrantů, ale to bylo hodně podceněné. Třicet tisíc by odpovídalo spíš.

Když přijížděli k letištní hale, viděli, jak se letadlo připravuje na přistání. Operace právě začínala.

A v policejním rádiu oznámil kovový hlas:

– Všechny jednotky vybavené vysílačkami zachovávají od této chvíle signál Q. Opakuji: Signál Q. Platí do odvolání. Přenášeny budou pouze rozkazy komisaře Becka. Nikdo na ně nebude odpovídat.

Martin Beck se usmál.

Signál Q je velmi neobvyklý. Znamená naprosté ticho na policejním rádiu.

– Krucinál, já jsem se nestačil osprchovat ani převlíknout, řekl Gunvald Larsson naštvaně., Za to může ten neřád Heydt:

Martin Beck zašilhal na kolegu a zjistil, že vypadá podstatně elegantněji než on sám. Gunvald Larsson zaparkoval před zahraniční halou, Letadlo dosud nepřistálo. Takže nakonec měli času dost. Aspoň několik minut.

Dvacátá první kapitola

Hliníkově lesklé proudové letadlo přistálo o dvanáct minut a třicet šest vteřin před plánovaným přistáním.

Potom rolovalo na stanoviště, které Eric Möl er osobně vybral jako bezpečné. Automaticky se vyklopily schody a stále ještě dvanáct minut a třicet šest vteřin před časovým schématem vystoupil senátor z kabiny. Byl to vysoký, opálený muž s vítězným pohledem a oslnivě bílými zuby.

Rozhlédl se pustým letištěm a po střapatém lese, který je obklopoval. Potom si sundal bílého stetsona a radostně zamával demonstrantům a policistům na vyhlídkové terase. Třeba blbě vidí, napadlo Gunvalda Larssona, a myslí si, že na plakátech a transparentech stojí Ať žije příští prezident, místo Táhni domů nebo Vrahu. Třeba si spletl portréty Maa a Lenina a myslí si, že je to on sám, ačkoliv podobnost nebyla zvlášť nápadná.

Sešel po schůdkách z letadla a se stejným úsměvem Si potřásl rukou s velitelem letiště a státním tajemníkem.

Za ním scházel muž ve velmi širokém kostkovaném kabátě. Byl to mohutný vysoký chlap s obličejem jako vytesaným do žuly. Z kamenné tváře trčel ohromný doutník, který vypadal jako součást jeho těla. I přes rozevláté rozměry svrchníku se látka silně vzdouvala pod levou podpažní jamkou. Musel to být senátorův osobní strážce.

I švédský předseda vlády měl svého osobního strážce, a to neměl žádný z jeho předchůdců. Politický vůdce země raději počkal ve vládním salónku společně s dalšími třemi členy vlády. Zástup elitních Möl erových agentů odvedl senátora s kamennou tváří v závěsu k pancéřovanému vozu vypůjčenému od armády.

Vozidlo je dopravilo oněch pár set metrů do salónku pro VIP hosty, Möl er nenechal nic náhodě a kolem uspořádání této akce stejně jako kolem tolika jiných zákroků Sápa se vznášela ona atmosféra směšnosti, která svedla tolik lidí k tomu, že považují bezpečnostní polici za sbírku zabedněnců a pitomců. Tohoto názoru měli mnozí důvod litovat.

Předseda vlády seděl v salónku. Byl to malý, jedovatý nervózní muž se zženštilými a mírně

zatrpklými rysy. Ať už vyzařoval cokoliv, nebylo to v žádném případě otcovství, kterým se honosilo několik jeho předchůdců. Ti, kdo se pokoušeli provést hloubkovou analýzu jeho zjevu a chování, tvrdili, že se u něj zřetelně projevují rysy špatného svědomí a dětinského zklamání. Senátor a předseda vlády si potřásli rukama, dlouze, vroucně a srdečně, k velkému potěšení televize a fotoreportérů.

Oproti tomu bylo zřejmé, že senátor je cvičený potřásatel.

Koneckonců už jednou kandidoval na prezidenta. S tlumočníkem z velvyslanectví v patách při stoupil ke každému člověku v místnosti a stiskl mu ruku. Martin Beck byl postižen mezi prvními a pomyslel si, jak neuvěřitelně důvěryhodný a pevný to byl stisk. jenom Gunvald Larsson mírně vzdoroval. Nastavil celému shromáždění záda a díval se z okna. Venku v rozmoklém sněhu se hemžili Möl erovi agenti a vozidla konvoje se řadila na svá místa. Neprůstřelná limuzína bude stát přímo přede dveřmi.

Po několika minutách ucítil na rameni důrazné poklepání, otočil se a zíral do kamenné tváře s doutníkem.

– Senátor si chce potřást, oznámil mu tělesný strážce a doutník se mu při mluvení mírně houpal. Vypadal zhruba stejně lidsky jako Frankensteinovo monstrum.

Host se usmíval ještě podmanivěji a upřel pohled do porcelánově modrých oči Gunvalda Larssona. Senátor měl oči žluté jako tibetský tygr.

Gunvald Larsson se rozmýšlel jen pár vteřin, pak napřáhl světlou chlupatou pravici a sevřel ze všech sil. Tímhle se občas bavíval u námořnictva. Držel, dokud politikův úsměv neztuhl do nepřirozeného šklebu. Kamenný obličej sledoval se zájmem tuto proceduru, ale doutník se mu ani o milimetr nepohnul. Tenhle muž měl zřejmě jen jediný výraz.

Za senátorovými zády slyšel Gunvald Larsson tlumočníka mumlat něco jako commander a speciál police: Když Gunvald Larsson povolil stisk, dostala tvář zahraničního hosta výraz, jako kdyby její nositel seděl na záchodě.

Fotografové pobíhali sem a tam a cvakali. Občas si sedli na bobek, aby dosáhli zajímavého úhlu, a jeden z nich dokonce fotografoval z lehu na zádech. Jeho kolegové se tvářili závistivě, že na tenhle starodávný nápad nepřišli sami.

Předseda vlády pobíhal sem a tam skoro jako Buldozer Olsson s tělesným strážcem v patách. Chtěl se co nejdřív odsud dostat, ale jednak se muselo dopít šampaňské a jednak předběhli plán o dobrých dvanáct minut a na to přítomný televizní producent bez ustání poukazoval. Martin Beck dopil šampaňské, zatímco Gunvald Larsson vylil svou sklenku do květináče k nevýslovně ohavné okrasné květině se skrytou nadějí, že pojde na akutní otravu alkoholem. Kamenná Tvář měl pravou ruku zasunutou za svrchníkem a levou zvedl sklenku, jako kdyby měl v úmyslu ji spolknout zároveň s doutníkem.

Erica Möl era nebylo nikde vidět.

Martin Beck zauvažoval, zda chce podle nejlepších metod Sápa dohlížet na tělesnou ochranu z vrtulníku, a to ho okamžitě přivedlo ke Stigu Mälmovi, který byl na vrtulníky maniak. Jak on, tak policejní prezident se vyskytovali ve vládním salónku, kde se prezident zaskvěl tím, že pohovořil elegantní a plynnou, i když poněkud ráčkovanou angličtinou nejdřív se senátorem a posléze i s Kamennou tváří, který nehnul ani brvou a zřejmě současně nepochopil ani slovo. Muž podle všeho nestudoval v Princetonu ani v Yale.

Také velvyslanec Spojených států se měl co otáčet. Byl bílý a nepodstupoval riziko, že dostane přezdívku housenigger jako jeho předchůdce. Když člověk viděl průvod jeho nejbližších mužů, mimoděk se pozastavil nad tím, jak velké zastoupení tato obří země vlastně má. Venku vrčely motocykly: Řidiči tvořili speciální skupinu policistů, kteří se ke sboru dali z toho důvodu, že strašně rádi jezdili na motorce, a nejčastěji se zabývali přípravou představení na Policejní den a podobné příležitosti. Jejich další ctižádostí bylo dokázat, že se s těžkým motocyklem dá vyrazit kupředu a nemusí to znít jako bombardování Drážďan nebo sériové vypálení raket z Mysu Canaveral nebo Kennedy, jak se to pár let jmenovalo.

Melander a Skacke si nepřipadali dostatečně kvalifikovaní pro vládní salónek, a zůstali raději sedět v mikrobusu. Ticho v rádiu na policejních vlnových délkách bylo absolutní, zatímco normální rozhlas a televize komentovaly ostošest, hlasatelé popisovali významným tónem a s hrobově

vážným přístupem obsáhlou kariéru bývalého kandidáta na prezidenta, ačkoliv se ani slovem nezmínili o jeho ideologi nebo vnitrostátní i zahraniční reakční činnosti. Oproti tomu se posluchači dozvěděli, kde bydlí, jak vypadají jeho pejskové, že se jednou málem stal basebal ovou hvězdou, že se jeho choť málem stala herečkou, že dcery vypadají tak, jak už to u dcer bývá, že on sám chodí nakupovat do samoobsluhy, že alespoň za volebních kampaní chodí v konfekčních šatech, že na něj byl jednou spáchán v Portlandu v Oregonu atentát (ačkoliv ve skutečnosti vítr sfoukl tašku ze střechy radnice a ta ho práskla do lebky, což mu okamžitě vyneslo čestný přídomek muž s tvrdou lebkou). Švédský národ byl dále zpraven o tom, jak velký je jeho osobní majetek (mimochodem značně velký) a že by ho jednou málem postavili před senátní komisi, která vyšetřovala daňové podvody, kdyby náhodou nedělal právě této komisi
předsedu. Jeho manželka otevřela bezplatný penzionát pro sirotky, jejichž otcové padli v korejské válce. Jako mladý muž radil prezidentu Trumanovi, aby shodil první atomové bomby, a jako starší se stal nepostradatelným pro řadu různých vlád. Vlivní činitelé by ho rádi viděli jako starostu města New Yorku (to je zřejmě nejnevděčnější zaměstnání na celém světě ), ale on odmítl kandidovat. Dále zahajoval každý den hodinovou projížďkou na koni a za normálních okolností plaval dennodenně tisíc metrů. Aktivně se podílel na řešení situace v Thajsku, Koreji, Laosu, Vietnamu a Kambodži, prohlásil jeden televizní hlasatel očividně bez nejmenší levicové úchylky, a kromě toho fungoval jako čerstvý a mladistvý duch ve světě, který až příliš nápadně trpí dědkovatostí v politické sféře. Potom se naprosto bezdůvodně objevily fotografie Maa, Tita a Franca, všichni přes osmdesát, Brežněva, šedesát osm, a En vera Hodžy, který byl také značně v letech, asi jeho skutečný věk neznali.

– Škoda že už umřel Stalin, Churchil , Hitler, de Gaulle, Adenauer, Ulbricht a Napoleon, podotkl Skacke., Jinak mohli kecat i o nich.

Konvoj se v té době, minutu před plánem, již seřadil a vozy byly obsazeny. Senátor a předseda vlády se posadili do pancéřované limuzíny.

Předseda vlády se zatvářil poněkud překvapeně, když se do vozu vtlačil i Kamenná Tvář, ale teprve tehdy, když si muž vyklopil sedačku přímo proti němu a doutníkem ho píchal do špičky nosu, měl co dělat, aby na sobě nedal znát podráždění, Jeho vlastní tělesný strážce musel jet jiným vozem. Předseda vlády mluvil zcela srozumitelnou angličtinou, a tlumočník neměl co dělat.

– Tak jdeme na věc, prohlásil Gunvald Larsson a otočil klíčkem v zapalování. Porsche se rozjel a Martin Beck se natočil dozadu tak, aby zjistil, zda se i zbytek kolony dal do pohybu podle plánu. Bylo to v pořádku.

V autě s modrými skly se senátor se zájmem rozhlížel po krajině, ale kromě policistů a téměř

nepochopitelně velkého davu demonstrantů mohl vidět jen poměrně nezajímavý kus Švédska, který se rozprostírá mezi Stockholmem a vzdáleným letištěm. Dlouho se mořil s vymýšlením nějaké pochvalné zdvořilosti, ale nakonec to vzdal. Otočil se na předsedu vlády a obdařil ho svým nejúchvatnějším volebním úsměvem.

Politický vůdce Švédska úsměv opětoval, a ani jeho volební škleb nebyl k zahození, ačkoliv senátor si pomyslel, že by toho chlapa nezvolili ani šerifem ve Frankfurtu v Kentucky, kdyby se usmíval takhle.

Kamenná Tvář setrvával v naprosté nehybnosti. Senátor přestal vyhlížet ven a předseda vlády vystřílel celý arzenál stálých frází a klišé už ve vládním salónku. Senátor si neustále rozhýbával prsty pravé ruky. Na vzdory svým zkušenostem ze statisíců potřesení rukou se ještě nesetkal s něčím podobným sevřeni Gunvalda Larssona.

Po chvíli zajel Gunvald Larsson ke krajnici a zastavil. Konvoj přejel kolem v perfektním pořádku a přiměřeným tempem.

– Pořád musím myslet na to, k čemu ten Möl er chce použít smečku debilů, poznamenal.

– Uvidíme, řekl Martin Beck nevzrušeně.

– Tak, milý Heydte, teď se podíváme, jak to švédský prasátko umí hryznout, pronesl Gunvald Larsson. Zřejmě volná parafráze na Karla Dvanáctého a básníka Heidenstama. Nastartoval, sešlápl plyn a projel kolem kolony.

Na rovném úseku udělal porsche dvě stě dvacet pět kilometrů v hodině.

– To je autíčko, pochvaloval si Gunvald Larsson., Kolik takových máme?

– Asi tucet, řekl Martin Beck., Maximálně.

– A k čemu se používají?

– Na odvoz policejního prezidenta na chalupu.

– Všechny? Ten pablb jezdí s všema?

– Pořizovaly se asi kvůli stíhání šílenců na silnicích a rychlých transportů narkotik. Blížili se teď ke Stockholmu, ale to nic nezměnilo na tom, že okolí vypadalo stejně zuboženě. Senátor se znovu porozhlédl kolem sebe, ale po chvíli to vzdal.

Co asi čekal? pomyslel si předseda vlády a mimoděk se v duchu škodolibě usmál. Laponce v pestrých krojích a se stříbrnými zvonečky? Neosedlané soby nesoucí jezdce se sokoly na ramenou?

Potom si uvědomil, že Kamenná Tvář nepatrně přesunula pohled a pozoruje ho, a začal okamžitě

uvažovat o důležitých rozhovorech o platební bilanci, naftové krizi a obchodních dohodách. Předseda vlády dosud nevěděl, že nový velvyslanec u Spojených národů připravuje prohlášení ve Valném shromáždění v New Yorku, prohlášení, které se vskutku shoduje se sociálně demokratickými tradicemi a už se snad ani nedá označit za reformistické: Lidé mají právo na svou zemi a Palestinci mají právo bojovat o svou. že se jedná o jednu a tutéž zemi, jaksi nepatřilo k věci. Švédsko promluvilo. Chvíli poté se eskorta zastavila. Podél řady vozidel se zezadu přeřítil další porsche s nápisem POLICIE tiskacími písmeny po stranách. Kromě Martina Becka a Gunvalda Larssona vědělo jen pár lidí, oč jde. Černobílé sportovní auto se zastavilo těsně vedle limuzíny a Äsa Torel ová, která vůz řídila, se naklonila na stranu, otevřela dveře na levé straně a předseda vlády si přestoupil. Äsa mlčky sešlápla plyn až na podl
ahu a pokračovala do centra Stockholmu. Současně se kolona dala do pohybu. Hosté sledovali obřad lhostejnými pohledy. Celé to netrvalo ani třicet vteřin. Poblíž severních hranic Hagy se demonstranti srotili zvlášť nápadně a zprvu to vypadalo, jako kdyby tu vypukla rvačka s policisty. Když se však člověk podíval pozorněji, zjistil, že policie pasívně stojí na svých místech, zatímco demonstranti se hádají se skupinou protivníků, kteří mávali vlajkami Spojených států, Tchaj-wanu a Van Thieuova režimu.

Když minuli Norrtull, Martin Beck se zeptal:

– Kde je Einar?

– Tamhle za rohem na Dannemorské, odpověděl Gunvald Larsson. Zavřeli jsme ji pochopitelně z obou stran, ale nějaký to riziko na sebe vzít musíme. Podezřelí nájemníci a tak.

– Stejně se nedostanou dál než na pohotovost nebo na policejní ústřednu, řekl Martin Beck.

*

Herrgott Nöjd přešlapoval na svém místě. Byla mu zima a měl celkově mizernou náladu, ale přesto se mu podařilo tvářit se vlídně. Tohle pochopitelně není Andersläv ani zvlněná planina Söderslätu. Přes ulici se přiklátil uniformovaný policista a postavil se před Nöjda. Potom talentovaně pronesl: – Co je to tady?

– Všechno v pořádku, uklidnil ho Nöjd.

– Jak jste se sem dostal?

– Autobusem.

– Ukažte mi legitimaci.

Nöjd vytáhl legitimaci a policista si ji za pomalého rudnutí dlouze prohlížel. Byl to typický

představitel stockholmského policejního sboru. Světlovlasý, s kotletami, vysoký a modrooký.

– Už jedou, řekl Nöjd nevzrušeně.

– Asi bys udělal nejlíp, kdyby ses vrátil na své místo.

Policejní asistent zasalutoval a vykročil zpátky přes ulici.

Ve svém dvoupokojovém bytě v ulici U kapličky si Reinhard Heydt řekl, že všechno klape bezvadně. Společně s Leval oisem se zdržoval v operační ústředně, jak tuto místnost označovali. Obě televize i rozhlasové přijímače byly zapnuté. Všechny vysílaly přímé reportáže z téže události: První návštěva předního amerického státníka po značné řadě let.

Heydta rozčilovala jen jediná věc. Řekl:

– jak to, že neslyšíme policejní rádio?

– Protože přestali vysílat. Ani hlídkové vozy nic nehlásí.

– Nemůže být nějaká porucha na aparatuře?

– Vyloučeno, prohlásil Leval ois.

Reinhard Heydt se zamyslel. Ten signál Q musí znamenat ticho v éteru. Ale na jeho seznamu takový signál, uveden nebyl. Zřejmě to bylo mimořádně výjimečné opatření. Leval ois všechno ještě jednou prověřil, ačkoliv to už udělal nesčetněkrát předtím. Zkusil i různé vlnové délky. Potom zavrtěl hlavou a řekl:

– Vyloučeno, zopakoval., Prostě vyhlásili ticho.

Heydt se pro sebe zasmál. Leval ois se na něj tázavě podíval.

– Fantastický, řekl Heydt., Policie se nás snaží obelstít tím, že nepoužívá rádio. Viděl jsi policisty v tomhle městě?

– Ani jedinýho.

– Proto taky nemůžeš pochopit, čemu se směju. Jediný, co mi na nich chybí, je, že nedělají chrocht, chrocht.

Podíval se na televizní obrazovky. Kolona právě projížděla kolem obchodního domu OBS v Rotebro. Také v rozhlase oznamovali tuto skutečnost a připojili, že dav demonstrantů houstne. Televizní hlasatel se moc neprojevoval, komentoval pouze záběry na policisty a lid podél dálnice. Pět set metrů před kolonou jel policejní vůz, aby jí udělal cestu, a další stejně daleko za kolonou, aby zabránil ,předjíždění.

Gunvald Larsson se podíval z okna.

– Tamhle, řekl., Heleďme se, jeden z našich vrtulníků.

– Hm, ozval se Martin Beck.

– Neměly být nad Sergelovým náměstím?

– Nojo, ale času dost. Schválně hádej, kdo v té mašině sedí.

– Senátor, řekl Gunvald Larsson.

– Uznej, že by to bylo geniální. Sebrat ho na letišti a spustit ho na střechu parlamentu?

– S tím nesouhlasil ani on, ani vláda. Tak kdo tam je?

Gunvald Larsson pokrčil rameny., Jak to mám, proboha, vědět?

– Malm. Přesvědčil jsem ho, že z koordinačního hlediska je to ideální stanoviště. Skočil mi na špek. Letí rovnou z Arlandy.

– Copak Malm, řekl Gunvald Larsson., Ten je na helikoptéry přímo nadržený.

*

Reinhardu Heydtovi to začalo připadat zábavné. Viděl rvačku u severní Hagy a věděl, že čas se nachýlil.

Leval ois se tvářil vážně. Pozoroval své přístroje a spoje, ale ničeho se ani nedotkl. Rozhlas i televize se dojemně shodovaly.

– Kolona právě projíždí jižní hranicí, hlásil rozhlasový hlasatel., Demonstranty podél silnice to doslova vře. Lidé bez ustání sborem vyvolávají hesla. U Hagského soudu je situace ještě horší. Sborové vyvolávání bylo v rozhlase zřetelně slyšet. Heydt se podíval na obrazovky a zjistil stejnou věc. Hesla nebyla tolik slyšet a hlasatel se o nich ani nezmínil. Místo toho řekl: – Teď právě přijíždí senátorův pancéřovaný a speciálně konstruovaný vůz kolem Jízdárny, kde vláda pořádá slavnostní večeři.

Okamžik se velmi přiblížil.

– V této vteřině opouští automobil se senátorem a ministerským předsedou Solnu a přejíždí

hranice města Stockholmu.

Velmi, velmi blízko.

Leval ois ukázal na malou černou krabičku s bílým knoflíkem. Sám už držel v ruce dva dráty, aby na nějakém systému provedl krátké spojení. Zřejmě pro případ, kdyby Heydt klesl mrtev k zemi nebo mu ochrnuly prsty. Francouz byl velmi opatrný. Tvrdilo se o něm, že nikdy neriskuje. Reinhard Heydt nechal prst volně spočinout na bílém knoflíku a díval se dál na televizní obrazovky. jen pár vteřin. Viděl černobílého porsche a pomyslel si, že tady půjde jedno dobré auto do háje. Teď. Stiskl knoflík přesně v pravý okamžik.

Ale nic se nestalo.

Leval ois bleskově propojil oba dráty.

Stále nic.

Televize ukazovala, jak kolona šijí Norrtull a zabočuje na Sveinu třídu. Potom obraz převzala pevná

kamera a ukázala záběr z křižovatky Odenovy ulice a Sveiny třídy. Za těsnou hradbou policistů bylo vidět davy demonstrantů a zvědavců.

Heydt si všiml jednoho policisty v safari klobouku a gumácích a pomyslel si, že to musí být tajný

agent. Potom klidně řekl:

– Nevyšlo nám to. Bomba nevybuchla. Asi dneska nemáme šťastný den. Zasmál se a řekl:

– Pane senátore, tak jsem vám daroval život, pokud to ovšem ve vašem případě bude nadlouho. Leval ois zavrtěl hlavou. Měl na uších ohromná sluchátka.

– Ne, řekl., Nálož explodovala, když jsi stiskl knoflík. Přesně jak měla. Ještě pořád slyším spad země

a kdovíčeho.

– Ale to přece není možné, řekl Heydt.

V televizi bylo vidět, jak pancéřované auto míjí městskou knihovnu a hned poté velkou šedou budovu. Věděl, že to je obchodní akademie.

Demonstranti teď byli na chodnících natlačeni na nejvyšší míru, ale policisté zachovávali klid a nikdo se nepokoušel kordón prorazit. Nikde nebylo vidět vytaženou pistoli ani zvednutý obušek.

– To jsem blázen, řekl Leval ois.

– To neni možné, ozval se Heydt., Zmáčkl jsem to ve správné desetině vteřiny. Tak co se stalo?

– Nevím, řekl Leval ois.

*

Reinhardt Heydt odpálil bombu v naprosto přesném okamžiku, aby nemohla nikomu ublížit. Atentátníci Ulagu vyhodili do povětří přesně počítáno dva tisíce devět set jeden pytel písku a ohromnou haldu ohnivzdorného izolačního materiálu ze skelné vaty. Jediná oběť, která měla něco společného s člověkem, byla čepice Einara Rönna, která vyletěla do povětří a nebyla nikdy nalezena.

Rönn měl k dispozici v Dannemorské ulici dvacet pět nákladních aut, jeden pohotovostní vůz z plynáren, tři sanitky, dvě auta s tlampači, cisternu a výsuvný žebřík požárního sboru. Kromě toho měl k ruce třicet vybraných mužů a žen, většinou příslušníků pořádkové policie, všechny v ochranných přílbách a polovinu z nich vybavenou megafony na bateri . Když kolona projela, měl něco mezi dvanácti až patnácti minutami na to, aby zahradil místo na ulici, pod kterým byla zřejmě bomba instalována. Kromě toho musel odříznout všechny příjezdové komunikace a postarat se o to, aby lidé v postižené oblasti byli odvedeni do bezpečí. Požární vozy a sanitky stály na Dannemorské. Dvanáct minut byla na tohle všechno příliš krátká doba, ale naštěstí se to protáhlo na čtrnáct minut třináct vteřin. Rönnovi seděla přilba na hlavě tak špatně, že si sundal čepici až v posledním okamžiku a položil ji roztržitě n a haldu pytlů s pískem.

Jedno z nákladních aut nestačilo složit náklad, protože mělo poruchu na startéru, ale to nehrálo tak velkou roli. Jedin é, co bomba způsobila, byl gigantický chochol písku, oblak bílých vláken a značný únik plynu, který se podařilo provizorně zastavit teprve po několika hodinách. V okamžiku, kdy výbuch roztřásl několik bloků domů jako při mírném stupni zemětřesení, seděl nepopulární senátor v parlamentě a pil minerálku, zatímco Kamenná Tvář projevila v té chvíli první lidské sklony. Vyndala totiž z úst doutník a z vlastní placatky si mohutně lokla whisky, až to zaklokotalo. Potom zase zastrčila doutník mezi rty a vypadala jako obvykle. Senátor pohlédl na svého tělesného strážce a poznamenal na vysvětlenou: – Ray se pokouší skoncovat s kouřením. Proto si nikdy nezapálí.

Otevřely se dveře.

– A tady přichází ministr zahraničních věcí a ministr obchodu, zvolal předseda vlády šťastně. Dveře se otevřely znovu. Ale tentokrát vstoupili Martin Beck a Gunvald Larsson. Předseda vlády se na ně nevděčně podíval a řekl: – Děkujeme, ale tady vás není třeba.

– My taky děkujeme, odpověděl mu Gunvald Larsson., Hledáme sápáckýho Möl era.

– Erica Möl era? Ale ten tu taky nemá co pohledávat. Zeptejte se jeho lidí. V domě se to

jimi jen hemží. Co to bylo za hrozný rámus, který jsme před chvilkou zaslechli?

– Nepodařený atentát na pancéřový vůz.

– Bomba?

– Jo, zhruba něco takového.

– Postarejte se, ať je pachatel okamžitě zatčen.

– Bezvadný instrukce, poznamenal Gunvald Larsson cestou k výtahu.

– Silně to připomíná Malmovy výroky, přitakal Martin Beck.

Náhodou jeli dolů výtahem společně s C. H. Hermanssonem. Měl růže ve tvářích a neobvykle tvrdý

výraz.

– Nejlepší chvíle odjet domů, co? prohodil Gunvald Larsson.

– Přesně tak. A zůstat tam až do neděle do rána. Ptali se několika Möl erových agentů a všichni tvrdili:

– Určitě tady někde pobíhá. Kde, to člověk nikdy neví.

Reinhard Heydt nepochopil, co se vlastně stalo. Ani po přečtení pátečních novin. Ve své nevědomosti nebyl sám. Policejní prezident a Stig Malm si nechali okamžitě zavolat Martina Becka a Gunvalda Larssona. Rönn považoval svou práci za skončenou a odjel domů do Vittangiské ulice ve čtvrti Váilingby, kde se Unda s Matsem hlasitě hašteřili o to, zda jsou zdravější kukuřičné

vločky nebo ovesné.

Ale Rönna milovali jako manžela i otce, a proto okamžitě zmlkli, když viděli, jak je unaven.

– Čau, táto, pozdravil Mats., Jak to šlo?

– Dobrý. Ale čepice je v tahu. Nojo.

– Já ti koupím zítra novou, utěšovala ho Unda.

Rönn si nejraději kupoval pokrývky hlavy sám, ale věděl, že je lepší mlčet než protestovat. Všichni se dívali na postel a on si okamžitě lehl, tak jak byl, i v botách. Manželka a syn mu pomohli s odstrojením.

– Musíš aspoň pochopit, že jsem ti obstarala hodnýho tátu, řekla Unda.

– Nejlepšího na světě.

Rönn je slyšel mluvit, ale než stačil něco podotknout, usnul.

Spal hluboce a beze snů.

Když se druhý den ráno probudil, myslel na zajíce upečeného nad dřevěným uhlím, žitné buchty plněné vepřovým a kvašeného sledě přesně v tomto pořadí. Potom šel do kuchyně a k snídani byla ovesná kaše.

O chvíli později už jel podzemní dráhou na Kungsholmen a nastoupil do vlaku, který ho dovezl na Fridhemské náměstí.

Dvacátá druhá kapitola

Gunvald Larsson a Martin Beck byli brzy postaveni před Piláta Pontského. Od senátorova příjezdu do parlamentu uplynula sotva půlhodina.

Ticho v éteru bylo zrušeno a pohotovostní ústředna zaplavena hlášeními. Jedním z těch, přes které se záplava převalila, a to značně potupným způsobem, byl Stig Malm.

– To ses skutečně předvedl jako výtečný koordinační šéf, prohlásil policejní prezident., Klidně jsem se mohl posadit na sklenku do Modré panny, když to všechno probíhalo. Co se vlastně stalo?

– Přesně nevím, hlesl Malm.

Ruka v manžetě se mu viditelně třásla. Řekl:

– Milý …

– Nepřeji si, aby mi někdo říkal milý. Jsem nejvyšší výkonný šéf policie v této zemi. Vyžaduji, abych byl informován o všem, co se ve sboru stane. Slyšel jsi? O všem. A právě teď jsi koordinačním šéfem. Co se stalo?

– Nevím, vždyť už jsem říkal, odpověděl Malm.

– Šéf přes spolupráci, který nic neví, zaburácel prezident.

– Vynikající. Co vlastně víš? Víš aspoň, jestli si sám utíráš zadek?

– Ale …

Pokud Malm skutečně chtěl něco říct, byl okamžitě přerušen.

– Já naprosto nechápu, jak to, že šéf pořádkové policie a Möl er, Beck, Larsson a ten Packe nebo Macke nebo jak se to vlastně jmenuje, si ještě neudělali čas na to, aby mi sem přišli podat hlášení nebo sem alespoň zatelefonovali …

– Ústředna sem přece nepustí žádný hovor, pokud ti nevolá manželka, poznamenal Malm zatvrzele.

Trochu se vzpamatoval, ale uvědomoval si, že ani zdaleka není tak pevný v kramflecích, jak jindy bývá.

– Tak mi řekni o tom atentátu.

– Já skutečně o té věci nic nevím. Ale už sem prý jede Beck a Larsson.

– Jak to prý? Koordinační expert, který nic neví? To už je skoro sublimní. A komu myslíš, že zase nasadí oslí hlavu, co?

Stejnému jako vždycky, pomyslel si Malm. Potom řekl:

– Náš člověk se nejmenuje Macke, ale Benny Skacke. A neříká se nasadit oslí hlavu, ale psí hlavu. A kromě toho sublimní znamená totéž co zjemnělý.

Malm se zřejmě pomalu vzpamatovával.

Policejní prezident prudce vstal a rychlými kroky přešel k jednomu z těžkých závěsů před okny.

– Nikdo se nebude míchat do toho, co říkám, vyštěkl zuřivě. Když řeknu oslí hlava, tak je to oslí hlava. A jestli to má někdo opravovat, tak to budu jen já. Zase bude šplhat po záclonách, pomyslel si Malm odevzdaně. Kdyby s ním ta konzola chtěla spadnout.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Vstoupili Martin Beck a Gunvald Larsson.

Martin Beck nebyl žádný střízlík, ale vedle Gunvalda Larssona vypadal dost neškodně. Gunvald Larsson zhodnotil scénu před sebou a řekl: – Aha, tak tady už se to rozjelo. Nenechte se rušit.

Obrátil se na Malma a zeptal se:

– Vyprávěl jsi o těch bordelech? Malm přikývl a řekl:

– Vyprávěl, ale jemu na tom nepřipadalo nic směšného.

Prohlásil, že jsou prostě a jednoduše nabarvený.

– A řekl jsi mu, jak vypadá vocas, když si to rozdáš s jejich kurvou? že ho máš taky pruhovanej?

– Ne, odpověděl Malm., To jsem nevyprávěl. Ty jsi tak nemístně vulgární, Larssone.

– Vážně je pruhovanej? zeptal se muž u závěsu.

– Jo, přesně jako roleta.

Policejní prezident se rozřehtal na plné kolo, posadil se ke stolu a tiskl si obě ruce na bránici.

– Nemáš vůbec smysl pro humor, Stigu, obrátil se Gunvald Larsson na Malma.

– To skutečně nemá, škytal prezident.

– Měl by ses zapsat do doškolovacího kursu v umění chovat se vtipně, řekl Gunvald Larsson.

– To takové kursy existují? zeptal se Malm.

– Samozřejmě, na univerzitě, odpověděl Gunvald Larsson.

Podíval se významně na Martina Becka, který z toho podivného rozhovoru zřejmě moc nechápal. Policejní prezident se uklidnil a prohlásil: – A teď se chci dozvědět něco o té bombě.

– Od začátku jsme pracovali podle Gunvaldovy teorie a nově získaných zkušeností, začal Martin Beck., Hodně nasvědčovalo tomu, že jsou správné. V Evropě ULAG ještě nikdy předtím nic neprovedl a kromě toho se v poslední době soustředil navzdory silné koncentraci policejních sil na útoky ve velkých městech.

Navíc je náš ctěný host lákavou kořistí pro všemožné teroristické organizace.

– Všemožné?

– Jistě, je nám přece známo, že celá řada militantních osvobozeneckých a levicových skupin protestuje proti jeho reakčním názorům, zatímco pravicové živly jsou ochotny ho chápat jako čistou provokaci. A stejně tak pacifisté, protože ti ho zase považují za hrozbu světovému míru. On je přesně ten typ politika, kterého se skoro všichni obávají, ne sice jeho osobně, ale toho, co představuje. A právě tohle všechno musí Ulag přitahovat.

Nebezpečný muž a kromě jistých kruhů ve Spojených státech nenáviděná osobnost. Když byl před lety nominován na prezidentského kandidáta, hodně lidí prý hlasovalo v podstatě pro kohokoliv jiného ze strachu, k čemu by mohly vést zahraničněpolitické názory tohoto člověka, třeba ve formě přímé konfrontace velmocí a Číny. Co se týče Středního východu, zasazoval se jednostranně o americkou podporu Izraeli. Byl celou dobu jedním z nejaktivnějších takzvaných supů ve válce ve Vietnamu a není pochyb o tom, že pracoval pro fašistickou juntu v Chile, která nese odpovědnost za vraždu prezidenta Al enda, vrchního velitele vojsk a tisíců dalších lidí. Jediná pozitivní věc, která se o něm dá říct, je, že projevuje jistou morální odvahu, že je vzdělaný a má sympatické

vystupování.

– Já jsem měl vždycky dojem, že ty se o politiku nezajímáš, poznamenal policejní prezident.

– Taky že se nezajímám. Jenom shrnuji jistá fakta. A k těm bych měl ještě připojit, že si navzdory pádu Nixonovy vlády udržel vážné politické postavení jak v senátu, tak ve svém domovském státě i ve federální vládě.

Martin Beck se podíval na Gunvalda Larssona a ten přikývl.

– A teď se dostáváme k atentátu, pokračoval Martin Beck., Hned zpočátku jsme došli k názoru, že je dost pravděpodobné, že zaútočí Ulag nebo jiná podobná skupina, například některá z ilegálních palestinských organizací. A vzhledem k tomu, že se červnový atentát, který tady Gunvald viděl na vlastní oči, podařil na sto procent i přes značně rozsáhlá bezpečnostní opatření, docházeli jsme k stále pevnějšímu přesvědčení, že u nás bude použito stejného modu operandi, jak ty, Malme, s oblibou a často nemístně říkáváš. Vytvořili jsme úzkou skupinu pěti kriminalistů se značnými zkušenostmi, tedy Benny Skacke a já z Västbergv, Gunvald Larsson a Einar Rönn z oddělení násilí a jeden nedocenitelný administrativní expert a přísný soudce, totiž Fredrik Melander z oddělení krádeží. Každý individuálně jsme posoudili, kde je nejpravděpodobnější místo k atentátu

na automobil se senátorem a část eskorty. Ukázalo se, že jsme došli ke stejnému bodu.

– U Norrtullu?

– Přesně tam. Absolutně nic bychom nezískali, kdybychom vedli kolonu po jiné trase, protože v tom případě by zřejmě projížděla nad jinými bombami, které se nám mimochodem dosud nepodařilo zjistit. Rozhodli jsme se proto pro opatření dvojího druhu.

Martin Beck začínal pociťovat sucho v krku. Podíval se na Gunvalda Larssona a ten se okamžitě ujal slova.

– Po atentátu pátého června jsem došel ke dvěma závěrům. Jednak k tomu, že bomby nelze zaměřit ani objevit pomocí detektorů. A daleko důležitější bylo, že člověk, který bomby odpálí, sedí daleko od místa činu, každopádně není nikde v dohledu a nemá pomocníka, který by ho pomocí

krátkovlnné vysílačky uvědomoval o tom, kde se právě pancéřované auto vyskytuje. Jak tedy může vědět, kdy má bombu odpálit? Odpověď je velmi jednoduchá.

Poslouchá běžné rozhlasové zpravodajství, které stejně jako televize podává přímou reportáž o prezidentově přijetí a cestě z letišť do paláce. A další informace dostává z policejního rádia, které normálně funguje. Tímto způsobem může na vlastní oči vidět, kde přesně se konvoj nalézá, a poslouchat totéž v rádiu.

Gunvald Larsson si odkašlal, ale Martin Beck nedal nijak najevo, že chce převzít slovo, proto pokračoval:

– Takže na základě těchto … hmm … teori , jsme přijali řadu opatření. Především jsme měli dlouhý a náročný rozhovor se šéfem rozhlasu, který se nakonec nechal přemluvit, že nebude tyto události vysílat přímo, ale pozdrží je o patnáct minut. Publikum tedy uslyší záznam, i když jen s relativně krátkým časovým zpožděním. Bylo přivoláno několik techniků a měli spoustu námitek, ale nakonec souhlasili, Potom jsme si museli promluvit s hlasateli, kteří měli komentovat program. Ubezpečili nás, že z jejich hlediska je to naprosto bez komplikací.

Tentokrát už byl Martin Beck připraven se ujmout výkladu:

– Uložili jsme všem těmto lidem povinnost zachovat naprostou mlčenlivost. Co se týče ticha na policejním rádiu, mluvil jsem o tom se stockholmským policejním ředitelem a šéfy sousedních obvodů. Měli sice různé námitky, ale nakonec se všichni nechali přesvědčit. Gunvald Larsson teď skočil do výkladu: – Nejtěžší úkol jsme svěřili Einaru Rönnovi. V Norrtullu je v této denní době dost rušno a tady šlo o rychlé vyklizení celé oblasti a zároveň bylo nutné udělat všechno pro utlumení výbuchu bomby a následné a daleko nebezpečnější exploze plynu.

Gunvald Larsson se krátce odmlčel a potom řekl:

– To nebylo nic snadného, zejména když se to všechno muselo stačit během patnácti minut. Rönn měl na Dannemorské ulici k dispozici třicet policistů, z toho patnáct žen. Kromě toho měl k ruce dva vozy s tlampači, dva požárnické vozy, velký počet nákladních aut s pytli písku, požární plachty a ohnivzdorný izolační materiál.

– A nikdo nebyl raněn?

– Nikdo.

– A materiálové ztráty?

– Pár okenních tabulek. A plynové potrubí pochopitelně. A nějakou dobu potrvá, než se opraví.

– To ten Rönn provedl šikovně, řekl policejní prezident., Kde je teď?

– Leží doma a spí, jak bych odhadoval, odpověděl Gunvald Larsson.

– Proč si předseda vlády bez našeho vědomí přesedl do jiného auta? vložil se do hovoru Malm.

– Ty nevíš ani tohle? podivil se Gunvald Larsson.

– Pozoroval jsem události z vrtulníku, podotkl Malm křečovitě.

– To je fakt.

– Prostě jsme chtěli, aby kritickým bodem projížděl senátor a předseda vlády odděleně, vysvětlil Martin Beck.

Malm neodpověděl.

Gunvald Larsson se podíval na náramkové hodinky a řekl:

– Za třiatřicet minut začíná ceremonie u Riddarholmského kostela. Je to sice Möl erova záležitost, ale stejně bych u toho rád byl.

– Mimochodem, Eric Möl er, ozval se policejní prezident., Viděl jste ho někdo?

– Ne, řekl Martin Beck., Sháněli jsme ho.

– Proč?

– Jde o jednu speciální záležitost, řekl Gunvald Larsson.

– jak velké je podle vás riziko dalšího atentátu? zeptal se policejní prezident.

– Mizivé, odpověděl Martin Beck., Ale to neznamená, že nebudeme pokračovat v bezpečnostních opatřeních s nasazením plné síly.

– Nejspíš by se dalo říct, že jsme zvládli první etapu, poznamenal Gunvald Larsson., To, co je před námi, může být daleko obtížnější.

– Jak to myslíš? zeptal se Malm.

Zřejmě mu záleželo na tom, aby navázal kontakty.

– Chytit ty teroristy, odpověděl Gunvald Larsson:

Dvacátá třetí kapitola

Květinový věnec byl skutečně obrovský.

Největší, jaký kdy Martin Beck a Gunvald Larsson spatřili, a zároveň také nejnevkusněji pojatý. Z kompozice barev oči přecházely, ačkoliv úmysl se zdál logický.

Na dálku vypadala ta kreace jako ohromný záchranný pás pomalovaný šíleným žákem námořní

školy.

Tvořily jej čtyři větší části. Ob jednu byly svázané z bílých, červených a modrých, nebo spíš

tyrkysových karafiátů, zbývající dvě mezi nimi byly spleteny z chrp a žlutavých kopretin. V

obrubách mezi barvami hvězdné korouhve a švédské vlajky se všech pět druhů pomíchalo a sem tam byl mezi ně vetknut svazek zelených listů, které už začínaly vadnout. Vnitřní obvod věnce lemovaly větvičky stříbrné borovice a vnější lem zdobily umně zapletené pozlacené vavřínové listy. Vazačky věnců v obou firmách, které přijaly zakázku na výrobu tohoto díla, určitě odvedly svědomitou práci a nikdo je nemohl z nepovedeného výsledku obviňovat. Do poslední podrobnosti se vylíhl v hlavě ctěného hosta.

Na horním půlkruhu věnce byl připevněn žlutý erb s plešatým orlem a za tímto emblémem trčela americká a švédská vlajka, upravené do tvaru písmene V. Ze spodního konce visela nařasená světle modrá hedvábná stuha s geniálním nápisem: Na paměť velikého muže, jeho Veličenstva krále Gustava VI. Adolfa Švédského věnuje z lásky lid Spojených států amerických. Stuha byla velmi široká a písaře muselo stát hodně práce a zlata, než tu elegantní zdravici namaloval. Věnec ležel na korbě nákladního automobilu, který parkoval u jižního průčelí nakladatelství Norstedts v ústí Tiskárenské uličky.

Všichni čtyři důstojníci z amerického torpédoborce už půl hodiny postávali v řadě před Stenbockským palácem a čekali, až se budou moct zhostit přenesení věnce. Zřejmě pořádně mrzli, ale alespoň byli schovaní před severovýchodním větrem, který s sebou nesl přeháňky deště se sněhem.

Martin Beck a Gunvald Larsson, kteří právě dorazili, se postavili na schodiště dvorského soudu Sveů a vítr je bičoval do tváří.

Poté, co chvíli vyjeveně zírali na výtvor na korbě nákladního automobilu, se začali rozhlížet po okolí.

Riddarholmen je malý ostrůvek s několika veřejnými a státními budovami a tvoří nejzápadnější

část Města Mezi Mosty. Od Starého Města je oddělen železnicí a úzkým Riddarholmským kanálem, a pokud se tam člověk nedostane po moři, existují jen tři přístupové cesty. Může přejít po chodníku železničního mostu nebo z přístaviště Munkbrohamnen nahoru po Hebbových schodech, a autem se dá přijet na ostrov pouze po Riddarhuském mostě, vedoucím nad železnicí a kanálem. Všechny tyto tři body byly uzavřeny.

Pro Erika Möl era a jeho speciální štáb bylo hračkou tuto oblast uzavřít a dohlédnout, aby se tu nevyskytoval nikdo nepovolaný.

V průběhu dne se postarali o to, aby se za zátarasy dostaly jen osoby, které tu pracují v několika úřadech a kancelářích.

Demonstranti a ostatní zvědavci se museli zdržovat na Riddarhuském náměstí na protější straně

mostu. Deset minut před příjezdem konvoje poslal Möl er dva muže do kostela s příkazem:

– Pro jistotu se mrkněte, jestli se tam neproplížili Japonci, aby se nám tu pak při ceremonii nepostavili s kamerami na břiše a neočumovali.

Tito dva muži ze speciálního družstva byli Karl Kristiansson a kriminální asistent Aldor Gustavsson. Kristiansson byl od přirozenosti neuvěřitelně líný a Gustavsson zase nonšalantní hřmotný mladík, který si o sobě myslel bůhvíco.

Gustavsson se postavil za dveře kostela a zapálil si doutník, Kristiansson se mezitím pustil do obhlídky svatého a historického prostředí. Vzpomněl si na to, jak ho jako kluka ve škole nutili navštěvovat muzea a jiné pamětihodnosti dob hrdinských, a nejenže se tam mohl nudou ukousat, ale ještě ke všemu musel psát kompozice o svých zážitcích. A také ho napadlo, že vlastně od konfirmace v kostele nebyl.

Kristiansson se vrátil k Aldoru Gustavssonovi, který se doposud nepohnul z místa, stál a houpal se na špičkách v oblaku doutníkového kouře.

– Za pět minut je tu ten Amerikán, poznamenal., Uděláme nejlíp, když se postavíme na stanoviště. Kristiansson přikývl a v patách za Aldorem Gustavssonem se klátil ven. Martin Beck a Gunvald Larsson mrzli v štiplavém větru na schodišti a pozorovali náměstí Jarla Birgera. Kolem celého náměstí byla rozestavěna stráž a další řada ozbrojených mužů lemovala cestu od nákladního auta ke vstupu do kostela.

Gunvald Larsson si najednou otřel kapky deště z řas a šťouchl loktem do Martina Becka.

– Krucinál, já to věděl, řekl., Podívej se, smečka debilů.

Martin Beck zahlédl Gustavssona, jak se s Kristianssonem v závěsu klátí z kostela ven, a zároveň

objevil i Richarda Ul holma, jak spěšně kráčí od Wrangelského vršku kolem kostela

směrem k mostu.

Martin Beck se podíval na hodinky. Zbývá pět minut.

– Teď s tím moc nenaděláme, řekl., Můžeme se tak akorát podívat, jak to dopadne. Kde je vlastně

Möl er?

Gunvald Larsson ukázal ke kostelu.

– Tamhle jde, řekl., S největšími esy ze seznamu debilů.

Plácl se dlaní do čela.

Eric Möl er svižně kráčel ke vchodu do kostela a za ním Zachrisson a Kenneth Kvastmo. Zastavili se a Möl er přehlédl svůj malý oddíl.

Martin Beck a Gunvald Larsson zůstali stát na schodišti obráceném k náměstí a dívali se, jak Möl er hovoří postupně se všemi čtyřmi muži. Vypadalo to, že ztratil svůj obvyklý klid. Několikrát se podíval na hodinky a neklidně pohlížel směrem k Riddarhuskému náměstí, odkud se co nevidět měla vynořit kolona. Zřejmě udílel poslední příkazy. Zachrisson se postavil s Kristianssonem k jedné straně kostelních dveří, Gustavsson a Kvastmo k druhé.

– Nemám v úmyslu hnout ani prstem, prohlásil Gunvald Larsson. Tohle si musí vyřešit Möl er sám. Kristepane, to je teda speciální družstvo. A ten nemožnej věnec. Ještě že předmět té oslavy se na tu komedii nemusí koukat.

Martin Beck si vyhrnul límec, zastrčil ruce do kapes a řekl:

– Několik generací monarchů se obrátí v hrobě, až tuhle hrůzu položí. Co je to vlastně za blbej nápad vláčet se s tím až od Norstedtů?

Gunvald Larsson zamžoural sněhovou sprškou na čtyři námořní důstojníky, kteří se teď přemístili k nákladnímu automobilu.

– Vtip je v tom, že to takhle vypadá honosně, když se to procesí potáhne celým náměstím, řekl., A my stojíme v prvních řadách.

Nevíš, jestli máme tleskat?

Martin Beck pohlédl směrem ke skupině novinářů a lidí od televize, kteří se shromáždili na nábřeží

za kostelem. Uprostřed stál Richard Ul holm a rozkládal rukama. Eric Möl er kráčel k mostu, aby se ubezpečil, že zátaras byl odstraněn, a aby dal lidem z televizního autobusu instrukce, kam se smějí

postavit.

Všichni se obrátili směrem k Mincovní ulici, odkud měla každou chvilku přijet kolona. Náhle zahlédl Martin Beck známou postavu, která byla zřejmě předtím skryta za sochou na náměstí.

Victor Paulsson byl zřejmě nejnápadnějším mužem pátracího oddělení bezpečnostní policie, a to právě díky neuvěřitelným převlekům, které si bral, aby za různých okolností co nejsnáze splynul s davem.

Byl to poměrně korpulentní muž, asi čtyřicátník a Martin Beck ho právě pozoroval, jak přechází

napříč náměstím. Kráčel zvolna a nepodíval se doprava ani doleva, jako kdyby byl na procházce bez určitého cíle.

Jeho oděv se chtěl zřejmě co nejvíc přizpůsobit slavnostnímu okamžiku. Martin Beck ho v něčem podobném ještě nikdy neviděl.

Obvykle chodil v křiklavých šatech a oděvech, které sám považoval za mladistvé, zvlášť když měl dohlížet nad demonstracemi, studentskými sešlostmi a politickými shromážděními. Tentokrát měl na sobě galoše, temně šedé kalhoty s diskrétním světle šedým proužkem a černou

pelerínu se sametovým límcem, na hlavě měl šedou buřinku a v podpaží složené číslo Švédského deníku.

– A kde má paraple? zeptal se Gunvald Larsson., A diplomatku?

Zase si nechal oholit knír, nebo si ho jinak lepí, protože minulý týden jsem ho viděl s knírkem.

– Myslíš ten á la Salvador Dali? řekl Martin Beck.

V tom okamžiku začali demonstranti na Riddarhuském náměstí skandovat a v Mincovní ulici se objevil konvoj.

Eric Möl er pobíhal sem a tam a rozdával povely napravo nalevo a potom pokynul důstojnickému kvartetu, které se postavilo do pozoru, připraveno zvednout monstrózní věnec. Konvoj se ploužil přes Riddarholmský most. Nejdřív jeli policisté na motocyklech, potom pancéřované auto se senátorem, předsedou vlády a tělesným strážcem momentálně bez doutníku v kamenné tváři. Potom následovala auta s tajnými policisty, tělesným strážcem předsedy vlády, velvyslancem Spojených států a jinými prominentními diplomaty a členy vlády. Mladý král byl požádán, aby se zúčastnil této pocty skládané jeho dědečkovi, ale byl právě v sousední zemi na státní návštěvě a nemohl se tedy zúčastnit.

Kolona vozidel zatočila doprava a zastavila se před Stenbockským palácem přesně naproti místu, kde čekali Gunvald Larsson a Martin Beck.

Z předního sedadla limuzíny vyskočil řidič, roztáhl černý deštník a teprve potom otevřel zadní

dveře.

Osobní strážce šéfa vlády se přiřítil s dalším deštníkem. Oba potentáti vystoupili a vykročili po náměstí, zarámováni dvojici deštníkonošů. Kamenná Tvář, který šel v těsném závěsu, se musel obejít bez ochrany proti dešti, ale zdálo se, že se ho to vůbec nedotýká. Dosud nehnul ani brvou. Náhle se senátor zastavil a ukázal na Birgera Jarla, který jim nastavoval svá mohutná, deštěm se lesknoucí bronzová záda. Celý průvod za nimi se zastavil a všichni vzhlédli k soše. Déšť chlístal těžkými kapkami na nechráněný a stále důstojněji se tvářící dav. Předseda vlády vysvětloval, koho socha představuje, a senátor se zájmem přikyvoval a očividně se chtěl o říšském maršálkovi dozvědět ještě víc. Svým způsobem to byl nejstarší předchůdce předsedy vlády v úřadě. Zatímco všichni více či méně slavnostně odění účastníci obřadu začínali připomínat utopené kočky a dámám s čerstv
ě naondulovanými hlavami se začalo do pohledů vtírat zoufalství, stáli prominentní pánové pod deštníky a předseda vlády držel řeč. Kamenná Tvář stála těsně za senátorem s pohledem upřeným do jeho týlu. Sledovala ho stále ve stejném odstupu, jako kdyby ho senátor táhl na provázku. Oba muži se svými deštníkonoši zvolna obcházeli sochu a ministerský předseda pokračoval ve výkladu, jen občas přerušován

senátorovými dotazy.

– Tak ať už, hergot, přestanou kecat o Birgeru Jarlovi, nebo ať ten věnec navlíknou na krk jemu, řekl Gunvald Larsson podrážděně.

Podíval se na své skrznaskrz promočené a zřejmě jednou provždy zničené italské semišky.

– Zrovna přemýšlím, jak se asi řekne říšský maršálek anglicky, ozval se Martin Beck., State Marshal?

– V američtině to zní spíš něco jako policejní prezident, podotkl Gunvald Larsson. Otřásl se jako mokrý pes a podíval se na oba muže, kteří dosud se zakloněnými hlavami postávali před sochou.

– Podívej se na Kamennou Tvář, řekl Martin Beck., Hm, tváří se, jako kdyby pršelo. Ha. Ha. Ha.

– Jak toho může tolik vědět o Jarlu Birgerovi? Myslíš, že se na to našprtal? Nebo že to patří k povinnostem předsedy vlády?

– Jediný, co já vím o Jarlu Birgerovi, je, že vynalezl boj za ženskou emancipaci nebo něco na ten způsob, řekl Gunvald Larsson.

– Mám dojem, že jsem měl spalničky, když jsme se o něm ve škole učili. Senátor si zřejmě náhle uvědomil, že tu není na prohlídce pamětihodností a že tu má jiné poslání

než poslouchat o ustanoviteli ženských práv a zakladateli Stockholmu. Poodešel ke čtyřem prosáklým námořním důstojníkům, kteří si určitě toužebně přáli, aby to, co mezi sebou nesou, byl skutečně záchranný pás.

Senátor spokojeně pokynul a zahlaholil:

– Úžasné. Přesně tak jsem si to představoval. Společnost se začala řadit a zvolna se šinula procesím ke dveřím Riddarholmského kostela.

Předseda vlády se tísnil se senátorem mezi řidičem a osobním strážcem, kteří se se zatnutými zuby soustředili na obsluhu deštníků tak, aby jednak chránily potentáty a jednak se jim neobrátily a v prudkých poryvech větru nevyškubly z rukou.

– To by byla podívaná, kdyby se ti dva opičáci vznesli a plachtili nad Riddarfjordem, poznamenal Gunvald Larsson.

– Jako Mary Poppinsová, řekl Martin Beck., A John Blund.

Kamenná Tvář se držel na svých pozicích.

Tři metry za ním kráčeli důstojníci s věncem a potom po dvojicích ostatní účastníci. Modrá stuha na věnci plápolala ve větru a zlatý emblém s orlem se povážlivě kýval. Zprvu tak umně poskládaná a nařasená vlajkosláva teď připomínala dva notnou dobu používané hadry na nádobí.

Čtyři námořní důstojníci se prohýbali pod svým břemenem. Uniformy už dávno nevypadaly nažehleně.

– Chudáci, politoval je Gunvald Larsson., K takovýhle šaškárně já bych se v životě nepropůjčil. Připadal bych si jak blbec.

– Třeba je předtím protáhli pod kýlem nebo jim provedli něco podobného, řekl Martin Beck.

– Jo, abych nezapomněl na naše debílky, řekl Gunvald Larsson. Radši se hneme o kus dál, abych tu gardu zabedněnců měl pod dohledem. Počkali, až přejdou poslední účastníci průvodu, čtyři tajní, a postavili se na roh budovy dvorského soudu, kde měli z příhodné vzdálenosti výhled na dveře kostela naproti na Wrangelském vršku. Vpravo od vchodu stál Kristiansson a Zachrisson. Připomínali dvě kamenné sochy a čišela z nich závažnost okamžiku.

Vlevo od vchodu trčel Kvastmo a Aldor Gustavsson. Kvastmo stál křečovitě v pozoru. Naproti kostelu se tiskl ke zdi komorního soudu Victor Paulsson.

Ze střechy buřinky mu padaly těžké kapky deště na sametový límec a na noviny, které držel složené pod levou paží a které se pomalu rozpouštěly.

Erica Möl era nebylo nikde vidět, ale Richard Ul holm měl stále plné ruce práce s tím, aby udržel reportéry a kameramany na vyhrazených místech.

Důstojné procesí se pomalu blížilo ke dveřím kostela. Těsně před vchodem se senátorův osobní

strážce i šofér zastavili, zavřeli deštníky a připojili se ke Kamenné Tváři za ctěným hostem a jeho hostitelem.

V okamžiku, kdy se oba chystali zvednout nohu na schod, objevil se kdosi ve dveřích kostela. Mladá dívka s dlouhými černými vlasy, široce otevřenýma jasně modrýma očima a stisknutými rty v bledé, vážné tváři. Měla na sobě semišovou bundu, zelenou sametovou sukni až

na zem a kožené

holínky.

V rukou držela malý lesklý revolver. Zastavila se na prahu a vystřelila. Vzdálenost mezi ústím hlavně revolveru a bodem mezi obočím předsedy vlády, kde kulka vyhloubila v lebce díru, nebyla ani dva decimetry.

Předseda vlády se sklátil dozadu na svého tělesného strážce, kterého pádem srazil k zemi i se složeným parapletem v ruce.

Mohutný zpětný odraz trhl dívčiným tělem, ale teď už stála nehybně a jen zvolna spouštěla paže k bokům. Zvuk výstřelu se odrážel od zdí domů a uběhlo několik vteřin, než všichni začali různým způsobem reagovat.

Jediný, kdo nereagoval vůbec, byl předseda vlády. Zemřel v okamžiku, kdy mu střela prolétla mozkem.

– Do prdele, řekl Martin Beck.

Gunvald Larsson se na něj tázavě podíval.

Martin Beck neměl ve zvyku reagovat tímto způsobem.

Victor Paulsson se vyřítil přes ulici, na půli cesty ke kostelu mu ze složených novin vypadla pistole a se žblunknutím se ztratila v kaluži vody.

Zatímco senátor dívce klidně vzal malou poniklovanou zbraň z ruky, vytrhl Kamenná Tvář z vnitřností svého širokého svrchníku ohromný revolver.

Victor Paulsson běžel ke skupině u dveří kostela s prosáklými novinami v ruce. Senátor nespouštěl oči z dívky a současně podával vražednou zbraň Zachrissonovi, který stál nejblíž.

Kamenná Tvář namířil svého paecemakera na odzbrojenou dívku.

Dokonce i v jeho medvědích tlapách vypadal ohromně a výborně by se vyjímal v rukou Wyatta Earpa nebo alespoň Johna Wayna.

Bo Zachrisson namířil dámským revolverem s úmyslem vystřelit Kamenné Tváři zbraň z ruky, ale senátorův osobní strážce jednal bleskurychle. Bez mrknutí oka praštil Zachrissona koltem přes ruku. Zachrisson vykřikl a upustil zbraň.

Kenneth Kvastmo, který až dosud stál v pozoru, se vrhl na dívku a jediným rychlým pohybem ji spoutal ruce za zády. Nebránila se, ale předklonila se a tvář se jí tvrdým zacházením stáhla bolestí. Osobní strážce ministerského předsedy se vysoukal na nohy a vyděšeně zíral na mrtvého šéfa vlády u svých nohou. Paraple stále svíral v ruce.

Z procesí se ozývaly vystrašené a překvapené výkřiky, hnali se sem reportéři a kameramani s Richardem Ul holmem v čele.

V okamžiku, kdy se na místo činu dostal Martin Beck a Gunvald Larsson, přiřítil se tam odněkud i Eric Möl er. Pokoušel se odehnat šokované a vzrušené diváky, kteří se začali tlačit kolem mrtvého, a zároveň řval povely na své víceméně bezradné mužstvo.

Martin Beck se podíval na Rebecku Lindovou, která stála dosud v předklonu v úchopu Kennetha Kvastmoa.

– Pusť ji, poručil mu.

Kvastmo nejenže dívku nepustil, ale chtěl ještě něco namítat, když k němu přistoupil Gunvald Larsson a odstrčil ho.

– Vezmu ji k nám do auta, řekl Gunvald Larsson a začal se s Rebeckou prodírat rozrušeným davem. Martin Beck se sklonil a zvedl revolver, kter ý Kamenná Tvář vyrazil Zachrissonovi z ruky. Podobnou zbraň viděl nedávno.

Ve vojenském muzeu u Kol berga.

Vzpomněl si, co Kol berg o tom malém revolveru řekl.

Dá se s ní strefit zelná hlávka z dvaceti centimetrů, když se ani nehne. Martin Beck se

podíval na prostřelené čelo předsedy vlády a pomyslel si, že to bylo zhruba to, co se Rebecce povedlo.

Panoval teď nepopsatelný zmatek.

Jediní, kdo zachovali celkem klidnou hlavu, byl senátor, jeho osobní strážce a čtyři námořní

důstojníci, kteří odložili monstrózní věnec předsedovi vlády k nohám. Richard Ul holm ve tváři jen hořel a povykoval na Erica Möl era, který se snažil ovládnout zmatek.

– Za tohle tě udám. To je hrubý služební přestupek a to se musí nahlásit parlamentní kontrole. To je skandální služební přestupek.

– Drž hubu! okřikl ho Eric Möl er.

Richard Ul holm zrudl v obličeji snad ještě víc a obrátil se na Kristianssona, který se dosud nepohnul z místa, kam ho postavili.

– Tebe taky udám za služební přestupek, vykřikl Ul holm. Všechny vás udám, na parlamentní kontrole.

– Já jsem nic neudělal, bránil se Kristiansson.

– To je právě to, křičel Ul holm., A přesně za to tě udám.

Martin Beck se otočil na Ul holma a řekl:

– Neřvi tady a dělej svou práci. Postarej se, aby se tu nesrocovali lidi. A ty taky, Kristianssone. Potom šel k Ericu Möl erovi a řekl:

– Tak si to tady vyřiď. Já jedu s tou holkou na kriminálku.

Ericu Möl erovi se podařilo rozehnat dav kolem mrtvoly ministerského předsedy. Mrtvý šéf vlády ležel na zádech na mokrých kostelních schodech.

U nohou mu spočíval směšný květinový věnec a za věncem stál vysoký senátor s ustaraným výrazem v opálené tváři. Osobní strážce se žulovou tváří, stojící za nim, pořád ještě třímal v ruce kovbojský revolver.

Od Riddarhuského náměstí se blížil řev sirén.

Martin Beck si zastrčil malý lesklý revolver do kapsy a vykročil k vozu, kde čekal Gunvald Larsson s Rebeckou Lindovou.

Dvacátá čtvrtá kapitola

Situace nebyla pro Martina Becka nijak nová.

On za stolem a na židli před ním člověk, který zabil. Ocitl se v takové situaci mnohokrát, byla to součást jeho povolání.

Oproti tomu se nestávalo často, aby mohl začít s výslechem sotva hodinu po činu, aby se stal očitým svědkem spolu se spoustou dalších policistů, aby pachatelem byla osmnáctiletá dívka a aby mohl přímo vyloučit otázky jak, kdy a kde a zůstalo jen proč.

Během dlouhých let u policie se setkával s vrahy a obětmi ze všech společenských tříd a různorodého postavení, ale nikdy nebyla oběť vyšetřovaného vraha tak vysoko postavená

osobnost jako předseda vlády.

A kromě toho si nedokázal vzpomenout, že by se kdy setkal s vražednou zbraní toho typu, který

teď před ním ležel na stole.

Vedle malého poniklovaného revolveru stála stará, odřená krabička nábojů ze světle zelené

lepenky se zaoblenými rohy a skoro nečitelným textem na nálepce na víčku. V té předtím ležela kulka, která provrtala státníkův mozek. Dívka vytáhla krabičku z kabelky přes rameno už v autě

cestou na policejní velitelství a odevzdala mu ji.

Gunvald Larsson byl v místnosti jen chvilku. Pochopil, že výslech asi zvládne Martin Beck nejlépe o samotě, a tak na něj pouze vrhl chápavý pohled a odešel.

Seděla teď vyčkávavě naproti Martinu Beckovi, vzpřímená, s rukama sepnutýma v klíně a dosud dětský, kulatý obličej měla bledý a napjatý. Zavrtěla hlavou, když se jí zeptal, zda chce něco pít, jíst nebo zda si nechce zakouřit.

– Pokoušel jsem se tě nedávno sehnat, řekl jí.

Udiveně se na něj podívala. Po chvíli řekla:

– Proč?

– Ptal jsem se advokáta Braxéna na tvou adresu, ale on nevěděl, kde bydlíš. Od soudu v létě jsem přemýšlel, jak to s tebou vypadá, napadlo mě, že na tom asi nejsi nejlíp. že třeba potřebuješ

pomoc.

Rebecka trhla rameny.

– Nojo, řekla,, teď už je stejně pozdě.

Martin Beck skoro zalitoval, že to vůbec říkal. Měla pravdu. Teď už bylo pozdě a v současné situaci ji nemohlo zvlášť potěšit, že se ji pokusil sehnat, ale tak moc práce si s tím zase nedal.

– Kde teď bydlíš, Rebecko? zeptal se jí.

– Minulý týden jsem bydlela u kamarádky. Její manžel odjel na pár týdnů pryč, tak nás tam s Camil ou nechala, než se vrátí.

– Camil a tam teď je?

Přikývla.

– Myslíte, že tam bude moct zůstat? zeptala se s obavami v hlase.

– Aspoň nějakou dobu. Kamarádka se o ni ráda postará.

– To už se nějak zařídí, uklidnil ji Martin Beck., Chceš si tam zavolat?

– Teď ještě ne. Později, jestli smím.

– Samozřejmě. Máš také právo si vzít advokáta. Předpokládám, že chceš advokáta Braxéna. Rebecka znovu přikývla.

– Nikoho jiného stejně neznám, řekla., A byl ke mně hrozně hodný. Ale nevím, jaké má číslo.

– Chceš, aby sem přišel hned?

– Já nevím. Musíte mi říct, co mám dělat. Já sl s tímhle nevím rady. Martin Beck zvedl sluchátko a požádal ústřednu, ať sežene Krkala.

– Pomohl mi napsat jeden dopis.

– Já vím, přikývl Martin Beck., Viděl jsem předevčírem kopii.

Doufám, že proti tomu nic nemáš.

– Proti čemu?

– že jsem si přečetl tvůj dopis.

– Ne, proč by mi to mělo vadit? Tak to jste taky viděl odpověď.

Podívala se na Martina Becka temným pohledem.

– Ano, viděl, přikývl., Moc povzbuzující to nebylo a rozhodně to nepomohlo. Co jsi udělala, když jsi dostala odpověď?

Rebecka trhla rameny a podívala se na své ruce. Chvíli seděla mlčky a potom odpověděla:

– Nic. Nevěděla jsem, co si počít. Neměla jsem se na koho obrátit. Myslela jsem, že nejvyšší člověk v zemi by mohl něco udělat, ale když ho to nezajímalo …

Zvedla ruce v bezmocném gestu a pokračovala skoro šeptem.

– Teď už je to jedno. Teď už je všechno jedno. Vypadala teď tak malá, osamělá a zoufalá,

že Martin Beck měl nutkání k ní jít a pohladit ji po lesklých černých vlasech nebo ji vzít do náručí a ukonejšit. Místo toho řekl:

– Kde jsi bydlela celý podzim, než tě k sobě vzala kamarádka?

– Každou chvíli jinde. Jednu dobu jsme bydlely v chatě ve Waxholmu. Půjčil nám ji jeden můj známý, když mu rodiče odjeli do zahraničí. Potom se vrátili a on se neodvažoval nás tam nechat dál bydlet, ale odstěhoval se ke své přítelkyni a přenechal nám svůj pokoj. Ale za pár dnů začala jeho domácí nadávat, a tak jsme se musely zase stěhovat. No a potom jsme bydlely různě u známých.

– Nepomýšlela jsi na to, že se můžeš obrátit na sociální úřad? zeptal se jí Martin Beck., Třeba by ti s bytem pomohli.

Rebecka zavrtěla hlavou.

– Tomu nevěřím, řekla., Ti by na mě tak akorát poštvali výbor na ochranu dětí a sebrali mi Camil u. V téhle zemi se člověk nemůže spolehnout na žádný úřad. Normální lidi je nezajímají, to už musí

být někdo anebo mít prachy, a to, čemu oni říkají pomáhat, já za pomoc nepovažuju. To jsou jen podvody.

Mluvila zahořkle a Martin Beck věděl, že nemá smysl jí odporovat. Ostatně ani neviděl důvod. V podstatě měla pravdu.

– Hm, řekl jenom.

Zazvonil telefon. Ústředna oznamovala, že advokát Braxén není k zastižení ani ve své kanceláři, ani u soudu. Telefonní číslo do bytu nikde uvedeno není.

Martin Beck předpokládal, že Krkal má byt vedle kanceláře a používá jen jeden telefon. Anebo má

tajné číslo. Poprosil telefonistku, aby se dál pokoušela Braxena sehnat.

– Vždyť je to vlastně jedno, jestli ho seženete nebo ne, řekla Rebecka, když Martin Beck zavěsil., Tentokrát mi nepomůže.

– Ale ano, odporoval jí Martin Beck., Nesmíš tolik pochybovat, Rebecko. Každopádně obhájce mít musíš a Braxén je dobrý advokát.

Nejlepší, jakého můžeš dostat. Ale zatím se musíš spokojit se mnou. Dokázala bys mi vyprávět, co se stalo?

– Vždyť přece víte, co se stalo.

– Spíš jsem myslel, co tomu předcházelo. Musela jsi na to už nějakou dobu myslet, ne?

– Na to, že ho zabiju?

– Ano.

Rebecka chvíli seděla mlčky s očima upřenýma do podlahy. Potom vzhlédla a měla v pohledu tolik zoufalství, že Martin Beck čekal každým okamžikem pláč.

– Jim je mrtvý, hlesla bezbarvě.

– Jak …

Martin Beck se zarazil, když se Rebecka sklonila pro kabelku na podlaze vedle židle a začala v ní

hledat. Vytáhl z kapsy od bundy svůj kapesník, čistý, třebaže poněkud pomačkaný, a podal jí ho přes stůl. Očima bez slz se na něj podívala a zavrtěla hlavou.

Zastrčil kapesník zpátky a čekal, dokud nenašla, co hledala.

– Spáchal sebevraždu, řekla a položila před něj na stůl leteckou obálku s

modro-bílo-červenými okraji., To je dopis od jeho maminky.

Martin Beck vytáhl z obálky šustivý letecký dopisní papír. Dopis byl psán strojem a sestával z jediného listu papíru. Bylo to suché a odměřené sdělení, z věcného obsahu nevysvítal

ani náznak matčina soucitu s Rebeckou nebo žalu nad synem. Dopis v podstatě neprozrazoval vůbec žádné

city a působil proto dost krutě.

Jim zemřel ve vězení dvacátého druhého října, psala matka. Udělal si z pokrývky provaz a pověsil se na horní pryčně ve své cele.

Pokud je jí známo, nezanechal žádné vysvětlení, omluvu ani jinou zprávu rodičům, Rebecce či někomu jinému. Chce pouze Rebecku informovat, protože ví, jak byla Rebecka znepokojená, a že má dítě, jehož otcem je možná Jim. Rebecka už tedy nemusí dál čekat, že Jim dá o sobě vědět. Paní

Cosgravová ukončila dopis poznámkou, že Jimův způsob smrti, zřejmě měla na mysli skutečně

způsob, a ne smrt, velmi zapůsobil na jeho otce a zhoršil jeho už beztak špatný zdravotní stav. Podepsána: Grace W. Cosgravová.

Martin Beck složil dopisní papír a zastrčil ho zpátky do obálky.

Na razítku bylo datum jedenáctého listopadu.

– Kdy jsi to dostala? zeptal se.

– Včera ráno, odpověděla., Měla adresu k mým přátelům, u kterých jsem bydlela v létě, a tak tam dopis pár dní ležel, než mě zastihl.

– Není to zvlášť laskavý dopis.

– To není.

Rebecka seděla mlčky a dívala se na dopis před sebou na stole.

– Nemyslela jsem si, že Jimova maminka je takováhle, řekla., Tak tvrdá. Jim o svých rodičích hodně

vyprávěl a mně vždycky připadalo, že je má moc rád, Otce asi nejvíc. Pokrčila rameny a dodala:

– I když rodiče kvůli tomu nemusí ještě mít rádi svoje děti.

Martin Beck sice pochopil, že to je narážka na její vlastní rodiče, ale pocítil to jako osobní výtku. Sám měl syna, Rolfa, brzy mu bude dvacet, a jejich vztahy byly odjakživa špatné. Teprve po rozvodu, nebo přesněji řečeno poté, kdy se seznámil s Rheou, která v něm vypěstovala odvahu být upřímný nejen k druhým, ale i k sobě, si dokázal přiznat, že rád svého syna vlastně

nemá.

Teď se díval na Rebecčin zatrpklý napjatý obličejík a uvažoval, co asi nedostatek hlubších citů k synovi znamená pro synův citový život.

Odehnal myšlenky na Rolfa a řekl Rebecce:

– A tehdy ses rozhodla? Když jsi dostala ten dopis??

Trochu otálela s odpovědí. Martin Beck vytušil, že její váhavost spíš souvisí s odhodláním mluvit upřímně než s nejistotou. Měl dojem, že tolik už o ní ví.

– Ano, řekla nakonec., Tehdy jsem se rozhodla.

– Odkud jsi dostala revolver?

– Ten už mám dlouho. Dostala jsem ho před několika lety, když mi zemřela prateta. Měla mě ráda a já jsem k ní často chodila na návštěvu, když jsem byla malá. Po její smrti jsem zdědila dost věcí, s kterými jsem si u ní hrávala. A mezi nimi byl i tenhle revolver. Ale vůbec jsem na něj nemyslela, až

včera, a ani jsem si nepamatovala, jestli do něj jsou náboje. Pořád se tolik stěhuju, že ležel celou dobu až na dně tašky.

– Střílela jsi z, něj někdy předtím?

– Ne, nikdy. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli vůbec funguje.

Musí už být strašně starý.

– To ano, přisvědčil Martin Beck., Nejmíň osmdesát let.

Martin Beck se o zbraně nijak zvlášť nezajímal a nevěděl o nich víc, než bylo nutné. Kdyby na jeho místě seděl Kol berg, poznal by, že to je Harrington and Richardson 32 single action, model 1885. Také by určil typ munice jako olověnou kulku bez pláště v mosazné patroně s krátkou základní

náplní značky Remington, vyrobenou v roce 1905.

– Jak jsi to provedla, že tě tam nenašli? Policie přece celý Riddarholmen odřízla a kontrolovala každého, kdo tam šel.

– Věděla jsem, že předseda vlády pojede v kol… kol …, zapomněla jsem, jak se tomu říká …

– Kolona, řekl Martin Beck., Prostě řada aut.

– Ano, společně s tím Američanem. Přečetla jsem si v novinách, kam pojedou a co tam budou dělat, a připadalo mi, že kostel je nejpříhodnější. Šla jsem se tam schovat už včera večer a čekala jsem celou noc a den, než přijeli. Nebylo těžké se tam ukrýt a měla jsem s sebou kefír, abych nedostala hlad a žízeň. Někdo se v kostele objevil, myslím, že policie, ale nenašli mě. Smečka debílků, pomyslel si Martin Beck. Ti si jí pochopitelně ani nevšimli.

– A to jsi měla za celou dobu jen kefír? zeptal se., Opravdu nechceš nic k jídlu?

– Ne, děkuji, nemám hlad. Nepotřebuju moc jíst. Lidi se obvykle dost přejídají, alespoň u nás. A kromě toho mám v kabelce sezamovou sůl a datle, kdybych potřebovala.

– Dobře, tak si musíš sama říct, až budeš mít hlad.

– Děkuji, řekla Rebecka zdvořile.

– Asi jsi za poslední dobu moc nespala, viď.

– Moc ne. Chvíli jsem usnula v noci v kostele. Ale ne moc dlouho, tak hodinu. Byla dost zima.

– Nemusíme to dneska protahovat, řekl Martin Beck., Můžeme pokračovat zítra, až si odpočineš. Jestli budeš chtít, opatřím ti něco na spaní, nabídl jí.

– Nikdy žádné prášky neberu, odmítla Rebecka.

– To čekání v kostele ti muselo připadat nekonečné. Co jsi celou tu dobu dělala?

– Přemýšlela jsem. Hlavně o Jimovi. Pořád nemůžu pochopit, že je mrtvý. Vlastně jsem věděla hned od začátku, že vězení nepřežije.

Nedokázal žít zavřený.

Odmlčela se a potom pokračovala rozhořčeně:

– Je to nelidský, strašný a ponižující trest. Jak může někdo rozhodovat o tom, že se někdo jiný

zavře? Všichni by měli mít právo na život a svobodu.

– Každá společnost musí mít zákony a ty musíme dodržovat, poučil ji Martin Beck.

– To je možné. Ale jsou snad ti, kdo zákony vymýšlejí, o tolik lepší a chytřejší než jiní? To si rozhodně nemyslím. A Jima podvedli. Nikomu neudělal nic zlého. Nic. A stejně ho zavřeli. To ho mohli rovnou odsoudit k smrti.

– Jim byl odsouzen podle zákonů své země …

– Byl odsouzen tady, přerušila ho Rebecka a předklonila se na židli., Když ho nalákali, aby jel domů, a tvrdili, že ho nepotrestají, tak už v té chvíli ho odsoudili. A nesnažte se mi to vyvracet, stejně vám nevěřím.

Martin Beck se jí nesnažil nic vyvracet. Rebecka klesla zpátky na opěradlo židle a odhodila si pramen vlasů, který jí spadl do tváře. Očekával, že bude pokračovat, právě v tomto okamžiku jí

nechtěl přetrhnout nit myšlenek otázkami nebo přemoudřelými komentáři. Po chvíli se ozvala:

– Řekla jsem, že jsem se rozhodla předsedu vlády zastřelit, když jsem se dozvěděla, že je Jim mrtvý. To je samozřejmě pravda, ale možná, že jsem na to myslela už předtím. Teď už vlastně ani nevím, jak to bylo.

– Ale říkala jsi, že sis na revolver nevzpomněla až do včerejška. Rebecka se zamračila a řekla:

– To je pravda. Vzpomněla jsem si na něj teprve včera.

– Kdybys ho chtěla zastřelit už dřív, tak by sis asi vzpomněla i na revolver. Přikývla.

– Asi jo, řekla., Nevím. Vím jen, že už nic nemá smysl, když Jim umřel. Je mi jedno, jak to se mnou dopadne. Jediné, co pro mě něco znamená, je Camil a. Miluju ji, ale nemám možnost jí poskytnout víc než lásku. Jestli musí v téhle společnosti vyrůst a žít, tak bude nejlepší, aby se naučila, jak to tady chodí. A to já ji nikdy naučit nemůžu. Pokoušela jsem se na to dívat z téhle stránky, že bude šťastnější, když se přizpůsobí nařízením a zákonům a názorům, které v téhle zemi platí. Ostatně

jsem si nikdy nenamlouvala, že člověk vlastní dítě jen kvůli tomu, že ho porodil. V nejlepším případě se z ní stane silný člověk a dokáže si zařídit život po svém, až dospěje. Rebecka vrhla na Martina Becka vzdorovitý pohled a dodala:

– Vy si pochopitelně myslíte, že se chovám dětinsky a nezodpovědně, ale já o tom hodně

přemýšlela.

– To ti věřím, řekl Martin Beck., Nemyslím si o tobě, že jsi dětinská nebo nezodpovědná. Naopak. Podle mě jsi zodpovědnější než většina lidí v tvém věku. A navíc jsi upřímná, a ani to není tak obvyklé.

– To je pravda, přisvědčila Rebecka., Všichni lžou. Je hrozné žít ve světě, kde si lidi navzájem lžou. A všichni si myslí, že musejí lhát, aby se měli dobře. A není se ani čemu divit, když nejvíc ze všech lžou ti, kteří mají nejvíc co říct a měli by ostatním vysvětlit, co mají a co nemají dělat. Jak může lump a podvodník rozhodovat o celé zemi? A to on byl. Mizera a podvodník. Ne že bych si namlouvala, že jeho nástupce bude o něco lepší, tak hloupá zase nejsem, ale chtěla jsem prostě

těm, co o nás rozhodujou, ukázat, že nemůžou podvádět lidi, jak se jim zamane. Myslím, že spousta lidí dobře ví, jak je podvádějí a zrazují, ale většinou mají strach nebo jsou moc pohodlní, aby se vzepřeli. Ostatně ani nepomáhá protestovat nebo si stěžovat, ti, kdo jsou u moci, se o to stejně nezajímají. Ty zajímá tak nanejvýš jejich postavení a je jim úplně jedno, jak žijí obyčejní lidi. Proto jsem ho zastřelila. Aby taky dostali strach a uvědomili si, že lidi nejsou takový tupý stádo, jak si myslí.

Kašlou na to, jestli lidi potřebujou pomoct, a kašlou na to, když si lidi stěžujou a nadávaj, že se nedočkali pomoci, ale o svý vlastní životy se zajímaj náramně. Ale já …

Zazvonil telefon a přerušil ji. Martin Beck zalitoval, že předem neupozornil, aby mu sem hovory nepřepojovali. Rozhodně to bylo dost výjimečné, že se Rebecka tolik rozpovídala. Když ji viděl naposled, chovala se spíš zaraženě a stydlivě.

Sáhl po sluchátku. Ústředna oznamovala, že dosud bezvýsledně shání advokáta Braxéna. Martin Beck zavěsil a v té chvíli někdo zaklepal na dveře a do místnosti vešel Hedobald Braxén.

– Dobrý den, pozdravil letmo Martina Becka a šel přímo k Rebecce.

– Tak tady tě máme, Roberto, řekl., Slyšel jsem v rádiu, že zastřelili předsedu vlády a popis takzvaného pachatele, a pochopil jsem, o koho jde, a hned jsem sem běžel.

– Dobrý den, pozdravila Rebecka.

– Sháněli jsme vás, vysvětloval Martin Beck.

– Byl jsem za jedním klientem, řekl Krkal., Mimochodem velmi zajímavá osobnost. Neuvěřitelně

schopný člověk a zběhlý v řadě úžasných oborů. Jeho otec byl ostatně za svého života předním odborníkem na vlámské gobelíny. A tam jsem slyšel zprávy.

Braxén měl na sobě dlouhý zelenožlutě kropenatý kabát, který se mu napínal přes mohutné

břicho. Svlékl si ho a přehodil ho přes židli. Položil tašku na psací stůl a uviděl revolver.

– Hm, zamručel., To není špatné. Strefit se s něčím takovým není nic jednoduchého … Vzpomínám si na jeden případ, bylo to těsně před vypuknutím války, tam se podobná zbraň objevila ve sporu mezi dvěma bratry, dvojčaty. Jestli jste skončili, tak bych si s Robertou …

– S Rebeckou, opravil ho Martin Beck.

– Pochopitelně. Můžu si s Rebeckou promluvit?

Krkal se chvíli přehraboval v aktovce a potom vytáhl starou mosaznou tabatěrku na doutníky. Otevřel ji a vytáhl dost rozhryzaný nedopalek.

Martin Beck si řekl, že pro Rebecku udělá nejlíp, když ji tu nechá na chvíli s Krkalem o samotě. Řetězce asociací a odbíhání od tématu by se měly přirozeně omezit, když bude mít za posluchače jen Rebecku. Ostatně jeho čeká vyplňování různých formulářů a zpráv a protokolů s údaji o Rebecce a s většinou z nich se vypořádá i bez jejího přispění. Zvedl se ze židle za psacím stolem a řekl:

– Prosím. Za chvíli se vrátím.

Cestou ke dveřím zaslechl, jak se Krkal rozpovídal:

– To víš, Rebecko, tohle je špatný. Ale nějak to vyřešíme. Hlavu vzhůru. Pamatuju se na jednu dívenku v tvém věku, bylo to v Kristianstadu na jaře devatenáct set čtyřicet šest, mimochodem stejného roku jako …

Martin Beck za sebou zavřel dveře a zhluboka si povzdechl.

Dvacátá pátá kapitola

Martin Beck zhodnotil situaci správně, když policejnímu prezidentovi řekl, že riziko dalšího atentátu na senátora je minimální. K zásadám Ulagu patřilo rychle zaútočit a zmizet, pokud možno beze stop. Okamžitě zopakovat nepovedenou akci a myslet si, že podruhé se to podaří, nepřipadalo v žádném případě v úvahu.

Leval ois už si začal v bytě v ulici U kapličky v Huvudstě balit aparaturu. Soudil, že pokud se chce bez obtíží dostat ze země, musí to udělat rychle. V jeho případě stačilo odjet do Dánska a tam se mohl cítit poměrně v bezpečí. Francouzovi ani moc nevrtalo hlavou, co se stalo. Neměl na to povahu.

Pro Reinharda Heydta to bylo něco jiného. Jednak bylo známo, jak vypadá, jednak byl víceméně

stíhán.

V bytě bylo teplo. Ležel na zádech v posteli, na sobě měl tílko a krátké bílé spodky. Před chvílí se osprchoval.

Ještě se nezačal vážně zaobírat úvahami, jak a kdy opustí zemi lidového blahobytu. Zřejmě si v tomhle bytě nějakou dobu poleží a počká na vhodnou příležitost k odchodu. Japonci dostali stejné instrukce. Maji zůstat v pětipokojovém bytě v Jižním Malmu, dokud z něj nebudou moct bez rizika odejít, to znamená do té doby, než polici přestane bavit na ně čekat a situace v zemi bude zase normální. Stejně jako Heydt si opatřili celou zásobu konzerv, která by je měla udržet při životě alespoň měsíc. Rozdíl byl snad jen v tom, že z podivného japonského jídla by Heydt žil nanejvýš několik dní. Potom by asi zemřel hlady.

Potraviny v jeho ledničce a spíži měly jiné složení a v nutném případě by jednomu

člověku vystačily na celý rok.

Teď právě přemýšlel o jedné věci. Proč jim to nevyšlo? Už ve výcvikovém táboře jim vštěpovali, že musí v první řadě počítat s neúspěchem a ztrátami na životech. A v tom případě bylo nejdůležitější, aby se s Ulagem nedali spojovat ani mrtví agenti.

Ale stejně. Leval ois slyšel bombu explodovat a v tomhle on se nikdy nemýlí. A zároveň mohl vyloučit podezření, že Japonci uložili bombu na špatné místo.

Reinhard Heydt byl zvyklý provádět správné propočty a úspěšně řešit i hodně složité problémy. A skutečně neležel na posteli ani dvacet minut, než pochopil, co se muselo stát. Vstal a šel do operační ústředny. Leval ois už si sbalil své nepříliš objemné zavazadlo a právě si oblékal kabát.

– Už jsem pochopil, jak to všechno souvisí, řekl Heydt.

Francouz se na něj tázavě podíval.

– Prostě na nás vyzráli. Rozhlas a televize nevysílaly přímý přenos. Pracovaly odhadem tak s půlhodinovým zpožděním. Když jsme to zmáčkli, konvoj už dávno projel.

– Hm, zamručel Leval ois., To zní pravděpodobně.

– A to taky vysvětluje, proč policie vyhlásila ticho v éteru.

Policejní rádio by okamžitě prozradilo podfuk s televizním a rozhlasovým přenosem. Francouz se usmál.

– Fikaný, řekl,, to se musí uznat.

– Typický podcenění policie, řekl Heydt., Zřejmě nejsou všichni idioti. Leval ois se rozhlédl po místnosti.

—Takhle to dopadá, řekl., Tak já padám.

– Můžeš si vzít auto, nabídl mu Heydt., Stejně pro něj nemám použití. Francouz se zamyslel. Celá země a zejména okolí Stockholmu je touhle dobou určitě zamořené

policejními hlídkami. Ačkoliv auto je sotva mohlo nějak prozradit, bylo v tom určité riziko.

– Ne, odmítl., Radši pojedu vlakem. Tak ahoj.

– Ahoj, řekl Heydt., Časem se uvidíme.

– Doufám.

Leval ois si to spočítal dobře. Bez problémů se druhý den ráno dostal do Inngelholmu. A odtud autobusem do Torekovu.

Rybářský člun kotvil podle úmluvy v přístavišti. Šel hned na palubu, ale vyjeli až za tmy. Druhý den dopoledne už byl v Kodani a svým způsobem v bezpečí.

Ačkoliv v dánštině nebyl žádný přeborník, první stránky novin ho značně udivily. Zauvažoval, kdy asi dochází do stánků ve velké čekárně hlavního nádraží France-Soir. Reinhard Heydt stále ještě ležel na posteli s rukama sepnutýma v týle. Líně poslouchal rádio a rozvažoval nad svým prvním velkým neúspěchem. Někdo ho podvedl, ačkoliv všechny přípravy provedl perfektně.

Kdo byl tak mazaný, že mu tak kardinálně dokázal vypálit rybník?

Při zvláštních zprávách se posadil na posteli a překvapeně poslouchal: Jako vrchol všeho se stali obětí skoro komické souhry náhod.

Heydt se jednu chvíli přistihl, jak se nahlas rozesmál. Moc k smíchu oproti tomu nebylo, že teď už

se rozhodně nemůže odvážit vyjít ven.

Reinhard Heydt si blahořečil za to, že měl dost prozíravosti, aby se zásobil dobrými knihami, které

lze číst pořád dokola a přemýšlet nad nimi.

Uvědomoval si, že to bude trvat dost dlouho, než zase uvidí Pietermaritzburg, a vzhledem k tomu, že je typický přírodní člověk, bude čekání značně náročné.

Přesto se ale nenechal situací zdeptat. Deprese si člověk v jeho postavení sotva může dovolit.

*

Martinu Beckovi tento ohromující den završil telefonický rozhovor s Herrgottem Nöjdem, který mu oznámil, že sice má volno, zato naprosto postrádá představu, kde je.

– Je tam někdo, kdo to ví? zeptal se Martin Beck.

– Ne, všichni jsme tu ze Skäne.

– Jak jste se tam dostali?

– Policejním mikrobusem, řekl Nöjd., Jenže ten už odjel a vrátí se pro nás až zítra brzy ráno. Jediná

věc, které jsem si všiml, je železnice kousek odtud. Vlaky jsou zelené.

– Podzemka, řekl Martin Beck zamyšleně., Někde na předměstí.

– Ale co tě vede, vlaky vůbec nejezdí pod zemí.

– Řekni mu, ať se jde podívat na ceduli k nejbližšímu rohu, navrhla Rhea, která vždycky odposlouchávala všechny telefonáty.

– Straší tam? zeptal se Herrgott Nöjd se smíchem.

– Ne tak doslova.

– Slyšel jsem ji, řekl Nöjd.

– Počkej chvilku.

Vrátil se přesně za čtyři minuty a oznámil:

– Lysvikská. Říká vám to něco?

Martinu Beckovi to neřeklo nic, ale Rhea se okamžitě vmísila do hovoru.

– Je ve Farstě. A tam je to fakt děsný se orientovat. Ulice jsou tam příšerně spletený. Řekni mu, ať

se jde postavit na to nároží, kde teď byl, že pro něj za dvacet minut přijedu autem.

– Dobře, dobře, já to slyším, řekl Nöjd.

Rhea už měla na nohou červené gumáky. Zapnula si tříčtvrteční kabát a otevřela dveře.

– Ať tě hrom bací, jestli hneš knoflíkama na troubě!

– To si teda vydržuješ jemný dámy, zasmál se Nöjd., jak se vlastně jmenuje?

– Zeptej se jí radši sám, odpověděl mu Martin Beck., Zatím ahoj. Rhea měla staré volvo dodávku, kterým ohrožovala silnice a cesty. Vůz sice dostal od znalců automobilů přezdívku traktor, případně parní válec, ale zřejmě byl šťastně konstruován, protože nikdy nezlobil ani se nerozsypal. Továrna pochopitelně výrobu modelu zastavila. Rhea říkala, že tohle je jeden z mnoha důkazů, že kapitalismus se řídí jen svými vlastními zákony.

Přesně za čtyřicet čtyři minuty se vrátila s Nöjdem. Výsledek setkání byl podle všeho uspokojivý, protože Martin Beck je slyšel, jak se smějí a skákají si do řeči už ve výtahu. Potom ze sebe shodila kabát, mrklana hodinky a řítila se do kuchyně. Nöjd si prohlédl byt. Nakonec ho ohodnotil:

– Na Stockholm to není tak špatný.

A potom dodal:

– Co se to vlastně dneska stalo? Policista v takovémhle městě neví prostě ani ň. Člověk stojí a vejrá

na místě, kam ho někdo postavil a nařídil mu, ať tam stojí.

Měl pravdu. V podobných situacích věděli policisté na ulicích všeobecně asi tolik jako voják v poli, to znamená nic.

– Jedna dívka zastřelila předsedu vlády. Schovala se v Riddarholmském kostele a tajní, kteří měli oblast hlídat, se na to vyflákli.

– Nerad bych tvrdil, že patřím k jeho obdivovatelům, poznamenal Nöjd., Ale tohle mi připadá

nesmyslný. Za půl hodiny opatří jinýho, a nemlich takovýho, jako byl tenhle. Martin Beck přikývl. Potom řekl:

– Stalo se něco v Anderslövu?

– Spousta věcí, přikývl Nöjd., Ale jen samý příjemný. Kal e a já jsme například zachránili Systém. Našli se lidi, kteří chtěli prodej alkoholu zrušit, ale to víš, proti takovým autoritám, jako je kněz a náčelník policie, se těžko bojuje.

– A jak se vede Folku Bengtssonovi?

– Mám dojem, že dobře. Vypadá jako vždycky. A potom si nějaký šílený Stockholman koupil Sigbritin domek jako letní. chalupu.

Nöjd se rozesmál.

– A pak se taky stalo něco divnýho s Bertilem Märdem.

– Jak to?

– Chtěl jsem s ním probrat nějaký věci ohledně pozůstalosti. No a ukázalo se, že prodal dům i hospodu a prostě všechno, co měl, a dal se znova na moře. Prý mu to někdo poradil. Rád bych věděl kdo.

Martin Beck neodpověděl. Tím rádcem byl on sám.

– Tak jsme se začali dotazovat anglicky a vůbec jsme se snažili a nakonec jsme dostali úžasně

elegantní dopis z jednoho rejdařství v Tchaj-peji. na Tchaj-wanu, kde stálo, že kapitán Märd byl před čtyřmi měsíci najat v Libéri a v současné době je velitelem nákladní lodi MS Tai-wan Sun, která se zrovna plaví ze Síaxu do Botafoga se zásilkou esparta. Tak jsem to vzdal. Ale jedna věc mi stejně vrtá hlavou. Vždyť Märd se pomalu uchlastal k smrti a nikdo ho nechtěl uschopnit. Tak jak se, proboha, mohl stát kapitánem na tak obrovský lodi?

– Když zamáváš pěti stovkami dolarů před nosem správnýmu doktorovi v Monrovi , tak určitě

dostaneš potvrzení, že máš dřevěnou nohu a falešný oko, řekl Martin Beck., Mě na tom překvapuje jen jedna věc, že na to Märd nepřišel sám a daleko dřív.

– Sám, opakoval Nöjd pichlavě., Takže to ty jsi …

Martin Beck přikývl. Nöjd pokračoval:

– A potom mě udivila řada maličkostí na vyšetřování té vraždy, jestli se ti nezajídá o tom mluvit. Například to, že prý vrah dostal infarkt a zemřel, když ho policie přišla sebrat.

– No?

– Infarkt člověk nedostane na objednávku, řekl Nöjd., Pozdějš jsem se setkal s jeho doktorem v Trel eborgu a ten povídal, že trpěl těžkou srdeční vadou. Nesměl kouřit, pít kafe, chodit do schodů, rozčilovat se. Představ si, že on vlastně ani nesměl šu …

Vešla Rhea a Nöjd se zarazil.

– Cože nesměl? zeptala se.

– Šukat, řekl Nöjd.

– Chudák chlap, politovala ho Rhea a vrátila se do kuchyně.

– A ještě jedna věc, pokračoval Nöjd., Když mu ukradli auto, ukázalo se, že vůbec nebylo zamčený

a dveře do garáže stály dokořán. Proč? No pochopitelně proto, že doufal, že někdo to auto ukradne, jelikož mu bylo jasný, že to je důkaz proti němu v případě Sigbrit Märdové. Takhle tam

auto stálo už od vraždy, ale nikdy předtím. Kdyby nebylo té jeho megery, tak by určitě krádež ani neohlásil.

– Tys měl být u nás na vraždách, řekl Martin Beck.

– Cože? Já? Ty ses zbláznil. O takových věcech už v životě nebudu přemýšlet, tím si buď jistej.

– Kdo to mluvil o megerách? zakřičela Rhea z kuchyně.

– Není to náhodou nějaká modrá punčocha? ubezpečoval se Nöjd polohlasem.

– Ani bych neřekl, odpověděl Martin Beck., Ačkoliv někdy je nosí. Tedy ty modrý punčochy.

– Já, křikl Nöjd do kuchyně.

– Tak dobře, ozvala se Rhea., Doufám, že to nevztahuješ na mě.

Jídlo je hotový. Rychle do kuchyně, než to vystydne.

Rhea hrozně ráda vařila, zvlášť pro sebe a pro lidi, kteří měli na jídlo nároky. Oproti tomu nesnášela hosty, kteří se naládovali čímkoliv bez rozdílu a bez komentářů. Policejní inspektor z Anderslövu byl ideální host. Sám byl poklad do kuchyně a vždycky důkladně

všechno ochutnal a potom teprve hodnotil. A v tomto případě nanejvýš nadšeně. Když ho o pár hodin později posadili u Lodního mostu do taxíku, byl tak spokojený, že dělal významu svého příjmení skutečně čest:

*

V pátek dvaadvacátého listopadu už zase stál Herrgott Nöjd na svém stanovišti na Sveině třídě

naproti knihovně. Když kolem něj kolona projížděla, pokynul mu Martin Beck rukou a Gunvald Larsson kysele poznamenal:

– To máváš tomu lovci losů?

Martin Beck přikývl.

Hodili si včera s Gunvaldem Larssonem korunou, kdo z nich půjde večer na recepci, a Martin Beck měl výjimečně štěstí. Tím také vylosoval Nöjdovi dobrou večeři.

Recepce v Jízdárně byla dost nešťastná událost, ale jak senátor, tak narychlo dosazený předseda vlády se drželi statečně. Oba užili v oficiálních projevech výraz Żtragická epizoda®, ale dál ani jeden z nich nešel. Jinak byly projevy prošpikovány běžnou politickou hantýrkou o přátelství, míru, stejných právech a vzájemném respektu.

Gunvaldu Larssonovi připadalo, že oba státníci pověřili stejného pisálka. V Möl erově tělesné ochraně tentokrát nebyly díry a nikde se neobjevil ani jediný příslušník sbírky debilů. Většina z nich seděla na stanicích, někteří dostali volno a jediný, který alespoň podle svých představ pracoval, byl Richard Ul holm. Seděl doma v kuchyni a spisoval. Podařilo se mu sestavit jedenáct udání na parlamentní kontrolu nad dodržováním zákonnosti. Byl tím výsledkem nadmíru spokojen. Ve většině případů se omezil na udání za nedbalost, neschopnost a komunismus, jen v případě Martina Becka zašel o krok dál a napsal, že se tento na Ul holmovi dopustil urážky úřední

osoby. Ul holm byl v současné době už policejním inspektorem a jako takový se nehodlá smířit s tím, aby mu někdo říkal, ať tu Żnestojí a neřve®, Nikdo, i kdyby to byl kdovíjaký šéf. Gunvaldu Larssonovi připadal ten večer zoufale nudný a ústa otevřel jen při jedné příležitosti. Pozoroval ohromnou bouli pod sakem Kamenné Tváře a prohodil k Ericu Möl erovi, který se v té

chvíli také ocitl v šatně:

– Jak je to možný, že ten opičák smí v cizině nosit zbraň?

– Zvláštní povolení.

– Jak to zvláštní povolení? Kdo ho vystavil?

– Dotyčný je mrtev, odpověděl Möl er:

Šéf Sápa se vzdálil a Gunvald Larsson se zahloubal. V právních záležitostech nebyl moc zběhlý, a teď mu vrtalo hlavou, jakou a hlavně jak dlouhou platnost mohou mít povolení mrtvých osob k nezákonným činům. žádné odpovědi na tuto otázku se nedobral a nakonec se přistihl, že muže s kamennou tváří lituje.

To je děsný zaměstnání, pomyslel si Gunvald Larsson. Zvlášť když musí pořád držet.v hubě ten nezapálený doutník.

Senátorův úsměv působil trochu utlumeně, jako ostatně celá událost, a následkem toho se to neprotáhlo do noci.

Navzdory tomu se Gunvald Larsson vrátil domů do Bol mory až v půl druhé. Osprchoval se a oblékl si čerstvě vyprané pyžamo, lehl si, přečetl půl stránky z Jul. Regise a usnul. Tou dobou už senátor spal skoro půl druhé hodiny v bezpečí velvyslanectví. Kamenná Tvář už si toho dne také odpracoval své a odpočíval s doutníkem, kanónem a plechovkou piva úpravně

vyrovnanými na nočním stolku.

Druhý den dopoledne se všude mluvilo o tom, zda král zruší oběd.

Mohl to pochopitelně udělat s poukazem na včerejší událost a na to, že se právě vrátil ze státní

návštěvy ve Finsku.

Ale od dvora se nikdo neozval a speciální skupina tedy mohla využít celý složitý plán vypracovaný

čistě pro tuto příležitost.

Jak už tajemník řekl, král neměl strach. Vyšel ven na Logárden a osobně přivítal senátora na zámku. Jediné, co svědčilo o výměně názorů mezi dvorem a velvyslanectvím Spojených států, bylo, že Kamenná Tvář zůstal sedět v pancéřovaném autě. Poté, co z něj senátor nikým neobtěžován vyšel po schodech, choulostivém místě z hlediska bezpečnosti, zaparkovalo na samotném zámeckém nádvoří. Když kolem něj Martin Beck procházel, zahlédl za namodralým sklem, jak si osobní strážce vytahuje z úst doutník a připravuje plechovku budvaru a cosi, co bezpochyby musela být krabice se svačinou.

Kromě této zanedbatelné drobnosti se nepřihodilo nic nepředvídaného. Oběd byla králova čistě

soukromá záležitost.

Nezúčastněným nebylo nic do toho, co se při této příležitosti řeklo nebo udělalo. Důvod strážcova prostého obědu v autě spočíval zřejmě a jednoduše v tom, že král neměl chuť zasednout ke stolu s muži ozbrojenými kanóny, a tomu Martin Beck docela dobře rozuměl. Demonstrace před zámkem byly odvarem toho, co se očekávalo, a z Logárdenu se ozývalo zhruba stejně výkřiků ‚Chceme vidět krále‘ jako ‚Yenkee, go home‘.

Otázka času byla pro polici a zejména pro Gunvalda Larssona, který společně s šéfem pořádkové

policie řídil ochranu na dálku, velmi důležitá. Gunvald Larsson se neustále díval na svůj chronometr a se značným překvapením zjišťoval, že se časový plán plní do puntíku. Osoby ve vysokém politickém nebo veřejném postavení jsou zvyklé dodržovat dohodnutou dobu a skutečně ani senátor, ani král se od rozvrhu neuchýlili ani o minutu. Senátor vyšel po severním schodišti na Logárdenu ve správné minutě a král už čekal. Potřásli si rukou a přesně podle propočtů vešli do zámku východní branou. Zlé jazyky o králi tvrdily, že je slovo slepý a že má potíže s pravopisem, je prý doloženo, že při jedné příležitosti napsal klár místo král, ale zato bezvadně dokázal dodržovat sjednaný čas s třicetivteřinovou tolerancí.

V okamžiku, kdy vstoupil s váženým a silně neoblíbeným hostem do zámku, byl kritický

moment překonán a Martin Beck s řadou dalších si ulehčeně oddychli.

Také stolování bylo ukončeno na minutu přesně. Senátor usedl do pancéřovaného vozu s patnáctivteřinovým zpožděním.

Möl era nebylo jako obvykle vidět, ale s největší pravděpodobností se pohyboval někde nablízku. Konvoj se seřadil a nastoupil dlouhou cestu na letiště Arlanda. Möl er obsadil hlídky kolem zámeckého nádvoří svými nejlepšími muži. Kupodivu měl k dispozici schopný personál a tentokrát byla oblast střežena včas a důkladně.

Kolona. musela udělat menší objížďku, aby se vyhnula oblasti včerejšího výbuchu, kde dělníci plynáren nebyli ještě ani zdaleka hotovi s opravami.

Kolona jela rychleji než včera, ale stejně jako minule kolem ní dost nekonvenčně projížděl tam a zpátky rychlý porsche Gunvalda Larssona.

Gunvald Larsson seděl zamlkle a myslel hlavně na Heydta a jeho kumpány, kteří se určitě na delší

dobu někam schovali.

– Máme pár dobrých vodítek, řekl Martinu Beckovi., Auto a Heydtův vzhled. Martin Beck přikývl.

Po delší době pronesl Gunvald Larsson spíš pro sebe:

– A tentokrát nám neproklouzneš. Musíme udělat dvě věci. Najít firmu, která mu prodala nebo půjčila to zelený auto. A pak si na ně počkat. Musíme na to okamžitě nasadit pár chlapů. Ale koho?

Martin Beck se dlouze zamyslel a potom řekl:

– Rönna a Skacka. Nebude to hračka, ale Skacke se do toho zakousne jako doga a Rönn má

úctyhodnou praxi.

– To sis dřív nikdy nemyslel, co?

– Lidi. se časem mění. A já pochopitelně taky.

Ve vládním salónku na letišti dostali opět sklenku šampaňského.

Gunvald Larsson alkohol nikdy nepil a znovu bezostyšně vylil obsah do prvního květináče. Podél trasy byla i dnes spousta demonstrantů, ale daleko méně než včera. Většina z nich prožila krutou noc ve stanu a sychravém počasí a zřejmě také následkem nepředvídaného vývoje událostí

dost lidí přešla chuť. K žádným incidentům nedošlo, všude byla jen spousta plakátů, které se rychle rozpouštěly v deštivém počasí.

Senátorův úsměv teď byl spíš ulehčený než tlumený. Chodil od jednoho k druhému a s každým si potřásl rukou. Ale když se propracoval až ke Gunvaldu Larssonovi, zastrčil ruku do kapsy kalhot, pokývl hlavou a vykouzlil svůj nejúchvatnější volební úsměv, Zpoza jeho ramen vykukovala Kamenná Tvář a dívala se na Gunvalda Larssona s chmurným porozuměním. To bylo také jedinkrát, kdy reagovala s jistou lidskostí a pochopením.

Senátor měl nic neříkající, ale zaběhlý děkovný projev, stručný, krátký a jednoduchý a ještě jednou se v něm zmínil o tragické epizodě.

Potom nasedl do džípu bezpečnostní policie, který ho měl odvézt k letadlu stojícímu až daleko vzadu na letištní ploše a velmi důkladně střeženému. V autě ho doprovázel Martin Beck, Möl er a stejný státní tajemník, který spoluúčinkoval na včerejším přijetí a teď rychle postoupil do funkce ministra bez portfeje, a dále muž s kamennou tváří a doutníkem.

– Ty hnusná zasraná svině! vykřikl barevný dezertér z vyhlídkové terasy, když senátor vystupoval po schodech do letadla.

Senátor po něm vrhl pohled, usmál se a nadšeně zamával.

Za deset minut už bylo letadlo ve vzduchu. Prudce stoupalo, otočilo se a opsalo dlouhou, hliníkově

lesklou křivku, aby se dostalo na správný kurs. A za necelou minutu se ztratilo z dohledu. V autě cestou zpátky do Stockholmu se Gunvald Larsson ozval:

– Kdyby tak chtělo letadlo s tím hajzlem spadnout, ale to už je zřejmě moc velký přání. Martin Beck zašilhal na Gunvalda Larssona. Ještě nikdy ho neviděl tvářit se tak zavile a vážně. Gunvald Larsson sešlápl plyn na podlahu a ručička na tachometru kmitala kolem dvou set kilometrů v hodině. Doprava kolem nich jako by se zastavila.

Nikdo z nich nepromluvil, dokud auto nezaparkovalo na nádvoří policejního velitelství.

– A teď nám teprve začíná skutečná práce, poznamenal Gunvald Larsson.

– Myslíš najít Heydta a to zelené auto?

– A jeho společníky. Takoví jako Heydt nepracují nikdy sami.

– Zřejmě máš pravdu, přisvědčil Martin Beck.

– Zelený auťák se značkou GOZ, řekl Gunvald Larsson., Myslíš, že si ty písmena vážně

zapamatovala po takové době správně?

– Většinou neříká věci, kterými si není jistá, odpověděl Martin Beck., Ale zmýlit se může každý.

– Ani není barvoslepá nebo něco na ten způsob?

– Rozhodně ne.

– Jestli to auto neukradli, tak si ho museli opatřit v půjčovně nebo koupit. Každopádně je možný ho vysledovat.

– Přesně tak, řekl Martin Beck., S tím ať se pobaví Skacke a Rönn. Oni bo oběhají a Melander si sedne k telefonu.

– A co budeme dělat my dva?

– Čekat, odpověděl Martin Beck., Čekat, co se stane. Přesně jako ti z Ulagu. Teď je jim jasné, že se něco nepovedlo, a dají si pořádně bacha. Někde se schovávají.

– To je dost pravděpodobné. Měli pravdu, ale jen na sedmdesát pět procent.

*

Situace pozdě odpoledne dvaadvacátého listopadu vypadala takto:

Reinhard Heydt byl v Huvudstě a Japonci přemýšleli o své situaci v bytě na Jižním Malmu. Zvláštní letadlo, které mělo dopravit Herrgotta Nöjda domů do Skäne, nemohlo přistát na letišti Malmö Sturup, věčně zahaleném do mlh, a muselo letět do Kastrupu v Dánsku. Když Nöjd jel pohyblivým schodištěm k autobusu, který přes automobilový trajekt mezi Dragörem a Limhamnem zvolna dorazí na nádraží do Malmö, kde se mu snad podaří chytit taxíka do Anderslövu, potkal Leval oise, jedoucího opačným směrem, totiž k letadlu do Paříže, které mělo za chvilku startovat. Nikdy předtím se neviděli a nikdy v životě už se neuvidí. A následkem toho ani jeden z nich na setkání nereagoval.

Senátor spal v pohodlném sklápěcím křesle a jeho osobní letadlo burácelo cestou na západ přes moře. Kamenná Tvář to už nevydržel.

Vytáhl reklamní krabičku sirek z Jízdárny a zapálil si doutník.

Martin Beck a Gunvald Larsson udělovali příkazy svým spolupracovníkům, Rönn zíval, Melander si vyklepával žhavý popel z dýmky a vyzývavě se díval na hodinky a Skacke, který neustále pásl po dalších zásluhách, pozorně naslouchal.

Několik set metrů od nich stála Rebecka Lindová znovu před soudem, který na ni měl uvalit vazbu. Tento akt se poněkud opozdil vzhledem k tomu, že padl na Buldozera Olssona. Buldozer Olsson považoval případ za jednoduchý a kromě toho ho děsilo pomyšlení na Krkalovy tirády a proto se omluvil pro nemoc, ačkoliv seděl ve své kanceláři.

Jeho nástupcem se stala žalobkyně komorního soudu, která okamžitě navrhovala vazbu a takzvané

komplexní psychiatrické vyšetření, proceduru, která se obvykle protáhne na několik měsíců. Rebecka Lindová neřekla nic. Vypadala žalostně osamocená, ačkoliv po její levici stála strážkyně, která působila docela milým dojmem, a po pravici měla Hedobalda Braxéna. Když byl žalobce hotov s přednesením případu, čekalo se netrpělivě na Braxénův projev, protože členové soudu chtěli jít domů a zpravodajové by se nejraději vyřítili ven k nejbližšímu telefonu. Ale na Braxénovo slovo si museli počkat dost dlouho. Nejdřív si smutně prohlížel svou klientku, dvakrát říhl a popustil si pásek o jednu dírku. Potom vyprodukoval další přírodní zvuk. Nakonec řekl:

– Verze paní žalobkyně je naprosto mylná. Jediné bezesporu správné tvrzení je, že Rebecka Lindová

zastřelila předsedu vlády.

V tomto okamžiku už se stala svědkem události zřejmě celá zem, jelikož asi tak před hodinou se to vysílalo v televizi po šestnácté. Jako Rebecčin obhájce a právní poradce jsem ji stačil už dobře poznat a jsem přesvědčen o tom, že po mentální stránce je zdravější a daleko míň zvrácená než

kdokoliv jiný v tomto sále, mě samotného nevyjímaje. Věřím, že se mi to v průběhu přelíčení, ke kterému snad v budoucnosti skutečně dojde, podaří dokázat. Rebecka Lindová se během svého mladého života opakovaně střetávala se systémem, jehož svévoli se musíme podřizovat. Ani jedinkrát jí společnost nebo filozofie, která tuto společnost utvořila, neposkytla pomocnou ruku, ani nedala najevo porozumění.

Když tedy žaloba požaduje psychiatrické vyšetření s odůvodněním, že činu chybí motiv, je to přinejmenším výraz čiré a pusté prostoduchosti. Ve skutečnosti má tento čin politické pozadí, ačkoliv Rebecka nepatří k žádné politické organizaci a dozajista tone v blahoslavené nevědomosti o svévolném politickém systému, který prakticky diktuje všechno, co se kolem nás děje. Nesmíme zapomenout, že ona ztřeštěná doktrína o tom, že válka je logickým pokračováním politiky, platí i dnes a že tuto maximu vymysleli dobře placení teoretikové ve službách kapitalistické společnosti. To, čeho se tato mladá žena včera dopustila, byl politický čin, přestože neuvědomělý. Dovoluji si tvrdit, že Rebecka Lindová daleko jasněji chápe korupci a prohnilost této společnosti než tisíce jiných. A vzhledem k tomu, že nemá politické vazby a sotva má tušení o tom, co znamená smíšené

socialisticko-kapitalistické státní zřízení, je její úsudek o to bystřejší. V poslední době, nebo vlastně

už tak dlouho, kam naše paměť sahá, stojí v čele velkých mocností kapitalistického bloku lidé, kteří

jsou podle přijatých právních norem zločinci a kteří z touhy po moci a ekonomické hamižnosti vedou národy do propasti sobectví, nechuti k práci a myšlení, jež staví na hrubém materialismu a tvrdé bezohlednosti vůči bližním. Jen v řídkých případech jsou tito politikové trestáni, a tehdy jsou tresty formální a nástupci odsouzených se nechají vést stejnými motivy. Jsem zřejmě jediný v tomto sále, kdo je tak starý, aby si pamatoval politiky jako byl Harding, Coolidge a Hoover. Jejich činy byly odsouzeny, ale došlo od té doby k nějakému podstatnému zlepšení? Zažili jsme Hitlera a Mussoliniho, Stroessnera, Franca a Salazara, Čankajška a Iana Smithe, Smutse, Vorstera a Verwoerda, generály v Chile a všechny tyhle osoby vedly své národy na pokraj zániku, z vlastní

ziskuchtivosti jednaly se svými poddanými stejně, jako když podlá vojenská moc utlačuje okupovanou zem.

Předseda senátu se podíval podrážděně na hodinky, ale Krkal pokračoval, jako by se ho to

netýkalo.

– Kdosi o naší zemi prohlásil, že to je malý, ale hladový kapitalistický stát. A to je pravdivý soud. Člověku s tak čistým srdcem, jako je tato mladá žena, která bude za chvíli vzata do vazby a která

má už v této chvíli život zničený, musí takovýhle systém připadat nepochopitelný a nepřátelský. Ale na druhé straně si uvědomuje, že někdo musí nést odpovědnost, a když tuto osobu není

možné zastihnout, ani se s ní setkat prostřednictvím normálních lidských metod, propadne zoufalství a šílené nenávisti. Mluvil jsem dlouho, a to jen proto, že mé právnické zkušenosti mi napovídají, že případ Rebecky Lindové nebude nikdy vyšetřován a že to, co jsem teď řekl, bude to jediné, co se kdy pronese na její obhajobu. Ocitla se v zoufalé situaci, a proto je její rozhodnutí, že alespoň jednou v životě ránu vrátí, naprosto vysvětlitelné.

Krkal se na chvilku odmlčel. Potom vstal a řekl:

– Rebecka Lindová spáchala vraždu, a proto pochopitelně nemohu protestovat proti vazbě. Také já

požaduji psychiatrické vyšetření, ale ze zcela jiných důvodů než pani žalobkyně. Chytám se jiskřičky naděje, že lékaři, jimž se dostane do rukou, dojdou ke stejnému závěru a přesvědčení jako já, totiž

že Rebecka Lindová je rozumnější a čistší než většina z nás. V tom případě může být postavena před soud a získat slabou naději, že její případ bude projednán způsobem hodným státu, který

zachovává právo. Bohužel tomu však sám moc nevěřím.

Posadil se, říhl a smutně si prohlížel své zanedbané nehty.

Předseda stačil za necelou půlminutu prohlásit, že na Rebecku Lindovou je uvalena vazba a že bude převezena na Soudně psychiatrickou kliniku, kde se podrobí komplexnímu

psychiatrickému vyšetření.

Hedobald Braxén měl pravdu. Psychiatrické vyšetřování trvalo skoro devět měsíců a skončilo tím, že byla převezena na uzavřené oddělení ústavu pro choromyslné.

Za tři měsíce spáchala sebevraždu. Vrhla se proti zdi s takovou silou, že si rozdrtila lebku. Do statistiky byla její smrt zanesena jako nešťastná náhoda.

Dvacátá šestá kapitola

Einaru Rönnovi a Bennymu Skackovi trvalo víc než týden, než se dopátrali pravé půjčovny aut. Heydt se neobrátil na žádnou ze známých firem, jako je Hertz nebo Avis, nýbrž vyhledal malý

soukromý podnik.

Půjčil si běžnou značku, přesněji řečeno Opel Rekord. Byl zelený a na poznávací značce měl kombinaci FAK 511. S dost velkou jistotou se dalo předpokládat, že si značky rychle vyměnil. Představil se jako Andrew Black a byl nucen majiteli udat adresu. Vzhledem k chatrným znalostem sítě stockholmských ulic napsal číslo domu v ulici ve čtvrti Tanto, tedy ve stejné čtvrti, kde bydlel i s oběma Japonci. Pochopitelně to bylo falešné číslo a falešná

ulice, ale Skackovi i Rönnovi to stačilo. Potřebovali dalších osm dní na to, aby prošli dům za domem a ptali se po vozu a ukazovali onu proslavenou fotografi .

Tato metoda nikdy nezklamala a také tentokrát brzy zabrala.

– Promiňte, paní, neviděla jste náhodou tohoto muže? zeptal se Benny Skacke už asi po osmisté

padesáté a současně se legitimoval.

– Představte si, že viděla, odpověděla paní ve dveřích., Měl zelené auto a bydlel tady u

nás v domě. Ve dvanáctém poschodí se dvěma Japonci. A ti tady ještě pořád jsou. Jeden malý a jeden strašně vysoký. Ale tenhle pán na fotografi , ten už odjel asi přeď třemi nedělemi. A všichni to byli moc milí a slušní lidé, když jsem se s nimi setkala třeba ve výtahu. Jsou to obchodníci. Je to firemní byt.

– A Japonci tu bydlí pořád? ujišťoval se Rönn.

– Ano, ale už se strašně dlouho neukázali. A předtím si přinesli bedny jídla, koupili ho v samoobsluze u zastávky. Připadalo mi, že to jsou hlavně konzervy. Tato žena patřila zřejmě mezi vnímavé pozorovatele, neboli jinak řečeno, byla strašně zvědavá. Skacke si nenechal ujít příležitost a honem se zeptal:

– Nevíte, jak dlouho už se ti Japonci neukázali venku nebo ve výtahu?

– Od té strašné vraždy na Riddarholmenu.

Plácla se dlani do čela a s neskrývaným zájmem řekla:

– Snad si nemyslíte, že …

A Rönn hbitě odpověděl:

– Ale kdepak, co vás nemá.

– Ostatně pachatel byl přece chycen při činu, dodal Skacke.

– No jistě, řekla paní., A navíc se ta holka nemohla převléct za dva Japonce. Potom dodala:

– O těch šikmookých se ale opravdu nedá říct jediné křivé slovo.

Ani o tom pánovi na fotografi . Byl to moc pěkný chlap.

Od atentátu i nenadálé vraždy uplynulo sedmnáct dní a pátrací skupina se ocitla před dvěma těžkými problémy.

Je Heydt ještě v zemi, nebo se mu podařilo utéct?

Jak se zhostit případu dvou Japonců, kteří jsou určitě po zuby ozbrojeni a bezpochyby dostali rozkaz zoufale se bránit a nakonec raději vyhodit do povětří sebe i útočníky, než se dobrovolně

vzdát.

– Já chci ty mizery dostat živé, prohlásil Gunvald Larsson a mrzutě se díval oknem ven.

– Myslíš, že to byla celá ta teroristická skupina? zeptal se Skacke., Tihle dva a Heydt?

– Zřejmě byli celkem čtyři, odpověděl Martin Beck., A ten čtvrtý už nám foukl.

– Proč myslíš? zeptal se Skacke.

– Nevím, pokrčil rameny Martin Beck.

Často hádal správně a mnozí tomu říkali intuice. Ale podle Martina Becka nehraje intuice v praktické práci policisty vůbec žádnou roli. Dokonce pochyboval, že taková schopnost existuje. Einar Rönn seděl ve čtvrti Tanto v jednom bytě, který si policie opatřila málem násilím a přinejmenším úplatkem, a navíc musela nájemníkovi hradit plnou penzi v jednom z luxusnějších stockholmských hotelů.

Před pohledem zvenčí ho chránila síťová záclona, která byla neprůhledná, pokud si za ní

nerozsvítil. A to on pochopitelně neudělal. Rönn byl nekuřák a napůl vykouřený letitý balíček dánských princek, který občas nosil v kapse saka, teď používal výlučně jako pozornost lumpům, kteří obzvlášť propadli nikotinu.

Během šesti hodin viděl Japonce svým dokonalým dalekohledem dvakrát. V obou případech byli ozbrojeni samopaly a Rönn došel k soukromému poznání, že si vůbec nejsou podobní a že mýtus o tom, že všichni Korejci, Číňani a takoví vypadají stejně, je jenom mýtus. Stejně jako o Sámech a Romech.

Domy byly od sebe vzdálené čtyři sta metrů, a kdyby Rönn uměl dobře střílet, a to on samozřejmě

neuměl, a kdyby měl dobrou zbraň s velmi rychlou municí a dalekohledem, byl by mohl jednoho z mužů zneškodnit. Třeba toho vysokého, který první poodhrnul záclonu. Po deseti hodinách se Rönn dočkal střídání. V té době už měl celé záležitosti po krk. Benny Skacke, který ho vystřídal, nebyl tak úplně spokojen se svými instrukcemi.

– Gunvald Larsson chce, abychom je dostali živé, řekl naštvaně.

Ale jak si to představuje?

– Gunvald nerad vidí zabíjení, to víš, vysvětloval Rönn a zíval.

– Ty jsi nebyl před čtyřmi léty na střeše v Údolní ulici, viď?

– Ne, sloužil jsem tenkrát v Malmö, řekl Skacke.

– Copak Malmö, povzdechl si Rönn., To je město, kde jsou zkorumpovaní i kriminální intendanti a kde policie krade svěřený prostředky. Moc pěkný.

A potom rychle dodal:

– Pochopitelně jsem nemyslel, že ty jsi s tím měl něco společnýho. To rozhodně ne. Oblékl si svrchník a šel ke dveřím. A ještě dodal:

– A nehejbej záclonou.

– To je přece samozřejmý.

– A kdyby se něco dělo, tak fofrem volej číslo tamhle na lístečku. Spojí tě hned s Beckem nebo s Gunvaldem.

– Dobrou noc, rozloučil se Skacke.

Čekala ho zřejmě nesmyslná devítihodinová hlídka. Japonci si šli za chvíli

pravděpodobně lehnout, ale nechali svítit jednu lampu a to nasvědčovalo tomu, že spí na střídačku. To Bennymu Skackovi po nějaké době taky došlo a chvíli po půlnoci poprvé zahlédl jednoho z mužů, které hlídal. Byl to menší Japonec, který v hodně slabém světle odtáhl záclonu a pozoroval okolí. Zřejmě

neviděl nic zajímavého, zato Skacke měl dobrý noční dalekohled a zřetelně zahlédl samopal, který

měl muž položený na pravém předloktí. Skacke si uvědomil, že muži musí střežit dva směry, zatímco policie se může omezit jen na jednu stranu domu, kde jsou hlavní dveře a vchody do sklepa.

Za chvíli uviděl Skacke jednu bandu výtržníků, jejichž existence je čím dál běžnější, táhnout po chodnících mezi domy a rozbíjet skleněné koule pouličního osvětlení, až se celá oblast nakonec, utopila ve tmě. V bandě byli kluci i děvčata, ale z téhle vzdálenosti nebylo možné rozeznat, kdo je kdo. Jeden z Japonců, opět ten malý, vyhlédl ven, aby zjistil, co se děje, a to bylo poslední, co z nich Skacke té noci viděl.

Když se v sedm hodin ráno objevil Rönn, Skacke mu řekl:

– Dvakrát jsem jednoho z nich viděl. Byl sice ozbrojený, ale ve srovnání s našimi vlastními chuligány vypadal docela mírumilovně.

Rönn chvíli uvažoval o slovu chuligán. Určitě ho neslyšel od doby, kdy mluvil do rozhlasu polní

maršál Mannerheim, a to už je hodně dávno.

Benny Skacke odešel a Einar Rönn zaujal postavení za řídkou záclonou.

*

Ani na policejním ředitelství v Kungsholmské ulici nevládla velká zábava. Fredrik Melander odešel domů krátce po půlnoci, ale bydlel v sousedství, a mohl tedy být snadno, nebo spíš s jistými obtížemi přivolán.

Martin Beck a Gunvald Larsson vysedávali ještě dlouho potom, kdy se smutné, špinavě šedivé a tísnivé svítání začalo plížit nad střechami domů, hrbili se nad kopiemi, plánky domů,

výkresy a mapami sídliště Tanto a přemýšleli.

Těsně před odchodem Melander poznamenal:

– Je to přece obyčejný typizovaný činžák s vnitřním požárním schodištěm, ne?

– Je, přisvědčil Gunvald Larsson., A co má být?

– A schodiště sousedí s bytem, ne?

Teď bylo na Martinu Beckovi, aby se zeptal:

– A co má být?

– Mám švagra a ten náhodou bydlí v jednom z těchhle domů, řekl Melander:, Takže vím, jak jsou stavěny. A když jsem mu pomáhal pověsit nástěnné zrcadlo, bylo samozřejmě hodně velké, propadla se polovina stěnou rovnou na nouzové schodiště a zbytek stěny se zřítil sousedovi do obýváku.

– Co na to soused? zeptal se Gunvald Larsson.

– Byl z toho paf. Díval se zrovna na televizi. Dávali anglickou ligu.

– A co tím chceš říct?

– že by se třeba o tom dalo uvažovat, zvlášť když bude nutný je přepadnout ze tří nebo čtyř stran najednou.

Potom se Melander vzdálil, očividně znepokojený, že přijde i o svůj nepostradatelný spánek. Dokud ještě panoval na Kungsholmské ulici relativní klid, začal Martin Beck a Gunvald Larsson proměňovat Melanderovu narážku v to, co by se s troškou dobré vůle dalo nazvat zárodkem plánu.

– Soustředíse na dveře, zvlášť když jsou jen jedny, řekl Martin Beck.

– Jak to?

– Očekávají, že někdo, třeba ty, vykopne dveře a vřítí se dovnitř s hordou policistů v patách. Jestli jsem pochopil dobře metody těch chlapců, tak se budou snažit zabít každýho, kdo jim přijde pod ruku. A až to bude vypadat beznadějně, vyhodí se do povětří a udělá jim nesmírně dobře, když se někdo z nás při tom sveze zadarmo.

– Fujtajbl, odfrkl si Gunvald Larsson.

– A jak říkával Kol berg, velké policejní ředitelství tam nahoře dostane čerstvý posily.

– Ale stejně je chci dostat živý, opakoval Gunvald Larsson zarytě.

– Ale jak? Necháme je vyhladovět?

– To není tak blbý nápad, řekl Gunvald Larsson., A pak tam pošlem na Štědrý večer policejního prezidenta převlečenýho za Mikuláše s mísou rýžový kaše. A oni z toho budou tak štajf, že se rovnou vzdají. Zvlášť když Malm současně zaútočí s dvanácti vrtulníky a třemi sty padesáti muži se psy a štíty a neprůstřelnými vestami.

Martin Beck stál u zdi a loktem se opíral o starou plechovou skříň. Gunvald Larsson seděl u stolu a šťoural se perořízkem v zubech.

Během následující hodiny promluvil každý z nich nanejvýš jedno slovo.

*

Benny Skacke byl dobrý střelec. Měl příležitost to dokazovat nejen na střelnici, ale i ve výkonu povolání. Kdyby byl lovcem hlav, mohl svou sbírku trofejí korunovat poměrně šerednou hlavou, která kdysi seděla na krku jednomu Libanonci, považovanému tehdy za jednoho z deseti nejnebezpečnějších mužů na světě.

V hale stála jeho zbraň, model Browning High Power Rifle Medal ion Grade 458 Magnum. K ní patřil vynikající noční zaměřovač. Ačkoliv bylo tma jako v ranci a Japonci svítili úsporně, bylo zřejmé, že se chystají jíst. Večeře pro ně zřejmě představovala rituál. Oblékli se do bílých šatů, připomínajících judistická kimona, a posadili se, nebo ve skutečnosti se spíš poskládali na kolena naproti sobě kolem čtvercového ubrusu, posetého talířky a mističkami.

Vypadalo to poklidně a trvalo to hrozně dlouho. Do té doby, než si člověk všiml, že mají každý na pohodlný dosah svůj samopal s náhradním zásobníkem.

Skacke byl přesvědčen, že by je zasáhl oba, než by se stačili krýt nebo vystřelit. Ale co by se stalo potom? A jak znějí jeho instrukce?

Benny Skacke se neochotně vzdal myšlenky na střelbu.

Otráveně zíral do tmy.

Na Martina Becka a Gunvalda Larssona čekal tvrdý oříšek.

Ale nejdřív se na to museli alespoň pár hodin vyspat. Šli si každý lehnout do jedné ze dvou volných cel kriminální policie a oznámili, že si nepřejí být rušeni nikým vyjma hromadných vrahů nebo jiných zločinců obzvlášť těžkého kalibru.

Před šestou už byli zase na nohou a jejich prvním praktickým činem bylo to, že Gunvald Larsson zavolal domů Rönnovi, který se právě vzbudil a mluvil dost mátožně.

– Einare, dneska. do Tanta nejezdi.

– Aha. Nojo. A proč?

– Musíme si s tebou tady promluvit.

– A kdo vystřídá Skacka?

– Třeba Strömgren nebo Ek. Koneckonců to není nic světoborného.

– A kdy mám přijít?

– Až si přečteš noviny a vypiješ kafe, nebo co děláš po ránu.

– Tak dobře teda.

Gunvald Larsson zavěsil a dlouze se podíval na Martina Becka.

– Tři muži postačí, řekl., Jeden z balkónu, jeden dveřmi a jeden tím nouzovým schodištěm.

– Stěnou.

– Přesně tak.

– Ty jsi sice kanón na vyrážení dveří, řekl Martin Beck,, ale jak si poradit s tou stěnou, to nevím.

– To je háček. To prostě nejde. Na tu stěnu musíme mít pneumatickou vrtačku s tlumičem. Vzhledem k tomu, že žádné umělé zvukové efekty nedokážou úplně odvést jejich pozornost od vpádu stěnou a celou dobu budou mít oči na dveřích, má podle mého názoru největší šanci ten, kdo půjde balkónem.

– Tři muži?

– Jo, ty jsi snad nedošel ke stejnýmu číslu?

– To jo, ale kteří?

– Dva jsou snad jasní, podotkl Gunvald Larsson., Ty a já.

– Je to koneckonců náš nápad. A bude se těžko provádět. Můžeme, snad shodit odpovědnost na někoho jiného?

– To sotva. Ale kdo …

– Skacke, navrhl váhavě Gunvald Larsson.

– Je moc mladý, odmítl Martin Beck., Má malý dítě a moc se snaží udělat kariéru. A kromě toho je zatím dost nezkušený, zvlášť v praktických věcech. Já bych prostě nesnesl, kdybych ho viděl ležet mrtvého v tom bytě, jako jsem viděl ležet Stenströma v autobuse.

– A koho bys snesl vidět mrtvýho tam nahoře? zeptal se neobvykle ostře Gunvald Larsson. Martin Beck neodpověděl.

– A Melaňder je moc starý, pokračoval Gunvald Larsson., Ten by do toho pochopitelně šel, ale už

mu bude pětapadesát a plným právem si může myslet, že takovýchhle prací v terénu už se

nadělal dost. A kromě toho je pomalý. Koneckonců my jsme taky v letech. Ale nejsme pomalí.

– Takže zbývá …

– Einar, doplnil Gunvald Larsson. Hluboce si povzdechl.

– Přemýšlel jsem o tom hodiny, řekl., Einar má jisté nedostatky, které oba moc dobře známe, ale má přinejmenším jednu velkou výhodu. Pracuje s námi už řadu let a ví, jak uvažujeme. Martin Beck zatoužil po Kol bergovi. Rönn bezesporu věděl, jak uvažuje Gunvald Larsson, ale rozhodně nevěděl, jak uvažuje Martin Beck, alespoň to na sobě nikdy nedal znát.

– Promluvíme si s ním, uzavřel Martin Beck., Tohle není typ akce, která se lidem prostě nařídí a řekne se: uděláme to takhle a basta.

– Je tu za chvilku, řekl Gunvald Larsson.

Zatímco čekali, odjel Strömgren do bytu v Tantu. Skacke byl natolik vyčerpaný, že mu to ani nepřišlo divné. Uložil svou drahou zbraň do pouzdra, které předstíralo, že skrývá nějaký hudební

nástroj. Potom odešel z bytu, posadil se do svého nedávno koupeného vozu a jel si domů lehnout. Rönnův červený nos se objevil ve škvíře mezi dveřmi teprve kolem deváté. Nepospíchal mimo jiné

kvůli tónu Gunvalda Larssona, který nevěstil žádná příjemná překvapení. A také kvůli tomu, že už

hodně dlouho neměl příležitost si trochu oddychnout. Proto jel do města podzemní drahou, jelikož

z hloubi duše nenáviděl volant.

Teď tu v každém případě byl, pozdravil, usadil se a vyčkávavě pozoroval své kolegy. Martin Beck uvažoval asi takto: Gunvald Larsson se s Rönnem přátelí už řadu let, tak ať mu to řekne.

A to si myslel Gunvald Larsson taky.

– Pár hodin jsme si tady s Beckem mořili hlavu s tím, jak se těm lumpům v Tantu dostat na kobylku. A teď nám připadá, že jsme došli k myslitelnýmu řešení.

Myslitelný, to je skutečně to pravé slovo, napadlo Martina Becka, zatímco Gunvald Larsson vysvětloval plán.

Rönn delší dobu seděl mlčky a potom se na ně zadíval. Na Martina Becka jen krátce, jako kdyby ho viděl až příliš mnohokrát a bylo mu jasné, za čím ten člověk jde. Oproti tomu pozoroval dlouho a soustředěně Gunvalda Larssona. Ticho bylo skoro nesnesiteln é.

Vzhledem k tomu, že na počátku požádali Melandera, aby bral všechny telefony, neměli ani naději, že ticho přeruší vyzvánění.

Muselo uplynout několik minut, než Rönn řekl:

– Tam, odkud pocházím, se tomuhle říká sebevražda.

Rönn pocházel z Arjeplogu. Oba zločiny, které byly v této oblasti spáchány, se staly až poté, kdy Rönn své rodiště opustil.

Svým způsobem byly oba trestné činy dost podobné, lišily se vlastně jen tím, že polici se podařilo jeden vyřešit, v druhém neuspěla.

V případě číslo jedna zastřelil místní člověk na otevřené ulici svou manželku, osobu, o které se domníval, že je manželčiným milencem, a posléze sám sebe. Místem činu byla ulice a tam zůstaly ležet všechny tři oběti i vražedná zbraň. Byly zajištěny otisky prstů a podobné rafinovanosti a všechno souhlasilo.

Policie nebezpředmětně prohlásila zločin za uzavřený a papíry uložila do archivu. Druhý případ by se nezasvěcenému zdál jednoduchý, ale vyvinula se z toho neobyčejně

komplikovaná záležitost. Známý místní opilec Nelon Nelonsson se o sedmé hodině večer

vloupal do místního konzumu a dal si mamutí závazek, že vypije všechno pivo, které uvnitř najde. Několik osob bylo svědky vloupání a další slyšely celé hodiny stále blekotavější samomluvu a posměšné

popěvky.

Někdo zavolal polici , ale oba v té chvíli dosažitelní strážníci jezdili kdesi neobydlenou krajinou v hlídkovém voze, který se hlavní policejní správě podařilo na vzdory odporu ve všech instancích vnutit ohromnému laponskému okrsku. Vůz byl opatřen tachografem, který policisty nutil najezdit naprosto zbytečně desetitisíce kilometrů. Třetí policista se sice vyskytoval ve vesnici, ale měl právě

volno a byl tak opilý, že ho nebylo možné na místo činu ani odnést. Když se hlídkový vůz po několika hodinách vrátil zpátky z pustiny, bylo pivo dopito a Nelon Nelonsson ten tam. Nicméně ho druhý den ráno našli na půdě obchodu, probudili, ale on všechno popřel. O něco později se odstěhoval do jižnějších končin země a dal se na politiku, zřejmě díky tomu, že mu tato výtržnost vynesla značný obdiv lidu. Začal jako sociálně demokratický odborový provokatér, ale brzy si v této velké podvodnické straně vysloužil lepší a počestnější místo.

Policejní vyšetřování bylo zastaveno a případ odložen jako neřešitelný. Z Einara Rönna se stal slušný člověk. Když byl postaven před volbu stát se policistou nebo jít na vojnu, skončil u pořádkových sil. Na základě podivuhodného nedostatku logického uvažování, kterým se tak často vyznačuje policejní vedení, byl poslán do jižního Švédska a sloužil v Lundu. Ale svůj skutečný policejní výcvik a vzdělání získal na oddělení násilných trestných činů ve Stockholmu, v prostředích, která se vyznačují bezedným cynismem a tak surovou a otevřeně zvířeckou brutalitou, že se její existenci ani nechce věřit, dokud se s ní člověk nestřetne. Po chvíli Rönn řekl:

– Už jste tenhle takzvaný plán ukázali Melanderovi?

– Ukázali, odpověděl Martin Beck., S hlavní myšlenkou ostatně přišel on sám.

– S jakou hlavní myšlenkou? že on se z toho vyvlíkne?

Martin Beck a Gunvald Larsson nedokázali potlačit zklamání z posměchu, který utržili za několikadenní práci. Ale Rönn se najednou zvedl, šel k oknu, podíval se ven a řekl klidně.

– To víte, že do toho jdu. Dejte sem ty cancy, ať si to v klidu pročtu. A asi za půlhodiny řekl:

– Předpokládám, že jste to vymysleli tak, že Gunvald vyrazí dveře a Martin se spustí z balkónu nad nimi.

– Přesně tak, přisvědčil Gunvald Larsson.

– Tak jo, a já se mezitím s řevem provalím zdí. To jsou mi věci.

A kdy se to má udát?

– Kdy jedí? zeptal se Martin Beck.

– V devět, řekl Rönn., První jídlo přesně v devět a to je většinou pořádný oběd se spoustou chodů.

– Tak na ně půjdeme v devět hodin pět minut. Myslím na ty Japonce.

– Dobře, řekl Rönn., Ty, Gunvalde?

– Hm?

– Pro případ, že nechávaj dveře odemčený, tak nezapomeň, že byt je ve dvanáctém poschodí. Odkud vlastně ty krámy seženete?

– Od uliční správy.

– A kdo se o to postará?

– Policisti, řekl Gunvald Larsson., Nemůžeme chtít, aby obyčejní dělníci od komunálu nasazovali krky.

– Nasazovali krky, to jo, podotkl Rönn., A do čeho se oháknem?

Gunvald Larsson se s odporem zašklebil:

– Do montérek, ty si taky vypůjčíme od cestářů. Ty, Einare?

– Co?

– Doufám, že si uvědomuješ jednu věc?,, A jakou?

– že tohle je naprosto dobrovolný.

– Ale jo, odpověděl Rönn.

Dvacátá sedmá kapitola

Byl pátek .třináctého prosince, ale nikdo se nevytasil s nevhodnými žerty na toto téma. Pokud někdo z jejich tříčlenné skupiny zapochyboval o tom, že deset pneumatických vrtaček zapnutých v podstatě v uzavřené místnosti způsobí skoro nepochopitelný hluk, zejména když jim dělají zvukovou kulisu dvě příšerně rachotící rypadla a čtyři hysterické buchary zatloukající

dlažební kostky, byl by za dvě minuty devět v pátek ráno rychle vyveden z omylu. Rönn pracoval na schodišti s dalšími třemi muži a povedl se mu docela elegantní kousek v tom, že dokázal vyvrtávat přesně tak hluboké díry, aby se stěna zřítila pod sebemenším tlakem. Ostatně

byl jedním z mála v této společnosti, kdo už někdy v životě držel pneumatickou vrtačku v ruce. Gunvald Larsson, který stál na schodišti za výtahy, si byl nucen přiznat, že tohle neovládá. Ačkoliv ve tváři zbrunátněl námahou, tancovala mu vrtačka v rukou jako pominutá, a stoprocentně uspěl jedině v tom, že dělal nevýslovný kravál.

Martin Beck ležel natažený na balkóně o poschodí výš vedle lehkého hliníkového žebříku. Rodina, která zde bydlela, nevznesla žádné vážné námitky, když se u nich objevila policie a evakuovala je o další poschodí výš. Ostatní byty kolem Japonců byly prázdné.

Domy byly špatné a nájemné tak vysoké, že kdo si mohl dovolit tolik platit, raději se rovnou odstěhoval do něčeho lepšího.

Nadnárodní podnik, který domy vlastnil, nedávno obžaloval jiný nadnárodní podnik, jenž je postavil, a požadoval několik miliónů na pokutách za nedbalost, podvody, materiálové závady a podobné běžné záležitosti, které už patří u švédských velkostaveb k normálním jevům. Dokud nájemníci hezky platili na ruku i pod rukou, nezbývalo jim než mlčet a trpět, a žádný stavitel si nestěžoval, ačkoli domy byly tak mizerné, že jen zázrakem se nezřítily v okamžiku, kdy byly hotovy. Ale teď se tlak na bytovém trhu trochu zmenšil, lidé už měli větší rozhled a nepřijímali se stejnou samozřejmostí nejkřiklavější spekulační výstavbu.

Odtokovým kanálem viděl Martin Beck přímo na balkón Japonců pod sebou. Dvakrát vyšli ven a dívali se na rypadla a buchary, které měly na svědomí jen malý díl onoho

neuvěřitelného rámusu. Příprava akce měla trvat osm minut, a tak se stalo. Na vteřinu přesně v devět hodin pět minut vykopl Gunvald Larsson dveře a vřítil se do bytu. Dveře, které ještě před dvěma vteřinami vypadaly jako kus obstojné napodobeniny dřeva, se mžikem proměnily v neidentifikovatelnou pomačkanou veteš.

Vzrostlý Japonec vyskočil od snídaně (nebo to snad byl oběd? ) se samopalem v ruce, aby ho obrátil na Gunvalda Larssona, ale v téže vteřině, nebo spíše ve zlomku vteřiny se zřítila celá zeď

vpravo od něj. Velké kusy zdiva se vevalily do místnosti současně s Einarem Rönnem, který se objevil na rozdíl od zdi v poloze vzpřímeně a vypadal se svým taseným waltherem dost nebezpečně.

A současně spustil Martin Beck žebřík a vykopl dveře na balkón a zjistil přitom, že kopat do dveří je docela zábavné, ačkoliv to pochopitelně byly jen falešné dveře ze skla a dřevotřísky místo poctivého dřeva. A Lennart Kol berg se zapřísahal, že kdysi viděl, jak Gunvald Larsson v tísnivé

situaci vykopl bránu Eastmanova ústavu, která se za normálních okolností dala prolomit jen obrněným vozem nebo něčím podobným.

Na dokonalém výcviku obou Japonců nebyla ani nejmenší závada, stejně jako na jejich fatalistické

odvaze, ale na druhé straně nepokulhával ani jejich smysl pro strategi . Přes svou ostražitost se nechali překvapit a ještě ke všemu ze tří stran.

Kdyby tito tři muži v oranžových montérkách, pravděpodobně převlečení policisté, nejednali přesně v souladu se svými instrukcemi, mohli je v necelé minutě oba zastřelit. Nevydali ani slůvko, dokonce ani ve chvíli, kdy se vysoký Japonec napůl otočil k Rönnovi a zřícené zdi a Gunvald Larsson využil situaci a vší silou ho praštil po temeni pažbou své osmatřicítky mastera, pěkné zbraně, kterou si opatřil za vlastní prostředky a nikdy z ní nevystřelil po člověku. V podstatě současně vypadly z bílých hávů, zřejmě to byla jejich snídaňová toaleta (pokud to ovšem nebyl oběd ) dvě malé dřevěné krabičky velikosti a vzhledu běžných doutníkových krabic. Krabičky spadly na zem. Od každé vedla šňůrka připevněná kolem zápěstí jejich majitele. Nebylo těžké si spočítat, oč jde. Dvě kompaktní bomby. Šňůrky spojovaly Japoncovo zápěstí s roznětkou. Kdyby někdo z nich stačil šňůrkou škubnout, krabička
by vybuchla a zřejmě každá z nich stačila k okamžitému usmrcení všech pěti osob v místnosti.

A proč by to neměli stihnout? Rychlý záškub, roznětka odpálí bombu a je konec. Gunvald Larsson zůstal němě zírat.

Vypadalo to s nim bledě a rána na temeno vysokého Japonce neměla, jak se zdálo, žádný účinek. Gunvaldu Larssonovi to bylo okamžitě jasné. Japonci to vzdali.

Vysoký už stačil uchopit šňůrku vedoucí k bombě. Ze života zbývalo pět deset vteřin. Gunvald Larsson na pokraji zoufalství zavolal:

– Einare! Šňůru!

A tehdy udělal Rönn věc, kterou už potom nedovedl vysvětlit ani on ani nikdo jiný, jelikož se prostě

příčila zdravému rozumu.

Ačkoliv patřil k nejslabším střelcům v celém sboru, pozvedl o pár centimetrů svého walthera a odstřelil šňůrku k roznětce s téměř nadlidskou přesností.

V okamžiku, kdy se šňůrka složila na zem jako nesmyslný šmodrchanec, vrhl se Gunvald Larsson s řevem, který by člověk spíš očekával od Rönna, když se provalil zdí, na vysokého Japonce, jenž byl zhruba tak mohutný jako Gunvald Larsson sám.

Rönn se v té chvíli obrátil k Martinu Beckovi a druhému Japonci a klidně řekl:

– Martine, šňůru.

Japonec, postavený proti dvěma soupeřům a v podstatě odzbrojený ve chvíli, kdy mu Martin Beck vyrazil samopal z rukou, udělal něco, na co vlastně neměl čas. Pohlédl na Rönna s jakýmsi podivným porozuměním v očích a současně sbíral,do pravé ruky poněkud příliš dlouhou šňůrku k roznětce, aby mohl škubnout. A celou dobu nespouštěl oči z Rönna a z pistole, jako kdyby si říkal: Proč mě nezabije?

Zároveň vytáhl Martin Beck z náprsní kapsy kancelářské nůžky a zcela nedramaticky šňůrku přestřihl. Když se Japonec znovu podíval na Martina Becka, jako kdyby chtěl zhodnotit katastrofu, kterou mu protivník zase způsobil, uhodil ho Rönn s ledovým klidem pažbou pistole do temene. Protivník se svezl k zemi, ani nevzdechl. Rönn poklekl a nasadil mu pouta. Martin. Beck odsunul krabici od doutníků nohou na stranu. Neměla by sice být nebezpečná, když odstřihli šňůru k roznětce, ale člověk nikdy neví.

Vysoký Japonec byl neuvěřitelně silný, pružný a měl techniku.

Vypadal alespoň o dvacet let mladší než Gunvald Larsson, a jak se zdálo, ovládal všechny

triky od džuda k hmatům džiu-džitsu a superkarate.

Jenže co to je platné proti Gunvaldu Larssonovi, kterého posedne nepříčetná zuřivost. Cítil v sobě

vinu nenávisti, divokou, neovladatelnou nenávist vůči lidem, kteří zabíjejí pro peníze a vůbec je nezajímá, koho zabíjejí a proč. Kdo to je, tenhle mladík? Kapitalistický terorista ve službách mizerných a prohnilých režimů. Profesionální vrah, to nejnižší a nejzavrženíhodnější povolání, jaké

existuje. Gunvald Larsson měl úctu před životem, ale v takovém okamžiku pocítil, že tito lidé mají

sotva právo na život.

Po několika minutovém zarytém boji získal Gunvald Larsson převahu a podařil se mu hmat, k němuž se chtěl dopracovat. Sedmkrát třískl protivníkovou tváři a hrudníkem o zeď. Při posledních dvou ranách už byl Japonec v bezvědomí a šaty měl prosáklé krví. A přesto ho Gunvald Larsson držel dál, znovu zvedl to mohutné bezvládné tělo, připravený uhodit ještě jednou.

– To stačí, Gunvalde, zastavil ho Martin Beck mírně:

– Radši mu nasaď pouta.

– Tak jo, přisvědčil Gunvald Larsson.

Pohled jeho porcelánově modrých očí se vyjasnil. Řekl:

– Tohle se mi stává hodně zřídka.

– Já vím, ubezpečil ho Martin Beck.

Podíval se na oba spoutané muže v bezvědomí:

– Jsou živi, zabrumlal skoro pro sebe., Tak se to nakonec povedlo.

– Hm, přisvědčil Gunvald Larsson., Povedlo se to.

Třel si svá polámaná ramena o nejbližší zárubeň a znovu si víceméně pro sebe zamručel:

– To teda byl pořez.

Následující události už je nutné chápat jako jakýsi absurdní antiklimax. Martin Beck vyšel ven na chodbu a potom na balkón a dal znamení, aby se hluk nadobro zastavil. Když se vrátil zpátky, svlékali si Gunvald Larsson a Rönn oranžové uniformy se širokými odrazovými páskami.

Jeden naprosto neznámý policista nahlédl dovnitř zničenými dveřmi a dal jakýsi signál ke vstupu osobě za sebou.

Otevřely se dveře jednoho z výtahů a do bytu se cupitavými krůčky a se skloněnou hlavou vřítil Buldozer Olsson.

Nejdřív se podíval na oba Japonce v mdlobách, potom obhlédl zpustošený byt a nakonec svým dobrosrdečným pohledem objal Martina Becka, Gunvalda Larsona a Einara Rönna.

– Úžasné, chlapci! vykřikl., Nikdy bych nevěřil, že to dokážete.

– Tak ty bys tomu nevěřil? opakoval Gunvald Larsson vztekle.

– A co tady, hergot, děláš!

Buldozer Olsson si několikrát pohladil konečky prstů obrovskou kravatu vybranou pro ten den, reklamu jedné americké strany s bílými slony na zeleném pozadí.

Odkašlal si a významně pronesl:

– Hitadičiti a Macumo Leicu, jste zadrženi pro podezření z pokusu o vraždu, terorismus a ozbrojený

odpor vůči úřední osobě.

Menší z mužů se probral a zdvořile anglicky podotkl:

– Promiňte pane, ale tak my se nejmenujeme. Odmlčel se a dodal:

– Jestli to, co jste říkal, měla být jména.

– To je maličkost, taková drobnost se jmény se určitě vyřeší, odbyl ho Buldozer bezstarostně. Pokynul policistům za sebou:

– Tak je převezte na Kungsholmen. Opatřte někoho, kdo jim může anglicky nebo jinak vysvětlit jejich práva, a řekněte jim, že je zítra čeká zatčení. Pokud nemají vlastního advokáta, tak jim ňějakého seženeme.

Po krátké odmlce řekl:

– Ale rozhodně ne Krkala.

Potom do bytu vpochodovala část Buldozerových lidí. Oba zadržení byli přepraveni, jeden po vlastních nohou, druhý na nosítkách.

– Tak, tak, pokyvoval Buldozer., Moc pěkná prácička, hoši. Jak už jsem řekl. Skvěle jste to provedli. Ale já pořád jenom nechápu, proč tohle děláte sami.

– Ne, to ty rozhodně nemůžeš pochopit, odsekl Gunvald Larsson ještě vztekleji.

– Larssone, ty jsi podivín, poznamenal Buldozer.

– A tu volební propagandu, co nosíš kolem krku, vyhoď tamhle do odpadní šachty, bud tak hodný.

– Na to zapomeň, zašveholil Buldozer., Mně se líbí. Dostal jsem ji od guvernéra v New Yorku, když

jsem tam byl. Byl to republikán. Pokusil jsem se vytáhnout taky jednu od starosty, to byl zase demokrat, ale on žádnou neměl. Slíbil, že mi, ji pošle o příští volební kampani. Volby už byly a já

jsem žádnou demokratickou kravatu nedostal.

Na chvilku se zatvářil skoro smutně. Potom potřásl hlavou a řekl:

– Na lidi není žádný spoleh. ‘ Potom se pomačkaný modrý oblek obsahující vrchního státního návladního odpotácel pryč.

Jakmile Buldozer zmizel, vydechl Gunvald Larsson:, Jak je tohle možný?

A zmlkl.

Martin Beck jednu chvíli uvažoval nad stejnou věcí, ale neřekl nic. Bylo to až příliš jednoduché. Buldozer Olsson měl donašeče všude. Do všeho se pletl a ze všeho chtěl shrábnout slávu. Martin Beck si byl dost jistý, že se Buldozerovi nepodařilo získat žádného soukromého špicla v komisi pro vyšetřování vražd, ale bylo zřejmé, že mu jde na ruku někdo z oddělení násilí ve Stockholmu.

Ale kdo?

Ek?

Strömgren?

Ten by to být mohl. Ale nikdy se k tomu nepřizná:

– Nojo, zachechtal se Rönn., Tak pro dnešek je zábavy konec.

– Zábavy?

Gunvald Larsson se na Rönna dlouze zadíval, ale zdržel se komentáře. Martin Beck si prohlížel bomby. Brzy se do nich pustí kriminálně technická laboratoř. Čtyři sta metrů od nich seděl za síťovou záclonou Strömgren a kouřil. Před hodinou zavolal Buldozerovi a od té doby si zapaloval jednu cigaretu od druhé. A myslel na to, že ho teď snad konečně převedou do Buldozerovy speciální skupiny a dosáhne povýšení, kterého si tak toužebně

přál.

Benny Skacke byl doma v posteli. Jeho činnost byla momentálně čistě soukromého charakteru.

– A kde je ten zatracený Heydt, ozval se Gunvald Larsson rozmrzele.

– Nemohl bys chvíli myslet na něco jinýho? zeptal se Rönn.

– Aspoň teďka?

– Například na co?

– Třeba jak jsem přestřelil tu šňůru. Vždyť to bylo v podstatě nemožný.

– Kolik bodů jsi nastřílel minule na cvičení?

– Ani jeden, odpověděl Rönn a zrudl až na krku.

– Ta svině měla sílu, povzdechl si Larsson a chytl se za kříž.

A po patnácti vteřinách si pro sebe řekl:

– A kde, krucinál, je ten Heydt?

Dvacátá osmá kapitola

Vazba na oba Japonce .byla uvalena šestnáctého prosince dopoledne a bylo to jedno z nejfraškovitějších představení, jaké se kdy odehrálo v budově Stockholmské radnice. Ve Švédsku je praxe taková, že žalobce se losuje, snad aby se vytvořilo zdání spravedlnosti. Pokud k nějakému losování došlo, což je značně nejisté, postaral se Buldozer Olsson včas o to, aby jeho jméno stálo na všech lístcích, neboť vystupoval se samozřejmou autoritou a lehkou vznešeností, které měly za následek, že už jen pomyšlení na někoho jiného v této roli vypadalo absurdní a nemožné. Měl čerstvě vyžehlený oblek, nebo spíše řečeno byl na počátku toho dne vyžehlený, vyčištěné boty a na místě kravaty křiklavě zelenou věc s rudými naftovými věžemi, zřejmě osobní dar íránského šáha.

Alespoň to tvrdil.

Výslovně požádal o přítomnost Martina Becka, Gunvalda Larssona a Einara Rönna a kromě toho byl sál nacpán lidmi, kteří buďto přišli z čiré zvědavosti, anebo považovali za svou milou povinnost být informováni o tom, co se děje. Ke druhé kategori patřil policejní prezident a Stig Malm, kteří

trůnili na předních sedadlech pro obecenstvo. Trochu stranou probleskovala svatozář, zrzavá jako liška, kolem plešatého temene šéfa Sápa. To byla první příležitost, kdy se objevil na veřejnosti od jedenadvacátého listopadu.

Japoncům byl přidělen obhájce, vedle kterého vypadal Hedobald Braxén jako Clarence Darrow a Abraham Lincoln v jedné osobě.

Vyšší terorista připomínal po kůře Gunvalda Larssona mumi z nějakého starého filmu s Borisem Karloffem, ale menší se bez přestání úslužně usmíval a ukláněl, jakmile se na něj někdo třeba jen náhodou podíval.

A všechno se ještě zkomplikovalo tím, že bylo nutné použít tlumočníka.

Nejchoulostivějším momentem Buldozerovy argumentace bylo, že neznal jména obžalovaných. Hned úvodem vyjmenoval čtrnáct jmen stíhaných osob, rozeslaných Interpolem. Nad každým jménem zavrtěla mumie i její úslužný přítel hlavou.

Nakonec ztratil soudce trpělivost a požádal tlumočníka, ať se Japonců zeptá, jak se jmenují a kdy se narodili.

Načež úslužný odpověděl, že se jmenují Kaiten a Kamikaze a udal i data narození. Mumie nemohla mluvit.

Martin Beck a Gunvald Larsson se na sebe překvapeně podívali, ale neřekli nic. Zřejmě nikdo jiný v sále nevěděl, že Kaiten znamená lidské torpédo a Kamikaze letec sebevrah. Kromě toho muži udali data narození admirálů Toga a Jamamota, což znamenalo, že jsou zhruba sto sedmdesát a sto let staří, ačkoliv bylo na první pohled zřejmé, že ani jeden nepřekročil třicítku. Soud nicméně údaje spolkl a zapisovatel psal, až se mu od špačka tužky kouřilo. Buldozer je potom prohlásil za důvodně podezřelé z hrozné spousty zločinů, například hanobení

královského majestátu pokusu o vraždu předsedy vlády, krále, amerického senátora plus osmnácti dalších jmenovitých osob, mezi nimiž byl i Martin Beck, Gunvald Larsson a Einar

Rönn. Pokračoval pokusem o ozbrojený přepad, dále zmínil poškození veřejného plynového potrubí, nezákonné

držení zbraně, nezákonný pobyt v zemi, hrubé poškozeni nájemního domu v oblasti Tanto, krádeže, pašování zbraní, násilí na úřední osobě, příprava k nezákonnému zacházení s narkotiky (v bytě byl nalezen sirup proti kašli obsahující opiátovou tinkturu), přestupek proti zákonu o potravinách ( v mrazničce byl nalezen porcovaný jezevčík), jakož i krádeže psa, padělání dokladů a přestupek proti nařízení o hazardních hrách. V posledním bodě ohodnotil podivná dřevěná kolečka jako součást hazardní hry.

Když se dostal až sem, vyběhl Buldozer náhle beze slova na vysvětlenou ze soudní síně. Všichni za ním překvapeně zírali.

Vrátil se po několika minutách a spokojeně cupital v čele průvodu svých šesti nohsledů, kteří se jachtili s dřevěnou truhlou ve tvaru rakve a s velikým rozkládacím stolem. Z truhly potom vylovil množství důkazů, součásti bomb, ruční granáty, munici a spoustu dalších věcí. Každý předmět ukázal divákům a soudcům a potom ho položil na stůl. Truhla byla stále ještě zpola plná, když vyňal hlavu jezevčíka v plastikovém obalu a ukázal ji nejdřív policejnímu prezidentovi a posléze Stigu Malmovi, který okamžitě pozvracel podlahu. Povzbuzen tímto úspěchem sundal Buldozer obal a strčil hlavu soudci až pod nos. Ten vytáhl z náprsní kapsy kapesník, podržel si ho před ústy a přidušeně řekl:

– To stačí, pane vrchní státní návladní, to stačí.!

Buldozer začal vytahovat zbytek popraveného jezevčíka, ale soudce ho důrazně přerušil:

– Řekl jsem, že důkazy už stačí.

Buldozer si zamával kravatou před obličejem, snad aby odehnal mírné zklamání, provedl čestnou obchůzku síní a zastavil se před mumií.

– Tímto žádám zatčení pánů Kaitena a Kamikazeho. Vzhledem k tomu, že očekávám ze zahraničí

další materiál, chtěl bych hned teď předeslat, že navrhnu prodloužení vyšetřovací vazby. Tlumočník překládal.

Mumie přikývla:

Druhý Japonec se úslužně usmál a hluboce se uklonil.

Slovo dostal obhájce, vyschlý muž, který vypadal jako doutník zamáčknutý na obou koncích, dávno vyhaslý a zahozený.

Buldozer se roztržitě zadíval do truhly. Vytáhl jezevčíkův zadek s visícím ocasem a předváděl důkaz policejnímu prezidentovi tak dlouho, dokud oběť nezfialověla ve tváři.

– Protestuji proti zatčení, řekl obhájce.

– Proč? zeptal se předseda senátu s nádechem upřímného údivu v hlase. Obhájce dlouho mlčky seděl. Posléze řekl.

– Vlastně nevím.

Touto geniální replikou se jednání zhroutilo, oba Japonci byli prohlášeni za zatčené a posluchači se proudem vyvalili ze soudní síně.

V domě v ulici U kapličky v Huvudstě ležel Reinhard Heydt na posteli a přemýšlel. Právě se vykoupal a na cestu z koupelny do postele rozprostřel bílé froté ručníky. Sám proti tomu zůstal nahý. V koupelně se dlouho prohlížel před zrcadlem a došel ke dvěma závěrům. Jednak mu opálená pokožka začala blednout, jednak se svým vzhledem nemohl v podstatě nic dělat.

Poprvé skončila operace Ulagu totálním fiaskem. Minuli cíl a dva členové, ještě ke všemu dva z nejlepších, se dostali živí do rukou nepřátel.

Leval ois sice vyvázl, ale to byla chabá útěcha. A nepřátel bylo bezpočet. V tomto případě je představovala zejména švédská policie. Ve včerejších novinách uviděl fotografi člověka, který

prý

je Żmozkem za dopadením obou japonských teroristů, vrchního státního návladního Stiga Roberta Olssona.

Dlouho si prohlížel fotografií představující boubelatého muže s nápadnou kravatou a samolibým výrazem.

Na tom nebylo něco v pořádku.

Skutečně měl tenhle Olsson, nebo jak mu v textu říkali Buldozer, na svědomí protiúder?

Reinhardu Heydtovi se tomu nechtělo moc věřit. Nebo přesněji řečeno, byl si téměř jist, že to je pustá lež.

Ne, někde jinde leží na posteli jiný muž a pokouší se přijít na to, kde Heydt je a co udělá. A právě ten muž, ať už je to kdokoliv, představuje největší riziko. Možná že to je ten policejní komisař, který se objevil v televizi a v novinách v souvislosti s podivnými událostmi dvacátého prvního listopadu. Heydt si všiml mužova vzhledu i jména. Komisař Martin Beck.

Nestálo by za to dát si s tímhle Martinem Beckem schůzku?

Zkušenosti mu říkaly, že zpopelnění protivníci bývají nejméně nebezpeční. Ale na druhé straně, je pro něj skutečně nejnebezpečnější právě tenhle Martin Beck?

Čím déle o tom Reinhard Heydt uvažoval, tím si byl jistější, že jeho hlavním protivníkem je někdo jiný.

Možná Beck, ale možná že to byl nakonec ten Buldozer Olsson, kdo jeho a Leval oise jedenadvacátého listopadu tak napálil. Ostatně oni se dali napálit také. Ale po dlouhém prohlížení fotografií nabyl nakonec přesvědčení, že to nebyl ani jeden z těchto dvou mužů, rozhodně ne Olsson, komu se podařil ten neuvěřitelný kousek chytit Kaitena živého, aniž patrně někdo byl zabit nebo alespoň vážně zraněn.

Kaiten, což pochopitelně nebylo jeho pravé jméno, patřil i po fyzické stránce ke špičkám Heydtovy výcvikové skupiny. Přemoct ho bylo v podstatě nemožné. Heydt sám by se o to nechtěl pokusit a svoje šance by považoval za minimální.

Reinhard Heydt byl nebezpečný, věděl o tom a byl na to hrdý. Ve svém kursu byl sice jednička, ale přesto měl podstatně nižší hodnocení ve fyzických disciplínách než Kaiten. A kromě toho se tvrdilo, že Kaiten a jeho společník byli přepadeni a zadrženi v bytě. A to mělo být vyloučené. A přesto to někdo dokázal a přitom k tomu nepotřeboval armádu policistů. Šlo tam zhruba o tři lidi. A vedl je Beck.

A jeden z nich zneškodnil Kaitena, aniž ho zabil a aniž sám byl zraněn. Ten muž je nebezpečný. S protivníkem, který si poradí s Kaitenem, se Reinhard Heydt nemá chuť

střetnout. Ale kdo to byl?

Beck?

Třeba jeden z nejlepších agentů CIA? To je taky možnost.

Mohl to opravdu být švédský policista?

Podle toho, co měl Heydt příležitost ze švédské policie vidět, to bylo vyloučené. Třikrát zahlédl v televizi policejního ředitele a jednou jakéhosi náměstka. Oba dva vypadali, když už

ne přímo jako pitomci, tak v nejlepším případě jako nabubřelé byrokratické nuly s matnými představami o své práci a s patrnou zálibou v nesmyslných a bombastických projevech. Bezpečnostní policie nevystupovala z pochopitelných důvodů veřejně, ale podle všeho byla každému pro smích, třebaže sotva mohla být tak neschopná, jak se tvrdilo. Bezpečnostní policie zřejmě odpovídala jen za část opatření kolem senátorovy návštěvy, zejména za kapitolu z policejního hlediska nejmíň podařenou. Ale zbytek plánu byl mazaný. To Heydt bez váhání přiznal. Někdo ho napálil.

Kdo? Mohl to být stejný člověk, který odrovnal Kaítena a posadil ho do chládku?

Leží v tomhle mizerném městě někde na posteli jiný muž a přemýšlí?

Někdo, kdo má o Reinharda Heydta takový zájem, že by pro něj mohl být nebezpečný?

Skoro tak to vypadá.

Reinhard Heydt se převalil na břicho a rozprostřel si před sebou mapu Skandinávie. Brzy odjede ze země a už dávno se rozhodl, kam namíří nejdřív.

Do Kodaně. Tam je Leval ois a další přívrženci. Ale jak se tam dostane?

Měl na vybranou. Několik možností už dávno zavrhl. Například pravidelnou leteckou linku, ta se dá

moc snadno kontrolovat. Dále Leval oisovu metodu. Ta byla bezesporu dobrá pro něj. Trvalo mu pět let, než si vybudoval nezbytné kontakty. Heydt je neměl. V jeho případě hrozilo dost velké

riziko, že ho někdo zradí.

Cesta do Finska se mu také nezdála příhodná. Jednak se přechody důkladně kontrolují, jednak se tvrdí, že finská policie je nebezpečnější než její kolegové v ostatních skandinávských zemích. Ne, únikových cest je málo, zato jsou slibné.

Nejvíc ho lákala cesta vlakem nebo autem do Osla a odtamtud dánskou osobní lodí do Kodaně. To by ostatně byl důstojný a uspokojivý ústup, strávený v luxusní kajutě a elegantních salónech. Ale je to nejbezpečnější způsob? Chvílemi si tim byl Heydt jist, ale občas mu připadal nej istější

trajekt z Helsingborgu do -Helsingpru. Před vánocemi bude loď přecpaná. A to platilo ještě ve větší míře o křídlových člunech mezi Malmö a Kodaní, kde ani nemusely být vánoce, aby tam vládl chaos.

Existovaly ještě jiné cesty, například trajekty a čluny z Landskrony do Tuborgu a Kodaně. A kromě

toho se nabízely další možnosti, jako automobilový trajekt z Helsingborgu, Malmö a Trel eborgu do Spolkové republiky, stejně jako vynikající vlakové spojení z Trel eborgu do Německé demokratické

republiky a z Ystadu do Swinemünde, které v současné době leží v Polsku a jmenuje se nějak divně. Swinouscie nebo tak nějak.

Ale v Polsku a v NDR je pasová policie důkladná, a kromě toho nemá v Německu co pohledávat. Ne, nakonec zbývá velká osobní loď z Osla do Dánska, helsingské trajekty nebo křídlové čluny mezi Malmö a Kodaní. V největším vánočním shonu.

Už si zajistil luxusní kajutu na Králi Olavu V. z Osla. Ale ještě se nerozhodl. Studoval mapu a protáhl se, až mu zalupalo v kloubech.

Reinhard Heydt byl pohledný muž, světlovlasý a metr devadesát pět vysoký. Byl v perfektní fyzické

kondici a duševně vyrovnaný.

Chvílemi uvažoval o Kaitenovi a Kamikaze, ale neznepokojoval se.

žádná brutalita ze strany policie ani mučení z nich nedostane ani slovo. Oproti tomu měl silný dojem, že někde v tomto šedivém větrném městě existuje člověk, který se právě teď snaží uhodnout, kde asi Reinhard Heydt je a co dělá.

Možná že to není špatný nápad zlikvidovat toho Martina Becka.

Policejní sbor si zřídkakdy může dovolit ztratit ojedinělé bystré mozky, kterými disponuje. Heydt měl zbraň s nočním dalekohledem pro střelbu na velké vzdálenosti. Před několika dny ji sestavil a teď ji měl připravenou a vyčištěnou venku ve skříni.

Martin Beck? Něco na tom je.

Ale byl to skutečně Martin Beck, kdo dopadl Kaitena a Kamikazeho a teď se snaží dostat

do pasti jeho? Pochyboval o tom.

Ale tak jako tak by mohl jednou provždy odrovnat Martina Becka.

Pokud to je muž za oním případným nebezpečným uvažováním.

Heydt šel nahý do skříně, vytáhl zbraň, rozebral ji a pečlivě si součástky prohlédl. Všechno bylo v pořádku. V nejlepším pořádku. Znovu se pustil do sestavování zbraně. Nakonec sebral ze své cestovní brašny opatřené dvojitým dnem hrst patron. Nabil zbraň a položil ji pod postel.

*

Reinhard Heydt měl pravdu, třebaže jeho neviditelný soupeř byl vzdálenější, než tušil. I podle velkoměstského měřítka je to z Huvudsty nahoře na severovýchodě do bezútěšného předměstí zvaného Bol mora, které leží až dole na jihu a ještě pořádný kus na východ, daleko. Tam bydlel Gunvald Larsson. Koupil si něco málo k jídlu v samoobsluze, kde panovala předvánoční

nervozita. Dokonce ani on sám nezachoval chladnou hlavu. Když se nepřetržitě vyhrávající muzika snažila zákazníky navnadit k dalším spontánním nákupům tím, že už po páté spustila slaboduchý

překlad písničky ‚Rudolph the Rednosed Reindeer‘, koupil si Gunvald Larsson z roztržitosti špatnou značku sýra, švédský camembert místo dánského brie, a jako vrchol všeho i jiný čaj, Earl Greys Gunpowder čisto Twinings Lapsang Souchong, a než se stačil probojovat frontou k pokladně, odešel z obchodu unavený, rozlámaný a podrážděný.

Začalo se připozdívat. Po jídle ležel dlouho ve vaně a promýšlel různé možnosti. Potom se otřel froté ručníkem, oblékl si čisté bílé hedvábné pyžamo, pantofle a župan a rozložil si na zem velkou mapu Skandinávie.

Ležel na posteli na b řiše a chvíli se různě podkládal polštářky, protože rvačka s Kaitenem zanechala značné množství citlivých podlitin po tajemných úderech proti hrudnímu koši a stehnům. A potom se plně soustředil na mapu.

Jednu dobu, vlastně šlo o celou řadu let, si Gunvald Larsson nikdy nebral práci domů a dokonce se mu dařilo zapomenout, že je policista, ve chvíli, kdy otevřel dveře svého bytu. Ale ta doba byla dávno ta tam.

Teď myslel výhradně na Reinharda Heydta.

Touhle dobou mu už připadal Heydt stejně známý jako kolega nebo spolužák, který jde člověku na nervy.

Gunvald Larsson byl přesvědčen, že Heydt je stále ještě ve Švédsku. A byl si poměrně dost jistý, že ten člověk využije zoufalé vánoční štvanice a pokusí se proklouznout. Gunvald Larsson si na mapě nakreslil řadu modrých a o něco méně červených šipek. Červené šipky označovaly únikové cesty, které mu připadaly nejaktuálnější a nejhůř sledovatelné, modré označovaly nejrafinovanější způsoby útěku.

Několik modrých šipek směřovalo na východ, většinou do Finska, pár do Sovětského svazu, některé

na jih do Polska, NDR a Německé spolkové republiky.

Na západ ukazovaly modré šipky z Göteborgu do Tilburských doků v ústí Temže, do Imminghamu a do Fredrikshavnu v Jutsku a z Varbergu do Gren ä:

Kolem všech mezinárodních letišť, bohudíky jich není mnoho, nakreslil široké modré kruhy. Letiště

se dají snadno sledovat a po vlně únosů už je vybudovaná docela slušná kontrola, kterou stačí jen trochu povzbudit.

Skutečně horké linky směřovaly jinam. Červené šipky vedly zejména po silnicích do

jižního Norska, hlavně po evropské dálnici šest a osmnáct, a po železnici do norského hlavního města. Z Osla potom zakreslil Gunvald Larssontlustou červenou čarou námořní cestu do Kodaně a tu potom dlouze a zamyšleně pozoroval.

Dál se zaměřil na jižní Švédsko. Široká červená čára z Helsingborgu do Helsingbru označovala jak dánské vlakové trajekty, tak švédské automobilové, i menší osobní lodě, které jezdily na této námořní lince. Nejhustší doprava mezi Švédskem a Dánskem je právě v tomto bodě. Lodě

vyplouvají ve čtvrthodinových intervalech a někdy i kratších.

Z Landskrony vedou dvě samostatné linky do dánské metropole, automobilový trajekt do přístavu Tuborg a menší osobní lodě do vnitřního přístavu.

Ale lodi vyplouvají v delších intervalech a dokonce ani za vánočního shonu by tu nemělo být víc lidí, než se dá s přehledem zkontrolovat.

Proto se tady spokojil s modrými šipkami.

V Malmö je situace jiná. Námořní cestu do Kodaně tvoří vlakový trajekt do svobodného přístavu, dvě rejdařství tu jezdí se středně velkými osobními loděmi, které vplouvají přímo do vnitřního přístavního kanálu hlavního města, a kromě toho tu máme proslavené křídlové čluny, které v kritických dobách, například o velkých svátcích, zajistí dvojnásobné množství cest bez jakéhokoliv jízdního řádu. A navrch ještě automobilové trajekty z Limhamnu do Dragru na Amageru, kde je možné v předvánočních dnech počítat alespoň s pěti loděmi.

Gunvald Larsson se protáhl a přemýšlel.

Kdyby se ocitl v Heydtově situaci, neváhal by dlouho. Odjel by autem nebo snad ještě spíš vlakem do Osla a odtud lodí do Kodaně.

Tam by ho musela zadržet dánská policie a to je v podstatě vyloučené. Jakmile se dostane do Kodaně, má svět otevřený.

Ale Heydt možná uvažuje jinak a ostatně nikdy nebyl námořník.

V tom případě se pokusí využít největší tlačenice, a ta je v Helsingborgu a v Malmö. Gunvald Larsson vstal a složil mapu.

Hlídkování by se tedy mělo soustředit do tří bodů. Na cesty do Osla a na přístavy v Malmö a v Helsingborgu.

*

Druhý den ráno řekl Gunvald Larsson Martinu Beckovi:

– Celou noc jsem probděl a čuměl do mapy.

– Já taky.

– A k čemu jsi došel?

– Co kdybychom se ještě zeptali Melandera?

Vešli do vedlejší kanceláře, kde se Melander právě snažil rozdýmat dýmku.

– Ležel jsi půlku noci vzhůru a koukal do mapy? zeptal se Gunvald Larsson. To byla dost nejapná otázka, protože všichni věděli, že Melander nikdy v noc i nebdí. Věnoval se daleko důležitější činnosti, spánku.

– Ne, odpověděl Melander., To rozhodně ne. Ale díval jsem se do mapy ráno, když Saga dělala snídani. A chvíli potom.

– A k čemu jsi došel?

– Oslo, Helsingborg nebo Malmö, řekl Melander., Hm, zamručel Gunvald Larsson. Ponechali Melandera jeho starostem s dýmkou a vrátili se do stále ještě dočasné kanceláře Martina Becka.

– Shodovalo se to s tvými závěry?

– Přesně, odpověděl Gunvald Larsson., A s tvými?

– Jo, přikývl Martin Beck., Uvažoval jsem úplně stejně.

Chvíli mlčeli. Martin Beck se postavil na své zamilované místo u skříňky a třel si ukazováčkem a palcem pravé ruky kořen nosu.

Gunvald Larsson postával u okna.

Martin Beck kýchl.

– Zdravíčko, řekl Gunvald Larsson.

– Dík. Myslíš, že tu Heydt ještě je?

– Na beton.

– Na beton, to jsou dost silná slova, poznamenal Martin Beck.

– Možná, připustil Gunvald Larsson., Ale tímhle jsem si jist, aspoň mně to tak připadá. Někde tu je a my ho nemůžeme najít. Ani to jeho mizerný auto. Co si o tom myslíš ty?

Martin Beck odpověděl až za hodnou dobu.

– Tak dobře, řekl,, taky si myslím, že tu ještě je. Ale nejsem si tím jistý. Potřásl hlavou.

Gunvald Larsson to nechal bez komentáře. Zachmuřeně zíral na téměř hotovou kolosální stavbu před okny kanceláře.

Martin Beck se ozval:

– Ty by ses s tím Heydtem hrozně rád setkal, co?

Gunvald Larsson se na něj podíval a odpověděl:

– Jak jsi na to přišel?

– Jak dlouho se známe? odpověděl Martin Beck.

– Deset dvanáct let, možná dýl.

– Přesně tak, a to je snad dostatečná odpověď.

Nové mlčení. Dlouhé.

– Moc na toho Heydta myslíš, poznamenal Martin Beck.

– Pořád, kromě toho když spím.

– Ale nemůžeš být na třech místech najednou.

– To sotva, připustil Gunvald Larsson.

– Tak si vyber, máš na to plné právo, řekl Martin Beck., Na co vsázíš nejvíc?

– Na Oslo, odpověděl Gunvald Larsson., Mají divnou rezervaci na loď do Kodaně na dvaadvacátého.

– Co je to za loď?

– Král Olav V. Jedno z luxusních apartmá.

– To nezní špatně, přikývl Martin Beck., Na koho?

– Nějaký Angličan. Roger Blackman.

– Norsko je zamořené anglickými turisty, jak je rok dlouhý.

– To je sice pravda, ale touhle cestou nejezdí. A kromě toho se ten Blackman nedá lokalizovat. Každopádně ho norská policie není schopná najít.

– Takže ty sis vybral norské hranice?

– Jo, a co ty?

Martin Beck se zamyslel. Potom řekl:

– Vezmu si Bennyho a pojedu do Malmö.

– Skacka, přemítal Gunvald Larsson., Proč si radši nevezmeš Einara?

– Benny není tak špatný, jak ti připadá. A kromě toho zná Malmö.

A navíc je v Malmö řada dobrých chlapů.

– Nepovídej.

– Per Mänsson třeba.

Gunvald Larsson si odfrkl. To dělával často, když se nemohl rozhodnout, zda říct ano

nebo ne. Místo toho poznamenal:

– Takže z toho vyplývá, že Einar a Melander pojedou do Helsingborgu. A to je pěkná fuška.

– Přesně tak, řekl Martin Beck., Proto musí dostat pořádnou posilu. A o to se jim musíme postarat my. Chceš si vzít s sebou do Norska Strömgrena?

– Se Strömgrenem bych se nechtěl jít společně ani vymočit. Ani kdybysme byli sami na pustým ostrově. A taky jsem mu to řekl.

– Tvoje popularita se dá dost snadno vysvětlit.

– Taky ti připadá?

Martin Beck se zadíval na Gunvalda Larssona a pomyslel si, že mu trvalo plných pět let, než se naučil ho snášet, a stejnou dobu, aby ho jakžtakž chápal.

Za dalších pět let si třeba budou vyhovovat.

– Které jsou kritické dni?

– Dvacátého až třiadvacátého, řekl Gunvald Larsson.

– To znamená pátek, sobota, neděle a pondělí?

– Třeba.

– A proč ne Štědrý den?

– Koneckonců proč ne.

– Musíme počítat s jistými přesahy, řekl Martin Beck., Plná pohotovost …

– Plnou pohotovost už máme.

– Plná pohotovost a nás pět od zítřejšího večera, řekl Martin Beck., A potom celé svátky, pokud se nic nestane předtím.

– Pokusí se zdrhnout v neděli, řekl Gunvald Larsson.

– To říkáš ty. A co si myslí Heydt?

Gunvald Larsson zvedl paže, položil své velké chlupaté tlapy na okenní rámy a díval se do šedé

neutěšenosti.

– Mně nějak připadá, že toho Heydta znám jako svý boty, řekl. Prostě vím, jak uvažuje.

– Aha.

Na Martina Becka to příliš nezapůsobilo. Potom začal uvažovat o něčem jiném.

– Představ si, jak bude Melander štěstím bez sebe, řekl., Stát a mrznout u trajektu v Helsingborgu. Na Štědrý večer.

Fredrik Melander byl na vlastní žádost přeložen nejdřív z komise pro vyšetřování vražd a posléze i z oddělení násilných trestných činů právě kvůli tomu, aby nemusel být mimo domov. I přestože byl škrt a přemístění ho stálo jak zvýšení platu, tak služební postup.

– To už musí nějak překousnout, řekl Gunvald Larsson.

Martin Beck to nekomentoval.

– Ty, Becku, ozval se najednou Gunvald Larsson, ani ž otočil hlavu.

– Hm, co je?

– Na tvém místě bych si dal bacha. Hlavně dneska a zítra.

Martin Beck se zatvářil překvapeně.

– Jak to, prosím tě, myslíš? že bych měl mít strach? Z Heydta?

– Jo.

– Proč?

– Moc ses poslední dobu objevoval v novinách, v rádiu a v televizi. A Heydt není zvyklý, že s ním někdo takhle vymete. A kromě toho může mít zájem na tom, aby odvedl naši pozornost. Sem ke Stockholmu.

– To je blbost, odbyl ho Martin Beck.

Vyšel z kanceláře. Gunvald Larsson si zhluboka povzdechl a nevidoucím porcelánově modrým pohledem stále zíral ven.

Dvacátá devátá kapitola

Reinhard Heydt stál před koupelnovým zrcadlem. Právě se oholil:

Teď si česal kotlety. Jednu chvíli ho napadlo, že by si je třeba měl oholit, ale hned ten nápad zavrhl. Už jednou se to dostalo na přetřes, ale v docela jiných souvislostech. Navrhl to jeho nadřízený, nebo mu to vlastně spíš přikázal. Prohlížel si svůj obličej v zrcadle. Snědost vybledala každým dnem. Ale jinak na jeho vzhledu nebyla ani chybička. Sám sobě se líbil a nikdo na tohle téma ještě

nikdy neměl žádné výhrady. To by taky chybělo.

Z koupelny odešel do kuchyně, kde se právě najedl, odtud do ložnice a do velkého pokoje, který už

skoro před měsícem používali s Leval oisem jako operační ústřednu. Teď tu bylo chladno a prázdno.

Vzhledem k tomu, že nevycházel, nevěděl ani, co se píše v novinách. Ale jinak ho docela obšírně

informoval rozhlas a televize. Přesto existovaly nejasné body.

Jak, proboha, mohl tenhle Beck zneškodnit Kaitena? že se někomu podaří překvapit a zadržet Kamikazeho, bylo svým způsobem vysvětlitelné, třebaže se to rovněž považovalo za teoreticky vyloučené. Kamikaze byl stejně jako všichni ostatní vycvičen pro kritické situace a uspěl ve všech zkouškách, ale Heydt ho považoval za nejslabší bod celé skupiny.

Ale Kaiten?

Kaiten zabil stovky lidí nesčetnými způsoby. I beze zbraně byl daleko nebezpečnější než většina policistů a vojáků se střelnou zbraní. Kaiten dokázal holýma rukama zabíjet stejně lehce jako normální lidé rozklepnou vajíčko. Jedno kopnutí obvykle stačilo na zhasnutí života. Televize a rozhlas věnovaly velkou pozornost zadržení a zatčení.

Neustále se k tomu až do dnešního dne vracely.

Teď bylo zřejmé, že Olsson figuroval nanejvýš jako strůjce plánu nebo administrativní síla. Skutečně nebezpečná osoba je tedy onen proslavený policista Martin Beck. A zřejmě to byl stejný

člověk, který před měsícem napálil Heydta při atentátu. Takových policistů je velký nedostatek. A vypadalo značně nepochopitelně, že jeden takový policista působí právě ve Švédsku. Heydt se procházel dlouhými lehkými kroky z místnosti do místnosti ve svém nepříliš prostorném bytu. Byl naboso a měl na sobě jen bílé tílko a krátké bílé spodky. Neměl s sebou v bytě moc šatstva a vzhledem k tomu, že se hodně zaobíral hygienou, pral si každý večer spodní prádlo v koupelně.

Reinharda Heydta trápily dva problémy, které bylo nutno okamžitě řešit, ale ještě se nerozhodl. Už

dávno předtím si stanovil, že právě tento den, devatenáctého prosince, má poslední šanci. Jedna otázka se týkala únikové cesty ze země. Bylo mu naprosto jasné, kdy má zmizet. Ale oproti tomu stále ještě váhal, jakou cestu zvolí. Dnes se však musí rozhodnout. Pravděpodobně přes Oslo do Kodaně, jak si myslel původně, ale zatím nechával otevřené i jiné možnosti. Otázka číslo dvě byla ještě choulostivější. Začal se jí zabývat teprve po zatčení Kaitena a Kamikazeho.

Má likvidovat Becka? Jaké to přinese výhody?

Reinhard Heydt nikdy neuvažoval v takových termínech, jako je pomsta nebo odplata. Jednak neměl sklon k takovým duševním rozpoložením, jako je zklamání, žárlivost,

pomstychtivost nebo chuť po odvetě, jednak byl ryzí realista. Veškeré jeho jednání diktovaly praktické důvody. A zároveň nikdy nezakusil ponížení, rozčilení nebo strach.

Ve výcvikovém táboře se naučil samostatně rozhodovat, důkladně svá rozhodnutí uvážit a potom je bez váhání provést.

Také si vyzkoušel, že důkladné plánování znamená polovinu práce.

Aniž se ještě s konečnou platností rozhodl, šel si do předsíně pro první díl telefonního seznamu. Posadil se na postel a nalistoval správnou stránku. Četl:

Beck, Martin, krim. komisař, Kupecká 8, 22 80 43.

Potom si zašel pro roli kopi plánu města, kterou měl na horní polici ve skříni. Měl dobrou paměť a zhruba si pamatoval, kde Kupecká ulice leží, v těsné blízkosti Královského zámku, a vzpomněl si, že sám tou ulicí před půldruhým měsícem procházel.

Plánek města byl velmi podrobný, a tak okamžitě našel správný dům. Ležel u jakéhosi průchodu, nebyla to skutečná ulice, a okolní domy vypadaly slibně.

Rozprostřel si vybranou kopii na zem. Potom se sklonil a vytáhl zbraň, kterou měl zasunutou pod postelí. Stejně jako ostatní materiál Ulagu byla i tato zbraň perfektní. Anglická výroba, opatřená

nočním zaměřovačem, který dobrému střelci umožňoval operovat v podstatě za jakéhokoliv světla. Heydt si vzal ze skříně diplomatku, zbraň rozebral a uložil ji do tašky. Potom se znovu posadil na postel a přemýšlel.

Vyřazení Martina Becka z oběhu má dvojnásobnou výhodu. Jednak polici připraví o zřejmě

nejlepší a nejnebezpečnější sílu a jednak upoutá pozornost na Stockholm. Přináší to pochopitelně i řadu nevýhod. Především musí počítat s rozsáhlým policejním zátahem a zesílenou kontrolou na všech myslitelných přechodech. Na druhé straně budou tato opatření

uskutečněna pouze tehdy, když Becka objeví okamžitě.

Jestli má tedy vůbec kriminálního komisaře likvidovat, musí se to stát v jeho bytě. V raném stadiu průzkumné práce se Heydt informoval, že Beck se rozvedl a žije sám. Tohle bylo těžké rozhodnutí.

Podíval se na hodinky. Ještě má pár hodin času, než si bude muset v obou věcech udělat jasno. Potom zauvažoval nad tim, zda je policie skutečně tak liknavá, že ještě ani nenašla auto. Hned poté, kdy Leval ois přišel se špatnými zprávami o fotografi a popisu osoby, poslal ho Heydt, ať

zaveze zeleného opela do Göteborgu a zaparkuje ho u přístaviště londýnské linky v přístavu Skandia. Potom přesně podle rozkazu Francouz naprosto legálně koupil ojetý béžový volkswagen, registrovaný a pojízdný. A toto málo nápadné vozidlo už nějakou dobu parkovalo v blízkosti Huvudstské aleje.

Pár vteřin nad tím přemýšlel a došel k závěru, že nemůže jít o žádnou past. A potom se znovu pustil do svého osamělého putování pokoji, dlouhými, klouzavými a skoro neslyšnými kroky. Vlastně bylo obdivuhodné, že tak velký chlap nadělá tak málo hluku. Na koupelnové váze před chvílí zjistil, že bez pár deka váží sto kilogramů.

Ale Kaiten vážil sto dvacet a neměl na těle ani gram přebytečného tuku.

*

Ten den dopoledne poslal Martin Beck Bennyho Skacka do Malmö.

Skacke chtěl jet vozem, aby si přivydělal za najeté kilometry, ale Martinu Beckovi se dělalo při dlouhých jízdách autem špatně, a rozhodl se tedy pro poslední noční vlak. Bylo v tom trochu sobectví, protože i když může vánoce odepsat, získá tak alespoň kousek večera s Rheou. Pokud se ji bude chtít. Tím si nemohl být nikdy jistý.

Rönn a Melander odjeli do Helsingborgu vlakem s nejnaštvanějšími výrazy, jaké u nich kdy zažil. Gunvald Larsson rád jezdil autem a odjel časně ráno k norským hranicím ve svém podivném luxusním východoněmeckém autě z Eisenacher Motorwerke: Značka skutečně zněla EMW, třebaže si většina lidí myslela, že to je chybně napsané BMW.

Jestliže se Rönn a Melander tvářili kysele, vypadal Gunvald Larsson pln očekávání a Skacke dokonce nadšeně. Benny Skacke byl sběratel zásluh a tady se možná jedna ukrývala na dosah ruky. Martin Beck se nemohl Rhei dovolat, a tak nakonec nechal stru čnou zprávu na ústředně sociální

správy. Potom chtěl jít domů, ale než si stačil obléknout svrchník, zazvonil telefon. Rozpolcen mezi smyslem pro povinnost a daleko lidštějšími pudy, se vrátil zpátky k psacímu stolu a zvedl sluchátko.

– Beck.

– Hammargren, představil se někdo göteborgským nářečím.

Jméno Martinu Beckovi neříkalo nic, ale zřejmě to byl policista.

– No, oč jde?

– Našli jsme to auto, které hledáte. Zelený opel rekord s falešnou poznávací značkou.

– Kde?

– V přístavu Skandia tady v Göteborgu. Jak tam kotví Saga.

Lloydova londýnská loď. Určitě tu stál pár týdnů, než si ho někdo všiml.

– A?

– No, otisky prstů tam žádný nejsou. Asi utřený. Všechny papíry byly uloženy v palubní přihrádce.

– To je všechno?

– Ještě něco. Vyptávali jsme se posádky na Saze a začali jsme shora s Einarem Norrmanem, ten dělá

u Lloydů kapitána vlajkové lodi, a pokračovali jsme důstojníky. Mluvili jsme se správcem Harkildem a s celým hospodářským personálem, obzvlášť se stewardy a obsluhou a pokojskými. Ale ani jeden si toho chlápka nevšiml, myslím toho Heydta.

– Správce, opakoval Martin Beck., Copak už se dneska neříká. lodní pokladník?

– Nojo, tohle ale není zrovna Svecia nebo Britania. Teď se pokladníkovi říká správce a stewardovi v jídelně vrchní. Za chvíli se taky bude říkat zeď místo přepážka a vlevo místo na levoboku. A potom

– Ano?

– A potom se může člověk vykašlat na to, aby jezdil lodí, a radši si sedne do letadla. Einar Norrman mi mimochodem řekl, že čepici už neměl na hlavě aspoň půl roku. Zakrátko kapitáni zajdou na nedostatek čerstvýho vzduchu.

Martin Beck byl sice naladěn stejně jako tenhle policista z Göteborgu, ale teď bylo nutné zavést rozhovor na správnou kolej.

Proto řekl:

– A co se týče toho Heydta?

– Nic, odpověděl Hammargren., Zřejmě na palubě nebyl. S tou vizáží by si ho někdo všiml. Ale auto stojí, jak už jsem říkal, venku na Hisingenu.

– A technická prohlídka?

– Z toho taky nebylo nic. Vůbec nic.

– Tak dobře. Díky za zavolání. Na shledanou.

Martin Beck si náruživě hnětl kořínky vlasů. Tady se otevírá několik možností. Buďto je

má auto svést na falešnou stopu, ale daleko věrohodnější je, že Heydt odjel ze země některou menší a nenápadnější lodí, než je Saga. Göteborg má velký přístav. Denně z něj odplouvá spousta lodí. Část z nich bere cestující a mají k tomu povolení: A přinejmenším stejný počet většinou malotonážních lodí bere cestující, kteří si přejí zůstat inkognito a můžou za to zaplatit. Co tedy tato informace znamená?

Je docela dobře možné, že Heydt už odjel ze země před několika týdny a je daleko z dosahu. Podíval se na hodinky. Je moc brzo na to, aby zastihl některého ze svých

spolupracovníků

vyslaných na přechody. A možná že by to byla chyba je odvolat. Zelený vůz může být záměrné

svedení na falešnou stopu. Škoda, že ten policista z Göteborgu nevypátral, zda tam to auto stálo už

před atentátem. V tom případě by měl jistotu.

Teď z toho všeho vznikl jeden velký otazník.

Martin Beck zabouchl dveře své provizorní kanceláře a šel domů.

Nakonec bude stejně nejlepší se držet plánu.

Vlak odjíždí z hlavního nádraží chvíli před půlnocí. Má tedy času dost. Na hřebenu střechy byla námraza, ale zima se dala vydržet.

Reinhard Heydt ležel bez pohnutí na dehtované střeše a teplo jeho těla stačilo rychle rozehřát ledovou pokrývku pod nim i kolem něj.

Měl na sobě černý svetr s rolákem, černý vlněný kulich stažený hluboko do čela a přes uši, černé

manšestrové kalhoty, černé ponožky a černé boty s podešví ze surové gumy, kterou přetřel černým krémem. A navíc měl tenké černé dlouhé rukavice.

Zbraň měla černou hlaveň a tmavě hnědou pažbu a jediné, co by ho mohlo prozradit, byl odraz ve skle dalekohledu, ale čočka byla zabarvená a speciálně upravená, aby se neleskla. Cílem pochopitelně bylo, že neměl být vidět, a ačkoliv si tím nemohl být zcela jist, osoba s normálním zrakem by ho nerozpoznala ani z dvoumetrové vzdálenosti. Za předpokladu, že by se někdo takový navzdory očekávání objevil na střeše.

Dostal se tam velmi snadno vikýřem. Volkswagen zaparkoval na Zámeckém kopci a cestou od auta měl na sobě světlý plášť do deště. Plášť teď ležel s diplomatkou zasunutý do kouta na půdě plné

harampádí pod ním.

Poloha byla bezvadná. Měl před sebou všechna okna bytu Martina Becka, vedoucí do jednoho na východ. Dosud bylo v bytě temno a ticho.

Zbraň byla speciálně konstruovaná pro střelbu ve tmě a dokonce i teď dokázal rozeznat jednotlivé

předměty v místnostech, ačkoliv všechna světla byla zhasnutá. A za zády mu pekelný řev dopravy na Lodním mostě tvořil dokonalé pozadí. Jeho anglická zbraň byla poměrně tichá a třesk jediné

rány se určitě ztratí v kakofonii řevu motorů, nouzového brzdění a práskajících výfuků. Vzdálenost ke čtyřem oknům nepřekračovala padesát šedesát metrů.

I kdyby byla desetinásobná, mohl si být zásahem jist.

Heydt přestal nehybně ležet. Pohnul prsty a nohama, aby mu nezdřevěněly. Takovéto věci se naučil dávno. Zachovat skoro úplný klid, ale občas procvičit menší svalstvo, aby ho v rozhodném okamžiku nezradilo.

Chvílemi se i podíval do dalekohledu, který byl skutečně zázrakem techniky. Byl už na

střeše dobrých čtyřicet minut, když se náhle rozsvítilo světlo ve výtahové šachtě a chvíli poté v nejvzdálenějším ze čtyř oken.

Reinhard Heydt si přitiskl pažbu k rameni a zasunul ukazováček do lučíku. Přejel jím po spoušti. Znal svou zbraň a věděl přesně, kde je bod výstřelu. Měl prostý plán. Stavěl na rychlém jednání. Zastřelit toho člověka, Becka, jakmile se objeví, a potom se okamžitě, ale klidně vzdálit z místa činu.

Jakási osoba prošla kolem prvního okna, kolem druhého a zastavila se před třetím. Stejně jako všichni elitní střelci se Heydt uvolnil, cítil, jak mu tělo zaplavuje příjemné, uklidňující

teplo, a zbraň se zároveň stala součástí jeho těla.

Pravý ukazováček spočíval na spoušti bez sebemenšího zachvění.

Jeho tělesná i duševní kontrola byla bez vady.

Zády proti třetímu oknu stál člověk. Ale byla to jiná osoba.

žena. Malá s dost širokými rameny. Rovné světlé vlasy a krátký krk. Měla na sobě pestrobarevný pletený svetr, tvídovou sukni ke kolenům a zřejmě punčochové

kalhoty.

Náhle se otočila a podívala se na oblohu.

Reinhard Heydt ji poznal ještě dřív, než uviděl rovně sestřiženou ofinu a zkoumavé jasně modré

oči.

Poprvé ji zahlédl před víc než půldruhým měsícem. Tenkrát měla na sobě černý tříčtvrteční kabát s kapucí, seprané modré džíny a červené gumáky.

Také si přesně pamatoval, kde ji viděl. Jednak dole na Kupecké a potom v uličce, jejíž jméno zapomněl, a vzápětí na to na Zámeckém kopci.

Neměl ani zdání, kdo ta žena je, ale poznal ji okamžitě. A kdyby k tomu měl sklony, asi by se podivil, že ji tu vidí. Místo toho si prohlížel její vlasy a došel k závěru, že není odbarvená, jak si tenkrát myslel.

Potom mu do zorného pole vstoupil muž. Poměrně vysoký člověk se širokým čelem, rovným nosem, širokými úzkými rty a mohutnou čelistní partií.

Heydt ho okamžitě poznal z televize. Tohle je tedy nepřítel Martin Beck, muž, který obrátil atentát v žalostné fiasko, potom zneškodnil Kaitena, fyzicky nejnebezpečnějšího agenta Ulagu, a teď musí

jít z cesty, aby Heydtovi umožnil odchod ze země.

Muž ženu objal, obrátil a přitáhl ji k sobě.

Vypadá dost neškodně, pomyslil si Heydt a o poznání pozvedl hlaveň, aby mířila policistovi přesně

mezi oči. V té chvíli by bylo snadné ho zabít, ale současně by musel odstranit i tu ženu a musel by to udělat rychle. Viděl ji sice jen krátce, ale něco mu napovídalo, že jedná bystře. A kdyby reagovala dost hbitě, stačila by se krýt a vyhlásit poplach, a tím okamžikem by jeho situace na střeše nebyla právě záviděníhodná. A pokud by bylo v okolí dost policistů, nezachránila by ho ani tma. Naopak by se ocitl ve smrtelné pasti bez možnosti útěku a ústupu. Reinhard Heydt rozebral situaci jasně a rychle. Potom si pomyslel, že má pořád ještě dost času a že může počkat, co se stane.

*

Rhea Nielsenová se vypnula na špičky a škádlivě kousla Martina Becka do tváře.

– Mám teď pravidelnou pracovní dobu, řekla., A nadřízené. A vypadá to trochu divně, když si pro mě tři čtvrti hodiny před koncem pracovní doby přijede polda a odveze mě pryč.

– Dneska jsou trochu výjimečné okolnosti, řekl Martin Beck., A kromě toho jsem neměl

chuť jet domů sám.

– Jaký okolnosti?

– Odjíždím večer pryč.

– Kam?

– Do Malmö. Vlastně jsem měl být dávno na cestě.

– A proč už teda nejsi?

– Napadlo mě, že bych nejdřív měl vyřídit jednu věc.

– Vyřídit? Kde? V posteli?

– Třeba.

Vzdálili se od okna. Dost nešetrně ohmatávala jeden z jeho modelů lodí a podezíravě na něj mžourala.

– Jak dlouho budeš pryč?

– Nevím přesně. Může se to protáhnout na čtyři pět dnů.

– Takže přes Štědrý večer. To je k vzteku. Ani jsem ti ještě nestačila koupit dárek.

– Já taky ne. Ale pravděpodobně se na Štědrý večer vrátím.

– Pravděpodobně? Všimnul sis vůbec, jak jsem se dneska vyfikla?

Sukně, blůza, dírkovaný punčocháče, pořádný boty, podprsenku se skotskou kostkou a úplně

stejný spoďáry.

Martin Beck se rozesmál.

– Čemu se řehníš? Mojí ženskosti?

– Ta sotva spočívá v šatech.

– Ty jsi stejně príma, řekla znenadání.

– Myslíš?

– Myslím. Jestli teď správně čtu tvoje myšlenky, tak se máme okamžitě vrhnout do postele a svléknout.

– Vždycky čteš dobře moje myšlenky.

Odkopla boty, odletěly každá na jinou stranu.

A potom řekla střízlivě:

– V tom případě se radši nejdřív podívám do ledničky a do spíže.

Aby tady potom nedošlo k nějakým hladovým bouřím.

Šla do kuchyně a chvíli tam zůstala. Martin Beck přistoupil k oknu a díval se ven. Bylo hvězdné

nebe, na tuhle roční dobu meteorologický zázrak.

– Odkud máš toho humra? zavolala na něj.

– Z tržnice na Senném náměstí.

– Z toho se dá udělat spousta dobrých věcí. Kolik času máme?

– To záleží na tom, jak dlouho se budeš vrtat v kuchyni. Jinak máme poměrně dost času. Několik hodin.

– Tak to je jasný, řekla., Hned jsem u tebe. Máš víno?

– Mám.

– Príma.

Rhea Nielsenová se svlékla cestou z kuchyně do ložnice. Začala se svetrem, ten odhodila přímo v kuchyni na podlahu.

– Štípe, řekla na vysvětlenou.

Když přišla k posteli, měla už na sobě jen podprsenku se skotskou kostkou.

– Můžeš ji sundat, zakoketovala si z legrace., Máš výjimečnou šanci, protože jinak to

nenosím. Jen dneska.

Nestáhli rolety, jelikož za normálních okolností nebylo do bytu odnikud vidět.

*

Ze svého místa na střeše Reinhard Heydt postel neviděl, ale všiml si, jak se světlo v ložnici ztlumilo, a dovedl si spočítat, co se tam uvnitř děje.

Po chvíli se rozsvítilo a žena přistoupila k oknu. Byla nahá.

Pozoroval dalekohledem lhostejně její levou bradavku. Kříž ležel přesně nad velkou světle hnědou bradavkou. Noční dalekohled zvětšoval tak mnohonásobně, že bradavka zaplňovala celý výhled. Dokonce si všiml, že nad ní má asi dvacet milimetrů dlouhý světlý chloupek. Měla by si ho vytrhnout, pomyslel si. Potom sklopil ústí hlavně a kousek níž. Kříž ležel přesně na jednom bodě pod jejím levým prsem. Na srdci.

Reinhard Heydt k sobě přitáhl spoušť o půl milimetru a cítil, že se dostal přesně na bod výstřelu. Kdyby přitáhl spoušť o další čtvrtmilimetr, vyšla by rána a kulka by ji zasáhla přímo do srdce. Superrychlá munice, jakou používal, by ji odhodila pozpátku přes celou místnost a žena by zemřela následkem šoku dřív, než by zády dopadla na protější stěnu. Bez ohledu na to, kam do srdeční

krajiny by ji Ta kulka zasáhla.

Rhea Nielsenová stála u okna.

– Takový hvězdný nebe, povzdychla., A proč zrovna ty musíš do Malmö? To pořád ještě kvůli tomu beznadějnýmu případu s kotletama? Kvůli tomu Heydtovi?

– Jo, přesně kvůli tomu.

– Víš, co si myslím, že teďka dělá? Sedí na Bali, loví zlatý rybky a místní tanečnice hula-huly si mu hoví na klíně. Pojď, uděláme toho humra.

*

Padesát metrů od nich si Reinhard Heydt pomyslel, že celá tahle situace je hloupá a nesmyslná. Provlékl se zpátky vikýřem, rozebral zbraň a uložil ji po částech do diplomatky. Potom si oblékl světlý plášť a šel.

Při klidné procházce uličkou K míčovně se rozhodl kde, kdy a jak odejde ze země. Třicátá kapitola

Od dětských let Martina Becka a generace, do které patřil, se vánoce vyvinuly z hezkého tradičního rodinného svátku v něco, co se nedá nazvat jinak než ekonomickým hýřením nebo komerčním šílenstvím. Víc než měsíc před Štědrým večerem, který je vyvrcholením, drtila zoufalá reklama na všemožné zboží lidem nervy a jediným cílem zřejmě bylo vymačkat ze spotřebitelů poslední

korunu. Ačkoliv vánoce jsou především svátkem dětí, mnoho dětiček plakalo vyčerpáním a stresem už několik týdnů před tím, než najatý (a většinou namol zpitý) vánoční skřítek zaklepal na dveře. Pro mnoho odvětví obchodního života znamenají vánoce všechno.

Třeba pro knihkupce. Spisovatel, který se neprodal ani za vánočního běsnění, mohl v podstatě

pověsit řemeslo na hřebík, protože přesně odpoledne na Štědrý den se před pulty knihkupectví

spustila železná mříž. Právě tohle je kupodivu švédská specialita. Třeba hned v nejlepší, třebaže ne vždy nejbližší sousední zemi, v Dánsku, se knihy prodávají podle kvality a po celý rok. A kromě toho to vypadalo, jako kdyby všechno obyvatelstvo posedla nervozitou podmíněná

potřeba stěhovat se. Řady aut se zdály nekonečné. Speciální lety do Gambie, na Maltu, do Maroka, Tunisu, Malagy, Izraele, Kanady, na Kanárské ostrovy, do Algarve, na Faerské ostrovy, na Capri, Rhodos a jiná v sezóně málo lákavá místa byly plně obsazené, hrubě zanedbávaná státní

železnice musela nasadit řadu mimořádných vlaků a značně nepohodlné autobusy se řítily do tajemných míst jako Säffle, Borgholm a Hjo.

Dokonce stockholmský přívoz do Djurgärdenu a lodě do Visby byly přeplněné. Martin Beck nemohl v nočním vlaku do Malmö spát, přestože měl z moci úředníka ve vysokém postavení výhodu jízdy první třídou, a vůbec to nesouviselo s tím, že jeho spolucestující na horním lůžku chrápal, mluvil ze spaní a skřípal zuby. Hned v Älvsjö muž slezl a šel se vymočit, jak se říká

jemným a zřejmě i vkusným jazykem. To se opakovalo bez přestání, a když vlak dokodrcal na seřaďovací nádraží v Malmö, čural spolucestující už po čtrnácté.

Zřejmě měl zánět močového měchýře.

Tím se ale Martin Beck nenechal rušit, alespoň ne nijak přehnaně. Spíš ho od spánku odváděly jeho vlastní myšlenky, které bloudily různými směry. Ale nejvíc kroužily kolem Heydta.

Před několika hodinami, když Rhea stála nahá u okna do ložnice v Kupecké ulici a on vleže z postele obdivoval její záda a svalnatá lýtka, vzpomněl si najednou na varování Gunvalda Larssona a málem vyskočil a odtrhl ji od okna. Gunvald Larsson neměl ve zvyku říkat takovéhle věci, přinejmenším ne bezdůvodně.

A po nějaké době, když Rhea proměnila humra ve vybranou lahůdku smíšené varianty Vanderbilt a Rhea Nielsenová, obešel celý byt a stáhl rolety.

Heydt je bezesporu nebezpečný, ale je dosud ve Švédsku?

A je tento otazník dostatečným důvodem pro to, aby Martin Beck zničil vánoce čtyřem loajálním spolupracovníkům, z nichž tři ještě navíc mají doma děti?

To teprve ukáže budoucnost. Nebo taky budoucnost neukáže vůbec nic, v každém případě ne o Reinhardu Heydtovi.

V skrytu duše si Martin Beck přál, aby si Reinhard Heydt vybral cestu přes Oslo a dal Gunvaldu Larssonovi příležitost dát mu po papuli. Lepší dárek pod stromeček by už Gunvald Larsson ani dostat nemohl.

Potom se zamyslel, jak nepříjemnou atmosféru asi rozšíří Melander a Rönn v celém helsingborgském policejním sboru. Ale oba byli schopní policisté, Melander odjakživa a Rönn se jím navzdory mínění mnohých stal, a pokud se Heydt rozhodne pro Helsingborg, nemá moc šancí

na úspěch.

Ale Malmö … Malmö je tedy skutečně peklo, co se týče střežení hranic. Touto cestou země nasává

většinu narkotik i ostatního.

Muž s močovými prostocviky byl první na podlaze a vzhledem k tomu, že se Martinu Beckovi nechtělo obracet na druhou stranu, dostalo se mu potěšení sledovat z žabí perspektivy, jak se spolucestující obléká. Nejdřív kolem něj zavířily spodky a ponožky a tílko, potom následovala potyčka s kalhotami a šlemi a teprve potom přišla řada na Martina Becka, aby na sebe natáhl své

věci.

Vydal se do Savoye, kde byl vždycky zvyklý se ubytovat, a ačkoliv do Malmö jezdil zřídka, dostalo se mu překypujícího přijetí od vrátného s kabátem s dlouhými šosy.

Odešel do svého pokoje, oholil se a osprchoval a taxíkem odjel na policejní velitelství, kde se zakrátko ocitl v kanceláři Pera Mänssona. Policie v Malmö měla za sebou těžký, doslova skličující

rok, ale na Peru Mänssonovi, který snad s ještě bohorovnějším klidem než jindy ohryzával jedno ze svých věčných párátek, to nebylo vůbec vidět:

– Benny, poznamenal Mänsson,, ten se tu prakticky ani neukáže.

Zabydlel se v odbavovací hale létajících lodí.

V Malmö se z neznámých důvodů říká létající lodi místo křídlové čluny, ačkoliv když se to vezme kolem a kolem, tak létající loď je něco úplně jiného.

– A co jinak?

– Jinak máme všude přísné kontroly. Vtip je v tom, že v těchhle dnech jezdí do Dánska i odtamtud strašný množství lidí. Doslova hysterie. Ale …

– Co?

– On ten člověk vypadá dobře, myslím ten Heydt. Je ho pořádnej kus. Ten by pomalu musel jít po čtyřech a vydávat se za psa.

Kdyby se zrovna teď nesměli psi do Dánska vozit. Lišky tam mají vzteklinu.

– Nojo, pokrčil rameny Martin Beck., Vysokých lidí je hodně.

Heydt není například ani tak vysoký jako Gunvald Larsson.

– Jenže s tím bys mohl strašit malý děti, řekl Per Mänsson a vytáhl ze stojanu na pera další párátko.

– A co si o tom myslíš ty? Ty přece tuhle trasu znáš.

– Hmm, zamručel Mänsson., Někdy mi připadá, že neznám vůbec nic. Nejsnadněji se dá kontrolovat trajekt Malmöhus, tam vůbec nemá šanci. A potom takzvaný velký

lodě jako je Orel, Gryf a Öresund.

Trochu horší je to s automobilovými trajekty v Limhamnu, tam maj Hamleta a Oféli a jak se to vůbec všechno jmenuje. A pak přijde to nejhorší, a to je odbavovací hala létajících lodí, to je hotový peklo.

– Křídlových člunů, opravil ho Martin Beck.

– Dobře, dobře, ale peklo je to každopádně. Odjíždějí a přijíždějí nepřetržitě a celou dobu je hala tak narvaná, že tam sotva strčíš nos.

– Chápu.

– Nechápeš nic, dokud to neuvidíš na vlastní oči. Kormidelníci, kteří kontrolují lístky, jsou skoro udupaní, a celníci a pasováci mají místnost, kde se můžou schovat a vypít kafe, jinak by je dav za deset minut rozválcoval. A doma by je člověk potom mohl manželce podstrčit pod dveře. Mänsson se odmlčel, protože mu párátko uvízlo mezi zuby. A potom dodal:

– Abych použil starý otřepaný vtip., A co tedy dělá Skacke?

– Benny? Stojí na hrázi a mrzne ve větru. Zkřehlý jak rampouch.

Je tam v podstatě už od včerejška, kdy přijel.

*

Také Gunvald Larsson mrzl. Měl k tomu současně větší i menší důvod. Na

norsko-švédských hranicích byla podstatně větší zima než v Malmö, ale na druhé straně se na to s rozmyslem vybavil. Měl na sobě těžké pohorky, tlusté ponožky, dlouhé spodky, které nesnášel, tlusté manšestrové

kalhoty, beránčí bundu a čepici z umělého perziánu.

Stál skoro na samých hranicích, zády opřen o kmen borovice soustředěně pozoroval nekonečnou řadu aut, celnice, hraniční závoru a provizorní zátaras a roztržitě naslouchal pořádným sprškám nadávek, kterými automobilisté zasypávali dotěrné policisty. Copak už nemáme bezpasový styk?

jak to je se severskou spoluprací? Do Norska už je snad těžší se dostat než do Saúdské Arábie nebo co! Souvisí to s ropou v Severním moři? Nebo spíš s tím, že všichni švédští poldové jsou pitomci?

Proč bych se, proboha, měl jmenovat Heydt? A co je vlastně polici do toho, jak se

jmenuju? Dokud jsem švédský občan a dokud máme ve Skandinávi bezpasový styk, tak policajtům může být fuk, jestli se jmenuju Päronkufst nebo Laurel a Hardy. Podívejte, jakou frontu jste tu spískali. Gunvald Larsson si povzdychl a podíval se na řadu vozidel.

Začínala se skutečně neúměrně prodlužovat, zatímco protijedoucí automobily ze staré milované

sousední země svištěly do Švédska bez potíží. Někteří policisté u zátarasu se nadto chovali jako skuteční tupci. Všichni dostali Heydtovu fotografi a podrobný popis. Věděli, že mluví špatně

švédsky, ale poměrně slušně dánsky. Taky že je mu asi třicet let a je sto devadesát pět vysoký. A přesto nejeden policista šikanoval plešaté šedesátníky s výrazným vármlandským nářečím s klidem i deset minut. Jenže vytřískat z policejního sboru jeho pevně zakořeněnou tupost stálo Gunvalda Larssona pěkných pár let života. Teď je řada na dalším Donu Quijotovi. Skoro všechny automobily měly zahrádku s lyžemi, sněžnými skútry a sobími rohy. Nějaký mazaný

filuta prodával sobí paroží už na švédské straně hranic za závratně vysoké ceny. Gunvald Larsson to všechno pozoroval s nevýslovným zhnusením. Laponsko sice miloval nade vše, ale jen v létě.

*

Rönn a Melander nemrzli vůbec. Seděli každý na poměrně pohodlné židli v boudě se skleněnými stěnami, kterou nechala helsingborgská policie namontovat čistě jen pro ně. Dva úžasně výkonné

elektrické radiátory udržovaly uvnitř příjemnou teplotu a v pravidelných přestávkách sem zaskakovali mladí policisté s kávou v termoskách, s plastikovými kalíšky a mísami koláčů a dánského čajového pečiva. Skoro celý proud cestujících byl odveden tak, aby míjel boudu se skleněnými stěnami, a pokud některý cestující vyžadoval bližší prozkoumání, dostali k dispozici výborné zrcadlové dalekohledy. A kromě toho měli rádiové spojení s policisty, kteří kontrolovali cestující v autech a ve vlaku.

Melander a Rönn se navzdory tomu tvářili zapškle. Vánoce pro ně šly do háje. Moc nemluvili, leda když se zmocnili soukromého telefonu a mohli si postěžovat manželkám.

*

Tak to vypadalo v pátek dvacátého prosince, čtyři dny před Štědrým dnem. V sobotu to bylo ještě

horší, protože víc lidí mělo volno a proud lidu přes Äresund dosáhl enormních rozměrů. Člověk skoro zatoužil po tom nenáviděném mostě. Most se dá alespoň uzavřít. Když se Martin Beck dostal dolů k hrázi před odbavovací halou křídlových člunů, kam se doslova probil vřavou hysterických cestujících, kteří neměli na jízdenkách rezervace, ale doufali, že se snad dostanou na příští loď, ukázalo se, že kormidelník, který štípal lístky na dánskou loď zvanou Běžec, jež se právě hotovila k plavbě, je Dán a mimořádně podezíravý vůči osobám, které si říkají

kriminální komisaři a nemohou najít legitimaci.

Martin Beck si převlékl bundu a legitimace zůstala pochopitelně v hotelu. Nakonec ho vytáhl z louže Benny Skacke, který se touto dobou už stačil seznámit se všemi kormidelníky proštipujícími lístky.

Martin Beck vykročil do sychravého, štiplavého větru, který je tolik typický pro jižní Švédsko všeobecně a pro Malmö zejména.

Pozoroval svého obětavého spolupracovníka, za kterým stála řada Mikulášů rozdělujících reklamní

letáčky na spoustu věcí, které Dánsko navzdory hospodářské krizi a hrozící devalvaci

stále ještě

může nabídnout.

Skacke vypadal zbědovaně. Na tvářích měl modrofialový nádech, ale čelo a nos bílé jako křídu a kůži nad vlněnou šálou skoro průsvitnou.

– Jak dlouho tu stojíš? zeptal se Martin Beck.

– Od půl šesté, odpověděl roztřesený Skacke:, Nebo vlastně spíš od čtvrt na šest, prostě hned od první jízdy.

– Tak koukej mazat a dej si něco teplýho, poručil mu Martin Beck.

– Hned, bez řečí.

Skacke zmizel, ale už za čtvrt hodiny tam stál zas. Barva obličeje se o poznání přiblížila normálu. V sobotu už se nic význačného nepřihodilo, až na to, že řada cestujících se pořádně opila a chtěla se rvát. Martin Beck si vzpomněl na to, že v jakémsi oběžníku se dočetl, že Švédi, Američané a možná Finové se perou nejvíc na světě. Zavánělo to pochopitelně

zevšeobecňováním, ale někdy to vypadalo pravdivě.

Kolem desáté večer se Martin Beck vrátil do hotelu. Horlivý Skacke zůstal s pevným přesvědčením nehnout se z místa, dokud neodrazí poslední loď. Zřejmě svým bývalým kolegům z malmöského sboru příliš nedůvěřoval.

Martin Beck si vyzvedl klíče od pokoje a šel k výtahu, ale cestou si to rozmyslel a zamířil do baru. Jako vždycky touhle dobou těsně před vánocemi tu byla spousta hostů, ale jedna barová stolička zůstala prázdná a na ní se usadil.

– To se podívejme, kdo to k nám přišel, zašveholil barman s neomylnou pamětí., Whisky s ledovou vodou jako obvykle?

Martin Beck zaváhal. Studená voda po věčnosti strávené na větrné přístavní hrázi nevypadala moc lákavě. Zašilhal po svém sousedovi, který pil cosi zlatožlutého z velké sklenice. Nevypadalo to špatně. Potom se podíval i na hosta, mladistvě vyhlížejícího padesátníka s vousem a lesklými dlouhými vlasy.

– Zkuste tohle, vybídl ho muž., Zlatý hák. Golden Hook, jak říkají Američani. Vynález tohodle baru. Martin Beck dal na mužovu radu. Byl to chutný nápoj a on se pokoušel marně uhodnout, co asi obsahuje. Potom se náhle zadíval na muže, který mu ho doporučil:

– Já vás znám. Vy jste ten botanik a reportér, co našel loni na podzim u Bórringského jezera Sigbrit Märdovou.

– Jmenuju se Örk, představil se muž., A nemluvte o tom. Aspoň ne tady. Potom pohlédl na Martina Becka a řekl:

– No jistě. A vy jste ten komisař ze Stockholmu, co mě potom vyslýchal. Co se děje teď?

– Služba, řekl Martin Beck a pokrčil rameny.

– Nojo, poznamenal nálezce mrtvoly,, mě se to netýká.

O tři minuty později se Martin Beck rozloučil a šel si lehnout.

Byl tak unavený, že ani neměl sílu zavolat domů Rhei.

*

Neděle dvacátého druhého prosince a u odbavovací haly křídlových člunů větší chaos než jindy. Obchody byly zřejmě otevřené, protože Mikuláši s reklamními letáčky se to hemžilo víc než

předtím. A kromě toho se mezi obtížnými cestujícími ještě pletly děti. Byla doba oběda, doba shonu, vrcholná doba všeho kromě slušného počasí. Foukal mokrý a ledový severák. Vál přímo ústím přístavu a nemilosrdně olizoval nechráněnou hráz.

Za chvíli měly vyplout dvě lodě, jedna dánská jménem Létající ryba a jedna švédská zvaná Rybák. Šlo o to nacpat je k prasknutí a co nejrychleji připravit k vyplutí. Dánská loď se

dala do pohybu a Benny Skacke, který postával poblíž můstku, vykročil směrem ke švédské. Martin Beck stál u východu hned za švédským kormidelníkem, který bleskově procvakával jízdenky a současně druhou rukou mačkal počítadlo, aby kontroloval počet cestujících. Vítr byl tak ostrý, že Martin Beck musel na chvíli sklopit hlavu, aby si ochránil tvář. Zaslechl někoho dánsky promluvit s kormidelníkem.

Potom znovu otočil hlavu. Nebylo pochyb.

Reinhard Heydt prošel kontrolou jízdenek a kolem všech policistů venku a už byl metr od něj na cestě k můstku.

Skacke byl od nich asi pětadvacet metrů, stále na půl cesty mezi lodí, která právě vyplula, a lodí, jež

za okamžik zvedne kotvy.

Heydt měl jen jedno zavazadlo, hnědou papírovou tašku s mikulášskou tváří natištěnou na jedné

straně. Skacke vzhlédl, okamžitě poznal Jihoafričana, zastavil se a sáhl po služební pistoli. Jenže Reinhard Heydt uviděl Skacka první a hned mu bylo zřejmé, že jde o tajného. Potom zbývala jen otázka, zda policista pozná Heydta.

Jakmile Skacke zastrčil pravou ruku pod kabát, byla pro Heydta situace jasná. Během nejbližších vteřin tu někdo zemře a Heydt si byl jistý tím, že on to nebude. Zastřelí toho policistu, potom přeskočí zábradlí a snadno se ztratí v dopravním ruchu. Pustil tašku a rozepnul si bundu. Benny Skacke byl rychlý a trénovaný, ale Reinhard Heydt byl desetkrát rychlejší. Martin Beck něco takového v životě neviděl, dokonce ani v biografu.

On sám však také jednal hbitě, přistoupil o krok a řekl:

– Okamžik, mister Heydt …

Současně uchopil Heydta za pravou paži, ale Jihoafričan stačil mezitím vzít svůj nebezpečný kolt do ruky a byl natolik silný, že zvedl paži, třebaže mu na ní Martin Beck visel. Skacke si s příšernou jasnozřivostí uvědomil, že tady jde o život v nesrovnatelně větší míře, než si kdy dovedl představit, a zároveň to, že mu Martin Beck zdarma poskytl šanci, aby zůstal na tomto světě.

Walthera v té chvíli už držel v ruce, zamířil a vystřelil, bezohledně a s úmyslem zabít. Kulka zasáhla Heydta do úst a uvízla v prodloužené míše.

Ale navzdory handicapu a ztracené situaci, navzdory tomu, že už vlastně byl mrtev, stačil i Reinhard Heydt vystřelit ze svého MK l l Trooper Magnum. Kulka zasáhla Bennyho Skacka dost vysoko do pravého boku a mrštila jím jako rotující káčou do řady vyděšených Mikulášů. Nikdo se ani nepokusil ho zachytit a zmírnit náraz, než padl k zemi.

Skacke padl na tvář a hodně krvácel, ale neztratil vědomí. Když si k němu Martin Beck klekl, Skacke se hned zeptal:

– Jak to dopadlo? S Heydtem?

– Zastřelil jsi ho. Na místě zemřel.

– A co jsem měl dělat? řekl Skacke.

– Udělal jsi dobře. Neměl jsi na vybranou, uklidnil ho Martin Beck. Odněkud se sem přiřítil Per Mänsson, zahalen do par horké kávy.

– Záchranka je tu za chvilku, řekl., Nehýbej se, Benny.

Nehýbej se, pomyslel si Martin Beck, kdyby zůstal Heydt naživu o pár desetin vteřiny déle, tak se Benny Skacke přestal hýbat navždy. A jen setina vteřiny by stačila na to, aby z Bennyho udělala doživotního invalidu. Takhle se z toho určitě vylíže.

Martin Beck zásah viděl a všiml si, že prošel bokem až na vnější straně. Najednou se kolem nich vynořila spousta strážníků a začali od mrtvého odhánět zvědavce. Když se

rozhoukaly sirény záchranky, šel se Martin Beck podívat na mrtvého. Obličej měl mírně

znetvořený, ale jinak vypadal sympaticky i po smrti.

*

Hlas, který odpověděl na hraničním přechodu na evropské dálnici číslo osmnáct, zněl značně

podrážděně.

Ten zatracený telefon vyzváněl bez ustání a řada aut byla čím dál delší a nepřehlednější.

– Jo, řekl policista na hranicích., Moment. Podržel ruku před mikrofonem.

– Gunvald Larsson, řekl., Není to ten habán ve zbohatlickejch šatech, co se tamhle opírá o strom?

– Jo, přisvědčil kolega., Mám dojem, že jo.

– Má tu telefon. Ten Heydt, co o něm všichni pořád melou. Vlastně ne, to musí volat někdo jinej. Gunvald Larsson vešel a vzal si sluchátko. Odpovídal tak úsečně, že se z toho nedalo usoudit, oč

jde.

– Aha.

– Hm.

– Mrtvej?

– Škoda.

– Kdo?

– Skacke?

– Je v pořádku?

– Tak ahoj.

Zavěsil, podíval se na muže od hraniční kontroly a řekl:

– Můžete pustit dopravu a zrušit zátarasy. Už to není třeba.

– A co ty?

– Já jedu domů,, Ty se na to vážně cítíš?

Gunvald Larsson si náhle uvědomil, že už dlouho nespal.

Nakonec to stejně nezvládl. Hned v Karlstadu to vzdal a ubytoval se v městském hotelu.

*

V Helsingborgu položil Fredrik Melander sluchátko a spokojeně se usmál. Potom se podíval na hodinky. Rönn hovor odposlouchával a také se zatvářil navýsost blaženě. Budou slavit vánoce doma.

*

Pátek desátého ledna devatenáct set sedmdesát pět byl přesně takový večer, jakých by si člověk přál mít víc. Kdy jsou všichni poměrně klidní a smíření samí se sebou i s okolním světem. Kdy se všichni dobře napili a najedli a vědí, že je zítra čeká den volna, pokud se nepřihodí nic zvláštního, neočekávaného nebo nepříjemného.

A když člověk všemi myslí velmi omezenou skupinu lidstva.

Kupříkladu čtyři osoby.

Martin Beck a Rhea byli na návštěvě u Lennarta Kol berga a jeho ženy a tohle všechno společně

prožívali a vytvořili si tedy předpoklady, aby se jim vedlo přesně tak, jak by si člověk mohl přát. Moc nemluvili, ale to spíš souviselo s tím, že hráli hru, která se jmenuje křížovka a která vypadá

dost jednoduše. Všichni mají tužku a papír s pětadvaceti chlívky a potom jeden po druhém říkají

písmena. Hráči musí doplňovat jen ta písmena, která se říkají, a žádná jiná, a nesmí si vzájemně

koukat do papírů.

– X, řekl Kol berg už po třetí v jediné hře a všichni si zhluboka povzdychli. Tahle hra má zřejmě jednu vadu, pomyslel si Martin Beck. Totiž tu, že Kol berg z pěti her čtyřikrát zvítězil. Po páté to byla Rhea.

Ale co se týče her, byli Martin Beck i Gun Kol bergová zvyklí prohrávat, a tak to zase nijak zvlášť

nevadilo.

– X jako ve slově expolicajt, ozřejmil Kol berg s patrným smyslem pro humor. Jako kdyby už všem nebylo jasné, že je vyloučeno vecpat tam ještě jeden exemplář tohoto nemožného písmena. Martin Beck chvíli zíral na svá políčka, potom pokrčil rameny a vzdal se.

– Ty, Lennarte.

– Hmm, zamručel Kol berg.

– Pamatuješ, jaký to bylo před deseti lety?

– Když jsme honili Folka Bengtssona a byli jsme čerstvě zestátněný? To ti povím, na takový věci se nezapomíná. A všechno potom. Fuj tajbl.

– Myslíš, že to začalo tenkrát? Kol berg se otřásl. Za chvíli odpověděl.

– Ne, to mi nepřipadá. A bohužel to ani tímhle nekončí.

– Y, ozvala se Rhea.

A tím na chvíli všem zavřela ústa.

Chvíli poté se sčítaly body. Martin Beck si součty poznamenával na papír. Byl poslední jako obvykle.

– Ale jedna věc je jistá, poznamenal Kol berg., že se tenkrát udělala chyba. Umožnit polici , aby se v násilí dostala na první místo, to je jako zapřáhnout vůz před koně.

– Ha, vyhrála jsem! řekla Rhea.

– Nojo, opravdu, podivil se Kol berg.

Potom se obrátil na Martina Becka a velkoduše ho utěšoval:

– Zrovna ted se tím trápit nemusíš: Během těchhle posledních deseti let se celým západním světem převalila lavina násilí. A tu lavinu nemůžou zastavit ani ovládnout jednotlivci. Ta pořád roste. A neni to tvoje chyba.

– Vážně?

Všichni obrátili papíry a malovali nová políčka. Když byl Kol berg hotov, podíval se na Martina Becka a řekl:

– Ty máš jednu vadu, Martine, vybral sis špatný povolání. Ve špatný době. Ve špatné části světa. Ve špatném systému.

– A to je všechno?

– Zhruba, odpověděl Kol berg., já začínám.

A říkám X.

X jako ve slově Marx.